10 FEDERALISMUS JAKO MASKA Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

FEDERALISMUS JAKO MASKA

V zime roku 1919 a ješte více na jare a v léte 1920, bylo mladé hnutí donuceno zaujmout postoj k jisté otázce, která nabyla na obrovském významu již behem války. Již v prvním díle této knihy jsem poukázal na príznaky hrozícího nemeckého rozvratu, kterých jsem si osobne všiml, když se Anglicané, ale také Francouzi, pomocí speciálního zpusobu propagandy pokoušeli rozjitrit starý rozpor mezi nemeckým severem a jihem. Na jare roku 1915 se objevily první systematicky štvavé letáky proti Prusku, které bylo oznacováno za samojediného strujce této války. Do roku 1916 byla z tohoto systému vybudována velice obratná a stejne podlá zbran. Popuzování jižního Nemecka proti severnímu, které bylo založeno na tech nejnižších instinktech, zacalo zanedlouho prinášet své plody. Je to výcitka, kterou je nutno vznést proti tehdejším rozhodujícím místum, a to jak vláde, tak i velení vojska, nebo ješte lépe proti bavorským velícím místum, kterou ze sebe tito nemohou setrást, že ve své božské zaslepenosti nedbali svých povinností, a nezakrocili proti tomu s potrebnou rozhodností a razancí. Nebylo ucineno naprosto nic! Naopak, zdálo se, že ruzná místa byla docela potešena, a ve své zabednenosti si snad i myslela, že podobná propaganda udelá nejenom prítrž sjednocovacímu procesu nemeckého národa, nýbrž že tím také musí automaticky dojít k posílení federativních snah. Težko se nekdy v historii podobné zanedbání vymstilo více. Oslabení, kterého melo být docíleno v Prusku, postihlo celé Nemecko. Následkem pak bylo urychlení rozvratu, který roztríštil ne Nemecko jako takové, nýbrž v první rade práve samotné jednotlivé státy.
Ve meste, ve kterém nejvíce zurila umele rozdmýchávaná nenávist proti Prusku, propukla jako první revoluce proti dedicnému královskému domu.

Nyní by však bylo chybou domnívat se, že cizí neprátelská válecná propaganda byla jediným tvurcem této "antipruské" nálady, a že by to mohlo být omluvou pro národ, který jí byl napaden. Neuveritelný zpusob organizace našeho válecného hospodárství, která svou naprosto šílenou centralizací vedla k porucnictví a následnému vyplenení celého ríšského území, byla skutecným hlavním duvodem vzniku onoho antipruského smýšlení. Nebot pro normálního malého obcana byly válecné spolecnosti, které mely své sídlo v Berline, identické s Berlínem, a Berlín jako takový byl synonymní s Pruskem. Že organizátori techto zlodejských institutu, které se nazývali válecnými spolecnostmi, nebyli ani z Berlína, ani z Pruska, a že to vubec nebyli ani Nemci, si tito jedinci tehdy mohli težko uvedomit. Ti spatrovali pouze hrubé chyby a neustálé prehmaty tohoto nenávideného zarízení v ríšském hlavním meste, a prenášeli samozrejme veškerou svou nenávist automaticky na toto hlavní mesto a zároven i na Prusko. Tato nenávist pak stoupala o to více, cím méne proti tomu bylo z urcitých míst zasahováno, a kdy byl tento výklad dokonce v tichosti, s úšklebkem sobe vlastním, vítán.

Žid byl príliš chytrý, aby již tehdy neporozumel tomu, že hanebná koristná výprava, kterou organizoval proti nemeckému národu pod krycím pláštem válecných spolecností, by vyvolala odpor. Dokud mu tento národ nešel po hrdle, nemusel se ho bát. Aby však zabránil explozi, která by vedla masy k zoufalství a revolte, nemohl se najít lepší recept, než rozdýmat, a tím i spotrebovat jejich zlost jiným smerem.

Jen at se v klidu hádá Bavorsko s Pruskem, a Prusko s Bavorskem, cím více, tím lépe! Nejžhavejší boj obou znamená pro Žida nejjistejší mír. Všeobecná pozornost tím byla zcela odvedena od mezinárodních cervu národa, zdálo se, že byli docela zapomenuti. A když se zdálo, že nebezpecí pomíjí, že rozvážní clenové, kterých bylo i v Bavorsku dost, zacínají opet nabádat k rozvážnosti, rozumu a zdrženlivosti, címž se zdálo, že úporná pranice bude prerušena, stacilo Židovi zinscenovat v Berline príslušnou provokaci a vyckat úcinku. V ten moment se všichni úcastníci sporu mezi severem a jihem vrhli na tuto událost, a foukali tak dlouho, až uhlíky rozhorcení opet vzplály v jasný ohen. Byla to šikovná a rafinovaná hra, kterou Žid tehdy provozoval za úcelem neustálého zamestnávání a odvracení jednotlivých nemeckých kmenu, aby je mohl o to více a dukladneji vydrancovat.

Poté prišla revoluce.

Pokud prumerný clovek, a obzvlášte pak méne vzdelaní malomeštáci a delníci, do roku 1918, nebo lépe receno do listopadu onoho roku, nemohli, nebo nedokázali správne rozeznat skutecný prubeh a nevyhnutelné dusledky tohoto sporu mezi nemeckými kmeny, a to predevším v Bavorsku, pak to musela, alespon v den propuknutí revoluce, pochopit aspon ona národne smýšlející cást obyvatelstva. Nebot ješte se akce ani nezdarila, a již byl vudce a organizátor revoluce prohlášen za zástupce " bavorských" zájmu. Mezinárodní Žid Kurt Eisner zacal rídit Bavorsko proti Prusku. Bylo zcela jasné, že zrovna tento orientálec, který se jako neprosazený žurnalista poflakoval sem a tam po celém Nemecku, byl ten poslední, kdo by se mohl vydávat za zástupce bavorských zájmu, a že zrovna jemu mohlo být Bavorsko nejukradenejší na celém širém svete.

To, že se Kurt Eisner stavel revolucním povstáním v Bavorsku na vedomý odpor proti zbylé Ríši, necinil ani v nejmenším z hlediska bavorských zájmu, nýbrž jako zmocnenec svetového židovstva. Použil pritom stávajících instinktu a nevole bavorského národa ke snadnejšímu rozdrcení celého Nemecka. Roztríštená Ríše se mohla stát snadnejší koristí bolševismu.

