09 ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA

Síla starých státu spocívala na trech pilírích: na monarchistické státní forme, na správním sboru a na armáde. Revoluce roku 1918 zlikvidovala státní formu, roztrhala armádu a správní sbor vydala do rukou stranické korupci. Tím byli zniceny vlastní opory takzvané státní moci. Tato se sama o sobe skládá ze trí prvku, které jsou ze zásady podkladem jakékoliv autority.
První základ pro vytvoreni autority skýtá vždy popularita. Avšak autorita, která spocívá pouze na tomto základe je stále ješte z vnejšku slabá, nejistá a vratká. Každý nositel takovéto ciste na popularite postavené autority se musí snažit zpevnit a zabezpecit podklady této autority, a sice vytvorením urcité moci. V moci, a tedy v síle, spatrujeme druhý základ každé autority. Nyní je již znatelneji stabilnejší, bezpecnejší, avšak stále ješte ne o moc silnejší, než ten první. Spojí-li se popularita a síla, a prežijí-li spolecne urcitou dobu, muže vyvstat autorita na ješte pevnejším základe, totiž autorita tradice. A když se konecne spojí popularita, síla a tradice, muže být autorita pokládána za neotresitelnou.

Díky revoluci byl tento poslední prípad zcela eliminován. Ba prestala existovat jakákoliv autorita tradice. Zhroucením staré ríše, odstranením staré státní formy, zrušením drívejších výsostných znaku a ríšských symbolu byla pretržena veškerá tradice. Následkem toho bylo nejtežší otresení státní autoritou.

Samotná druhá opora státní autority, síla, již také nebyla k dispozici. Aby mohla být revoluce vubec provedena, bylo nutno rozervat ztelesnení organizované státní síly a moci, totiž armádu. Bylo dokonce nutno použít rozervané cásti armády jako revolucní bojové jednotky. I když frontové jednotky tomuto rozložení nepadly za obet v takové míre, presto však cím více se vzdalovaly proslaveným místum jejich ctyr a pul rocního hrdinského zápasu, tím více byly nahlodávány kyselinou dezorganizace své vlasti a koncily v demobilizacních útvarech a ve zmatku takzvaných dobrovolnických "povelníku" údobí vojenských rad.

O tuto vzpurnou, do ocí bijící tlupu vojáku, jejichž vojenská služba byla založena na osmihodinové pracovní dobe se však nemohla oprít žádná autorita. Tím byl zpacifikován druhý prvek, který zprvu zarucoval stabilitu autority, a revoluce tak vlastnila již jen to puvodní, totiž popularitu, na které chtela vybudovat svou autoritu. Avšak práve tento základ byl mimorádne nejistý. Revoluci se sice podarilo jedním mohutným šmahem rozdrtit starou státní budovu, v hlubším smyslu se to však povedlo pouze proto, že vyváženost uvnitr struktury našeho národa byla již narušena válkou.

Každý národní soubor se dá rozclenit do trí skupin. Na extrém nejlepších lidí na strane jedné, dobrých ve smyslu všech ctností, obzvlášte se projevujících odvahou a obetavostí, a na druhé pak extrém nejhorších lidí, špatných ve smyslu existence všech egoistických pudu a príteží. Mezi obema extrémy leží jako tretí skupina velká, široká strední vrstva, ve které se neztelesnuje ani zárivé hrdinství, ani nejhorší zlocinecké pudy.

Údobí rozmachu národního souboru se vyznacuje existenci a absolutní realizaci té lepší extrémní cásti.

Údobí normálního, rovnomerného vývoje nebo stabilní situace se vyznacuje a skládá ze zjevné dominace stredního elementu, pricemž oba extrémy se navzájem vyvažují, respektive se eliminují.

Údobí rozvratu národního souboru je urceno prevládajícím úcinkem špatného elementu.

