15 NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO

Se složením zbraní v listopadu 1918 byla zavedena politika, která z lidského hlediska musela postupne vést k naprostému podmanení. Historické príklady podobného druhu nám ukazují, že národy, které bez naléhavých duvodu složily zbrane, radši v pozdejší dobe prijaly jakékoliv ponížení a útisk, než aby se pomocí násilí pokusily o zmenu jejich tristního osudu.
To je lidsky vysvetlitelné. Chytrý vítez své požadavky rozdelí, pokud je to možné, poraženému vždy na cásti. Muže pak u národa, který ztratil svuj charakter, a to je každý který se dobrovolne vzdá, pocítat s tím, že ho v tomto jednotlivém útlaku nenapadne chopit se opet zbraní a bránit se. Cím více útlaku z tohoto hlediska bude prijato, tím neopodstatnenejší se pak lidem jeví, bránit se vuci každému novému, zdánlive jednotlivému útlaku, když už tak ve vší tichosti snáší tolik jha a utrpení.

Zánik Kartága je nejstrašnejším príkladem takovéhoto pomalého samozavineného znicení vlastního národa.

Ve svém "Trojím vyznání" vyzdvihuje Clausewitz nedostižným zpusobem tuto myšlenku a zvecnuje jí když praví:

"Že poskvrnení hríchem zbabelého podrobení se nedá nikdy smazat, že tyto kapky jedu v krvi národa precházejí na potomstvo a ochromují a podrývají tak sílu svého potomstva", a že oproti tomu "sám zánik této svobody po krvavém a hrdinském boji zajištuje znovuzrození národa a je semínkem života, ze kterého jednoho dne vyrazí koreny nového mohutného stromu."

Samozrejme, že národ, který ztratil svuj charakter a svoji cest, toto ponaucení vubec nezajímá. Nebot kdo si to bere k srdci, nemuže nikdy klesnout tak hluboko, nýbrž zhroutí se pouze ten, kdo na to zapomíná a nebo o tom nechce nic slyšet. Pricemž u nositelu bezcharakterního podmanení se, se nedá ocekávat, že by náhle šli do sebe, a že by z duvodu svého rozumu a lidských zkušeností náhle jednali jinak než doposud. Práve naopak, ti budou toto ponaucení odmítat tak dlouho, dokud si celý národ definitivne nezvykne na svuj otrocký údel, nebo dokud se lepší síly neprotlací na povrch, aby zlorecenému utlacovateli samy vyrvaly moc z ruky. V první rade se temto lidem nedarí tak špatne, nebot casto obdrží od chytrých utlacitelu úrad dozoru nad otroky, pricemž se pak tyto bezcharakterní povahy chovají ke svému vlastnímu lidu daleko kruteji, než nejaká cizí bestie, dosazená samotnými pokoriteli.

Vývoj od roku 1918 nám nyní ukazuje, že nadeje na získání prízne víteze dobrovolným podmanením se v Nemecku osudovým zpusobem urcuje politické názory a jednání širokých mas. Obzvlášte bych chtel zduraznit výraz širokých mas, nebot se v žádném prípade nechci ztotožnit s presvedcením, že by se jednání a odevzdanost vudcu našeho národa dala pripsat stejnému zhoubnému šílenství. Jelikož rízení naší historie je od konce války zcela nezakryte v rukou Židu, nemužeme si vskutku pripustit, že by prícinou našeho neštestí byli pouze chybné poznatky, nýbrž clovek by mel být naopak toho presvedcení, že náš národ nicí vedomé úmysly. A pakliže clovek zhodnotí práve z tohoto hlediska zdánlivé šílenství zahranicnepolitického vedení našeho národa, odhalí vysoce rafinovanou, ocelove chladnou logiku ve službách židovské myšlenky a boje za opanování sveta.

Tak je také pochopitelné, že stejný casový úsek, od roku 1806 do 1813 stacil k tomu, aby tehdy zcela rozvrácené Prusko nabralo novou životni energii a rozhodnost k boji, dnes nejenom že nebyl využit, nýbrž naopak vedl k ješte vetšímu vnitrnímu oslabení našeho

státu.

Sedm let po listopadu 1918 byla podepsána smlouva v Locarnu! Prubeh byl stejný jako je popsáno výše: jakmile bylo jednou toto hanebné primerí podepsáno, nesebralo se již nikdy tolik síly a odhodlání, aby se nekdo pozdeji postavil neustále se opakujícím nátlakovým opatrením protivníka. Ten však byl príliš chytrý na to, aby najednou požadoval príliš mnoho. Omezil svuj nátlak vždy pouze na takový rozsah, který je dle jeho vlastního mínení a mínení našeho nemeckého vedení stále ješte natolik únosný, aby se nemusel strachovat o to, že by mohlo dojít k explozi rozvášneného lidu. Cím více pak bylo techto jednotlivých diktátu podepsáno, tím méne se zdálo být oprávnené ucinit proti tomuto jedinému vydírání, nebo vyžadovanému ponížení to, co se neucinilo již doposud, totiž: postavit se na odpor. To je totiž ona kapka jedu, o které hovorí Clausewitz: zapocatá bezcharakternost, která se sama o sobe neustále zvetšuje, až postupne, jako nejhorší dedictví, zatíží každé budoucí rozhodnutí. Muže se stát tou nejvetší záteží, které se pak národ jen težko zbavuje, a které ho cím dál více vtahuje do pozice otrocké rasy.