Jim zapocatá taktika byla zprvu provozována i po jeho smrti. Marxismus, který v Nemecku zkropil krvavou potupou práve ony jednotlivé státy a jejich knížata, zacal nyní coby "nezávislá strana" apelovat práve na ony instinkty a city, které mely nejsilnejší koreny práve v knížecích rodech a jednotlivých státech.

Zápas Republiky rad proti blížícím se osvobozeneckým kontingentum byl v první rade propagandisticky oznacován za "boj bavorských pracujících" proti "pruskému militarismu". Pouze z toho se dá pochopit, proc v Mnichove, oproti celému zbytku nemeckého území, nevedla porážka Republiky rad k rozvaze širokých mas, nýbrž naopak ješte prohloubila roztrpcení a zavilost proti Prusku.

Umení, s jakým bolševictí agitátori dokázali predstavit odstranení Republiky rad jako prusko-militantní vítezství nad antimilitaristicky a antiprusky smýšlejícím bavorským lidem, prinášelo bohatou úrodu. Zatímco Kurt Eisner nedokázal behem voleb do zákonodárného bavorského zemského snemu v Mnichove posbírat ani deset tisíc prívržencu, a komunistická strana dokonce zustala pod tremi tisíci, shromáždily obe strany po pádu republiky více než sto tisíc volicu.

Již v této dobe zapocal muj osobní boj proti šílenému štvaní mezi jednotlivými nemeckými kmeny.

Myslím, že jsem ve svém živote nikdy nezacal s nepopulárnejší vecí, než s tehdejším odporem proti štvaní vuci Prusku. V Mnichove byla již behem Republiky rad porádána první masová shromáždení, na kterých byla nenávist proti zbylé cásti Nemecka, ale predevším pak proti Prusku, vybicovávána do té míry, že úcast severního Nemce na takovém shromáždení byla nejenom spojena s ohrožením života, nýbrž že takové shromáždení casto koncilo se zcela otevreným provoláváním šílených hesel jako: "Pryc od Pruska!" - "Pryc s Pruskem!" - "Válka proti Prusku!", apod. Byla to nálada, kterou jeden obzvlášte skvelý zástupce bavorských výsostných zájmu v Nemeckém ríšském snemu behem slovní bitvy vystihl slovy "Radši bavorsky zemrít, než se nakazit Pruskem".

Clovek se musel tehdejších shromáždení zúcastnit, aby mohl pochopit, co pro mne samého znamenalo, když jsem se poprvé pokusil, obklícen hrstkou prátel, na shromáždení v mnichovské Lví pivovarské pivnici ohradit proti tomuto šílenství. Byli to starí válecní kamarádi, kterí mi tehdy zajištovali podporu, a každý si jiste dovede predstavit jejich pocity, když nám behem naší obhajoby vlasti hrozilo, že se na nás vrhne nerozumná, rozervaná masa, skládající se predevším z dezertéru a ulejváku, kterí se potulovali po cestách naší domoviny. Pro mne pri techto projevech bylo štestím, že se zástup mých nejvernejších cítil být se mnou skutecne zavázán, a brzy se mi zaprísáhl na život a na smrt.

Zdálo se, že boje, které se neustále opakovaly a táhly se po celý rok 1919, nabývaly z kraje roku 1920 ješte vetší intenzity. Byla shromáždení, - vzpomínám si obzvlášte na jedno ve Wagnerove sále na Slunecní ulici v Mnichove -, na kterých má mezitím vetší skupina musela prestát ty nejtežší boje, které casto koncily tím, že tucty mých verných byly zle ztýrány, zmláceny, zkopány, a konecne více mrtví než živí vyhození ze sálu na ulici.

Boj, který jsem zapocal jako jedinec, pouze podporovaný mými válecnými druhy, se nyní stal, chtel bych skoro ríci, svatým posláním našeho mladého hnutí.

Jsem na to dnes hrdý, že mohu ríci, že jsme tehdy, - zcela výhradne odkázáni pouze na naše bavorské prívržence -, dokázali pomalu, ale jiste pripravit konec této smesi hlouposti a zrady. Hlouposti a zrady proto, nebot jsem pri vší presvedcenosti o dobromyslné hlouposti široké masy prívržencu tuto naivitu nemohl pripsat k dobru jejich organizátorum a podnecovatelum. Mel jsem je, a vždy je budu mít za zrádce, kterí jsou placeni a financováni Francií.

V jednom prípade, totiž v jejich prípade, již historie svuj ortel vyrkla.

Nejnebezpecnejší však na celé veci byla obratnost, která se snažila zaretušovat skutecné tendence, tím, že federalistické úmysly byly staveny do popredí jako jediné podnety pro podobné chování. To, že rozdmýchávání nenávisti proti Prusku nemelo s federalizmem nic spolecného, je samozrejme nabíledni. Podivuhodne vypadá "také federativní cinnost", která se pokouší znicit nebo rozdelit jiný spolkový stát. Nebot skutecný federalista, pro kterého citace Bismarckových ríšských myšlenek nepredstavuje pouhou frázi, by si v tom samém momente nemohl prát odpojení cásti pruského státu, který byl založen a dokonán samotným Bismarckem, a už vubec by nemohl verejne podporovat podobné separatistické snahy. Jak by se clovek v Mnichove asi tváril, kdyby nejaká konzervativní pruská strana podporovala odtržení Franku od Bavorska, a kdyby dokonce tuto akci verejne požadovala a urychlovala. Jednomu mohlo být líto mezi temi všemi pouze tech nekolika skutecne federalisticky smýšlejících charakteru, kterí tuto hanebnou hru opravdu neprohlédli, nebot ti byli v první rade podvedení. A zatímco byla federativní myšlenka takto zadlužena, kopali jí její vlastní prívrženci hrob. Clovek nemuže propagovat federalistické usporádáni Ríše, pakliže odstavuje, pomlouvá a špiní, krátce znemožnuje jeden z nejpodstatnejších clánku podobného státního útvaru, totiž jeden ze spolkových státu - Prusko. Bylo to ješte o to neuveritelnejší, že se boj techto takzvaných federalistu obracel práve na Prusko, které muže být nejméne ze všech spojováno s onou listopadovou demokracií. Nebot útoky a nadávky techto federalistu nebyly namíreny proti otcum Výmarské ústavy, kterí ostatne z valné cásti byli stejne jižní Nemci a Židé, nýbrž práve naopak proti zástupcum starého konzervativního Pruska, tedy protipólu Výmarského usporádání. Že se pritom všichni vystríhávali toho, dotknout se Židu, to nemuže nikoho udivovat, dává to však možný klíc k rešení celé záhady.