Pozoruhodné je na tom to, že široká masa, coby strední vrstva, jak bych jí chtel oznacit, se zviditelnuje vždy teprve tehdy, kdy se oba extrémy na sebe vážou spolecným zápolením. V prípade vítezství jednoho extrému se pak vždy poddajne podrizují práve vítezné strane. V prípade dominance lepšího extrému ho bude široká masa následovat, v prípade vzestupu špatného mu minimálne nebude klást žádný odpor. Nebot bojovat sama o sobe tato strední trída nikdy nebude.

Válka tedy behem svého ctyr a pulletého krvavého trváni narušila natolik vnitrní vyváženost techto trí skupin, že to vedlo, pri vší úcte k obetem ze strední vrstvy, ke skoro naprostému vykrvácení extrému lepších lidí. Nebot kolik nenahraditelné nemecké hrdinské krve vyteklo behem techto hruzných ctyr a pul let, je opravdu príšerné. Pokud se spoctou všechny ty statisíce jednotlivých prípadu, vyjde nám stejný výsledek, totiž frontoví dobrovolnici. Dobrovolné patroly, dobrovolní telegrafisté, dobrovolní spojari, dobrovolní letci, dobrovolní ženisté, dobrovolníci pro útocné pluky, atd. - A stále, a stále, po celá ty ctyri a pul léta tisíce duvodu dobrovolnictví a zase dobrovolníci -, se stále stejným výsledkem. Holobradý mladík nebo ostrílený muž, oba s planoucí láskou k vlasti, naplneni obrovskou osobní odvahou, nebo vedomím nejvyšší povinnosti, se prihlásili. Byly to desítky tisíc, ba sta tisíce podobných prípadu, a postupne tyto lidské rady rídly a rídly. Co nepadlo, stalo se rozstrílenými mrzáky, nebo se rozdrolilo následkem nepatrnosti jejich zbylého poctu. Je nutno mít na zreteli, že v roce 1914 byly postaveny celé armády dobrovolníku, které díky zlocinecké nesvedomitosti našich parlamentních budižknicemu neprodelali v dobách míru žádný rádný vojenský výcvik, címž byli, takto bezbranní, vydáni napospas neprátelskému delostrelectvu. Onech ctyri sta tisíc vojáku, kterí tehdy v bojích o Flandry padli, nebo se z nich stali mrzáci, již nikdy nemohli být nahrazeni. Jejich ztráta byla necím vetším, než pouhým odepsáním císla. Jejich smrti se váha, takto odlehcená na dobré strane, naklonila ve prospech špatných, címž získal na váze více než kdy jindy element sprostoty, nicemnosti a zbabelosti, zkrátka a dobre masa špatného extrému.

Nebot k tomu pricházel ješte jeden aspekt:

Nejenom že lepší extrém na bojištích behem ctyr a pul let neskutecným zpusobem prorídl, ale horší extrém se mezitím obdivuhodným zpusobem zakonzervoval. Na každého dobrovolne se hlásícího hrdinu, který po posvátné obetní smrti stoupal vzhuru za zvuku

fanfár, zajisté spadal jeden vojenský dezertér, který velmi opatrne ukázal smrti záda, aby se namísto toho více ci méne zúcastnil cinnosti ve vlasti.

A tak se na konci války skýtal následující obraz. Strední široká vrstva národa svou dan povinné krvavé obeti splnila. Extrém lepších se svým príkladným hrdinstvím v podstate bezezbytku obetoval. Extrém špatných podporován na jedné strane špatnými zákony, a na strane druhé nenasazením veškerých válecných prostredku, bohužel také zustal zcela zachován.

Tito dobre zakonzervovaní vyvrhelové našeho národa pak provedli revoluci. A mohli ji provést jenom proto, že jim v protiváze již nestál extrém tech dobrých - nikdo z nich už totiž nežil.