A tak se také v Nemecku mezi sebou mísili odzbrojovací a zotrocovací výnosy, politická bezbrannost a hospodárské plenení, aby konecne morálne dali vzniknout onomu duchu, který v Dawesském posudku spatroval štestí a ve smlouve z Locarna úspech. Z vyššího hlediska se pak dá hovorit jen o jednom štestí v této mizérii, totiž že lidé se dají ošálit, avšak nebe podplatit nelze. Nebot jeho požehnání nepricházelo: bída a starosti jsou od té doby trvalým pruvodcem našeho národa, a náš jediný verný spojenec je nouze. Osud neudelal ani v tomto prípade žádnou výjimku, nadelil nám to, co jsme si zasloužili. A jelikož už neumíme ctít cest, ucí nás alespon cenit si svobody pomocí chleba. Lidé se dnes naucili volat po chlebu, avšak za svobodu budou ješte jednou muset prosit.

Cím krutejší a cím patrnejší byl rozvrat našeho národa v následných letech po roce 1918, tím rozhodneji byl v této dobe pronásledován práve ten, kdo se opovážil predvídat to, co posléze skutecne nastalo. Vedení našeho národa bylo jak žalostné, tak i namyšlené, a to predevším tehdy, jednalo-li se o vyrizování nepríjemných záležitostí. Tak se dalo zažít (a dá se zažít i dnes!), že nejvetší parlamentární hlupáci, skutecní kmotri sedláru a ševcu a to nejenom podle povolání, které by nikomu nic nereklo, se náhle vyhoupli na podstavec státníku, aby odtamtud mohli poucovat malické smrtelníky. A nebylo vubec divu, že takovýto státník, byl již po šesti mesících svého umení, obestren posmechem a potupou celého zbytku sveta, odhalen jako nespolehlivý packal, který nedokázal nic jiného, než svojí naprostou neschopnost! Ne, to nemá s vecí nic spolecného, práve naopak: cím méne se darilo takovýmto parlamentním státníkum této republiky, tím zlostneji pronásledovali všechny, kterí od nich ocekávali nejaké výsledky, kterí si dovolili konstatovat selhání jejich dosavadní cinnosti a prorokovat také jejich neúspech do budoucna. A když se clovek soustredil na jednoho z techto parlamentních cestných mužu, a pakliže se takový státnický umelec již nemohl vylhat z rozkladu veškeré své cinnosti a jejích výsledku, pak si vždy nalezl tisíce a tisíce výmluv a ospravedlnení pro své neúspechy, pricemž nechce priznat pouze jedno jediné, že totiž on a jemu podobní jsou jediným hlavním duvodem veškerého zla.

Nejpozdeji v zime 1922/23 muselo být všeobecne každému jasné, že se Francie i po uzavrení míru s železnou odhodlaností snaží dosáhnout toho, co bylo jejím puvodne zamýšleným válecným cílem. Nebot nikdo by snad nechtel verit tomu, že Francie nasazovala v nejrozhodnejším zápasu ve své historii po ctyri a pul roku svou nejdražší krev svého národa jenom proto, aby posléze dostala pomocí reparací pouze náhradu za dríve napáchané škody. Samotné Alsasko-Lotrinsko by nevysvetlovalo energii francouzského válecného vedení, kdyby se pritom nejednalo pouze o soucást dalekosáhlejšího zahranicnepolitického plánu. Tento plán však znamená: rozložení Nemecka do smíšeniny drobných státecku. Za to bojovala šovinistická Francie, pricemž ovšem ve skutecnosti svuj národ prodala coby žoldnére mezinárodnímu svetovému židovstvu.

Tohoto francouzského válecného cíle by bylo dosaženo již v prubehu války, kdyby se boje odehrávaly, jak zprvu francouzské velení doufalo, na nemecké pude. Zprvu se ocekávalo, že krvavé boje této svetové války se nebudou odehrávat na Somme, ve Flandrech, v Altois, pred Varšavou, Nižným Novgorodem, Kownem, Rigou, a buhví kde ješte, nýbrž v Nemecku v Porúrí, na Mainu, na Labi, pred Hanoverem, Lipskem, Norimberkem, atd., a to musí každý uznat, že zde byla reálná možnost roztríštení Nemecka. Je velmi sporné, zda by mladý federativní stát vydržel po ctyri a pul roku stejnou zkoušku zatížení, jako po staletí zpríma centralizovaná a kolem nesporného strediska Paríže se rozléhající Francie. To že se nejúpornejší boje odehrávaly mimo hranice naší vlasti, byla nejenom nesmrtelná zásluha naší jedinecné staré armády, nýbrž bylo to i obrovské štestí pro naši nemeckou budoucnost. Je to mé skálopevné, vnitrne mne obcas sklicující presvedcení, že v opacném prípade by dnes již nebylo Nemecké Ríše, nýbrž existovalo by jen nekolik nemeckých státu. To je také jediný duvod, proc krev našich padlých kamarádu a prátel nebyla obetována úplne zbytecne.

A tak bylo vše jinak! Nemecko se snad bleskurychle zhroutilo v listopadu 1918. Avšak, když nastala tato katastrofa ve vlasti, stály naše armády ješte hluboko na neprátelské pude. První starostí Francie tehdy nebylo jak rozdrolit Nemecko, nýbrž jak dostat co nejrychleji nemecké armády z území Francie a Belgie. A tak prvním úkolem parížského státního velení po skoncení války bylo odzbrojení nemeckých armád, a jejich urychlené odsunutí zpet do Nemecka. A teprve v druhé linii se mohli venovat naplnení puvodního a vlastního válecného cíle. Avšak Francie mezitím byla ochrnuta. V Anglii byla válka, znicením Nemecka coby koloniální a obchodní velmoci a jeho zatlacení do rámce druhoradých státu, ukoncena skutecne vítezne. Zájem o úplném odstranení nemeckého státu v Anglii neexistoval, ba naopak, meli všechny duvody k tomu, aby si v Evrope práli do budoucna nejakého rivala proti Francií. A tak musela francouzská politika pokracovat v rozhodných mírových jednáních o tom, kdo válku skutecne zacal, a Elemenceausuv výrok, že mír je pouze pokracováním války, nabyl nejvyššího významu.

