12 OTÁZKA ODBORU Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

OTÁZKA ODBORU

Rychlý rust hnutí nás donutil zaujmout v roce 1922 stanovisko k otázce, která není bezezbytku vyrešena dodnes.
Pri pokusu o studii onech metod, které by co nejdríve a co nejsnáze hnutí otevrelo cestu k srdcím širokých mas, jsme neustále naráželi na pripomínky, že delník jako takový nám nebude zcela náležet do té doby, dokud zastupování jeho zájmu na ciste pracovním a hospodárském poli bude spocívat v rukou jinak smýšlejících a jejich politických organizací.

Na techto pripomínkách skutecne neco bylo. Delník, který pracoval v nejakém závodu, nemohl dle všeobecného presvedcení vubec existovat, aniž by byl clen nejakých odboru. Nejenom, že tím mely být chráneny jeho pracovní zájmy, ale i jeho pozice v závode byla z dlouhodobého hlediska myslitelná pouze v prípade, kdy byl príslušníkem odboru. Vetšina delníku se nacházela v odborárských svazech. Tito všeobecne bojovali za lepší výplaty a uzavírali tarifové smlouvy, které delníkovi zajištovaly pouze urcitý príjem. Bezpochyby byl výsledek techto boju všech delníku výhodný pro podniky, a obzvlášte každý slušný clovek musel mít výcitky svedomí, když si zastrkával do kapes odbory vybojované výplaty, pricemž se sám tohoto boje nezúcastnil.

S normálním obcanským podnikatelem se o tomto problému dalo jen težko hovorit. Nemeli pochopení (nebo ho nechteli mít) ani pro materiální, ani pro morální stránku problému. A konecne hned zkraje hovorí jejich zdánlive vlastní hospodárské zájmy proti jakémukoliv organizovanému shromaždování jim podléhajících pracovních sil, takže už z tohoto duvodu si nemohou o veci vytvorit nezaujatý úsudek. A proto je také zde nutné, aby se clovek obrátil na nekoho nezaujatého, který nepodléhá pokušení pro samé stromy nevidet les. Ti pak s uprímnou vulí budou mít daleko vetší pochopení pro záležitosti, které tak nebo tak patrí k nejduležitejším v dnešním i budoucím živote.

Již v prvním díle jsem se vyjádril o smyslu a úcelu a o nutnosti odboru. Zaujal jsem tam stanovisko, že dokud nebude, a to budto státními opatreními (která jsou však vetšinou neúcinná), nebo pomocí všeobecne nové výchovy, dosaženo zmeny vztahu zamestnavatele k zamestnanci, nezbude tomuto nic jiného, než že si, s odvoláním na svá práva, coby ekvivalentní rovnocenný smluvní partner, bude sám obhajovat své zájmy. Dále bych chtel zduraznit, že by takovéto vnímání bylo zcela ve smyslu celé národní pospolitosti, kdyby se tím mohlo zabránit sociální nespravedlnosti, která by pak ve svém dusledku musela vést k težkým ztrátám v celé pospolitosti našeho národa. Dále prohlašuji, že tato nutnost musí být uznávána tak dlouho, dokud budou mezi podnikateli takoví lidé, kterí nejenom že nemají naprosto žádný smysl pro sociální povinnosti, ale ani pro základní lidská práva. A vyvozuji z toho ten dusledek, že pokud bude takováto sebeobrana jednou prohlášena za nutnou, muže její forrna obstát pouze za predpokladu spojení zamestnancu na odborové základne.

V tomto všeobecném pojetí se u mne nezmenilo nic ani v roce 1922. Avšak nyní bylo potreba nalézt jasnou formulaci pro stanovisko k této otázce. Nešlo o to, jednoduše se spokojit s poznatky, nýbrž bylo nutné vyvést z toho praktické závery.

