13 NEMECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

NEMECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE

Rozervanost zahranicne politického vedení Ríše v sestavování základních principu úcelové politiky spojeneckých smluv po revoluci nejenom že pokracovala, nýbrž byla dokonce predstižena. Nebot jestliže pred válkou mohlo v první rade, jako prícina našeho pochybného státního vedení, platit všeobecné pomatení pojmu, pak to byl po válce nedostatek skutecné vule. Bylo samozrejmé, že kruhy, které v revoluci spatrovaly dosažení svých destruktivních cílu, nemohly mít zájem na žádné svazové politice, jejíž výsledkem by muselo zákonite být znovu vybudování nového svobodného nemeckého státu. Nejenže by tento vývoj naprosto odporoval vnitrnímu smyslu listopadových zlocincu, nejenom že by meli prerušit, ci prímo ukoncit zmezinárodnováni nemeckého hospodárství a jeho pracovních sil. Také vnitrní politický dopad, coby dusledek zahranicne politického boje za svobodu, by byl pro nositele dnešní ríšské moci v budoucnosti osudný. Clovek si totiž nedokáže predstavit povstání národa, aniž by nejprve probehlo jeho predchozí znárodnení, stejne jako naopak každý násilný zahranicne politický úspech nutne vede ke zpetné reakci v tom samém smyslu. Každý boj za svobodu vede ze zkušenosti k posílení národního soucítení, sebevedomí, ale taky k ostrejší nedutklivosti všech antinárodních elementu a jim podobné cinnosti. Režimy a osoby, které v klidných casech trpeny, ba dokonce casto zustanou bez povšimnutí, se v casech rozboureného národního nadšení setkají nejenom s odmítnutím, nýbrž prímo s odporem, který se jim pak stane osudným. Jen si vzpomenme napríklad na všeobecný strach ze špionu, který po vypuknutí války náhle propukl ve vrave lidské vášne, a vedl k nejbrutálnejšímu, a casto k nespravedlivému pronásledování, ackoliv si každý mohl ríci, že nebezpecí špionáže je daleko vetší behem dlouhé mírové doby, i když se z prirozených duvodu nesetká s takovou odezvou ve stejném všeobecném rozmeru.
Nebot instinkt státních parazitu, kterí byli na povrch vyplaveni listopadovými událostmi, moc dobre tuší, že chytrou svazovou politikou by podporovali svobodné povznesení našeho národa, a národní smýšlení, které by na tomto základe vzniklo, by mohlo znamenat znicení jeho vlastní zlocinecké existence.

Tím je pochopitelné, proc od roku 1918 rozhodující vládní místa zklamala v zahranicnepolitickém smeru, a proc vedení státu skoro neustále plánovite pracovalo proti jakýmkoliv skutecným zájmum nemeckého národa. Nebot to, co se na první pohled zdálo být nepromyšlené, se pri bližším prozkoumání odhalilo jako dusledné pokracování trendu, který poprvé zcela verejne nastolila listopadová revoluce roku 1918.

Samozrejmé, že je zde nutno rozlišovat mezi zodpovednými vudci našich státních úradu, prumerem našich parlamentních politikáru a mezi velkým stupidním stádem našeho snášenlivého obyvatelstva.

Ti jedni vedí, co chtejí. Ti druzí spolupracují, budto proto, jelikož to vedí, nebo jsou skutecne tak zbabelí, postavit se bezohledne na odpor této rozpoznané a jako škodlive vnímané skutecnosti. Ti ostatní se prizpusobují z neporozumení a hlouposti.

Dokud byla Nacionálne Socialistická Nemecká Strana Pracujících pouze malým a neznámým spolkem, mohli mít zahranicne-politické problémy v ocích mnohých prívržencu pouze podradnejší význam. A to predevším proto, že práve naše hnutí vždy zastupovalo ten názor, a zastupovat ho vždy bude, že vnejší svoboda ani nespadne z cistého nebe, ani nám nebude jako dar venována pozemskými mocnostmi, nýbrž že muže být pouze plodem vnitrního mocenského vzrustu. Pouze odstraneni prícin našeho rozvratu, stejne jako znicení poživatelu téhož samého, muže být predpokladem vnejšího boje za svobodu.

Nyní se dá tedy pochopit, že z techto duvodu byl v pocátcích mladého hnutí význam zahranicne-politické otázky potlacen do pozadí na úkor významu jeho vnitrních reformátorských úmyslu.

Jakmile však byl rámec malého, bezvýznamného hnutí prekonán a konecne rozšíren, a mladé hnutí dostalo význam velkého svazu, vyplynula z toho také nutnost, zaujmout pozici k otázce zahranicne-politického vývoje. Bylo nutno vytycit smernice, které by se svými základními názory nejenom že neprotivili našemu svetonázoru, nýbrž aby dokonce znázornovali projev techto názoru.

Práve z nedostatku zahranicne-politického vzdelání našeho národa vyplývá pro naše hnutí povinnost zprostredkovat jednotlivým vudcum a stejne tak i širokým masám urcitou formu zahranicne-politického myšlení, a to velkorysými smernicemi, které je do budoucna predpokladem každého praktického provádení zahranicne-politické prípravy ke znovu-získání svobody našeho národ, stejne jako skutecné suverenity Ríše.

Vlastní zásada a smernice, kterou musíme mít behem posuzování této otázky neustále na vedomí je ta, že také zahranicní politika je pouze úcelovým prostredkem, jehož úcelem je výhradne podpora naší vlastní národní pospolitosti. Žádná zahranicne-politická úvaha nemuže být vedena z jiného stanoviska, než z následujícího:

Je to k nynejšímu, nebo budoucímu užitku našeho národa, a nebo mu to muže být ku škode?

Toto je jediný predsudek, který je platný pri zpracovávání této otázky. Stranicko politické, religiózní, humánní, a vubec jakékoliv jiné hlediska beze zbytku odpadají.

Pakliže pred válkou bylo úkolem nemecké zahranicní politiky zajištení obživy našeho národa a jeho detí na této zemekouli prípravou cesty, která by mohla vést k tomuto cíli, stejne jako získání k tomu potrebných pracovních sil formou vhodných spojencu, je to dnes naprosto stejné, pouze s následující výjimkou: Pred válkou platilo sloužit udržení nemecké národní pospolitosti s prihlédnutím na stávající síly nezávislého mocenského státu, zatímco dnes platí nejprve vrátit národu opet sílu ve forme svobodného mocenského státu, který je predpokladem pro pozdejší provádeni praktické zahranicní politiky ve smyslu budoucího zachování, podpory a výživy našeho národa.

Jinými slovy tedy: cílem dnešní nemecké zahranicní politiky by mela být príprava k opetovnému získání zítrejší svobody.

Pritom je treba mít neustále na zreteli základní pravidlo: Možnost opetovné získáni nezávislosti dané národní pospolitosti není absolutne vázána na celistvost urcitého státního útvaru, nýbrž spíše na existenci alespon minimálního zbytku tohoto národa a státu, který v države potrebné svobody bude nejenom nositelem duchovního spolecenství celé národní pospolitosti, nýbrž bude i iniciátorem vojenského osvobozovacího boje.

Pokud stamilionový národ snáší jho otroctví, jen aby zachoval státní celistvost, je to horší, než kdyby byl takový stát a takový národ roztríšten a pouze jeho malá cást by si zachovala naprostou svobodu. Samozrejme za predpokladu, že by tento zbytek byl naplnen svatým posláním, nejenom neustále prohlašovat svou duchovní a kulturní neoddelitelnost, nýbrž i ze zbrojního hlediska pripravovat konecné osvobození a sjednocení neštastne utlacovaných cástí.

Dále je nutno zvážit, jestli otázka znovu získání ztracených teritorií národa a státu je v první rade otázkou znovu nabytí politické moci a nezávislosti rodné zeme, zda v tomto prípade nebudou muset být zájmy ztracených území bezohledne potlaceny do pozadí vuci jednotným zájmum znovu získáni svobody celého území. Nebot osvobození utiskované, oddelené cásti národní pospolitosti, nebo provincie nejaké ríše se nedeje na základe prání utlacovaných, nebo z protestu pozustalých, nýbrž pouze pomocí mocenských prostredku více ci méne suverénních zbytku nekdejší spolecné vlasti. Proto je predpokladem pro znovu získání ztracených území intenzivní podpora a posilování zbylé cásti státu, stejne jako v srdcích drímajícího neotresitelného odhodlání obetovat se v rozhodující hodinu do služeb osvobození a sjednocení celé národní pospolitosti. Tedy podstoupení zájmu oddelených území onomu jedinému zájmu, vybojovat zbylé cásti onu míru politické moci a síly, která by byla predpokladem pro korekturu vule neprátelských vítezu. Nebot utlacované zeme nebudou do luna spolecné ríše privedeny ohnivými protesty, nýbrž pouze prubojným mecem. Ukovat tento mec je úkolem vnitropolitického vedení daného národa. Zajistit materiál pro kování a nalézt válecné spojence je úkolem zahranicne-politickým.