Neustále, pri každé možné príležitosti, bylo otrásáno ríšskou strukturou. Pomocí vydávání dalších stále nových odzbrojovacích dekretu na strane jedné a tím umožnenému hospodárskému vydírání na strane druhé, si pánové v Paríži slibovali postupný naprostý rozvrat celé struktury Ríše. Cím rychleji vymírala národní hrdost v Nemecku, tím rychleji mohl hospodárský tlak a vecná bída vésti k politicky destruktivním dusledkum. Takováto politika politického útlaku a hospodárského drancováni, provádena deset, dvacet let, by musela postupne zruinovat a za urcitých okolností i zlikvidovat i ten nejsilnejší stát na svete. Tím by však bylo definitivne dosaženo francouzského válecného cíle.

Francouzské úmysly musel v zime 1922/23 již dávno rozpoznat naprosto každý. Tím však zbyly pouze dve možnosti: Dalo se doufat v to, že se francouzská vule postupné otupí na houževnatosti nemeckého národa, a nebo jednou konecne ucinit to, co se preci nikdy nemuže stát, totiž konecne v nejakém príhodném okamžiku vyrvat rízení ríšského križníku do svých rukou, a beranidlo otocit proti našemu nejúhlavnejšímu nepríteli. To by však znamenalo boj na život a na smrt, a vyhlídky na život by byly k dispozici pouze tehdy, kdyby se predtím podarilo Francii izolovat do té míry, aby tento druhý zápas nemusel být zápolením Nemecka proti zbytku celého sveta, nýbrž aby predstavoval obranu Nemecka proti Francii, která neustále ruší trvalý mír na celém svete.

Zduraznuji to a jsem o tom pevne presvedcen, že toto podruhé musí jednou prijít, a také prijde. Nikdy neuverím tomu, že by se úmysly Francie vuci nám mohly kdy zmenit. Nebot spocívají nejhlubšími koreny ve smyslu zachování francouzského národa. Kdybych sám byl Francouzem a miloval bych francouzskou mohutnost stejným zpusobem jako je mi svaté Nemecko, nechtel bych a nemohl bych také jednat jinak, než nakonec jedná Elemenceau. Nejenom svým poctem obyvatel, nýbrž predevším ubýváním svých rasove nejlepších elementu pomalu vymírající francouzský národ si svuj dlouhodobý význam ve svete muže udržet pouze rozdrcením Nemecka. Francouzská politika muže delat tisíce oklik, avšak na konci bude vždy spocívat tento cíl jako naplnení posledního prání a nejhlubší touhy. Bylo by však nesprávné domnívat se, že ciste pasivní vule, která chce zachovat pouze sama sebe, by byla dlouhodobe schopna odolávat stejne silné, zato však aktivní vuli. Pokud bude vecný konflikt mezi Nemeckem a Francii urovnáván pouze formou nemecké obrany proti francouzského útoku, nebude nikdy rozhodnut. Avšak Nemecko bude od jednoho století k druhému ztrácet jednu pozici za druhou. Když budeme sledovat pohyb nemecké jazykové hranice od dvanáctého století až do dneška, budeme jen težko moci svuj úspech postavit na stanovisku a vývoji, který nám prinesl již tolik škod.

Teprve když se v Nemecku zcela pochopí, že vuli k životu nemeckého národa již nemužeme nechat více chradnout v pasivní obrane, nýbrž že je nutno, aby došlo ke konecnému aktivnímu stretu s Francií, teprve pak budeme schopni dovést vecný a neplodný zápas mezi námi a Francii ke zdárnému konci. Ovšem pouze za predpokladu, že Nemecko bude ve znicení Francie spatrovat pouze prostredek, který by pak našemu národu na opacné strane mohl konecne umožnit potrebnou expanzi. Dnes mužeme v Evrope napocítat osmdesát milionu Nemcu! Zahranicní politika bude moci být prohlášena za správnou teprve tehdy, když za necelých sto let bude na tomto kontinente žít dve ste padesát milionu Nemcu, a sice nestesnáni coby tovární kulisa ostatního sveta, nýbrž jako sedláci a delníci, kterí si vzájemnou prací zarucují svou existenci.

V prosinci 1922 se zdála být situace mezi Francií a Nemeckem opet vyhrocena do nebezpecného stavu. Francie mela v úmyslu nové nehorázné vydíráni a potrebovala pro to záruky. Hospodárskému drancováni musel predcházet politický nátlak, a pouze obrovský zásah do mozkového centra našeho celého nemeckého bytí se Francouzum zdál jako vhodný prostredek k ješte ostrejšímu útisku našeho vzpurného nemeckého národa. Ve Francii verili, že obsazením Porýní nejenom zlomí definitivne morální páter Nemecka, ale že se i hospodársky ocitneme v takové situaci, že budeme tak nebo tak muset prijmout a prevzít i ty nejhorší závazky.

A tak šlo do tuhého. A Nemecko se ohnulo hned ze zacátku, aby se pozdeji zcela zlomilo.