Tím však byla nemecká revoluce již od pocátku podmínene populární záležitost. Tento Kainuv cin neprovedl nemecký národ, nýbrž svetloplachá chátra vojenských dezertéru, pasáku a jim podobných.

Frontový voják privítal konec krvavého zápasu, byl štastný, že muže opet spatrit svou starou vlast, ženu a deti. Avšak s revolucí jako takovou nemel vnitrne naprosto nic spolecného. Nemel ji rád, a ješte méne mel rád její tvurce a organizátory. Behem onech ctyr a pul roku nejkrvavejších boju zapomnel na ty partajní hyeny a veškeré jejich rozepre mu byly cizí.

Pouze u malé cásti nemeckého národa byla revoluce skutecne populární, totiž u skupiny tech pomahacu, kterí si toto bríme zvolili jako poznávací znamení cestných obcanu tohoto nového státu. Milovali revoluci ne kvuli ji samotné, jak se mnozí mylne domnívají ješte dnes, ale kvuli jejím následkum.

O samotnou popularitu techto marxistických lupicu se nemohla žádná autorita dlouhodobe opírat. A práve mladá republika potrebovala za každou cenu autoritu, pokud nechtela být opet po krátkém chaosu spolknuta odvetnou silou, utvárející se z posledních cástí lepší strany našeho národa.

Tehdy se již nebáli ani tak nositelu rozvratu, jako spíš toho, že budou ve víru vlastního zmatku vyrváni ze svých základu, a že budou náhle neúprosne uchopeni pestí, která se v podobných dobách náhle objevuje z ruchu národa, a budou preneseni na zcela jinou základnu. Republika se za každou cenu musela zkonsolidovat.

Proto byla v podstate momentálním stavem donucena vytvorit si, vedle kolísavých pilíru její slabé popularity, opet nejakou organizaci moci, aby na ní mohla postavit pevnou autoritu.

Když zacala matadorum revoluce v prosinci, lednu a únoru let 1918/19 kolísat puda pod nohama, byli nuceni se poohlédnout po lidech, kterí byli pripraveni silou zbraní posílit jejich slabou pozici, která byla zpusobena vrelou láskou vlastního národa. Antimilitaristická republika potrebovala vojáky. Jelikož však jediná opora státní moci, totiž její popularita, tkvela pouze v pasácích, zlodejích, lupicích, dezertérech, ulejvácích a podobných individuích, tedy na té cásti obyvatelstva, která patrila k onomu špatnému extrému, byla veškerá snaha o získání lidí, kterí byli pripraveni obetovat vlastní život ve službách nových ideálu, v techto kruzích naprosto zbytecným snažením. Nositelé revolucních myšlenek a realizátori revoluce nebyli ani schopni, ani ochotni shromáždit vojsko k ochrane sebe samých. Nebot tato skupina si v žádném prípade neprála organizaci republikového státního usporádání, nýbrž pouze dezorganizaci stávajícího stavu, za úcelem lepšího uspokojení jejich pudu. Jejich heslo neznelo ani tak "porádek a výstavba Nemecké republiky", jako spíš její vyrabování.

A tak museli tyto výkriky o pomoc, vycházející ve strachu z úst národních zastupitelu, v techto vrstvách vyznít zcela do prázdna, a naopak vzbudit pouze odvrácení a roztrpcení. Nebot v takovém pocinu bylo vnímáno porušení vernosti a víry. Vždyt v tom byl cítit vznik autority, která se již nebude opírat pouze o svou popularitu, nýbrž i o moc. A to byl zacátek boje proti tomu, co pro ne na revoluci bylo to nejpodstatnejší, totiž proti právu na krádež a neukáznenému panství hordy zlodeju a plenitelu, zkrátka té nejhorší chátry, která unikla zpoza zdí veznic a zbavila se svých okovu. Národní zplnomocnenci mohli volat jak chteli, nikdo se do jejich rad neprihlásil., a pouze ozvena "zrádci" jim dala najevo smýšlení nositelu jejich popularity.