Stejne jako pred revolucí Žid dokázal odvrátit pozornost od válecných spolecností, tedy lépe receno od sebe, tím, že musel nasmerovat široké masy, a to predevším bavorský lid, proti Prusku, tak musel i po revoluci nejak zaretušovat nové, nyní stokrát horší loupežné tažení. A opet se mu to povedlo. V tomto prípade proti sobe poštval takzvané "národní prvky" Nemecka, bavorské konzervativní prvky proti stejne konzervativním prvkum pruským. A opet to provedl tím nejprohnanejším zpusobem. Zacal si totiž zahrávat s historií Ríše, pricemž vyprovokovával tak hrubé a netaktní prehmaty, že krev dotycných potrefených musela zákonite pricházet znovu a znovu do varu. Nikdy se však nikdo nerozohnil proti Židovi, nýbrž vždy jen proti svému nemeckému bratrovi. Bavorsko nevidelo Berlín obnášející ctyri miliony pilne pracujících tvurcích lidi, nýbrž lenivý, roztržený Berlín proradného západu! Avšak tato nenávist se neobracela proti tomuto západu, nýbrž proti pruskému mestu.

Bylo to opravdu casto k zbláznení.

Tuto zrucnost Židu odvrátit od sebe pozornost verejnosti a zamestnat ji necím jiným, mužeme spatrit také dnes.

V roce 1918 nemohla být o plánovitém antisemitismu naprosto žádná rec. Ješte dobre si vzpomínám na težkosti, do kterých se clovek dostal pouhým vyrcením slova Žid. Budto na cloveka civeli jako na hlupáka, nebo se setkal s urputným odporem. Naše první pokusy ukázat verejnosti skutecného neprítele, se zdály být tehdy zcela beznadejné, a jen velmi pomalu se veci zacaly obracet k lepšímu. Cím pochybnejší byl "ochranný a odbojový svaz" svým organizacním založením, o to vetší byla jeho zásluha o znovuotevrení židovské otázky jako takové. V každém prípade zacal v zime na prelomu let 1918/19 pomalu zapouštet své koreny antisemitismus. Pozdeji pak ovšem nacionálne socialistické hnutí tuto židovskou otázku popohnalo zcela jiným smerem. Dokázalo predevším tento problém vyzdvihnout z úzkého kruhu horních a malomestských vrstev, a premenit ho v hybnou sílu obrovského národního hnutí. Avšak sotva se povedlo venovat nemeckému národu nekolik velkých, jednotících bojových myšlenek, ohledne této otázky, již tu byl Žid se svým odporem. S neuveritelnou rychlostí vhodil sám mezi lidová hnutí horící pochoden sváru a zasel rozkol. V nadhozené ultramontanistické otázce a z ní vzešlého vzájemného potírání se mezi katolíky a protestanty, vezela za daných okolností jediná možnost, jak zamestnat verejnou pozornost jinými problémy, k odvrácení koncentrovaného útoku proti židovstvu. Tak, jak se tito muži, kterí práve tuto otázku vrhli mezi náš národ, proti nemu prohrešili, se už nikdy nebude dát napravit. Žid však v každém prípade dosáhl svého cíle. Katolíci a protestanti mezi sebou vedou úsmevný boj, a úhlavní neprítel Árijského lidstva a celého krestanství se smeje do dlaní.

Stejne jako jednou dokázal po celá léta zamestnávat a vycerpávat verejné mínení bojem mezi federalismem a unitarismem, zatímco Žid zašantrocoval svobodu národa a zrazoval naši vlast mezinárodnímu vysokého financnictví, tak se mu i nyní opet darí štvát proti sobe obe nemecká náboženství, pricemž obe základny budou rozežrány a podhrabány jedem mezinárodního svetového židovstva.

Když se clovek dívá na spoušt, kterou židovští bastardi denne páchají na našem národe, a když si pomyslí, že tuto otravu krve nelze z našeho tela již po staletí odstranit, a že to snad nebude možné nikdy, když dále pomyslí na rasový rozklad, který strhává, ba dokonce nicí poslední Árijská díla našeho nemeckého národa, takže naše síla coby národa - nositele kulturních tradic - je neustále na ústupu, címž vyvstává reálná hrozba, že se, alespon v našich velkomestech, jednoho dne propadne tam, kde se dnes nachází jižní Itálie. Toto zamorováni naší krve, kolem kterého slepe krácí statisíce našich obcanu, je dnes Židem provozováno zcela plánovite. Tito cerní paraziti našeho národa plánovite zneuctívají naše nezkušené, mladé blondaté dívky, a nicí tím neco, co se na tomto svete již nikdy nedá nahradit. Obe, ano, obe naše krestanské víry prihlížejí naprosto lhostejne tomuto znesvecování a nicení techto ušlechtilých a jedinecných lidských bytostí, které byly na této zemi stvoreny díky božímu milosrdenství. Budoucnost této zeme však nespocívá v tom, jestli katolíci zvítezí nad protestanty, nebo protestanti porazí katolíky, nýbrž v tom, jestli Árijský clovek prežije, nebo vymre. Obe náboženství totiž dnes nebojují proti niciteli lidstva, nýbrž se snaží znicit se navzájem. Každý kdo je jen trochu národne zamerený, by mel mít onu povinnost, každý za svou vlastní víru, aby se neustále nehovorilo o milosti Boži pouze z vnejšku, nýbrž aby se vule Boži opravdu naplnovala a aby nebylo dopoušteno znesvecování díla Božího. Nebot vule Boží dala jedenkráte lidem jejich podobu, povahu a jejich schopnosti. Ten, kdo nicí jeho dílo, vypovídá válku božímu stvorení a boží vuli. Proto by mel každý, v rámci své vlastní víry, mít za svatou povinnost zaujmout stanovisko proti tem, kterí svým pusobením, mluvou nebo jednáním prekracují rámec své vlastní náboženské obce a chteli by strkat nos do jiné. Nebot potírání charakterních osobitostí jednoho náboženství v rámci našeho stávajícího religiózního rozštepení vede v Nemecku nutne k vyhlazovacímu boji mezi obemi koncesemi. Naše pomery se naprosto nedají srovnat s Francií, Španelskem nebo dokonce s Itálií. V techto zemích se napríklad dá propagovat boj proti klerikalismu nebo ultramontanismu, aniž by se clovek musel obávat, že by se pri tomto pokusu rozpadl francouzský, španelský, nebo italský národ jako takový. To však není možné v Nemecku, nebot zde by se na podobném zámeru zcela jiste podílelo i nekolik protestantu. Tím však získá obrana, která muže být jinde proti zásahum politického rázu jejich vlastních vyšších hodnostáru vedena pouze katolíky, okamžite charakter útoku protestantu proti katolíkum. To, co muže byt príslušníky vlastního vyznáni ješte snášeno, ac je to chybné, bude již od pocátku prudce odmítnuto, jakmile to pochází z nejaké jiné náboženské obce. To jde tak daleko, že sami lidé, kterí byli bez dalšího pripraveni vzdát se, a okamžite odstoupit od zjevné nesprávnosti uvnitr vlastni religiózní spolecnosti, namírili okamžite svuj odboj smerem ven, pricemž je ona korektura doporucována, nebo dokonce požadována po nejaké jiném míste, nespadajícím pod vlastní náboženskou obec. Ti to samozrejme vnímají jako neoprávnené, neprípustné a neprístojné vmešování se do vnitrních záležitostí, do kterých onem príslušným nic není. Podobné pokusy pak také nebudou omluvitelné, pakliže budou zduvodneny vyšším právem zájmu národní pospolitosti, nebot náboženské cítení je do dneška v lidech zakoreneno hloubeji, než veškeré cítení vlastenecké a politicky úcelné. A to se nikdy nezlepší tím, že se obe koncese budou podporovat ve svém vzájemném, úporném souboji, nýbrž zmení se to, když se oboustrannou snášenlivostí národu venuje jeho budoucnost, která svou velkolepostí bude smírlive pusobit i v této oblasti.