Obsazením Porúrí dal osud nemeckému národu do rukou ješte jednou príležitost k povstání. Nebot to, co v prvním okamžiku muselo vypadat jako nejtežší neštestí, obsahovalo pri bližší úvaze nekonecne slibnou možnost k ukoncení nemeckého utrpení, a to jednou pro vždy.

Obsazení Porúrí poprvé odcizilo Francii ze zahranicne politického hlediska Anglie, a to nejenom v britských diplomatických kruzích, které francouzské spojenectví uzavrely, považovaly a udržovaly pouze se strízlivým okem chladného poctáre, nýbrž i mezi širokými vrstvami anglického národa. Predevším britské hospodárství vnímalo toto další neuveritelné posílení kontinentální francouzské moci se špatne skrývanou nevolí. Nebot nejenom že Francie nyní z ciste vojenskopolitického hlediska zaujala v Evrope pozici, kterou predtím nemelo ani samotné Nemecko, a tím také získala hospodárské predpoklady, které se blížily monopolnímu postavení. Nejvetší železnorudné doly a uhelné pánve v Evrope se nyní dostaly do rukou národa, který své existencní zájmy, na rozdíl od Nemecka, dosud vnímal jak rozhodným, tak i aktivním zpusobem, a který mel svou vojenskou spolehlivost behem velké celosvetové války ješte ve velmi cerstvé pameti. Obsazením porúrských uhelných pánví Francií byl Anglii z ruky vyražen celkový válecný úspech, a vítezem nyní již nebyla snaživá a hbitá britská diplomacie, nýbrž maršál Foch a jeho jím zastupovaná Francie.

Také v Itálii se nálada vuci Francii, která tak nebo tak nebyla od konce války práve ružová, obrátila v prímou nenávist. Byl to veliký dejinný okamžik, ve kterém se z drívejších spojencu mohli do rána stát úhlavní neprátelé. To, že to u techto spojencu nedopadlo tak, jako za druhé balkánské války, kdy se tito dostali náhle mezi sebou do sporu, musíme pripsat té okolnosti, že Nemecko práve nevlastnilo žádného pašu Envera, nýbrž pouze ríšského kanclére Cuna.

Nejenom zahranicnepoliticky, nýbrž také vnitropoliticky skýtalo obsazení Porúrí Francouzy pro Nemecko obrovskou možnost budoucnosti. Znacná cást našeho národa, která díky nepretržitému vlivu svého lživého tisku považovala Francii stále ješte za bojovníka za pokrok a liberálnost, byla z tohoto šílenství jedním rázem vylécena. Stejne jako v roce 1914 zmizely z hlav našich nemeckých delníku sny o mezinárodní lidové solidarite a krutá realita je opet zavedla do sveta vecného zápasu, kde se jedna bytost živí druhou, a smrt slabšího znamená život silnejšího, tak tomu bylo i v roce 1923.

A když Francouz dostál svým hrozbám, a konecne zacal zprvu velice opatrne a bázlive obsazovat nemecké uhelné pánve, tu zacala Nemecku odbíjet obrovská, rozhodující osudová hodina. Kdyby náš národ v tomto okamžiku provedl obrat ve svém smyšlení spojený se zmenou dosavadních postoju, pak by se mohlo nemecké Porúrí stát Francii napoleonskou Moskvou. Existovaly pouze dve možnosti: budto si to clovek mohl nechat líbit, a neucinit naprosto nic, a nebo vyburcovat nemecký národ, a s pohledem na území žnoucího Essenu a kourících pecí, a zároven se žnoucí vuli jednou pro vždy ukoncit tuto vecnou pohanu, a radši na sebe vzít hruzu okamžiku, než nadále snášet nekonecné príkrí.

Nalézti tretí cestu bylo nesmrtelnou zásluhou ríšského kanclére Cuna, a obdivovat ji a jít po ni byla opet zásluha našeho slavného meštanského nemeckého stranictva.

Chtel bych zde ješte venovat kratickou úvahu o možnosti druhé cesty:

Obsazením Porúrí Francie zcela porušila Versaillskou smlouvu. Postavila se tím také proti celé rade garancních mocnosti, predevším pak proti Anglii a Itálií. Jakoukoliv podporu tohoto svého loupežného cinu nemohla Francie od techto státu ocekávat. Toto dobrodružství, a tím tento pocin zprvu také byl, muselo tedy samo od sebe dojít k nejakému zdárnému konci. Pro národní nemeckou vládu existovala pouze jediná možnost, totiž ta, kterou nám prikazovala cest. Bylo jasné, že v první chvíli se Francii nedalo oponovat pomocí zbraní. Bylo však nutné ujasnit si, že jakékoliv jednání bez podpory moci je smešné a neplodné. Bylo nesmyslné bez jakékoliv možnosti aktivního odporu zastávat stanovisko: "nezúcastníme se žádného jednání". Avšak ješte nesmyslnejší bylo nakonec k tomuto jednání zasednout, aniž by predtím byla zajištena patricná moc.

Ne že by se obsazení Porúrí dalo zabránit vojenskými opatreními. Pouze pár naprostých šílencu by se mohlo dobrat tohoto záveru. Již behem úcinku této francouzské akce a behem jejího provádení se mohlo a muselo myslet na to, bez ohledu na beztak Francií roztrhanou smlouvu z Versailles, zajistit si takové vojenské prostredky, které by pozdeji mohli být poskytnuty coby doprovod na cestu zprostredkovatelum. Nebot od zacátku bylo naprosto jasné, že o tomto území obsazeném Francií bude muset být tak nebo tak jednou rozhodnuto u nejakého kulatého konferencního stolu. Avšak clovek musí mít naprosto jasno také v tom, že i ti nejlepší vyjednavaci mohou dosáhnout pouze malého úspechu, dokud puda, na které stojí, a židle, na které sedí, není ochranným krunýrem jejich národa.