Jednalo se o zodpovezení následujících otázek:

I. Jsou odbory nutné?

2. Má se NSDAP sama odborove angažovat, nebo má své cleny privést k nejaké forme podobné cinnosti?

3. Jakého druhu by mely být prípadné odbory NSDAP? Jaké jsou naše úkoly a jejich cíle?

4. Jak bychom prišli k podobným odborum?

Myslím, že první otázku je nutno zodpovedet pouze pro uspokojení. Podle toho, jak se dnes veci mají si myslím, že bez odboru se nedá obejít. Ba naopak, patrí k nejduležitejším institucím hospodárského života národa. Jejich význam však nespocívá na sociálne politickém poli, nýbrž spíše na všeobecne národne politickém. Nebot národ, jehož široké masy dojdou pomocí správného odborárského hnutí k uspokojení svých životních potreb, a zároven tím obdrží potrebné vzdelání, tím bude neobycejne posilnen v boji za svou vlastní existenci.

Odbory jsou pak potrebné predevším jako základní kámen budoucího hospodárského parlamentu, resp. Stavovskou komorou.

Druhou otázku lze taktéž zodpovedet velice snadno. Pokud je odborárské hnutí duležité, potom je zcela jasné, že se k nemu nacionální socialisté musí vyjádrit nejenom teoreticky, nýbrž také prakticky. Ovšem jak vyjádrit, to už není tak snadné.

Nacionálne socialistické hnutí, které si za cíl vytýcilo nacionálne socialistický stát, nesmí pochybovat o tom, že všechny budoucí instituce tohoto nového státu musí zákonite vzejít z jeho hnutí. Bylo by nejvetší chybou verit, že by se náhle z niceho, pouze z pozice moci, mohla provést urcitá reorganizace, aniž by k tomu byla pripravena urcitá lidská základna, která je predevším názorové pripravena. Také zde platí pravidlo, že duležitejší než je vnejší forma, které se dá mechanicky dosáhnout velice rychle, zustane vždy duch, který takovou formu naplnuje. Rozkazem lze napríklad na státní organismus diktátorsky naroubovat vudcovský princip. Živoucí však muže být pouze v tom prípade, pokud se sám vlastním vývojem postupne vytvorí z toho nejmenšího, a pomocí neustálého výberu, který nepretržite provádí tvrdá realita života, obdrží behem dlouhé rady let vudcovský vudcí materiál, který je nezbytný k uskutecnení techto principu.

Nejde si tedy predstavit, že by clovek náhle z aktovky vytáhl návrh na novou státní ústavu a tu by chtel pomocí nejakého mocenského výroku "zavést" shora. Pokusit se o to clovek muže, avšak výsledek zcela jiste nebude života schopen, spíše to bude mrtvé novorozene. To me zcela upomíná na vznik Výmarské ústavy a na pokus, venovat nemeckému národu s novou ústavou také novou vlajku, která nemela naprosto žádnou vnitrní spojenost s prožitky našeho národa behem poslední poloviny století.

Také nacionálne socialistický stát se musí vyvarovat podobných experimentu. Muže jednoho dne vzejít pouze z dávno existující organizace. Tato organizace v sobe musí nést puvodní prvky nacionálne socialistického života, aby se z ní konecne mohl utvorit živoucí nacionálne socialistický stát.

Jak již bylo zdurazneno, budou zárodecné bunky hospodárské komory spocívat v ruzných profesních zastoupeních, a tedy predevším v odborech. Pokud však mají budoucí stavovská zastupitelstva a centrální hospodárský parlament predstavovat nacionálne socialistickou instituci, musí také tyto duležité zárodecné bunky být nositeli nacionálne socialistického smýšlení a vnímání. Stranické instituce je nutno prevést na stát, avšak stát nemuže náhle z niceho vycarovat odpovídající instituce, pokud nechce, aby to byly pouze naprosto neživé útvary.

Již z tohoto nejvyššího hlediska musí nacionálne socialistické hnutí uznat nutnost vlastní odborárské cinnosti.