Nemusím zde ani vysvetlovat, že jsem vždy považoval ty osoby, které zatáhly národní hnutí do krize religiózních sporu, za horší neprátele svého národa, než ty nejvýznamnejší mezinárodne orientované komunisty. Nebot tyto obrátit je úkolem nacionálne socialistického hnutí. Ten, který se je však ve svých vlastních radách snaží odvrátit od jejich skutecné mise, jedná zcela bezcharakterne. Je jedno, jestli jedná úmyslne, ci neúmyslne, je to bojovník za židovské zájmy. Nebot židovským zájmem je dnes nechat vykrvácet národní

hnutí v religiózním boji, a to v tom okamžiku, kdy se toto pro Žida stává nebezpecným. A zduraznuji výslovne slovo vykrvácet, Nebot pouze historicky zcela nevzdelaný clovek by si mohl predstavit, že by se dnes s tímto hnutím dala vyrešit otázka, o kterou se roztríštila celá století a ti nejvetší státníci.

Ve zbytku hovorí skutecnost sama za sebe. Pánové, kterí náhle v roce 1924 zjistili, že nejvyšší misí národního hnutí je boj proti ultramontanismu, nezlomili ultramontanismus, nýbrž rozervali národní hnutí. Musím se také ohradit proti tomu, že by se v radách národního hnutí našla osobnost, která by snad byla schopna dokázat to, co nedokázal ani Bismarck. Bude vždy nejvyšší povinností nacionálne socialistického hnutí vést nejtežší boj proti všem, kterí by chteli nacionálne socialistické hnutí postavit do služeb podobných boju a sváru, a propagandisty podobných úmyslu okamžite z rad našeho hnutí vyloucit. A to se také do podzimu 1923 skutecne darilo. Tak mohli v radách našeho hnutí sedet verící protestant vedle verícího katolíka, aniž by se museli oddávat jakémukoliv konfliktu mezi svým religiózním presvedcením. Spolecný mocný boj, který spolu vedli proti spolecnému niciteli Árijského lidství, je naopak naucil vzájemne se respektovat a vážit se. A pritom práve v onech letech hnutí rozpoutalo nejostrejší boj proti Centru, ovšem nikdy ne z religiózních duvodu, nýbrž výhradne z duvodu národnostních, rasových a politickohospodárských. Úspech hovoril za nás tehdy stejnou mírou, jakou dnes svedcí proti všem rozumbradum.

V posledních letech to došlo dokonce tak daleko, že národní kruhy ve své bohem opuštené zaslepenosti náboženských rozporu a svého šíleného jednání nerozeznaly, že se ateistictí marxisté náhle dle potreby stávali advokáty jejich religiózních rozeprí, a že neustálým sem a tam vlácením nekdy skutecne naprosto stupidních výroku pritežují jedné ci druhé strane, címž zase jenom rozdmýchávají ohen sváru.

A zrovna u národa, jako je nemecký, kde historie již mnohokrát dokázala, že je schopen vést kvuli prízrakum války až do úplného vykrvácení, je takové roznecování boje smrtelne nebezpecné. Náš národ je tím neustále odváden od skutecných otázek jeho další existence. Zatímco se sžíráme religiózními rozepremi, je zbytek sveta rozkládán. A zatímco národní kruhy premýšlí, zda je vetší ultramontánní, nebo židovské nebezpecí, nicí Žid rasové základy naší existence a tím i navždy celý náš národ. Mohu jen, co se techto "národních" bojovníku týce, celému nacionálne socialistickému hnutí a tím i celému nemeckému národu z nejuprímnejšího srdce prát: Pane, ochranuj naše hnutí pred podobnými práteli, a ono se již se svými nepráteli vyrovná.

V letech 1918/20/21 dále Židy mazaným zpusobem propagovaný boj mezi federalismem a unitarismem nutil také nacionálne socialistické hnutí, ackoliv ho naprosto odmítalo, zaujmout k tomuto problému jasné stanovisko. Má být Nemecko spolkovým nebo jednotným státem, a co si má clovek vubec pod obema pojmy predstavovat? Me se zdála být duležitejší ona druhá otázka, nebot byla nejenom stežejní k pochopení celého problému, nýbrž mela i vyjasnující a smírlivý charakter.

Co je to spolkový stát? Pod pojmem spolkový stát chápeme svaz suverénních státu, které se spojily svobodnou vulí své suverenity, pricemž postoupily onu cást svých výsostných práv celku, který umožnuje a zarucuje existenci spolecného svazu. Tato teoretická formulace se nevztahuje beze zbytku na žádný, na této zemi dnes existující spolkový stát. Nejméne ze všeho to platí o Americké unii, kde se u naprosté vetšiny jednotlivých státu nedá hovorit o jakékoliv suverenite, nebot mnohé z nich byly do celkové plochy svazu zakresleny jaksi teprve v prubehu doby. Proto se u techto jednotlivých státu jedná spíše o menší, ci vetší, ze správne technických duvodu vytvorená, casto lineálne hranicící teritoria, která kdysi nevlastnila, ani nemohla vlastnit vlastní státní suverenitu. Nebot unii nevytvorily tyto státy, nýbrž unie vytvorila nejprve vetší cást techto takzvaných státu. Jejich velmi rozsáhlá vlastní práva, která byla temto jednotlivým teritoriím prenechána, nebo spíše prircena, odpovídají svou celkovou podstatou nejenom tomuto svazu státu, nýbrž, a to predevším, velikosti jejich rozlohy, jejich prostorovým dimenzím, které jsou v podstate srovnatelné s velikostí kontinentu. Proto se u státu Americké unie nedá hovorit o žádné státní suverenite, nýbrž pouze o jejich ústavou stanovených a zarucených právech nebo spíše pravomocích.