Slabý strízlík se také nemuže prít s atletem, a bezbranný vyjednávac musí také strpet dozorcuv mec na neprátelské misce vah, pokud neprihodil k vyvážení svuj vlastní. Nebo to snad nebylo skutecné hore, prihlížet temto jednacím komediím, které od roku 1918 byly ukonceny vždy príslušným diktátem? Tato ponižující komedie, která byla predvádena celému svetu, tím že nás nejprve pozvali k jednacímu stolu, a tam nám predložili dávno hotové a pripravené rozhodnutí a programy, o kterých by se snad melo hovorit, které však hned od zacátku musely být brány jako nepozmenitelné.

Samozrejme, naši vyjednavaci neprekracovali ani v jednom jediném prípade uspokojivý prumer, a vetšinou bohužel ospravedlnovali drzý výrok Loyda Georgese, který jednou posmešne poznamenal smerem k ríšskému ministrovi Simonovi "že Nemci si ani nejsou schopni zvolit za vudce a zástupce nejakého muže okázalého ducha". Avšak ani génius by, vzhledem k rozhodné mocenské vuli neprátelského, a žalostné bezbrannosti vlastního národa, nedokázal dosáhnou výraznejších výsledku.

Avšak ten, kdo z jara roku 1923 spatroval v obsazení Porúrí Francií podnet opetovné produkci vojenských mocenských prostredku, ten musel dát nejprve národu duchovní zbrane, které by posílily jeho vuli a znicily by destruktora naší nejcennejší národní síly.

Stejne jako se v roce 1918 krvave vymstilo, že se v letech 1914 a 1915 neprešlo k tomu, jednou provždy skoncovat z marxistickou zmijí, tak se muselo neblaze vymstít to, že se z jara roku 1923 nikdo nechopil možnosti jednou provždy skoncovat s marxistickými vlastizrádci a vrahy národa.

Každá myšlenka na skutecný odpor proti Francii byla naprostým nesmyslem, pakliže se nevyhlásila válka všem tem silám, které pred peti lety zlomily z vnitrku nemecký odpor na bojových polích.

Pouze lidovecké elementy by se snad mohly probít k neuveritelnému názoru, že dnešní marxismus by snad mohl být jiný, než když odporné vudcí kreatury roku 1918, které tehdy chladnokrevne ukopaly k smrti dva miliony lidí, aby se snadneji dostaly do ministerských kresel, že by snad dnes v roce 1923 byly pripraveny splatit dan národnímu svedomí? Neuveritelná a stejne tak nesmyslná myšlenka, nadeje, že by se z nekdejších vlastizrádcu náhle stali bojovníci za nemeckou svobodu. Ani na to nepomysleli! To, co zbude po hyene z mršiny, to zbude z marxisty po vlastizrade. Clovek by si mel odpustit hloupé námitky, že za Nemecko vykrvácelo také spousta delníku. Nemectí delníci, ano, pak to však nebyli žádní mezinárodní marxisté. Pokud by v roce 1914 nemecké delnictvo bylo ješte vnitrne naladeno na marxismus, bylo by po trech týdnech po válce. Nemecko by bylo rozdrceno dríve, než by jakýkoliv voják prekrocil hranici. Ne, to že nemecký národ ješte tehdy bojoval dokazuje, že se marxistické šílenství u nás ješte nedokázalo zcela zakorenit. Avšak práve v té míre, jakou nemecký voják a nemecký delník opet upadli do spáru marxistických vudcu, práve tou merou zacala vlast prohrávat. Pokud by na zacátku války a v jejím prubehu bylo jednou dvanáct nebo patnáct tisíc techto hebrejských národních nicitelu vystaveno smrtelným plynum, stejne jako je v poli museli nadarmo snášet statisíce našich nejlepších nemeckých delníku ze všech vrstev a profesí, bylo by naopak pro budoucnost zachráneno snad i milion nejcennejších Nemcu. Avšak to také patrí k lidoveckému státnickému umení bez jediného mrknutí vydat na pospas na bojovém poli miliony životu, pricemž deset nebo dvanáct tisíc zrádcu, šmelináru, lichváru a podvodníku bylo bráno jako nejcennejší národní svátost, címž se i verejne proklamovala jejich nedotknutelnost. Clovek už ani neví,co je v tomto obcanském svete vetší, jestli blbost, slabost a zbabelost, nebo cím dál tím více prohospodarené smýšlení. Je to skutecne osudem k zániku urcená trída, která však sebou do propasti strhává celý národ.

Ve stejné situaci jako v roce 1918 jsme se nacházeli také v roce 1923. Je naprosto jedno ke kterému zpusobu odporu by jsme byli rozhodnuti, vždy bylo prvním predpokladem odstranení marxistického jedu z našeho národního telesa. A to melo být, dle mého presvedcení, prvním úkolem skutecne národní vlády, hledat a nalézt takové prostredky a síly, které byly rozhodnuty vypovedet marxismu vyhlazující válku, a temto silám pak dát volnou ruku. Bylo jejich povinností nevzývat hlouposti jako "klid a porádek" v situaci, kdy vnejší neprítel zasazoval vlasti znicující úder a z vnitrku cíhala na každém rohu zrada. Ne, každá správná národní vláda by si tehdy musela prát neklid a neporádek, i kdyby jejich výsledkem melo být pouze konecné zúctování s marxistickým úhlavním neprítelem našeho národa. Pokud se toto zanedbalo, pak byla každá myšlenka na odpor jakéhokoliv druhu naprostým nesmyslem.