Tehdy se poprvé objevila celá rada nemeckých mládencu, kterí byli ochotni sloužit "klidu a porádku", ješte jednou si obléci vojenskou uniformu, pres ramena si povesit pušku, a s nasazenou ocelovou prilbou se postavit všem destruktorum jejich vlasti. Jako dobrovolní vojáci se sdružovali do svobodných sboru a zacali, presto že tuto revoluci krute nenávideli, tu samou revoluci ochranovat a tím ji prakticky posilovat.

Jednali tak s nejcistším svedomím.

Skutecný organizátor revoluce, a její pravý zákulisní podnecovatel, mezinárodní Žid, tehdy odhadl situaci velice správne. Nemecký národ doposud nebyl dostatecne zralý na to, aby mohl být zavlecen do bolševického krvavého marastu, jako tomu bylo v Rusku. Velkou merou to spocívalo ve stále ješte velké rasové jednotnosti mezi nemeckou inteligencí a nemeckým delnictvem. Dále pak velkým prostoupením tvurcích elementu v samotných širokých vrstvách, stejne jako je tomu u vetšiny západoevropských státu, avšak v Rusku toto naprosto schází. Tam mela inteligence jako taková z vetší cásti jinou národnost než ruskou, nebo mela alespon neslovanský rasový charakter. Tenká vrchní vrstva inteligence tehdejšího Ruska mohla být kdykoliv odstranena z dusledku naprosté absence spojujících meziclánku k širokým vrstvám obrovského národa. Duchovní a morální úroven této masy byla desive nízká.

Jakmile se v Rusku povedlo popudit nevzdelaný dav širokých mas, který neumel ani císt, ani psát, a který nebyl v naprosto žádném vztahu a spojení se stávající vrchní tenkou vrstvou inteligence, byl osud zeme zpeceten, revoluce se podarila. Ruský analfabet se

tak stal bezbranným otrokem svých židovských diktátoru, kterí však byli natolik vychytralí, aby tuto diktaturu nazvali frází "diktatura lidu".

V Nemecku se o to zasloužilo ješte následující. Revoluce mohla na svuj úspech spolehnout pouze v prípade postupného rozkladu armády. Skutecní nositelé revoluce a rozvraceci armády se však již nemohli spolehnout na frontové vojáky, nýbrž pouze na ony svetloplaché nicemy, kterí se potloukali budto po týlových kasárnách, nebo byli jako "nepostradatelní" zašiti nekde v hospodárských službách. Tato armáda byla ješte posílena o desetitisíce dezertéru, kterí mohli bez jakéhokoliv rizika ukázat fronte záda. Skutecní zbabelci se nikdy nebáli niceho tak, jako smrti. Smrt však meli na fronte denne pred ocima v tisíci ruzných zjeveních. Chce-li clovek za každou cenu udržet slabé, vratké nebo zbabelé jinochy u jejich povinnosti, má pouze jednu jedinou možnost. Dezertér musí vedet, že dezerce sebou prináší to, pred cím chtejí utéci. Na fronte clovek muže zemrít, dezertér však musí zemrít. Pouze pomocí takového neúprosného ohrožení každého pokusu o dezerci muže být dosaženo úcinného odstrašujícího úcinku, a to nejen u jednotlivcu, nýbrž i kompletního celku.

A v tom vezel smysl a úcel válecných artikul.

Byla to nádherná víra, smet smele bojovat za existenci svého národa, opírajíce se pouze o dobrovolnou vernost, která vycházela z rozpoznání nezbytnosti. Dobrovolné splnení povinností bylo vždy urcující v jednání tech nejlepších, nikdy však ne v jednání prumerných. Proto jsou takové zákony, jako napríklad proti loupežím, nutné. Nebot nebyli stvoreny kvuli ze zásady slušným lidem, nýbrž práve kvuli vrtkavým, slabým elementum. Tyto zákony mají svým odstrašujícím úcinkem zabránit tomu, aby nenastal stav, kdy poctivec bude za hlupáka, procež bude stále zretelnejší predstava, že úcelnejší je také se podílet na zlodejne, než prihlížet s prázdnýma rukama, nebo se vubec nechat okrádat.