Také pro Nemecko tato formulace není zcela a úplne trefná. Ackoliv v Nemecku bezesporu existovaly nejdríve jednotlivé státy, ze kterých byla posléze vytvorena ríše. Avšak vytvorení Ríše neprobehlo na základe svobodné vule, nebo za stejného pricinení jednotlivých státu, nýbrž pouze úcinkem nadvlády jednoho z nich, totiž Pruska. Již sama teritoriální rozdílnost velikosti jednotlivých nemeckých státu nedovoluje žádné srovnání s usporádáním napr. Americké unie. Rozdíl ve velikosti tehdejších nejmenších nemeckých spolkových státu a tech nejvetších ukazuje nestejnomernost výkonu, ale také nerovnomernost podílu na založení Ríše a na formování spolkového státu. Ve skutecnosti se však u vetšiny techto státu o skutecné suverenite také nedalo jednoznacne hovorit, leda že by výraz státní suverenita byl vnímán pouze jako úrední fráze. Ve skutecnosti s temito takzvanými suverénními státy zametla nejenom minulost, nýbrž i naše soucasnost, címž byla nejlépe dokázána slabost techto "suverénních" útvaru.

Avšak nemelo by zde být konstatováno, jak historicky vznikaly jednotlivé státy, jako spíš že se v žádném prípade nekryly s hranicemi jednotlivých kmenu. Jsou to ciste politické útvary a svými koreny sahají vetšinou do smutné doby bezmocnosti Nemecké Ríše, a jí podmíneného roztríštení naší nemecké vlasti.

Nebot ne všem vyhovovalo usporádání staré Ríše, když jim ve spolkové rade jednotlivých státu nebylo priznáno stejné zastoupení, nýbrž bylo odstupnováno pouze dle velikosti a skutecného významu, stejne jako i výkonu jednotlivých státu pri utvárení Ríše.

Odstoupení výsostných práv, které bylo podmínkou pro vytvorení ríše, bylo také provedeno vlastní vulí pouze z malé cásti, nebot z vetší cásti budto vubec neexistovaly, nebo byly jednoduše odejmuty tlakem pruské prevahy. Bismarck pritom nevycházel ze zásady dát Ríši to, co se dá uzmout jednotlivým státum, nýbrž od státu bylo vyžadováno pouze to, co Ríše skutecne potrebovala. Byla to jak mírná, tak i moudrá zásada, která na jedné strane brala nejvyšší ohled na zvyklosti a tradici, a na strane druhé zajištovala hned od zacátku nové Ríši obrovskou míru lásky a radostné spolupráce. Bylo by však ze zásady chybou toto Bismarckovo rozhodnutí pripisovat jeho presvedcení, že by tím Ríše vlastnila naveky dostatek výsostných práv. Tohoto presvedcení Bismarck nikdy nenabyl. Ba naopak, chtel pouze prenechat budoucnosti to, co nebylo možno a nešlo provést momentálne. Veril v pomalu pusobící úcinek casu a na tlak vývoje, kterému dlouhodobe pripisoval vetší vliv, než momentálnímu pokusu, okamžite zlomit odpor jednotlivých státu. Tím také nejlépe prokázal a dokázal velikost svého státnického umení. Nebot ve skutecnosti dosáhla Ríše své suverenity pouze na úcet suverenity jednotlivých státu. Cas naplnil to, v co Bismarck doufal a veril.

Nemeckým rozvratem a znicením monarchistické státní podoby byl tento vývoj násilne urychlen. Jelikož jednotlivé nemecké státy vdecily za svou existenci více ciste politickým prícinám, než kmenovému puvodu, musel v této chvíli význam techto jednotlivých státu klesnout na nulu, pakliže bylo eliminováno vlastní ztelesnení politického vývoje techto státu, totiž monarchistická státní podoba a její dynastie. Celá rada techto státních útvaru tím ztratila celou vnitrní stabilitu, takže naprosto rezignovala na svou další existenci, a z ciste úcelových duvodu se spojila s jinými, nebo se z vlastní vule pripojila k nejakým vetším. Nejpresvedcivejší dukaz pro naprostou slabinu skutecné suverenity techto malých útvaru a špatného odhadu, který se nacházel i u valné cásti jeho vlastního obyvatelstva.

Pokud tedy odstranení monarchistické státní formy a jejich nositelu zasadilo silnou ránu spolkove státnímu charakteru Ríše, bylo ješte vetším otresem prevzetí povinností vycházejících z mírové smlouvy.

To, že financní svrchovanost jednotlivých zemí prešla pod kompetenci Ríše, bylo prirozené a samozrejmé v tom okamžiku, kdy byla ríše po prohrané válce podrobena financním závazkum a povinnostem, které nebylo možno krýt pomoci stávajících smluv s jednotlivými zememi. Také další kroky, které vedly k prevzetí pošty a železnic Ríší, byli nuceným dusledkem mírových smluv, které postupne vedly k zotrocení našeho národa. Ríše byla nucena prevádet pod svou kompetenci stále více nových hodnot, aby mohla vyhovet všem závazkum, které vznikaly dalším ždímáním.

Cím logictejší a samozrejmejší byl tento proces jako takový, tím šíleneji castejší byli formy, pomocí kterých bylo toto obohacování se provádeno. Vinu na tom nesly ty strany a ti pánové, kterí kdysi neudelali vše pro to, aby válka mohla být dotažena do vítezného konce. Vinu na tom, predevším v Bavorsku, mely ty strany, které se behem války, sledováním vlastních egoistických cílu, vyvlékly z ríšských idejí, což musely po jejich prohre desetkrát vynahradit. Mstivá historie! Málokdy prišla pomsta nebes po prohrešku tak náhle jako v tomto prípade. Ty samé strany, které ješte pred pár lety stavely zájmy svých vlastní státu, - a to platí predevším pro Bavorsko -, nad zájmy Ríše, musely nyní zažít, kterak byla pod tlakem dejin potrebami Ríše zardoušena existence jednotlivých státu. A to vše jejich vlastním pricinením.