Takovéto zúctování skutecného, historického významu však nemuže probehnout dle schémat nejakých tajných radu, nebo nejakých starších suchopárných ministerských duší, nýbrž pouze podle vecného zákona existence na této zemi, který je a zustane bojem za existenci. Clovek si musí uvedomit, že pouze z krvavých obcanských válek vzešel vždy zocelenejší, zdravý národní duch, zatímco z umele slátaných mírových smluv vzešlo vždy pouze do nebe volající práchnivení. Osudy národu nejsou tvoreny v bílých rukavickách. A tak bylo nutno v roce 1923 uderit mocným úderem, aby zmije, která se zakusovala do našeho národního telesa, povolila. Pakliže by se to podarilo, melo by teprve tehdy smysl pripravovat se na aktivní odpor.

Mohl jsem si tehdy castokrát vyrvat hlasivky, když jsem se pokoušel alespon takzvaným národním kruhum vyjasnit, že za stejných chyb z roku 1914 a následujících let se zákonite a nutne musíme dostat k záveru jako v roce 1918. Neustále jsem je žádal, aby uvolnili cestu osudu a poskytli našemu hnutí možnost stretu s marxismem, avšak hlásal jsem hluchým. Oni rozumeli všemu lépe, vcetne šéfa branné moci, až se nakonec ocitli pred nejžalostnejší kapitulací všech dob.

Tehdy jsem si ve svém nejhlubším nitru uvedomil, že nemecké meštanstvo došlo na konec své cesty, a že již není povoláno k naprosto žádnému úkolu. Tehdy jsem zretelne videl, jak se všechny tyto strany spíše z konkurencních pohnutek snaží o jakési hašterení s marxismem, aniž by ho skutecne chteli znicit. Vnitrne se již všichni dávno vyrovnali se znicením vlasti, a jediné, co je ješte podnecovalo, byla snaha o podílení se na hostine mrtvol. Pouze za to ješte "bojovali".

V této dobe, priznávám to, otevrene jsem vyjadroval nejhlubší obdiv velikému muži na jihu od Alp, který se svou vroucí láskou ke svému národu nikdy nebavil s vnitrními nepráteli Itálie, nýbrž se postaral všemi možnostmi a všemi prostredky o jejich naprosté znicení. To co Mussoliniho prirazuje k nejvetším velikánum tohoto sveta, je rozhodnost nesdílet Itálii s marxismem, a tím že vydal na pospas znicení internacionalismus, zachránil pred ním svou vlast.

Jak smešne proti tomu vypadají naši také státníci, a jak je jednomu na blití, když se tyto nuly ve své namyšlenosti ješte opovažují kritizovat tohoto tisíckrát vetšího ducha. A jak bolestné je pomyšlení, že se toto odehrává práve v zemi, která ješte pred necelým pul stoletím smela jmenovat za svého vudce velikého Bismarcka.

Tímto prístupem meštanstva a šetrností marxismu bylo v roce 1923 o osudu jakéhokoliv aktivního odporu již predem rozhodnuto. Bojovat proti Francii s úhlavním neprítelem ve vlastních radách by bylo holé šílenství. To co by se tehdy ješte dalo udelat, by bylo maximálne šermování pred zrcadlem, aby se alespon trochu uspokojil národní element v Nemecku, uklidnil "vroucí duch národa", nebo ve skutecnosti podvádelo. Kdyby skutecne verili tomu co delají, museli by prece rozpoznat, že Síla národa nespocívá v první rade v jeho zbraních, nýbrž v jeho vuli, a že dríve, než lze zlikvidovat vnejšího neprítele, musí být poražen neprítel vnitrní. Jinak beda, nepodarí-li se vítezství vybojovat již prvního dne. Stejne jako stín porážky spocívá pouze v nitru od neprítele neosvobozeného národa, bude znicen i jeho odpor a protivník se stane definitivním vítezem.

To se dalo predvídat již z jara roku 1923. Nikdo zde také nehovorí o spornosti vojenského úspechu proti Francii! Nebot kdyby výsledkem nemeckého jednání ohledne vpádu Francouzu do Porúrí melo znamenat pouze znicení vnitrních marxistických neprátelských sil, již to by byl nesporný úspech na naší strane. Nemecko, zbaveno tohoto úhlavního neprítele naší existence a naší budoucnosti, by vlastnilo síly, které by nedokázala zaškrtit žádná mocnost tohoto sveta. Onoho dne, kdy v Nemecku bude definitivne znicen marxismus, se ve skutecnosti i jednou provždy rozlomí jeho okovy. Nebot nikdy behem celé naši historie jsme nebyli poraženi silou neprítele zvencí, nýbrž vždy pouze vlastními nerestmi, a pomocí neprátel v našich vlastních radách.

A jelikož se nemecké státní vedení tehdy k takovému to cinu nemohlo vzchopit, melo se logicky vydat první cestou, a nebo neudelat naprosto vubec nic, a nechat veci plynout, tak jak mely.

A nebesa seslala v hodine nejtežší nemeckému národu skutecne velikého muže, pana Cuna. Tento pán nebyl státníkem ani politikem z povolání, a už vubec k tomu nemel prirozené nadání, nýbrž predstavoval ten druh politických príslušníku, které clovek potrebuje pouze k vyrízení urcitého úkolu. Jinak byl vlastne zbehlý pouze v obchodování. Byl prokletím pro Nemecko, a to proto, že tento politický obchodník spatroval i v politice hospodárský podnik a podle toho také vypadalo jeho jednání.