V první cásti tohoto díla jsem se zaobíral polovicatostí naší predválecné politiky spojeneckých smluv. Z onech ctyr cest pro budoucí udržení naší národní pospolitosti a její následné obživy byla zvolena ta ctvrtá, nejnevhodnejší. Namísto zdravé evropské politiky se sáhlo ke koloniální a obchodní politice. To bylo o to chybnejší, domnívat se, že se tím dá uniknout stretu zbraní. Výsledkem tohoto pokusu, posadit se na všechny židle, byl onen známý pád mezi ne, a svetová válka pak byl poslední úcet predložený ríši za chybný zahranicne politický výkon.

Správnou cestou by byla již tehdy cesta tretí: Posílení kontinentální moci pomoci získání nové pudy v Evrope, pricemž práve tím se zdálo být na dosah doplnení pozdejších koloniálních území v rozsahu prírodních možností. Tato politika by však byla proveditelná pouze v prípade spojenectví s Anglií, nebo za tak obrovských požadavku vojenských mocenských prostredku, že by na ctyricet až padesát let byli do pozadí zcela zatlaceny veškeré kulturní úkoly. To by se ješte dalo zodpovedet. Kulturní význam daného národa je stejne skoro vždy svázán s jeho politickou svobodou a nezávislostí, pricemž ta je predpokladem pro existenci nebo spíše vznik toho prvního. Pro zajištení svobody proto nesmí být žádná obet príliš drahá. To, co bude odebráno všeobecným kulturním potrebám díky enormním požadavkum ze strany vojenských prostredku daného státu, bude moci být pozdeji vráceno o to bohatšími prostredky. Ano, dá se dokonce ríci, že po podobném zhušteném napetí sil jedním smerem, a sice za udržení státní nezávislosti, prichází urcité uvolnení nebo kompenzace, a to práve neobycejným a prekvapivým rozkvetem do té doby zanedbávaných kulturních sil príslušného národa. Z bídy perských válek vzešel rozkvet periklejské éry, a ze starostí punských válek se rímský stát zacal oddávat do služeb vyšší kultury.

Ovšem podobné naprosté podrobení všech ostatních zájmu národní pospolitosti jedinému úkolu, totiž príprave budoucího zbrojení k pozdejšímu zajištení státu, nesmí být rozhodnosti vetšiny svereno do rukou parlamentním hlupákum a darmošlapum. Vyzbrojit behem tvorby ostatních hodnot dokázal otec Friedricha Velikého, ovšem otcové našeho demokratického parlamentního nesmyslu židovského ražení to nedokážou.

Již z tohoto duvodu mohlo být predválecné zbrojení za úcelem získání nové pudy v Evrope pouze primerené, nebot jenom težko se dalo obejít bez podpory vhodných spojencu.

A jelikož nikdo nechtel nic slyšet o plánovité príprave války, bylo upušteno od získávání pozemku v Evrope. A tím že se priklonilo ke koloniální a obchodní politice, bylo obetováno jinak možné spojenectví s Anglií, aniž by se clovek pritom zcela logicky oprel o Rusko, vklopýtal pak, opušten všemi, krome chorobného habsburského dedictví, do svetové války.

K charakteristice dnešní zahranicní politiky je nutno ješte ríci, že neexistuje naprosto žádná nejak zretelne viditelná a srozumitelná smernice. Pakliže jsme se pred válkou pochybeným zpusobem vydali ctvrtou cestou, po které jsme se beztoho pohybovali pouze napolovic, nelze, již od revoluce, tuto cestu spatrit ani tím nejostrejším zrakem. Ješte více než pred válkou schází jakékoliv plánovité uvažování. Je to, jako by se nekdo pokoušel zhatit i poslední možnost opetovného povstání našeho národa.

Strízlivé prostudování dnešních evropských mocenských pomeru vede k následujícímu rezultátu:

Již po tri sta let je historie našeho kontinentu urcována pokusy Anglie zajistit si, pomocí vyvážených, vzájemne propletených mocenských vztahu evropských zemí, nutné krytí svých svetove mocenských britských cílu.

Tradicní tendence britské diplomacie, která v Nemecku dokáže pouze zpochybnovat tradici pruské armády, se již od casu královny Alžbety plánovite zameruje na to, zabránit, a pokud to bude nutné vojenskými prostredky znicit jakékoliv vystupování nejaké evropské velmoci nad rámec všeobecného mocenského rádu. Mocenské prostredky, které Anglie v tomto prípade používá, jsou ruzné, vždy dle stávající situace, nebo daného úkolu. Rozhodnost a síla vule pro jejich použití je stále stejná. A cím horší byla situace Anglie v prubehu doby, tím nutnejší pripadalo britskému ríšskému vedení udržování stavu vzájemného ochromování sil jednotlivých evropských státu. Politické uvolnení bývalých severoamerických koloniálních území vedlo v následné dobe k vskutku obrovskému úsilí bezpodmínecného zachování evropského krytí zad. A tak se veškerá síla anglického státu, po znicení Španelska a Holandska coby námorních mocností, koncentrovala tak dlouho na vzrustající Francii, až konecne mohlo být, pádem Napoleona I., nebezpecí této mocné vojenské mocnosti pro Anglii prohlášeno za zlomené.

Preorientování britské státní zrucnosti proti Nemecku probíhalo pouze pozvolna, a to nejenom proto, že zprvu z duvodu nedostatku národní jednoty nemeckého národa nehrozilo Anglii od Nemecka žádné prímé nebezpecí, nýbrž i proto, že verejné mínení, které bylo vychováváno propagandisticky za urcitým státním úcelem, se jen pomalu preorientovávalo na nové cíle. Strízlivé poznání státníku se zde zdálo být premeneno do emocních hodnot, které jsou nejenom plodnejší, nýbrž i stabilnejší z hlediska dlouhodobosti. Když státník naplní úmysl svých myšlenkových pochodu, obrátí se okamžite na další cíle. Toho však není schopna široká masa, které to urcitou dobu trvá. A proto musí být propagandistická práce na tomto poli schopna emocionálne pretvorit tuto masu na nástroj nových úmyslu jejích vudcu.

Již v letech 1870/71 v tomto Anglie vytycila své nové postoje. Zakolísání, která byla zpusobena jak svetove hospodárským významem Ameriky, tak i politickým vývojem v Rusku, bohužel nebyla Nemeckem využita, takže zákonite muselo dojít k upevnení puvodních tendencí britského státnictví.

Anglie spatrovala v Nemecku mocnost, jejíž hospodárský, a tím i svetove politický význam vzrustal v tak hrozivém rozsahu, a to nejenom z duvodu jeho ohromné industrializace, že se dalo zvažovat sílu obou mocností ve stejných oblastech. Hospodárské porobení sveta, které se našim státním šoférum zdálo být nejvetší moudrostí nejvyšších vrcholu, byl oproti tomu pro anglického politika duvod k organizování odporu. Že se tento odpor odel do roucha rozsáhle organizovaného útoku, zcela odpovídal státnickému umení, jehož cíle nespocívali v udržení pochybného svetového míru, nýbrž pouze v upevnení britského svetového panství. Že si pritom Anglie posloužila spojenectvím všech státu, které vojensky pricházely alespon jen trochu do úvahy, odpovídalo práve tak jeho tradicní opatrnosti v odhadu protivníkových sil, jako i v pochopení své vlastní momentální slabosti. Nedá se to oznacit jako bezskrupulóznost, jelikož podobná obrovská organizace nemuže hodnotit válku z hrdinského hlediska, nýbrž pouze dle úcelnosti. Diplomacie se musí starat o to, aby národ hrdinsky nezanikl, nýbrž aby byl prakticky zachován. Každá cesta, která k tomu vede, je pak úcelnou, a každé nenásledování jí musí být oznaceno za zlocinecké zanedbáni svých povinnosti.

S revolucí v Nemecku byla pro anglické státní umení spásne zažehnána britská starost o hrozící germánskou svetovládu.

Od té doby také prestaly existovat snahy Anglie o naprosté vymazání Nemecka z mapy Evropy. Ba naopak, práve odporné zhroucení, ke kterému došlo v listopadových dnech roku 1918, postavilo britskou diplomacii do zcela nové, zprvu skoro naprosto neuveritelné situace:

Ctyri a pul roku bojovalo britské svetové impérium za premožení domnelé prevahy kontinentální mocnosti. A náhle se dostavilo zhroucení, kdy se zdálo, že tato mocnost zcela zmizí ze zorného pole. Ukázal se takový nedostatek vlastního základního pudu sebezáchovy, že se zdálo, že tento necelých osmactyricet hodin trvající cin otrese celou evropskou rovnováhou. Totiž že znicí Nemecko a Francie se stane první kontinentální mocnosti Evropy.