To musí už proto, nebot skutecná nacionálne socialistická výchova at¦ již zamestnavatelu, tak i zamestnancu ve smyslu oboustranného zarazení do národní pospolitosti, neprobíhá pomocí teoretických poucek, proklamací, nebo napomenutí, nýbrž pouze pomocí boje každodenního života. Pouze jím musí hnutí vychovávat jednotlivé velké hospodárské skupiny, a privésti je tak blíže k velikášským stanoviskum. Bez takové prípravy zustane každá nadeje na vznik nekdejší opravdové národní pospolitosti pouhou iluzi. Pouze velké svetonázorové ideály, které hnutí zastupuje, mohou pozvolna vytvorit všeobecný styl, který pak jednou nová doba predstaví jako skutecné vnitrne fungující, a ne jenom jako zevne utvorený obraz.

Proto se hnutí musí nejenom kladne postavit k idejím odboru jako takovým, nýbrž také bezpoctu clenu a prívržencu se musí praktickou cinností dostat potrebného vzdelání pro budoucí nacionálne socialistický stát.

Zodpovezení tretí otázky vyplývá z výše receného.

Nacionálne socialistické odbory nejsou žádný nástroj trídního boje, nýbrž pouze orgán profesního zastoupení. Nacionálne socialistický stát nezná žádných tríd, nýbrž z politického hlediska pouze obcany s naprosto stejnými právy a podle toho i stejnými povinnostmi, a krome toho také státní príslušníky, kterí jsou však ze státne-politického hlediska naprosto bez jakýchkoliv práv.

Odbory v nacionálne socialistickém duchu nemají za úkol pomocí sdružování ruzných lidí v rámci národní pospolitosti tyto postupne pretváret ve trídu, a tou pak vést boj proti podobne organizovanému útvaru v rámci národní pospolitosti. Tento úkol nemužeme odborum vubec pripsat. Muže jim být propujcen pouze v tom okamžiku, kdy se tyto stávají bojovým nástrojem marxismu. Odbory jako takové nejsou "trídními bojovníky", pouze marxismus z nich ucinil svuj nástroj trídního boje. Opatruje prumyslové masy, které mezinárodní svetový Žid používá k rozvracení hospodárských bází jednotlivých svobodných, nezávislých národních státu, k nicení jejich národního prumyslu a jejich národního obchodu, a tím napomáhá k zotrocování svobodných národu ve službách nadstátního svetove-financního židovstva.

Nacionální socialisté odbory musí zvyšovat bezpecnost národního hospodárství, a to skrze organizacní shromaždování urcitých skupin úcastnících se národního hospodárského procesu, a posilovat jejich sílu odstranováním onech nerádu, které svými dusledky pusobí destruktivne na národní lidový soubor a na žádoucí pracovní sílu národní pospolitosti, a tím také škodí státu a v neposlední rade ženou samotné hospodárství do neštestí a zatracení.

Pro nacionálne socialistické odbory tím není stávka prostredkem k podlomení a roztríštení národní produkce, nýbrž pouze k jejímu posílení a uvolnení pomocí likvidace onech nerádu, které svým nesociálním charakterem omezuji výkonnost hospodárství, a tím i existenci celku. Nebot výkonnost jedince je neustále spjata se všeobecnou právní a sociální pozicí, kterou v rámci hospodárského procesu zaujímá, a kterou muže využít ke svému vlastnímu prospechu pouze z toho vycházejícího poznatku nutnosti úspechu tohoto procesu.

Nacionálne socialistický zamestnanec musí vedet, že rozkvet národního hospodárství znamená jeho osobní materiální štestí.

Nacionálne socialistický zamestnavatel musí vedet, že štestí a spokojenost jeho zamestnancu jsou jediným predpokladem pro existenci a další vývoj jeho vlastního hospodárského rozmachu.