Je to neobycejné pokrytectví vuci masovým volicum (nebot pouze na ne se dnes obrací agitace soucasných stran) stežovat si nad ztrátou výsostných práv jednotlivých zemí, zatímco se všechny tyto strany bez výjimky prekonávaly v naplnování politiky, jejíž konecné dusledky prirozene musely vést k pronikavým zmenám v nitru Nemecka. Bismarckova ríše byla navenek svobodná a nezavázaná. Financní závazky, tak težkého a pritom tak neproduktivního rázu, jaké musí dnes nést Dawesovo Nemecko, tato Ríše nemela. Také uvnitr byla ve své kompetenci omezena na co nejmenší, nevyhnutelne nutné zájmy. Proto se také mohla obejít bez vlastní financní svrchovanosti a žít pouze z prínosu jednotlivých státu. A je samozrejmé, že jednotlivým zemím, a predevším pak jejich ríšské prízni, bylo ku prospechu jak zachování vlastních výsostných práv, tak i pomerne malé odvody do ríšské kasy. Bylo by však nesprávné, ba dokonce falešné, pokoušet se dnes pomocí propagandy tvrdit, že nynejší neprízen Ríši by se dala svést pouze na financní podrízenost jednotlivých státu. Ne, tak se veci skutecne nemají. Nedostatecnou prízen ríšským idejím nelze pripisovat ztráte výsostných práv jednotlivých zemí, nýbrž spíše žalostné reprezentaci, kterou dnes nemecký národ zakouši ze strany vlastního státu. Pres všechny ríšské zástavy a oslavy založení zustala dnešní Ríše srdcím všech vrstev národa cizí. A všechny zákony na ochranu republiky mohou zastrašovat pred poškozováním republikových institucí, nikdy však nemohou získat lásku byt jen jediného Nemce. V prehnané starosti ochránit republiku pomoci paragrafu a vezni, pred jejími vlastními obyvateli, spocívá zhoubná kritika a degradace celé instituce jako takové.

Také ze zcela jiného duvodu je nepravdivý názor, který je dnes propagován urcitými stranami, totiž že pokles prízne vuci ríši je nutno pripsat zasahování Ríše do urcitých výsostných práv jednotlivých zemí. Vezmeme, že by Ríše neprovedla rozšírení svých kompetencí. Prece by si nikdo nechtel myslet, že by láska jednotlivých státu vuci Ríši byla vetší, kdyby tak nebo tak musely být celkové odvody stejne velké, jako jsou dnes. Naopak, kdyby dnes jednotlivé státy odvádely poplatky ve výši, v jaké je v soucasnosti Ríše potrebuje, aby mohla splnit podmínky zotrocujícího diktátu, byla by náklonnost Ríši mnohonásobne vyšší, než je tomu dnes. Príspevky zemí Ríši by byly nejenom težko uhraditelné, nýbrž musely by být vymáhány pomocí nucené exekuce. Jelikož se však republika již nachází ve spárech mírových smluv, a nemá ani odvahu, ani žádný smysl se z nich vymanit, musí hold se svými závazky pocítat. Vinny jsou však zase jenom ty strany, které nepretržite snášenlivým volicum recní o výhodách a nezbytnosti samostatnosti jednotlivých státu, pricemž však požadují a podporují ríšskou politiku, což zákonite musí vést k nucenému odstraneni i jejich posledních takzvaných výsostných práv.

"Nucene" ríkám proto, nebot dnešní Ríši nezbude žádná jiná možnost, jak se vyporádat se záteží, uvalenou na ní hanebnou vnitrní a zahranicní politikou. Také zde je klín vytloukán klínem, a každé nové zadlužení, které na sebe Ríše ukládá díky zlocineckému zastupování nemeckých zahranicních zájmu, musí být vnitrne vyváženo pouze jenom dalším tlakem smerem dolu, který svým zpusobem opet vyžaduje další postupné eliminování veškerých výsostných práv jednotlivých státu, aby u nich zamezili vytvárení zárodku jakéhokoliv odporu.

A vubec, mel by být popsán charakteristický rozdíl soucasné rišské politiky oproti tehdejší: Stará ríše zarucovala vnitrne svobodu a navenek vykazovala sílu, zatímco republika vykazuje navenek slabost, a uvnitr utlacuje své obyvatelstvo. V obou prípadech podminuje jedno druhé: Národní stát plný síly potrebuje smerem dovnitr, z duvodu vetší lásky a oddanosti svých obcanu, méne zákonu, zatímco mezinárodní otrocký stát muže své poddané udržet v porobe pouze pomoci násilí. Nebot je nejvetší drzostí dnešního režimu hovorit o svobodných obcanech. Ty vlastnilo pouze staré Nemecko. Republika, coby zahranicní otrocká kolonie, nevlastní žádné obcany, nýbrž nanejvýše pouze poddané. Nevlastní proto ani žádnou národní vlajku, nýbrž pouze úredním narízením a zákonnými predpisy zavedené a strežené vzorkové ochranné oznaceni. Tento symbol nemecké demokracie, který je vnímán jako Gessleruv dozor, také zustane našemu národu vnitrne navždy cizí. Republika, která svého casu naprosto bez jakéhokoliv citu pro tradici a jakékoliv úcty k velikosti naší minulosti, jejíž symboly zašlapala do bláta, se jednou bude divit, jak povrchne lpí její poddaní na jejích vlastních symbolech. Sama si urcila charakter svého mezidobí nemecké historie.

A tak je tento stát dnes z duvodu vlastní existence nucen stále více a více okleštovat výsostná práva jednotlivých státu, a to nejenom ze všeobecne materiálních duvodu, nýbrž také z ideových. Nebot zatímco svým obcanum, pomocí své financne vyderacské politiky, vysává poslední zbytky krve, musí jim nutne odejmout i jejich poslední práva, pakliže nechce, aby všeobecná nespokojenost jednoho dne propukla v nespoutanou vzpouru.

Z obrácení výše recené vety pro nás, nacionální socialisty, vyplývá následující základní pravidlo: Mocná národní ríše, která navenek v nejvyšším rozsahu zastupuje a zastrešuje zájmy svých obcanu, je schopna jim nabídnout vnitrní svobodu, aniž by se jakkoliv musela obávat o stabilitu státu. Na druhé strane muže silná národní vláda provádet a zodpovedet i ty nejvetší zásahy do svobody jak jedincu, tak i státu, aniž by tak jakkoliv poškodila ríšskou myšlenku, pokud v takových opatreních jednotlivý obcan rozezná prostredek k vzrustu jeho národní pospolitosti.