Ohromná propaganda, kterou byl britský národ behem této války udržován pri smyslech, nesmírne štvavá, rozjitrena ve všech prainstinktech a vášních, musela nyní spocívat jako závaží na rozhodnutí britských státníku. Pomocí koloniálne-hospodárského a obchodne-politického znicení Nemecka bylo dosaženo britských válecných cílu, a to co z toho vyšlo, bylo pouze zredukování anglických zájmu. Znicením nemeckého mocenského státu v kontinentální Evrope mohli mít užitek pouze neprátelé Anglie. V listopadových dnech roku 1918 a následne až do pozdního léta 1919 již presto bylo na možné preorientování anglické diplomacie, která v této dlouhé válce využila emocionálních sil širokých mas více než kdy predtím, príliš pozde. Nebyla možná z hlediska jednou daného postoje vlastního národa, a nebyla možná ani z hlediska rozvrženi vojenských mocenských pomeru. Francie na sebe strhla zákon obchodování, a mohla tak diktovat ostatním. Jediná mocnost, která byla s to v techto mesících provést zmenu v sjednávání a obchodováni, totiž samotné Nemecko, leželo v záchvevech vnitrní obcanské války a ústy vlastních takzvaných státníku neustále prohlašovalo pripravenost k prijetí jakéhokoliv diktátu. Pokud v národním živote národ prestává být, z duvodu nedostatku vlastního pudu sebezáchovy, možným aktivním spojencem, stává se otrockým národem a jeho zeme osudove upadá do pozice kolonie.

Jedinou formu k zamezeni prílišného nárustu moci Francie, byla úcast Anglie na rozdelováni koristi.

Ve skutecnosti Anglie svého válecného cíle nikdy nedosáhla. Prevážení evropské mocnosti pres mocenské pomery kontinentálního státního systému bylo nejenom že zabráneno, nýbrž i valnou merou opodstatneno.

Nemecko jako vojenská mocnost bylo v roce 1914 vklíneno mezi dve zeme, z nichž jedna disponovala stejnou, a druhá dokonce vetší silou. K tomu pricházela ješte námorní prevaha Anglie. Francie a Rusko kladlo prekážky a odpor jakémukoliv prílišnému rozvoji nemecké moci. Neobycejne nevýhodná geografická poloha Ríše se také dala zapocítat mezi další bezpecnostní koeficienty proti prílišnému nárustu moci této zeme. Predevším pobrežní území bylo z vojenského hlediska nevhodné k boji proti Anglií, malé a ztížené, fronta na pevnine oproti tomu nadmerne široká a otevrená.

Jiné bylo postavení dnešní Francie: vojensky první mocnost, bez jakéhokoliv zretelnejšího protivníka na kontinentu. Svou hranicí smerem na jih proti Španelsku a Itálii byla lépe než chránena. Proti Nemecku byla ochráneno jeho vlastní bezmocností. Na svém pobreží spocívala dlouhou frontou proti zdroji životní síly britského impéria. Nejenom anglická životní centra tvorila snadný cíl pro letadla a dalekonosné baterie, ale i životne duležité britské námorní obchodní trasy byly vydány na milost francouzským ponorkám. Ponorková válka, opírající se o dlouhé atlantské pobreží, stejne jako o obrovské francouzské okrajové oblasti stredozemního more v Evrope a severní Africe, by vedla ke zhoubným úcinkum.

A tak bylo plodem boje proti mocenskému vývoji Nemecka politické pusobeni francouzské nadvlády na kontinentu. Vojenský výsledek: upevnení Francie coby první nadvlády v zemi a uznáni unie coby rovnocenné námorní mocnosti. Hospodársko-politicky: vydání nejvetších britských zájmových území bývalým spojencum. Stejné jako si nyní tradicní anglické politické cíle prály a vyžadovaly urcitou balkanizaci Evropy, stejným zpusobem si cíle francouzské prály balkanizaci Nemecka.

Anglickou snahou vždy bylo a bude zabránení prílišnému nárustu kontinentální mocnosti do svetove politického významu, to znamená udržení jakési urcité vyváženosti v mocenských pomerech jednotlivých evropských státu. Nebot to se zdá být predpokladem britské svetové nadvlády.

Francouzskou snahou vždy bylo a bude zabránit vytvorení rozhodné nemecké mocnosti, udržení systému nemeckých, ve svých mocenských pomerech vyrovnaných malých státu, bez jednotného vedení, pri obsazení levého brehu Rýna coby predpokladu pro vytvorení a zajištení své nadvlády v Evrope.

Poslední cíl francouzské diplomacie bude na veky v protikladu k poslední tendenci britského státnického umení.

Kdo se pokusí z výše uvedeného hlediska zhodnotit dnešní nemeckou politiku spojeneckých smluv, musí dojít k presvedcení, že jako poslední proveditelné spojenectví zustává pouze styk s Anglií. At již byly následky anglické válecné politiky pro Nemecko sebestrašlivejší, clovek presto nesmí propadnou dojmu, že by dnes již neexistoval žádný nutkavý zájem Anglie na znicení Nemecka, a že se naopak anglická politika rok od roku musí více zamerovat na oslabení nesmírné francouzské snahy o nadvládu. Nyní však již není politika spojeneckých smluv provozována z hlediska zpetného rozladení, nýbrž spíše z plodných poznatku minulých zkušeností. Zkušenost by nás však mela poucit o tom, že spojenectví za úcelem uskutecnení negativních cílu trpí vnitrní slabostí. Osudy národu jsou skovávány pouze díky vyhlídce na spolecný úspech ve smyslu spolecného zisku, podrobeni, zkrátka oboustranné rozšírení moci.

Jak nedostatecne premýšlí náš národ ve smeru zahranicne-politickém, lze nejlépe spatrit v neustálých tiskových zprávách o obrovské nemecké náklonnosti toho ci onoho cizího státníka, pricemž v tomto domnelém chování takové osobnosti k našemu národu lze spatrovat zvláštní záruku nápomocné politiky vuci nám. Je to však pouze neuveritelný nesmysl, spekulace neslýchané omezenosti obycejných politizujících nemeckých malomeštáku. Neexistuje ani anglický, ani americký nebo italský státník, který by byl nekdy orientován pronemecky. Každý anglický státník bude v první rade skutecny Anglican, americký American, a jiste nenaleznete tak snadno Itala,který by provádel jinou politiku, než proitalskou. Kdo by tedy chtel uzavírat spojenectví s cizími národy, a verí v pronemeckou orientaci tamních politiku, je bdto osel nebo podvodník. Predpoklad pro provázání osudu dvou ruzných národu nikdy nespocívá ve vážení si jednoho druhým, nebo dokonce ve spolecné náklonnosti, nýbrž pouze v tušení úcelnosti pro obe smluvní strany. To tedy znamená, cím více bude anglicky státník prosazovat proanglickou politiku, a nikdy ne pronemeckou, tím vetší mohou, tyto zcela urcité zájmy proanglické politiky, z rozlicných duvodu prinášet výhody pronemeckým zájmum. Toto platí samozrejme pouze do urcitého stupne, a jednoho dne se to muže zmenit v pravý opak. Samotné umeni vudcího státníka se projevuje práve tím, že za úcelem provedení vlastních potreb dokáže v urcitém casovém rozsahu nalézt vždy takové partnery, kterí musí jít zastupováním vlastních zájmu stejnou cestou.

Praktické využití pro soucasnost tedy muže vyplynout pouze ze zodpovezení následujících otázek: Které státy momentálne nemají žádný životni zájem na tom, aby naprostým vyrazením nemecké strední Evropy bylo dosaženo francouzské bezpodmínecné hospodárské a vojenské panovacné prevahy? A které státy by mohly, na základe vlastních existencních podmínek a svých dosavadních tradicních politických vlád, v takovémto vývoji spatrovat ohroženi své vlastni budoucnosti?

Nebot v jednom musí mít clovek konecne naprosto jasno. Totiž že neúprosnejším úhlavním neprítelem nemeckého národa je a zustane vždy Francie. Je zcela jedno, kdo bude ve Francii vládnout, zda Bourboni nebo Jakobíni, Napoleonisté nebo obcanští demokraté, klerikální republikáni ci bolševici. Konecným cílem jejich zahranicne politické cinnosti bude vždy pokus o obsazení rýnské hranice, a zajištení této reky pro Francií, a to pomocí zniceného a roztríšteného Nemecka.