Nacionálne socialistický zamestnanec a nacionálne socialistický zamestnavatel jsou oba zplnomocnenci a zástupci celé národní pospolitosti. Vysoká míra osobní svobody, která je jim priznána v rámci jejich pusobnosti, je vysvetlitelná tou skutecností, že dle zkušenosti výkon jedince stoupl daleko více práve díky poskytnutí široké volnosti, než tlakem shora. Dále je pak nutné zabránit tomu, aby nebylo zamezováno prirozenému procesu výberu, který napomáhá v postupu schopným, zdatným a pilným jedincum.

Pro nacionálne socialistické odbory je proto stávka prostredkem, který muže být, a zrejme i musí být používán tak dlouho, dokud nebude existovat nacionálne socialistický stát. Ten by pak mel definitivne prevzít právní péci a právní ochranu obou proti sobe bojujících skupin, totiž zamestnancu a zamestnavatelu (Nebot ve svém dusledku snížení produkce to škodí celé národní pospolitosti!). Hospodárské komore pak bude príslušet povinnost udržovat chod národního hospodárství a odstranování onech škodlivých nedostatku a chyb. To, co je dnes vybojováváno pomocí zápasu milionu lidí, musí být jednou vyrizováno v rámci stavovské komory a centrálního hospodárského parlamentu. Tím by mel prestat zurivý zápas mezi zamestnavateli a pracujícími o mzdy a tarify, který poškozuje hospodárskou existenci obou, a tento problém by mel být rešen spolecne na vyšších instancích, které pak musí mít neustále na zreteli predevším blaho národní pospolitosti a státu.

Také zde musí bez výjimky platit ono železné pravidlo, že na prvním míste je vlast, a teprve potom strana.

Úkolem nacionálne socialistických odboru je výchova a príprava pro tento cíl, to znamená: Spolecná práce všech za udržení a posílení našeho národa a jeho státu, primerene jednotlivým schopnostem a silám, které jsou budto vrozené, nebo vyškolené v rámci národní pospolitosti.

Ctvrtá otázka: Jak prijdeme k podobným odborum?, se zdá být ze všech nejtežší.

Je všeobecne o mnoho snadnejší založit nový útvar v novém prostoru, než ve starém odvetví, které podobné ustavení dávno vlastní. V míste, kde ješte neexistuje urcitý obchod urcitého zamerení, se dá snadno takový založit. Težší už je to, když takový podobný podnik již existuje, a nejtežší je to, když jsou pro to dány podmínky, za kterých muže prospívat jen on sám. Nebot zde stojí zakladatelé pred úkolem, nejenom zavést svuj nový podnik, nýbrž aby zde sami prežili, musí v daném míste znicit podnik puvodní.

Nacionálne socialistické odbory vedle odboru jiných zcela ztrácí svuj smysl. Nebot také ony se musí cítit prostoupeny svetonázorovým posláním, a z neho vycházející povinnosti k netolerantnosti vuci podobným, nebo naprosto cizím útvarum, a ke zduraznování výhradní nutnosti vlastního Já. Také zde neplatí žádné dorozumet se a žádné kompromisy s podobným úsilím, nýbrž pouze zachovávání naprosto vlastních práv.

Existovaly pouze dve možnosti, jak dosáhnout takového vývoje.

I. Mohly se založit nové odbory, které by postupne zahájily boj proti mezinárodním marxistickým odborum, nebo se mohlo

2. Vstoupit do techto marxistických odboru, a pokusit se je naplnit novým duchem, respektive z nich utvorit nástroj nového svetonázoru

Proti první možnosti hovorily následující pochyby: naše financní situace byla v onech letech stále ješte povážlivá, prostredky, které jsme mely k dispozici byly bezvýznamné. Postupne stále více narustající inflace ztížila situaci ješte tím, že se v techto letech v podstate vubec nedalo hovorit o jakékoliv hmatatelném materiálním využití odboru pro jejich cleny. Jednotliví delnici tehdy z tohoto hlediska nemeli naprosto žádny duvod platit jakékoliv odborárské príspevky. I samotné stávající marxistické odbory byly na pokraji zhroucení, kdyby jim pomocí geniální akce pana Cuna v Porýní nespadly náhle do klína miliony. Tento takzvaný "národní" ríšský kanclér muže být oznacován za zachránce marxistických odboru.