Samozrejme, že všechny státy sveta jdou svou organizací urcitým zpusobem vstríc jistému druhu sjednocení. Také Nemecko nebude výjimkou. Dnes už je nesmysl hovorit o státní suverenite jednotlivých zemí, která není zajištena již díky jejich smešné velikosti. Také na provozní a správne technické úrovni bude význam jednotlivých státu stále potlacován. Moderní doprava a moderní technika také neustále scvrkává vzdálenosti a prostor. Drívejší stát dnes predstavuje pouhou provincii, a soucasné státy byly kdysi rovny kontinentum. Problém spravování státu, jako je dnešní Nemecko, je roven, z ciste provozne technického hlediska, problému spravováni provincie, jako je Brandenburg, pred sto lety. Prekonání vzdálenosti Mnichov - Berlín je dnes jednodušší, než prekonání vzdálenosti Mnichov - Starnberg pred sto lety. A celé ríšské území je dnes ohledne soucasných dopravních možností menší, než jakýkoliv strední spolkový stát v dobe napoleonských válek. Kdo se uzavre pred dusledky vycházejícími z daných skutecností, zustane v minulosti. Lidé, kterí to cinili, existovali v každé dobe, a budou existovat také v budoucnosti. Ovšem pouze težko mohou zbrzdit kolo dejin, a už vubec ho nemohou zastavit.

My, nacionální socialisté, nemužeme kolem techto konsekvencí krácet bez povšimnuti. Také zde se nemužeme nechat nachytat frázemi našich takzvaných národních obcanských stran. Používám oznacení fráze proto, nebot tyto strany ocividne neverí v možnost provedení svých zámeru, a jelikož za druhé jsou spolu zodpovedné, a hlavními viníky dnešního stavu. Predevším v Bavorsku je krik po odstranení centralizace pouze stranickým podvodem bez jakékoliv skutecné postranní myšlenky. Ve všech momentech, kdy tyto strany ze svých frází mely provést neco skutecného, bez výjimky žalostne selhaly. Každé takzvané okradeni výsostného práva bavorského státu Ríší, bylo, nehlede na odporný štekot, prijato prakticky bez jakéhokoliv odporu. A když se nekdo skutecne pokusil postavit se proti tomuto nesmyslnému systému, pak byl temi samými stranami, jako nepríslušející tomuto novému státu, zatracován a odcizován, a tak dlouho pronásledován, dokud neskoncil ve vezeni, nebo nebyl umlcen úredním zákazem verejných projevu. Práve v tom museli naši prívrženci nejlépe rozpoznat vnitrní prohnanost techto takzvaných federalistických kruhu. Stejne jako náboženství, tak i státne federativní myšlenka je pro ne pouze prostredek jejich casto tak špinavých stranických zájmu.

Tak, jak se zdá být prirozené urcité sjednocení zvlášte v oblasti dopravy, musí být i pro nás, nacionální socialisty, prirozenou povinností zaujmout k danému vývoji soucasného státu naprosto kritické stanovisko. Obzvlášte pak tehdy, pokud veškerá opatrení budou sloužit pouze k tomu, krýt a umožnovat osudovou zahranicní politiku. Predevším proto, že dnešní ríše neprovádí takzvané "poríštení" železnice, pošty, financí, atd. z vyšších národne politických duvodu, nýbrž pouze proto, aby tak do rukou získala prostredky a záruky pro bezmeznou plnící politiku, musí nacionální socialisté udelat vše pro to, aby ztížili, a pokud možno zabránili provádení podobné politiky. K tomu však patrí boj proti dnešní centralizaci životne duležitých institucí našeho národa, která je nyní provádena naší povalecnou politickou garniturou, za úcelem uvolneni miliardových obnosu a zástavních objektu do zahranicí.

Z tohoto duvodu se k temto pokusum vyjádrilo i nacionálne socialistické hnutí .

Druhým duvodem, který nás primel k odporu vuci takovéto centralizaci, je to, že tím muže být upevnena moc uvnitr vládnoucího systému, která by svým celkovým pusobením mohla nemeckému národu prinést nejvetší neštestí. dnešní židovsko-demokratická ríše, která se stala skutecným prokletím nemeckého národa, se pokouší zneškodnit kritiku jednotlivých státu, které ješte nejsou zcela naplneny tímto duchem doby, jejich utlacováním až do úplné bezvýznamnosti. Zde máme my, nacionální socialisté, obrovskou príležitost pokusit se nejenom dát opozici jednotlivých státu základ pro jejich státní moc, nýbrž dát jejímu boji proti centralizaci vubec výraz vyšších národních, všeobecne nemeckých zájmu. Zatímco tedy bavorské lidové strany usilují o zachováni zvláštních práv pro Bavorský stát pouze z malomyslne prospechárských pohnutek, chceme my toto zvláštní postavení vložit do služeb vyšších národních zájmu, v boji proti dnešní listopadové demokracii.

Tretím duvodem, který nás mohl primet k boji proti tehdejší centralizaci, bylo presvedcení, že podstatná cást takzvaného "poríšštení" nebylo žádným sjednocováním, a už v žádném prípade zjednodušením, nýbrž v mnohých prípadech se jednalo pouze o to, odebrat institucím výsostná práva jednotlivých zemí, a otevrít tak brány clenum revolucních stran. V celé nemecké historii nebyla ješte nikdy provozována nestydatejší zvýhodnující ekonomika, jako v dobách demokratické republiky. Podstatná cást centralizacní zbesilosti spadá na konto onech stran, které kdysi slíbily uvolnit cestu schopným, pritom však pri obsazování úradu a pozic prihlížely pouze na stranickou príslušnost. Predevším Židé se po dobu trvání republiky v neuveritelném množství rozlili do všech Ríši sebraných hospodárských provozu a úredních aparátu, takže oboje jsou dnes doménou židovské cinnosti.

Predevším tato tretí úvaha nás musí z taktických duvodu zavazovat, zhodnotit a pokud to bude nutné, i zaujmout stanovisko proti každému dalšímu opatrení na ceste k centralizaci. Naše stanoviska však musí mít neustále vyšší národne-politický, a nikdy ne malicherný sobecký charakter.