Anglie si nepreje Nemecko coby svetovou velmoc, Francie však žádnou mocnost, která se nazývá Nemecko. To je preci jenom znacný rozdíl! Dnes však nebojujeme za své postavení ve svete, nýbrž za existenci naší vlasti, za jednotu našeho národa, a za denní chléb pro naše deti. Pokud bychom z tohoto hlediska meli mít vyhlídku na nejaké prípadné evropské spojenectví, zustanou nám pouze dva státy: Anglie a Itálie.

Anglie si nepreje žádnou Francií, jejíž vojenská pest, nezadržená zbytkem Evropy, se snaží prevzít ochranu politiky, která se tak nebo tak jednoho dne musí zkrížit s anglickými zájmy. Anglie si nikdy nemuže prát Francii, která jako vlastník obrovských západoevropských železnorudných a uhelných dolu, má ty nelepší predpoklady k ohrožující svetové hospodárské pozici. A déle si Anglie nikdy nemuže prát Francií, jejíž kontinentálne politická pozice se zdá být upevnena roztríštením zbytku Evropy, takže je tím nejenom umožneno, nýbrž prímo vynuceno opetovné upevnení vyššího smeru francouzské svetové politiky. Bombové vzducholode se mohou každou noc ztisícinásobit, vojenská prevaha Francie klepe težkými údery na dvere britského svetového impéria.

Avšak také Itálie si nepreje a ani nemuže prát další upevnování francouzských pozic v Evrope. Budoucnost Itálie bude vždy podmínena vývojem, který se územne seskupuje kolem Stredozemního more. To, o co se Itálie behem války snažila, skutecne nebyla dychtivost po rozšírení Francie, nýbrž spíše snaha zasadit nenávidenému jaderskému protivníkovi smrtelný úder. Každé kontinentální posílení Francie znamená do budoucna oslabení Itálie, pricemž by bylo chybné domnívat se, že príbuzenské vztahy mezi jednotlivými národy by vylucovali jejich vzájemnou rivalitu.

Pri nejstrízlivejším a nejchladnejším uvažování jsou to dnes v první linii práve tyto dva státy, Anglie a Itálie, jejichž vlastní prirozené zájmy se alespon v tom nejpodstatnejším neprící existencním predpokladum nemeckého národa, ba dokonce se s nimi urcitou merou i ztotožnují.

Avšak pri hodnocení podobných spojeneckých možností nesmíme prehlédnout tri faktory. První spocívá u nás, další dva pak v otázce možný státu jako takových.

Je vubec možné s dnešním Nemeckem vstoupit do spojeneckého svazku? Muže se mocnost, která chce ve svém spojenectví spatrovat pomoc pri provedení vlastních ofenzivních cílu, spojit se státem, jehož výsledky po celá dlouhá léta vykazují pouze obraz smešné neschopnosti, pacifistické zbabelosti, a jehož vetší cást národa v demokraticko marxistickém zaslepení nebetycným zpusobem zrazuje zájmy vlastního národa a státu? Muže jakákoliv dnešní mocnost vubec doufat v hodnotný vztah k druhému státu, ve víre, že jednou spolecne vybojují své spolecné zájmy, když tento stát ocividne nemá ani odvahu ani chut, pohnout byt prstem pro zachováni vlastního holého života? Zarucí se nejaká mocnost, pro kterou je spojenectví neco více než jen garancní smlouva k zachování stavu pomalého trouchnivení, podobne významu starého zhoubného trojspolecenství, na život a na smrt státu, jehož charakteristickým projevem života je pouze podlézavá pokora smerem navenek a hanebný útlak národní ctnosti dovnitr, státu, který již nevlastni žádnou velkolepost, nebot si jí na základe vlastního chování nezaslouží, vládám, které neprojevují naprosto žádnou úctu vuci svým státním prívržencum, takže v zahranicí k nim nikdo nemuže chovat naprosto žádný obdiv?

Ne, žádná mocnost, které záleží na vlastní existenci a která si od spojenectví slibuje více, než provize pro po koristi lacné parlamentáre, se s dnešním Nemeckem nespojí, nebot ani nemuže. V naši soucastné spojenecké neschopnosti spocívá také nejhlubší duvod pro solidaritu s neprátelskými zlodeji. Jelikož se Nemecko nikdy nebrání, až na nekolik plamenných "protestu" našich parlamentních výboru, a zbytek sveta nemá naprosto žádný duvod bojovat za naši ochranu, a dobrý Buh zbabelým národum principiálne nepreje - i pres fnukání našich vlasteneckých svazu - nezbude tedy samotným státum, které nemají prímý zájem na našem naprostém znicení, nic jiného, než se zúcastnit francouzských loupežných výprav, byt by tato spoluúcast na plenení mela výhradne sloužit k zabránení posílení francouzských mocenských pozic.

Za druhé nesmí být prehlédnuta ta potíž, která se týká preorientování propagandou vytyceného smeru, který ovlivnuje široké vrstvy obyvatelstva v nám doposud neprátelských státech. U národa, který je po celá léta oznacován za hunský, zlocinecký, vandalský atd., nemuže být pres noc objeven pravý opak a bývalý neprítel pak doporucen za budoucího spojence.

Ješte vetší pozornost však musí být venována tretí skutecnosti, která bude mít nejpodstatnejší význam pro usporádání budoucího evropského spojenectví:

Stejne jako je z britského hlediska minimální zájem na další znicení Nemecka, o to vetší má na takovém vývoji událostí zájem mezinárodní burzovní židovstvo. Rozpor mezi oficiálním, nebo lépe receno tradicním britským státnictvím a rozhodujícími židovskými burzovními silami je nejvýrazneji možno spatrit v rozdílných postojích k otázkám britské zahranicní politiky. Financní židovstvo si preje, oproti zájmum britské státní vule, nejenom naprosté hospodárské zniceni Nemecka, nýbrž i naprosté politické zotrocení. Zmezinárodnování našeho nemeckého hospodárství, to znamená prebírání nemecké pracovní síly do vlastnictví židovského svetového financnictví, se bezezbytku dá provést pouze v politicky zbolševizovaném státe.

Pokud by se však marxistické bojové svazy mezinárodního židovského burzovního kapitálu pokusily zlomit definitivne páter nemeckému národnímu státu, mohlo by se to stát pouze za vydatné pomoci zvencí. Francouzská armáda by proto musela tak dlouho dobývat nemecké státní území, až by vnitrne rozdrolená ríše podlehla bolševickým bojovým svazum mezinárodního svetového židovského financnictví.

Proto je Žid dnes ten nejvetší štvác za naprosté znicení Nemecka. At již cteme kdekoliv na svete útocné clánky proti Nemecku, vždycky jsou jejich tvurci Židé. Stejne jako v míru, tak i behem války rozdmychával židovský burzovní a marxistický tisk tak dlouho a plánovite nenávist proti Nemecku, až se postupne jeden stát za druhým vzdával své neutrality, a za zreknutí se skutecných zájmu svého národa pak vstoupil do služeb svetové válecné koalice.

Myšlenkové pochody židovstva jsou pritom naprosto jasné. Bolševizace Nemecka, to znamená vyhlazení národne lidové nemecké inteligence a tím umožnené vyždímání nemecké pracovní síly v poddanství židovského svetového financnictví je myšleno jen jako predehra pro další šírení této židovské tendence dobytí sveta. Jako casto v historii je Nemecko v tomto obrovském zápolení stycným bodem. Stanou-li se náš národ a náš stát obetí této krvavé a hamižné židovské národní tyranie, spadne posléze celý svet do osidel techto polypu. Osvobodí-li se Nemecko z tohoto sevrení, bude možno toto obrovské nebezpecí všech národu považováno za zlomené na celém širém svete.

S jistotou, s jakou židovstvo zahájí svou podvratnou cinnost, aby nejenom udrželo neprátelství národu vuci Nemecku, nýbrž aby ho ješte vystupnovalo, s tou samou jistotou se tato cinnost bude jenom z nepatrné cásti krýt se skutecnými zájmy tím zamorených národu. Všeobecne nyní bude židovstvo v rámci jednotlivých národu bojovat vždy s temi zbranemi, které se zdají být z duvodu poznané mentality tohoto národa nejúcinnejší a které zarucuji nejvetší úspech. V našem neobycejne krvave rozervaném národe jsou to proto tyto vypucelé, více ci méne kosmopolitní pacifisticky-ideologické myšlenky, krátce mezinárodní tendence, které používají pri svém boji za uchopení moci. Ve Francii se pracuje s rozpoznaným a dobre odhadnutým šovinismem, v Anglii pak s hospodárskými a svetove politickými hledisky. Zkrátka používají se vždy skutecné vlastnosti, které predstavují mentalitu daného národa. A teprve když se tímto zpusobem dosáhne urcitého záveru hospodárského a politického naplnení moci, stáhne pouta této premožené masy a obrátí se nyní touto merou na skutecné vnitrní úmysly svého chtíce a svého boje. Nyní nicí stále rychleji, až postupne premení jeden stát za druhým v hromadu trosek, na které by pak mela být vybudována suverenita vecné židovské ríše.