S podobnými financními možnostmi jsme tehdy nemohli pocítat. A težko nekoho nalákáte ke vstupu do nových odboru, které mu z duvodu své vlastní financní bezmocnosti nemuže nabídnout ani to nejmenší. Naproti tomu se musím rázne ohradit proti tomu, vytváret podobnou novou organizací pouze protekcní místecko pro vetší ci menši duše hnutí.

Vubec, osobnostní otázka zde hrála tu nejvetší roli. Nemohl jsem tehdy najít jednu jedinou osobnost, které bych mohl sverit do rukou rešení tohoto mohutného úkolu. Ten, kdo by opravdu dokázal v oné dobe rozbit marxistické odbory a namísto této instituce znicujícího trídního boje by dopomohl vítezství nacionálne socialistické odborové myšlence, by patril k nejvetším mužum našeho národa, a jeho bysta by musela být ve Walhalle v Regensburgu venována jeho potomstvu.

Znal jsem však jeden mozek, který by se na takovou pozici hodil. Bylo by zcela chybné si v tomto ohledu namlouvat, že mezinárodní odbory disponují pouze samými prumernými osobnostmi. To nám ve skutecnosti neríká naprosto nic, nebot když byly tyto kdysi zakládány, neexistovalo nic jiného. Dnes musí nacionálne socialistické odbory bojovat proti dlouhotrvající gigantické, do detailu vystavené masové organizaci. Porobitel však musí být vždy geniálnejší, než obránce, pokud chce tohoto premoci. Dnešní marxistické odbory mohou být spravovány i obycejnými byrokraty. Dobyty však mohou být pouze divokou energií a geniální schopností nadrazeného velikána druhé strany. Pokud se takový nenajde, je zbytecné si zahrávat s osudem, a ješte nesmyslnejší, chtít onu záležitost vynucovat nedostatecným podchycením.

Zde platí zásada využívat poznatku, že je v živote casto lepší,nechat záležitost zprvu v klidu, než ji zacít napolovic nebo vubec špatne, jenom z duvodu nedostatku vhodných sil.

K tomu prichází ješte další úvaha, která by nemela být oznacována za demagogickou. Byl jsem tehdy pevne presvedcen, a jsem tak i dnes, že je velmi nebezpecné príliš brzo spojovat velký politický, svetonázorový boj s hospodárskými záležitostmi. To platí predevším pro náš nemecký národ. Nebot zde v podobném prípade odtáhne hospodárské zápolení veškerou energii z politického boje. Nebot lidé, kterí získají presvedcení o tom, že když si budou sporit, našetrí si postupne na svuj domecek, se také celým svým bytím zamerí na dosažení tohoto jimi vytyceného cíle, a již vubec jim nezbude cas na politický boj proti tem, kterí tak nebo tak premýšlí jenom o tom, jak by jim jejich našetrené groše opet odebrali. Místo aby zápasili politickým bojem za získané názory a presvedcení, rozplývají se nad vlastními bytovými predstavami, a na konec pak vetšinou sedí na dvou židlích.

Nacionálne socialistické hnutí dnes stojí na zacátku jeho zápasu. Nejprve musí z vetší cásti zformovat a dokoncit svuj svetonázorový obraz. Musí veškerou svou energii bojovat za prosazení svých velikášských ideálu, a jeho úspech je myslitelný pouze tehdy, pokud veškerá jeho síla vstoupí do služeb tohoto boje.

Nakolik muže zaobírání se hospodárskými problémy ochromit aktivní bojovou sílu lze nejlépe videt na následujícím klasickém prípadu:

Listopadová revoluce roku 1918 nebyla provedena odbory, nýbrž prosadila se práve vuci nim. A nemecké meštanstvo nevede žádný politický boj za nemeckou budoucnost, nebot se domnívá, že tato budoucnost je zajištena rozširující se hospodárskou prací.