Francie obsadila Porúrí! Co je v Porúrí? Uhlí! Tedy Francie obsadila Porúrí kvuli uhlí? A pro pana Cuna nyní nebyla prirozenejší jiná myšlenka, než že když nyní bude stávkovat, aby Francouzi nedostali žádné uhlí, což zpusobí to, dle mínení pana Cuna, že Francie toto území z duvodu nerentability podniku opet opustí. Tak nejak probíhaly myšlenkové pochody tohoto významného národního státníka, který ve Stuttgartu a na jiných místech svými projevy štastne ohromoval svuj národ.

Ke stávce clovek samozrejme potreboval marxisty, nebot v první rade museli stávkovat delníci. Bylo tedy nutné sjednotit nemeckého delníka (a ten je v hlavách takovýchto lidoveckých státníku vždy roven marxismu) do jednotné fronty se všemi ostatními Nemci. Clovek by skutecne tehdy musel videt vyzarování techto lidoveckých stranickopolitických plísnových kultur vzhledem k jejich geniálním heslum! Národní a geniální zároven! Konecne tedy meli to, co po celou dobu vnitrne hledali! Most k marxismu byl nalezen, a národním podvodníkum nyní bylo umožneno s vážným výrazem a národními frázemi podat poctivou ruku mezinárodním vlastizrádcum. A tito hbite uderili. Nebot tak jak Cuno potreboval pro svou jednotou frontu marxistické vudce, tak tito marxistictí vudci potrebovali nutne Cunovy peníze. Tím bylo pomoženo obema stranám. Cuno obdržel svou jednotnou frontu, vytvorenou z národních žvanilu a antinárodních zlocincu, a mezinárodní podvodníci mohli za státní žold sloužit vznešenému bojovému poslání, to znamená nicit národní hospodárství, a sice v tomto prípade dokonce na státní náklady. Byla to nesmrtelná myšlenka, zachránit národ podplacenou generální stávkou, v každém prípade to byl výmysl, se kterým musel s nadšením souhlasit i ten nejlhostejnejší budižknicemu.

Že národ nemuže být osvobozen modlením, je všeobecne známo. Zda to skutecne není možné pomoci volného prubehu casu, musí být z historického hlediska ješte zhodnoceno. Pokud by pan Cuno tehdy nevyhlásil placenou generální stávku, a tuto nepostavil jako základ jednotné fronty, a naopak by po každém Nemci požadoval pouze dve hodiny práce navíc, pak by se podvod této jednotné fronty ukázal již tretího dne jako zcela vyrízený. Národy se neosvobozují nicnedeláním, nýbrž pomocí obetí.

Nehlede na to, že tento pasivní odpor se také nedá vydržet príliš dlouho. Nebot pouze naprosto války neznalý clovek by si mohl namlouvat, že by se okupacní armáda dala zahnat pouze takovými smešnými prostredky. To všechno by však ješte mohlo mít smysl v prípade akce, jejíž náklady by šly do miliard, a tím by pomohly srazit mezinárodní menu do té nejhlubší propasti.

Francouzi se samozrejme mohli s urcitým vnitrním klidem v Porúrí podomácku usadit v onom momente, kdy videli jakými prostredky je veden odpor. Meli díky nám samotným v ruce nejlepší recepty, kterak primet vzbourené obyvatelstvo opet k rozumu, pakliže z jejich chováním vyvstává nebezpecí pro okupacní úrady. Jen si vzpomenme, s jakou bleskovou rychlostí jsme pred devíti lety vyporádali s Franktireurovými tlupami a jak si civilní obyvatelstvo rázem uvedomilo vážnost situace, když jeho cinností byla ohrožena nemecká armáda. Jakmile by se pasivní odpor stal pro Francii skutecným nebezpecím, pripravila by okupacní armáda tomuto smešnému detskému pocínání, behem necelých osmi dnu rychlou a krvavou prítrž. Nebot poslední otázkou je vždy: co je nutno udelat, když protivníkovi jde nakonec pasivní odpor již skutecne na nervy, a ten skutecne sáhne po krvavém, brachiálním násilí? Je pak clovek stále ješte rozhodnut klást další odpor? Pokud ano, musí na sebe vzít to nejtežší krvavé pronásledování. Pak ovšem stojí presne tam, kde by stál pri aktivním odporu, totiž pred otázkou boje. A proto má každý takovýto pasivní odpor smysl pouze tehdy, když za ním vyckává rozhodnost, která v prípade nutnosti prejde budto k otevrené aktivní forme odporu, nebo bude v boji pokracovat formou malé partizánské války. V každém prípade by takovýto zápas musel být svázán s presvedcením možného úspechu. Jakmile nejaká obsazená pevnost, která je tvrde bránena neprítelem, zbavena nadeje na vysvobození, je tím prakticky již dobyta. A to platí predevším tehdy skýtá-li se obráncum namísto pravdepodobné smrti nadeje na jistou záchranu života. Sebere-li clovek osádce obklíceného hradu nadeji na možné osvobozeni, zlomí tím lehce jeho veškeré síly k vlastní obrane.

Proto by pasivní odpor v Porúrí mel smysl, s ohledem na okolnosti, které jsem naznacil výše, pouze tehdy, kdyby za ním byla vybudována nejaká aktivní fronta. Pak by ovšem muselo být z našeho národa vytaženo i nemožné. Kdyby si každý z techto Westfálcu byl vedom toho, že za ním stojí armáda o osmdesáti až sto divizích, narazili by Francouzi na obrovský odpor. Stále více mužu je však pripraveno obetovat se pro tento úspech, než pro nejakou zretelnou bezúcelnost.