V Anglií, stejne jako v Itálii, je rozpor v názorech lepšího puvodního státnictví a chtícem židovského svetového burzovnictví jasný, ba casto dokonce pálí v ocích.

Pouze ve Francii dnes existuje více než kdy jindy urcitá vnitrní shoda mezi snahami židovské burzy a práním šovinisticky naladeného národního státního umeni. Již samo v této identite spocívá obrovské nebezpecí pro Nemecko. Práve z tohoto duvodu Francie je a zustane nejvetším a nejstrašnejším neprítelem. Tento národ, který cím dál tím více propadá ponegrování, znamená ve své vazbe na židovské ovládnuti sveta cíhavé nebezpecí pro zachováni bíle rasy v Evrope. Nebot toto zamorování negerskou krví na Rýnu v srdci Evropy odpovídá jak sadisticko-perverzní pomstychtivosti tohoto úhlavního šovinistického neprítele našeho národa, tak i ocelove chladnému uvažování Židu, zacít tímto zpusobem s míšenectvím ve stredu evropského kontinentu, a infikací nižším lidstvím a odebrat tak bíle rase základ její existence.

To, co dnes Francie provádí v Evrope, pobízena vlastní pomstychtivosti, plánovite vedena Židem, je hríchem proti existenci bílého plemene lidi, a to proti jejímu národ jednou poštve všechny duchy pomsty bílého plemena, které v této rasové potupe rozeznalo dedicný hrích lidstva.

Pro Nemecko však francouzské nebezpecí znamená povinnost, s potlacením všech citových momentu, podat ruku všem, kterí jsou ohroženi stejne jako my, a kterí nechtejí trpet a snášet francouzské panovacné choutky.

V Evrope pro Nemecko v dohledné dobe pricházejí do úvahy pouze dva spojenci: Anglie a Itálie.

Kdo si dá snahu vysledovat dnes zpetne zahranicne politické vedení Nemecka od dob revoluce, ten se bude muset na základe neustálého nepochopitelného selhávání našich vlád chytit za hlavu, aby budto jednoduše klesl na mysli, a nebo aby plamennou nevolí tomuto režimu vypovedel válku. S nerozumem tyto ciny nemají nic spolecného, nebot to, co by se každému myslícímu mozku zdálo jako nemyslitelné, dokázali naši Kyklopové listopadových stran, škemrali o prízen Francie. Ano, behem techto let se s tklivou prostotou nenapravitelného fantasty neustále provádeli pokusy o bratríckováni se s Francií, neustále se šaškovalo pred oním obrovským národem a v každému fíkanému triku francouzských pochopu se spatrovala první znamení zretelné zmeny smýšlení. Skutecní zákulisní podnecovatelé naši politiky samozrejme této nesmyslné víre nikdy neholdoval. Pro ne bylo podbízeni se Francii pouze prirozeným prostredkem, jak tímto zpusobem sabotovat každou praktickou politiku spojeneckých smluv. O Francii a jejích zákulisních cílech meli vždy jasno. Co je nutilo jednat tak, jako by skutecne verili v možnost zmeny nemeckého osudu, bylo strízlivé poznání, že v jiném prípade by se zrejme náš národ sám vydal jinou cestou.

Také pro nás je samozrejme težké postavit do rad našeho hnutí Anglii coby potencionálního budoucího spojence. Náš židovský tisk tomu neustále dobre rozumel, koncentrovat nenávist obzvlášte na Anglií, pricemž spousta dobrých nemeckých hlupáku Židum dobrovolne sedla na lep. Tyto noviny žvanili o znovuposílení nemecké námorní moci, protestovali proti obetování našich kolonií, doporucovali jejich opetovné získání a pomáhali tak ve sbírání materiálu, který pak židovský lump prevádel svým stavovským kolegum v Anglií, k praktickému propagandistickému zhodnocení. Nebot že dnes nebojujeme za námorní platnost atd., o tom by se melo rozsvítit v hlavách našich politikujících meštanských naivek. Zamerení nemecké národní síly na tyto cíle, bez predbežného podrobného zajištení naší pozice v Evrope, bylo již pred válkou naprostým nesmyslem. Dnes patrí podobné nadeje k onem hloupostem, které se v ríši politiky oznacují slovem zlocin.

Bylo to casto k zbláznení, když clovek musel prihlížet, kterak židovští zákulisní podnecovatelé dokázali náš národ zamestnat dnes velmi bezvýznamnými vecmi, jak svolávali shromáždení a protesty, zatímco ve stejném okamžiku si Francie ukrojovala po kouscích z tela naší národní pospolitosti, a jak nám byli plánovite odebírány podklady naší nezávislosti.

Pri této príležitosti nemužu nevzpomenout zvláštního konícka, kterého Žid v techto letech provozoval s obzvláštní peclivosti: jižní Tyrolsko.

Ano, jižní Tyrolsko. Jestliže se touto otázkou zaobírám práve na tomto míste, pak to není jenom proto, abych zde zúctoval s tím nejprolhanejším svazkem, který, postaven na zapomnetlivosti a hlouposti našich širokých vrstev, se zde opovažuje tvárit se jako národní povstání, ke kterému mají práve parlamentní podvodnici stejne daleko, jako straka k vlastnickým predstavám.

Chtel bych zduraznit, že osobne patrím k lidem, kterí, když se rozhodovalo o osudu jižního Tyrolska - to znamená od srpna 1914 do listopadu 1918 - se dostavili tam, kde se odehrávala praktická obrana také tohoto území, totiž do armády. Behem onech let jsem spolubojoval ne za ztrátu jižního Tyrolska, nýbrž naopak práve za to, aby jako ostatní nemecké zeme zustalo zachováno své vlasti.

Kdo tehdy nebojoval, byli práve ti parlamentní zloduchové, celá tato politizující stranická chátra. Ba práve naopak, zatímco my jsme bojovali s presvedcením, že pouze vítezstvím v této válce muže být jižní Tyrolsko udrženo u nemecké národní pospolitosti, hecovala a štvala tato verbež tak dlouho proti tomuto vítezství, až skutecne bojující vítezové podlehli zákernému bodnutí dýkou do vlastních zad. Nebot udrženi jižního Tyrolska v nemecké države samozrejme nemohlo být zajišteno lživým tlacháním rázných parlamentáru na vídenském Radnicním námestí, nebo z mnichovského sálu vojevudcu, nýbrž pouze pomoci pluku bojujících na fronte. A ten, kdo tyto rozbil, zradil také jižní Tyrolsko, stejne jako všechny ostatní nemecká uzemí. Kdo však dnes verí, že se jihotyrolská otázka dala vyrešit pomocí protestu, prohlášení, správní výmenou, atd., ten je bud naprosto zvláštní darebák, anebo nemecký malomešták.

V jednom by mel mít každý naprosto jasno, totiž že znovuzískáni ztracených území se nedeje slavnostním vzýváni Pánaboha, a nebo pomoci zbožných nadeji v národní svazek, nýbrž pouze silou zbraní. Je tedy otázkou, kdo je prípraven vyvzdorovat pomocí síly zbraní opetovné získání techto ztracených území. Co se mé osoby týce, mohu zde s klidným svedomím ubezpecit všechny, že mám ješte dostatek odvahy, abych se zúcastnil tohoto vítezného dobytí jižního Tyrolska, a to v cele príkladného parlamentního pluku, sestávajícího se z parlamentních tlachalu a jiných stranických vudcu, stejne jako i z ruzných dvorních radu. A ví dábel, že by mne tešilo, kdyby nad temito vudci ohnivých protestních shromáždení náhle vybuchlo pár tríštivých granátu. Myslím, že když se liška dostala mezi houf slepic, že by bylo kdákání horší a úprk do bezpecí jednotlivých slepic rychlejší, než u tohoto skvostného protestního spolku.

Avšak nejhanebnejší na celé veci je to, že tito pánové sami neverí, že by se touto cestou dalo neceho dosáhnout. Sami nejlépe totiž znají nemožnost a prostotu svého okázalého jednání. Avšak delají to tak, nebot dnes je samozrejme o neco snadnejší žvanit o znovuzískání jižního Tyrolska, než bylo kdysi bojovat za jeho udržení. Každý odvádí práve svuj díl. Tehdy jsme obetovali svou krev, a dnes tato spolecnost brousí své zobáky.