Meli bychom se z techto zkušeností poucit. Nebot také u nás to nepujde jinak. Cím více bude celková síla našeho hnutí spojována s politickým bojem, tím vetší máme nadeji uspet na celé cáre. Cím více se však budeme predcasne zatežovat odborovými, bytovými a podobnými problémy, tím mizivejší bude užitek celé veci, brané jako celek. Nebot at již se tyto zájmy zdají být sebe duležitejší, jejich naplnení ve vetším rozsahu bude možné teprve tehdy, když budeme schopni postavit verejnou moc do služeb techto zájmu. Do té doby budou tyto myšlenky hnutí pouze zatežovat tím více, cím dríve se touto problematikou bude zabývat, a cím silneji bude ovlivnovat jeho svetonázorovou vuli. Mohlo by to pak velmi lehce dojit až tak daleko, že by odborová hlediska mohla rídit politické hnuti, místo aby svetonázor navedl odbory do správných kolejí.

Skutecný užitek pro hnutí, stejne jako pro celý národ, muže z nacionálne socialistických odboru vzejít teprve tehdy, pokud jsou tyto odbory svetonázorove naplneny naši nacionálne socialistickou myšlenkou do té míry, že se již nemohou ocitnout v nebezpecí, spadnout do marxistických kolejí. Nebot nacionálne socialistické odbory, které by svou budoucnost spatrovaly pouze v konkurenci k marxistum, by byly horší, než žádné. Musí vypovedet svuj boj marxistickým odborum nejenom jako organizace, nýbrž predevším jako myšlenka. Musí v nich spatrovat zástupce trídního boje a trídních myšlenek, a mely by se namísto nich stát skutecnym ochranitelem profesních zájmu nemeckých obcanu.

Všechna tato hlediska hovorila tehdy, a hovorí i dnes, proti založení vlastních odboru, leda že by se náhle objevil nejaký geniální mozek, který by byl osudem povolán k vyrešení práve této otázky.

Existovaly tedy pouze zbylé dve možnosti: budto doporucit vlastním stranickým soudruhum vystoupit ze stávajících odboru, anebo v nich naopak zustat a pokud možno v nich pusobit destruktivne. Osobne jsem doporucoval tuto druhou možnost. Obzvlášte v letech 1922/23 se to bez problému dalo provést. Nebot financní užitek, který odbory v dobe inflace mohly shrábnout z rad clenu našeho mladého hnutí, byl v podstate roven nule. Škoda pro ne však byla obrovská, nebot nacionálne socialistictí prívrženci byli jejich nejvetšími kritiky a tím i jejich vnitrními rozkladaci.

Zcela jsem tehdy odmítal jakékoliv experimenty, které v sobe již od pocátku nesly stopy neúspechu. Pohlížel jsem na to jako na zlocin, odebírat delníkovi tolik a tolik z jeho mzdy na instituci, o jejímž užitku pro neho jsem nebyl vnitrne presvedcen.

Když nejaká nová politická strana opet jednoho dne zmizí, pak to nikdy není sebemenší škoda, nýbrž naopak je to skoro vždy k užitku, a nikdo nemá žádné právo, nad tím naríkat. Nebot to, co jedinec dává politickému hnutí, dává i "fonds perdu". Kdo však platí poplatky odborum, má také právo na splnení prislíbené mu protislužby. Pokud to splneno není, pak jsou takoví strujci techto odboru podvodníci, nebo prinejmenším alespon lehkovážní lidé, kterí by meli být povoláni k zodpovednosti.

Dle techto predstav jsme také v roce 1922 jednali. Jiní tomu zrejme rozumeli lépe a zakládali všelijaké odbory. Predhazovali nám tento nedostatek jako zretelné znamení našich chybných a omezených názoru. Avšak netrvalo to dlouho, a tyto nové útvary opet zmizely, takže konecný výsledek byl stejný jako u nás. Ovšem pouze s tím rozdílem, že my jsme nepodvedli ani sebe, ani nikoho jiného.

Index

HOME