Byl to klasický príklad, který nás, nacionální socialisty nutil zaujmout co nejkritictejší postoj vuci tomuto takzvanému národnímu provolání. A také jsme to ucinili. Behem techto mesícu jsem byl neustále napadán lidmi, jejichž národní smýšlení bylo pouze smesí hlouposti a vnejšího zdání, kterí pouze cosi vyrvávali, nebot podlehli všeobecnému vzrušení, že je nyní bez nebezpecí možno být a konat národne. Spatroval jsem v této smešné jednotné fronte pouze ubohé zjevení, a historie mi také dala za pravdu.

A jakmile si odbory naplnili kasy Cunovými penezi, a jakmile byl pasivní odpor postaven pred rozhodnutí prejit z lenivé obrany do aktivního útoku, vystoupily rudé hyeny strelhbite z onoho národního stáda ovcí a stali se opet tím, cím byli vždy. Pan Cuno se pak v tichosti stáhnul opet ke svým lodím, a Nemecko bylo opet bohatší o jednu zkušenost a chudší o jednu obrovskou nadeji.

Do pozdního léta mnozí dustojníci, a nebyli to práve ti nejhorší, vnitrne v takovýto potupný vývoj neverili. Tito všichni doufali v to, že když už ne oficiálne, tak se alespon ve vší tichosti pristoupí k opatrením a prípravám, které z tohoto francouzského vpádu uciní bod zvratu nemecké historie. Také v našich radách byla spousta tech, kterí doufali v ríšskou armádu. A toto presvedcení bylo tak živé, že rozhodujícím zpusobem urcilo jednání a predevším výchovu nespoctu mladých lidí.

Když však došlo k potupnému zhroucení a bylo obetováno nekolik miliard v majetku a v nekolika tisících mladých Nemcu, kterí byli tak hloupí, a uverili slibum vudcu Ríše, a kapitulovalo se tak hanebným zpusobem, vzplálo rozhorcení proti takovému zpusobu zrady našeho neštastného národa. U milionu se tehdy objevilo jasné presvedcení, že Nemecko muže zachránit pouze radikální odstranení celého tohoto vládnoucího systému.

Nikdy nebyla doba zralejší, aby prímo velitelsky volala po takovém rešení, jako v tomto okamžiku, kdy se na jedné strane verejne odhalovala holá vlastizrada, zatímco na druhé strane byl národ hospodársky vydáván na pospas postupné smrti hladem. Jelikož stát sám pošlapal veškeré zákony vernosti a víry, vysmíval se všem obcanským právum, podvedl miliony svých verných synu pres jejich obetavost, a miliony okradl o jejich poslední groše, nemel již naprosto žádné právo, ocekávat od svých príslušníku neco jiného, než holou nenávist. A tato nenávist se jednoho dne musela vylít na všechny ty nicitele našeho národa a vlasti. Mohu na tomto míste pouze poukázat na mou záverecnou rec ve velkém procesu na jare roku 1924:

"Soudcové tohoto státu nás v klidu mohou odsoudit za naše nekdejší jednání, avšak historie, coby bohyne vyšší pravdy a lepšího práva, jednou s úsmevem tento smešný rozsudek roztrhá, a zbaví nás veškeré viny a omylu."

Ovšem požene k zodpovednosti i ty, kterí dnes z mocenské pozice pošlapávají právo a zákony, kterí náš národ vhánejí do bídy a záhuby, a kterí z neštestí naší vlastí teží pro své vlastní Já, a své zájmy staví nad zájmy verejného blaha.

Nechtel bych na tomto míste popisovat okolnosti, které vedly k 8.listopadu 1923 a které ho uzavrely. Nechci to proto, že si od toho neslibuji nic užitecného do budoucnosti, a predevším jelikož je naprosto zbytecné otvírat staré jizvy, které se dnes zdají být akorát tak zahojené. Nebot je zde zbytecné hovorit o vine lidí, kterí jsou v nejhlubším koute svého srdce naplneni stejnou láskou ke svému národu, a kterí momentálne pouze zbloudili od správné spolecné cesty.

Vzhledem k obrovskému spolecnému neštestí naší vlasti bych dnes nechtel urážet, a tím možná i odhánet ani ty, kterí se jednoho dne v budoucnosti preci jenom pridají ke skutecné a pravé jednotné fronte, kterou je nutno vytvorit v srdcích všech skutecne verných Nemcu, proti spolecné fronte všech neprátel nemeckého národa. Nebot vím, že jednou prijde doba, kdy sami ti, kterí jednou byli našimi oponenty, si v úcte vzpomenou na ty, kterí šli za svuj národ krutou cestou smrti.

Osmnáct hrdinu, kterým jsem venoval první díl mé knihy, bych chtel na konci tohoto druhého dílu našim prívržencum a zastáncum našeho ucení predstavit jako ony hrdiny, kterí se za nás obetovali s jasným vedomím. Musí spocívat v mysli všech tech, kterí by se svou nerozhodností jednání a svou slabostí chteli vyhnout svým povinnostem. Povinnostem, které by oni plnili v nejlepší víre a do posledních dusledku. A mezi nimi bych chtel zmínit také onoho muže, který jako jeden z nejlepších celý svuj život zasvetil probuzení svého a našeho národa, svou neústupností a myšlením, a konecne také svými ciny: Dietricha Eckarta.

Index

HOME