Obzvlášte lahodné je pak pozorovat, jak se vídenským legitimním kruhum behem dnešní snahy o znovuzískání jižního Tyrolska nadouvá hrebínek. Pritom jejich vznešený a urozený panovnický dvur pred sedmi lety dopomohl pomocí padoušského cinu krivoprísežné zrady k tomu, aby se svetová koalice jako vítez zmocnila také jižního Tyrolska. Tehdy tyto kruhy podporovali politiku své zrádcovské dynastie, a o jižní Tyrolsko se nestarali ani za mák. Samozrejme, dnes je to jednodušší, opet za tuto oblast zápasit, nebot nyní se bojuje pouze duchovními zbranemi, a je prece mnohem snadnejší, podráždit si z vnitrních pohnutek hlasivky na nejakém protestním shromáždení, a nebo si ušpinit prsty psaním nejakého novinového clánku, než napríklad behem obsazování Porýní, rekneme vyhazovat do vzduchu mosty.

Duvod, proc se behem posledních let v urcitých kruzích ucinil z jihotyrolské otázky stycný bod nemecko-italských vztahu, nám leží na dlani. Židé a habsburští legitimisté mají nejvetší zájem na tom, aby zabránili nemecké politice spojeneckých smluv, která by mohla jednoho dne vést ke znovuobnovení svobodné nemecké vlasti. Ne z lásky k jižnímu Tyrolsku je dnes vedeno toto okázalé jednání, - nebot tím mu není pomáháno, nýbrž naopak škozeno -, nýbrž pouze z obavy možného nemecko-italského spojenectví.

A je to jenom soucástí prolhanosti a pomlouvacných tendencí techto kruhu, když se s chladným a drzým celem snaží skutecnost postavit tak, jako kdybychom jižní Tyrolsko zradili snad my. Temto pánum je nutno s vším durazem ríci toto: jižní Tyrolsko zradil predevším každý Nemec, který v letech 1914-1918 se zdravými údy stál nekde jinde, než na fronte, a nedal vlasti k dispozici své služby. Za druhé, každý, kdo v techto letech nepomáhal posilovat odolnost našeho národního celku ve vedení války a kdo neupevnoval výdrž našeho národa behem techto boju. Za tretí, jižní Tyrolsko zradil ten, kdo se podílel na vypuknuti listopadové revoluce, ac již aktivními ciny, nebo neaktivní tolerancí, címž rozbil masu, která sama mohla zachránit jižní Tyrolsko. A za ctvrté, jižní Tyrolsko zradily všechny strany a jejich prívrženci, kterí pripojili svuj podpis pod hanebné smlouvy z Versailles a ze St. Cermainu. Ano, tak se veci mají, mi odvážní páni protestovatelé!

Dnes jsem veden pouze strízlivým poznáním, že ztracená území nelze zpet získat hbitosti jazyka nabroušených parlamentních tlachalu, nýbrž pouze naostreným mecem, a tedy krvavým bojem. Zajisté zde nemusím vysvetlovat, že za nynejší situace, kdy kostky jsou dávno vrženy, považuji znovu získáni jižního Tyrolska pomoci války nejenom za nemožné, nýbrž bych tuto možnost osobne odmítl s tím presvedcením, že pro tuto otázku nebylo dosaženo potrebného ohnivého nadšení celého nemeckého národa do té míry, která je potrebná pro dosaženi potrebného vítezství. Naopak si myslím, že když už jednou byla tato krev obetována, bylo by zlocinem, riskovat kvuli dve ste tisícum Nemcu, zatímco jinde strádá pres sedm milionu pod cizí nadvládou, a životni tepnou nemeckého národa probíhá rejdište afrických negrovských tlup.

Pakliže chce nemecký národ ukoncit stav hrozícího vyhlazeni v Evrope, nesmí podlehnout predválecným chybám, a ucinit si z Boha a celého sveta neprátele, nýbrž musí rozeznat pouze toho nejnebezpecnejšího protivníka, aby na neho mohl uderit celou svou koncentrovanou silou. A pakliže toto vítezství bude vybojováno pomoci obetí na jiných místech, jiste nám to následující generace našeho národního potomstva nebudou mít za zlé. A cím zárivejší bude vzniklý úspech, tím menší budou mít starosti s težkou nouzí, která z techto záveru pramení.

Nás dnes neustále musí vést onen základní názor, že znovu-získáni ztracených území dané ríše je v první rade otázkou znovu-nabytí politické nezávislosti a moci rodné zeme.

Tuto pak zajistit chytrou politikou spojeneckých smluv je prvotním úkolem silného vedení naší zahranicní politiky.

A práve nacionální socialisté nás musí chránit, abychom se nedostali do závesu našich obcanských slovních patriotu, kterí jsou rízení Židy. Beda, a byt i našemu hnutí, pakliže se namísto bojováni bude pripravovat na recnické protesty.

Díky fantastickému pojetí Nibelunského spojenectví s habsburskými státnickými mršinami zhynulo Nemecko. Fantastickou sentimentalitou našeho dnešního zpracovávání zahranicne-politických možnosti jsme na nejlepší ceste k definitivnímu zamezení našeho opetovného povstání.

Je nutné, abych se zde ješte v krátkosti zaobíral onemi námitkami, které se predbežne budou vztahovat na ony již vyrcené tri otázky, totiž na otázky, zda se: za prvé, s dnešním, všem naprosto zretelne oslabeným Nemeckem, bude chtít vubec kdo spojit, za druhé, zda se neprátelské národy zdají být vubec vhodné pro tuto reorganizaci, a za tretí, zda dnešní stávající vliv židovstva nebude vetší než všechny poznatky a veškerá dobrá vule, a nezhatí a neznicí tak veškeré plány.

První otázku jsem myslím, alespon z poloviny, již dostatecne zodpovedel. Samozrejme, že se s dnešním Nemeckem nikdo nespojí. Žádná mocnost na tomto svete se neodváží svázat se státem, jehož vláda musí znicit jakoukoliv duveru. A co se tedy týce pokusu našich lidových soudruhu, promíjet, nebo dokonce ospravedlnovat této vláde jejich jednání z duvodu žalostné mentality našeho národa, k tomu je nutno zaujmouti naprosto ostré stanovisko.

Samozrejmé, bezcharakternost našeho národa v posledních šesti letech je žalostná, lhostejnost vuci duležitým zájmum národní pospolitosti skutecne sklicující, a zbabelost dokonce mnohdy do nebe volající. Avšak nikdy nesmíme zapomínat, že se pritom jedná o národ, který pred pár lety nabízel celému svetu na obdiv svou nejvyšší bezpríkladnou lidskou mravní cistotu. Od pocátku srpnových dnu roku 1914 až do konce obrovského zápolení národu neprojevil žádný národ tolik mužné odvahy, tuhé výdrže a trpelivé snášenlivosti, než dnes tak zbedovaný nemecký národ. Nikdo nemuže tvrdit, že by pohana dnešní doby byla charakteristickým obrazem naší národní pospolitosti. To, co dnes musíme prožívat kolem sebe a okolo sebe, je pouze ten nejpríšernejší, smysly a rozum nicící dusledek krivoprísežného státu z 9. Listopadu 1918. Víc než kdy jindy platí slova básníkova o zlu, které plodí další zlo. Avšak ani v techto zlých casech se zcela nevytratily základní dobré prvky našeho národa, pouze drímají nekde v hlubine, a obcas je možno spatrit na cernotou potažené obloze, jako svetélka zárící ctnosti, na které si budoucí Nemecko vzpomene jako na první záblesky zacínajícího uzdravení. Více než jednou se našlo tisíce a tisíce mladých Nemcu odhodlaných prinést svuj mladý život, stejne jako v roce 1914, dobrovolne a s radostí jako obet na oltár naší milované vlasti. A miliony a miliony lidí opet pilne a poctive pracují, jako by nikdy nebylo zhouby zavinené listopadovou revolucí. Kovár opet stojí u své kovadliny, za pluhem krácí sedlák, a ve studovne sedí ucenec, všichni se stejnou snahou a se stejnou oddaností plní své povinnosti.

Utlacování ze strany našich neprátel již nevyvolává soudný úsmev jako kdysi, nýbrž roztrpcené a sklícené grimasy. Bezesporu došlo k obrovské zmene smýšlení. Pakliže se toto vše dnes neodráží v znovuzrození politických mocenských myšlenek a pudu sebezáchovy našeho národa, pak za to mužou ti samozvanci, kterí náš národ vedou svou vládou od roku 1918 do záhuby.

Ano, pakliže nekdo pomlouvá náš národ, mužeme se ho zeptat, co udelal pro jeho nápravu? Je mizivá podpora záveru naší vlády, které ve skutecnosti sotva kdy existovaly, naším národem znamení malé životní síly naší národní pospolitosti, nebo snad znamení naprostého selhání se zacházením s tímto nejcennejším statkem? Co ucinily naše vlády pro to, aby byl do tohoto národa opet zaset duch hrdé majestátnosti, mužné vzdorovitosti a hnevivé nenávisti?