Tato poslední pripomínka je nutná, aby u našich prívržencu nevznikl dojem, že bychom my, nacionální socialisté, snad Ríši upírali právo na ztelesnení vyšší suverenity, než je ona suverenita jednotlivých státu. O tomto právu u nás nemuže být žádných pochybnosti. Nebot pro nás je stát jako takový pouze formou, a je jasné, že vše podstatné, tedy jeho obsah, národ, lid, a vše ostatní se musí podrídit jeho suverénním zájmum. Nemužeme však v žádném prípade priznat jakémukoliv státu v rámci národa a ríše, která ho zastupuje, žádnou mocensko-politickou suverenitu a státní svrchovanost. Nerád jednotlivých státu, jako napríklad zastupování v zahranicí a vyjednávání mezi sebou musí prestat, a také jednou prestane. Dokud toto bude možné, nemužeme se divit, že zahranicí stále ješte pochybuje o pevnosti našeho ríšského složení a podle toho se také chová. Darebáctví techto zastupitelství je ješte o to vetší, když se jim krome jimi napáchaných škod nedá pricíst jakýkoliv užitek. Zájmy Nemecka v zahranicí, které nemohou být zajišteny ríšským vyslancem, nemohou být už vubec zajišteny nejakým vyslancem, z hlediska dnešního svetového usporádání bezvýznamne smešného malého státu. V techto malých státech mužeme skutecne spatrovat pouze snahy o vnitrní a vnejší odpoutání se od Ríše. Také proto však nemáme my, nacionální socialisté, naprosto žádné porozumení, když nejaký stárím ochablý šlechtický odebírá již tak vychrtlé Ríši živnou pudu zrizováním nových zastupitelských úradu. Naše diplomatické zastoupení v zahranicí bylo již v dobách staré Ríše tak smešné, že jakékoliv doplnování tehdy nabytých zkušeností je naprosto zbytecné.

Význam jednotlivých státu bude nutno v budoucnosti prenést více na kulturne-politické pole. Monarcha, který ucinil pro význam Bavorska nejvíce, nebyl v žádném prípade nejaký vzpurný, protinemecký sobec, nýbrž spíše velkonemecky smýšlející a kulturne založený Ludwig 1. Tím, že sílu státu namíril v první rade na vybudování kulturní pozice Bavorska, a ne k posílení svých mocenskopolitických zájmu, ucinil více prospešnejšího a trvanlivejšího, než by jinak vubec bylo možné. Tím, že tehdy povznesl Mnichov z rámce bezvýznamné provinciální rezidence do formátu obrovské nemecké kulturní metropole, vytvoril duchovní stredisko, které na sebe ješte dnes dokáže poutat povahove odlišné Prusko. Predpokládejme, že by Mnichov zustal tím, cím kdy si byl, pak by se v Bavorsku opakoval stejný postup jako v Sasku, pouze s tím rozdílem, že by bavorské Lipsko, Norimberg, nebylo bavorské mesto, nýbrž franské. Mnichov velkým neudelaly výkriky "Pryc s Pruskem", nýbrž význam tomuto mestu dal král, který chtel nemeckému národu venovat umelecký klenot, který musí všichni spatrit a respektovat ho. A v tom také spocívá ponaucení pro budoucnost. Význam jednotlivých státu v budoucnu nebude v žádném prípade spocívat ve státnické a mocensko-politické oblasti. Spatruji ho spíše budto na kmenové nebo na kulturne-politické úrovni. Zde však musí zapusobit cas. Snadnost moderní dopravy promíchává obyvatelstvo do té míry, že se kmenové hranice pomalu, ale jiste zacínají smazávat a že kulturní obraz se pozvolna zacíná vyvažovat. Predevším armádu je nutno zbavit jakéhokoliv vlivu jednotlivých státu. Budoucí nacionálne socialistický stát by nemel opakovat chyby minulosti, a podstrkovat armáde takové úkoly, které ji nepatrí a ani patrit nesmí. Nemecká armáda tu není proto, aby predstavovala školu pro udrženi kmenových zvláštností, nýbrž spíše proto, aby predstavovala školu vzájemné komunikace a prizpusobení se všech Nemcu. To, co je jinak v bežném živote národa rozdelujícím, by melo být armádou pretvoreno ve sjednocující prvek. Armáda by mela jednotlivé mladé muže pozdvihnout nad horizont vlastní zeme, a pridelit je nemeckému národu. Musí se naucit videt hranice Nemecka, a ne jen hranice svého domova, nebot ty budou muset jednoho dne ochranovat. Je tudíž nesmyslné nechávat mladého Nemce ve svém domove. Mnohem úcelnejší je ukázat mu behem vojenské služby celé Nemecko. To má v soucasnosti ješte daleko vetší význam, nebot dnes již mladí Nemci nechodí jako kdysi na vandr, aby si rozšírili své horizonty. Není pak v tomto smeru nesmyslem nechávat mladého Bavoráka zase jenom v Mnichove, Franka v Norimberku, Bádenáka v Karlsruhe, Wiirttemberáka ve Stuttgartu, atd., místo aby mladý Bavorák videl jednou Rýn a podruhé Severní more, Nemec z Hamburku aby spatril Alpy, východní Prus Nemecké stredohorí a podobne? Krajanský charakter by mel být u armády zachován, avšak ne v kasárnách. Jakýkoliv pokus o centralizaci se musí setkat s naší rozhodnou nelibostí, nikoliv však u armády! Práve naopak, v tomto prípade bychom centralizaci jen a jen privítali. Zcela nezávisle na tom, že pri dnešní velikosti soucasné ríšské armády by zachování cástí vojska jednotlivých státu bylo absurdní, spatrujeme v úspešném sjednoceni ríšské armády krok, kterého se nesmíme vzdát ani v budoucnu, pri opetovném zavedení lidové armády.

Ve zbytku se bude muset mladá myšlenka zbavit veškerých pout, která by mohla ochromovat její aktivity v pohybu smerem kupredu. Nacionální socialismus musí ze zásady využít práva, vnutit celému nemeckému národu své principy, a sice bez ohledu na dosavadní spolkove státní hranice a tento vychovávat pomocí svých idejí a myšlenek. Stejne jako se církev necítí svázána jakýmikoliv politickými hranicemi, tak se i naše nacionálne socialistické myšlenky necítí být svázány jednotlivými státními útvary naší vlasti.

Nacionálne socialistické ucení není službou politických zájmu jednotlivých státu, nýbrž melo by se stát jednou vládkyní celého nemeckého národa a proto by si melo cinit právo na to, odstranit hranice, které vytycil námi odmítnutý vývoj.

Cím úplnejší bude vítezství jeho myšlenek, tím vetší muže být svoboda, kterou tyto myšlenky vnitrne nabízejí.

Index

HOME