Když byla v roce 1919 nemeckému národu vnucena mírová smlouva, byli jsme oprávneni ocekávat, že práve tímto nástrojem bezmerného útlaku bude nesmírne podporen výkrik po nemecké svobode. Mírové smlouvy, jejichž požadavky trefí národy jako šlehnutí bice, jsou nejednou prvním vírením bubnu pozdejšího povstání.

Co vše se dalo udelat z mírové smlouvy z Versailles! Jak se mohl tento nástroj nesmírného útlaku a ponižování stát prostredkem, který vybicovává mezinárodní vášne až do nejvyššího bodu varu? Jak jen mohl pomocí geniálního propagandistického zpracování této sadistické krutosti povýšit lhostejnost daného národa na rozhorcení, a rozhorcení pak v naprostou zurivost! Jak se dala každému jednotlivci z tohoto hlediska tak dlouho zapalovat jiskra v mozku a ve vnímání celého národa, až by u šedesáti milionu jedincu, u mužu, stejne jako u žen, objevil jednoho dne ohnivý plamen spolecne vnímaného studu a spolecné nenávisti, z jehož žáru by pak vzešla zárivá vule a jeden spolecný ohromný výkrik: My chceme opet zbrane!

Ano, k tomu mohla posloužit tato mírová smlouva. V jejím nesmírném útlaku, v nestydatosti z ní vzešlých nároku, spocívá nejsilnejší propagandistická zbran k opetovnému vyburcování potlaceného životního ducha daného národa.

Potom ovšem musí být do služeb této jedinecného velkého poslání být postaveno vše, pocínaje detským slabikárem až po poslední noviny, každé divadlo a kino, každý plakátový sloup a drevená ohrada, dokud se modlitba našich dnešních spolkových patriotu "Bože, osvobod nás!" nepremení v mozcích i tech nejmenších chlapcu ve vroucí prosbu: "Všemohoucí Bože, posvet naše zbrane, a bud spravedlivý, jako si doposud vždy byl, rozhodni nyní, zda si zasloužíme svobodu, Bože posvet náš boj!"

Vše bylo propásnuto, neucinilo se zhola nic.

Kdo by se nyní chtel divit, že náš národ není tím, cím by být chtel a být mohl? Když v nás zbytek sveta spatruje pouze pochopy, poddajného psa, který vdecne olizuje ruku tem, kterí ho predtím zmlátili?

Zajisté budou naše spojenecké možnosti zatíženy naším národem, avšak ješte vetší vinu na tom budou mít naše vlády. Ty jsou ve své zkaženosti vinni za to, že po osmi letech nesmírného útlaku existuje tak málo vule po svobode.

Jestliže je tedy aktivní politika spojeneckých smluv tolik vázána na patricné ocenení našeho národa, pak je o to více podmínena existencí vládnoucí moci, která nechce být pouhým prisluhovacem cizích státu, porobeným místodržitelem vlastní moci, nýbrž naopak heroldem národního svedomí.

Bude-li však náš národ mít státní vedení, které bude své poslání spatrovat práve v tom, neubehne ani šest let a smelé zahranicne politické vedení Ríše bude mít k dispozici stejne smelou vuli po svobode prahnoucího národa. Druhou námitku ohledne velkých potíží s preorientováním neprátelského národa ohledne prátelského spojenectví, muže být zodpovezena takto:

Všeobecná protinemecká psychóza, která byla v ostatních státech vypestována pomocí soustavné válecné propagandy, bude trvat do té doby, dokud nebude existovat všem zretelná nemecká ríše, která muže vzejít pouze z nemecké vule po sebezáchove, a která bude nést charakteristické znaky mocného státu, který hraje, a hlavne je schopen hrát na všeobecné evropské šachovnici. Teprve když se vláde a národu zdá, že existují predpoklady pro možné spojenectví, muže jedna nebo druhá mocnost zacít uvažovat o tom, propagandistickými prostredky preorientovávat názory verejného mínení. To také prirozene vyžaduje zrucnou práci trvající dlouhá léta. Práve v nutnosti tohoto dlouhodobého preladení daného národa je zduvodnena opatrnost pri jeho vykonávání. To znamená, nikdo se do této cinnosti nepustí, dokud nebude mít do budoucna naprosté presvedcení o hodnote této práce a jejích plodu. Nikdo nebude chtít pouze kvuli prázdnému tlachání, byt vtipného ministra zahranicí, menit duchovní zamerení celého národa, aniž by mel nejaké garance o reálných hodnotách daného národa. To by jinak vedlo k naprostému roztríštení verejného mínení. Nejhodnovernejší jistota možného, pozdejšího spojenectví s daným státem však nespocívá v nabubrelých projevech jednotlivých clenu vlády, nýbrž spíše ve zretelné stabilite urcité, úcelne vypadající vládní tendence, stejne jako k tomu analogicky orientovaného verejného mínení. Víra v to bude o to pevnejší, cím vetší bude viditelná cinnost státní moci na poli propagandistické prípravy a podpory její cinnosti, a cím zretelneji se naopak bude ve vládní tendenci odrážet vule verejného mínení.

Národ tedy bude shledán schopným spojenectví tehdy, bude-li vláda a verejné mínení rovnomerne fanaticky prosazovat a podporovat vuli k boji za vlastni svobodu. To je tedy predpoklad preorientování verejného mínení ostatních státu, které jsou na základe patricných poznatku ochotni jít, za úcelem jejich prapuvodních zájmu, cestou po boku pro ne vhodného partnera, tedy uzavrít spojenectví. K tomu však nyní náleží ješte jedna vec: Jelikož preorientováni urcitých duchovních názoru daného národa vyžaduje ohromnou píli, a mnohými jedinci zprvu vubec není akceptována, bylo by zlocinem a hloupostí zároven vlastními chybami dodávat zbrane temto jinak smýšlejícím elementum.

Je nutno pochopit, že to bude pochopitelne nejakou dobu trvat, než národ bezezbytku pochopí vnitrní úmysly své vlády. Jen težko muže být podáno vysvetlení o konecných cílech urcité politické prípravy, spíše je nutno se spoléhat budto na slepou víru širokých mas nebo na intuitivní úsudek duševne výše postavených vedoucích vrstev. Jelikož však spousta lidi tyto politicko-jasnovidné schopnosti postrádá, a vysvetlení nemuže být z politických duvodu podáno, bude se vždy urcitá cást intelektuální vedoucí vrstvy stavet proti novým tendencím, které pak z duvodu jejich nepruhlednosti mužou být chápány jako cisté experimenty. A tak bude vyburcován odpor starostlivých konzervativních státníku.

Avšak práve z tohoto duvodu je nejvetším úkolem postarat se o to, aby temto narušitelum navazování oboustranného porozumení byly dle možnosti z paží odebrány všechny zužitkovatelné zbrane, a to predevším tehdiy, jako v našem prípade, kdy se jedná o naprosto nerealizovatelné, ciste fantastické tlachání nafoukaných spolkových patriotu a malomeštáckých kavárenských politiku. Nebot že výkriky po nové námorní flotile, znovuzískání našich kolonii, atd., jsou skutecne pouze prázdným tlacháním, bez jakékoliv myšlenky praktické proveditelnosti, se dá zjistit po velice krátkém zdravém uvažování. Ovšem jak se v Anglii politicky využívají tyto nesmyslné výlevy dílem bezelstných, dílem šílených, vždy však v tiché službe našich úhlavních neprátel stojících protestních oportunistu, nemuže být žádných pochyb, a pro Nemecko to nebude nikterak príznivé. A tak se clovek vycerpává ve škodlivých protestech proti Bohu a celému zbytku sveta a zapomíná na základní princip, který je predpokladem každého úspechu, totiž: Deláš-li neco, delej to porádné. Tím, že clovek reptá proti peti,ci deseti státum, zanedbává koncentraci celkových duchovních a fyzických sil na úder do srdce toho nejzlorecenejšího neprítele a obetuje možnost spojeneckého posílení tohoto stretnut.

Také v tom spocívá poslání nacionálne socialistického hnutí. Musí náš národ naucit prehlížet drobnosti, a hledet si pouze duležitých vecí, netríštit se na vedlejších záležitostech, a nezapomínat, že cíl, za který dnes bojujeme, je holá existence našeho národa, a že jediný neprítel, kterého musíme znicit je a vždy zustane ona moc, která nás chce okrást o naši existenci.

Mnohé nás muže horce bolet. To však ješte dlouho nebude duvodem k tomu, abychom se zríkali zdravého rozumu, a v nesmyslném revu se hašterili s celým svetem, místo abychom koncentrovali sílu proti našemu nejúhlavnejšímu nepríteli.

Ve zbytku nemá nemecký národ do té doby žádné morální právo ztežovat si na chováni ostatního sveta, dokud nebudou k zodpovednosti pohnáni ti zlocinci, kterí prodali a zradili vlastni zemi. Není to žádná posvátná vážnost, když se z dálky pomlouvá a protestuje proti Anglií, Itálií, atd., a mezi námi se procházejí nicemové, kterí nám za zlato neprátelské propagandy vyrazili z paži naše zbrane, zlomili páter naši morálce a ochromenou ríši pak zaprodali za tricet stríbrných.

Neprítel ciní pouze to, co se dalo ocekávat. Z jeho chováni a jednáni bychom se meli poucit.

Kdo se presto nechce ztotožnit s tímto názorem, mel by v neposlední rade pomyslet na to, že pak zbývá už jen rezignace, nebot pak je do budoucna konec jakékoliv politiky spojeneckých smluv. Nebot pokud se nespojíme s Anglií, protože nám uzmula naše kolonie, ani s Itálií, protože obsadila jižní Tyrolsko, Polsko a Ceskoslovensko neprichází do úvahy, pak nám krome Francie, která nám uloupila Alsasko-Lotrinsko, v Evrope nezbude nikdo jiný.

Jestli tím nemeckému národu bude poslouženo, o tom nemuže být naprosto žádných pochyb. Pochybné je na tom vždy pouze to, jestli je takové mínení zastupováno nejakým naivkou, nebo prohnaným nicemou.

Pokud se v takovém to prípade jedná o vudce, veril bych spíše v to druhé.

Tak muže dle lidského uvážení probehnout preorientování ducha jednotlivých, dosud neprátelských národu, jejichž skutecné zájmy do budoucna spocívají ve stejném smeru jako je náš, pouze tehdy, pakliže vnitrní síla našeho státu, stejne jako zretelná vule k zachování naší existence, bude pozitivne pusobit na možného spojence, a pokud eventuálnímu spojenci nebude dána našim nevhodným chováním, nebo zlocineckým jednáním potrava pro naprosto protichudnou cinnost.

Nejhure zodpoveditelná však je tretí námitka.

Je vubec myslitelné, aby zástupci skutecného zájmu spojenectví chtivého národa vubec prosadili své úmysly vuci židovskému úhlavnímu nepríteli všech svobodných lidových a národních státu?

Dokáží napríklad síly tradicní britské politiky ješte zdolat zhoubný židovský vliv, nebo ne?

Otázka je, jak již bylo receno, jen velmi težce zodpoveditelná. Záleží na mnoha faktorech. Jedno je však naprosto jasné: V daném státe muže být stávající státní moc prohlášena za stabilní a sloužící výhradne zájmum zeme pouze tehdy, je-li naprosto vylouceno jakékoliv možné pusobení mezinárodních židovských sil.

Boj, který vede, byt v nejhlubším smyslu nevedome (cemuž osobne neverím) fašistická Itálie proti trem hlavním zbraním svetového židovstva, je nejlepším znamením pro to, že se této nadstátní moci, i když neprímou cestou, dají vylámat její jedovaté zuby. Zákaz zednárských tajných spolecnosti, pronásledováni zahranicního tisku, stejne jako zlomeni mezinárodního marxismu a naopak neustálé upevnováni fašistického státního smýšlení umožni v prubehu let italské vláde venovat se stále více zájmum vlastního národa, bez ohledu na sycení židovské svetové hydry.

Hure se veci mají v Anglií. V této zemi "svobodné demokracie" rídí Žid neprímou cestou skoro celé verejné mínení. A presto i tam probíhá nepretržitý zápas mezi zástupci britských státních zájmu a zlocinci židovské mezinárodní diktatury.

Jak tvrde na sebe tyto dva rozdílné názory naráží, bylo možno po válce poprvé spatrit v rozdílném prístupu britského státního vedení na strane jedné a tisku na strane druhé k japonskému problému.

Okamžite po skoncení války se na svetlo opet dostal starý spor mezi Amerikou a Japonskem. Samozrejme že ani velké evropské mocnosti se k tomuto novému válecnému nebezpecí nemohly postavit zcela lhostejne. Ani všechny príbuzenské vazby nemohly potlacit urcitý pocit závistivé obavy z nárustu Americké unie ve všech oblastech mezinárodního hospodárství a mocenské politiky. Zdálo se, že z bývalé koloniální zeme, dítete veliké matky, povstává vládce sveta. Je pochopitelné, když Anglie dnes se starostlivým neklidem proveruje své staré spojenecké smlouvy, a státníci se starostí hledí do budoucna, kdy již nebude platit: "Anglie pánem všech morí ", nýbrž: "Unionistické oceány".

S obrovským americkým státním kolosem s jeho enormním bohatstvím panenské prírody je držet krok daleko težší, než se stísnenou Nemeckou ríší. Pokud jednou budou vrženy kostky posledního rozhodnutí, bude Anglie nucena ucinit osudové rozhodnuti. Bude muset sáhnout po žluté pesti a uzavrít s ní spojenectví, které bude z rasového hlediska snad nezodpovedné, avšak státnicky jedinou možností posílení britské svetové pozice vuci vzrustajícímu americkému kontinentu.

Zatímco se tedy britské vedení pres spolecné boje na evropském válecném bojišti nemohlo rozhodnout, zda svolit svazku s asijským partnerem, vpadl mu do zad veškerý židovský tisk.

Jak je možné, že židovské orgány, které až do roku 1918 byly verným zastáncem britského boje proti Nemecké ríši, se nyní náhle dopustily zrady a jdou si vlastní cestou?

Znicení Nemecka nebylo anglickým, nýbrž v první rade židovským zájmem, stejne jako dnešní znicení Japonska neslouží ani tak britským zájmum, jako spíš útocným snahám vudcu toužebne ocekávané židovské svetové ríše. Zatímco Anglie se stará o udržení své pozice ve svete, organizuje Žid svuj útok za jeho ovládnutí.

V dnešních evropských státech spatruje bezmocné nástroje své zvule, at již neprímou cestou pomocí takzvané západní demokracie, nebo ve forme prímého ovládnutí mas ruským bolševizmem. Avšak nejenom starý svet má takto spoutaný, nýbrž stejný osud hrozí i tomu novému. Židé ovládají burzovní síly Americké unie. Každým rokem se stávají vetším a vetším pánem pracovní síly sto dvaceti milionového národa, a nezávislých je, k jejich nejvetší nevoli, již jenom pár jedincu.

S prohnanou zrucností spoutávají verejné mínení, a formuji z nej nástroj boje za svou vlastní budoucnost.

Nejvetší židovské mozky již vidí blížit se naplnení jejich testamentárního volebního hesla obrovské lidového žranice.

V rámci této velké tlupy odnárodnených koloniálních území by jeden jediný nezávislý stát mohl ješte celé dílo zhatit. Nebot bolševický svet muže existovat pouze tehdy, pakliže zahrnuje naprosto vše.

Zustane-li zachován jeden jediný stát ve své národní síle a velikosti, musí svetová atrapa Židovské ríše, stejne jako každá tyranie na této zemi, zákonite podlehnout síle národní myšlenky.

Žid ví nyní moc dobre, že ve své tisícileté adaptaci musí podemílat evropské národy a delat z nich bezpohlavní bastardy, avšak nebyl by schopný prinést takový to osud asijskému národnímu státu typu Japonska. Muže se dnes vuci Nemecku, Anglií, Americe a Francii pretvarovat jak chce, že mu ke žlutým Asiatum schází mosty. A tak se v soucasnosti pokouší, pomocí síly podobného útvaru, zlomit japonský národní stát, aby tak vyradil vlastního nebezpecného protivníka dríve, než sám svou pestí premení poslední státní moc ve svou despotickou tyranii.

Ve své tisícileté židovské ríši se obává japonského národního státu, a proto si preje jeho znicení ješte pred nastolením své vlastní diktatury. A tak štve národy proti Japonsku, jako kdysi proti Nemecku. A zatímco se britská diplomacie pokouší o vytvorení eventuálního spojenectví s Japonskem, požaduje již britsko židovský tisk boj proti spojencum a za proklamování demokracie, s bojovými výkriky: "pryc s japonským militarizmem a císarstvím" pripravuje znicující válku. Takto vzpurný je dnes Žid v Anglií. A tím zapocne boj proti svetovému židovskému nebezpecí i tam.

A práve nacionálne socialistické hnutí musí opet naplnit to nejvetší posláni: musí vlastnímu národu otevrít oci ohledne národu cizich, a musí neustále dokola poukazovat na skutecného neprítele dnešního sveta. Namísto nenávisti vuci ostatním Árijcum, od kterých nás muže oddelovat vše možné, se kterými však máme spolecnou krev a se kterými nás spojuje obrovské spojenectví k sobe patrících kultur, musí všeobecnému hnevu zasvetit pravého neprítele lidstva a skutecného puvodce všeho utrpení.

Index

HOME