A proto by bylo chybou domnívat se, že se clovek v boji, který muže pres všechnu lidskou obezretnost zurit nekolik let, muže obejít bez onech pomocných prostredku, které ztvárnují zkušenosti nekolika staletí, ba tisíciletí, a které v casech krize a momentálních obrovských nervových zatížení dokážou primet slabé a nejisté jedince k plnení svých povinností.

Pro válecného hrdinu z rad dobrovolníku není samozrejme zapotrebí žádných válecných artikul. Jsou však zapotrebí pro zbabelé egoisty, který si v hodine nouze vlastního národa cení svého života více, než zbytek jednoty. Aby se však takový bezcharakterní slaboch neoddával své zbabelosti, je nutno použít tech nejtvrdších donucovacích prostredku. Pokud muži dlouhodobe zápasí se smrtí, a celé týdny musí bez oddechu a casto bez rádné stravy setrvávat v blátivých trychtýrích po granátech, nemuže být znejistelý kantonista u žerde udržen pod výhružkou uveznením v káznici, nýbrž pouze pod pohružkou bezohledného vykonání trestu smrti. Nebot ze zkušenosti spatruje v takovém case vezení tisíckrát klidnejším a bezpecnejším místem, než je válecné pole, jelikož ve vezení prece alespon není ohrožen jeho neocenitelný život. To, že se za války prakticky trest smrti zrušil, címž se vlastne ve skutecnosti zrušila platnost válecných artikul, se strašlive vymstilo. Ve vlasti se predevším v roce 1918 vytvorila armáda dezertéru, která pomohla vytvorit onu obrovskou zlocineckou organizaci, která se posléze po 7.listopadu 1918 stala tvurcem revoluce.

Fronta jako taková s tím prakticky nemela co do cinení. Její príslušníci si pouze toužebné práli mír. Již v této samotné skutecnosti pro revoluci spocívalo obrovské nebezpecí. Nebot jakmile se po uzavrení míru zacali nemecké armády blížit vlasti, vyvstala pro tehdejší revolucionáre úzkostlivá otázka, totiž co uciní frontová vojska? Bude to polní šed trpet?

V techto týdnech musela revoluce v Nemecku minimálne zvnejšku budit zdání umírnenosti, pokud se nechtela vystavit nebezpecí, že ji nekteré nemecké divize náhle a bleskurychle rozdrtí. Nebot kdyby se tehdy jeden jediný velitel divize rozhodl strhnout se svou verne oddanou divizí rudé hadry a ony krysy postavit ke zdi, a další odpor pak zlomit pomocí minometu a rucních granátu, rozrostla by se tato divize behem necelých ctyr týdnu do obrovské armády cítající minimálne šedesát divizi. Pred tím se židovští podnecovatelé trásli více než pred cím jiným. A aby se tomu zabránilo, musela být revoluci vtisknuta urcitá umírnenost. Nesmela se zvrhnout v bolševismus, nýbrž musela se skrýt za snahu po "klidu a porádku". Proto tolik obrovských ústupku výzva na starý úrednický aparát a na staré vojenské vudce. Byli zapotrebí alespon ješte po nejakou dobu, a teprve když moureníni splnili svou povinnost, mohl se clovek odvážit dát jim primerený kopanec, a republiku vyjmout z rukou starých státních služebníku a vydat ji zlodejským revolucním supum.

Pouze tak se dalo doufat v to, že bude možno podvést staré generály a staré státní úredníky a že, pomocí zdánlivé bezelstnosti a mírnosti nových pomeru, bude zabráneno jakémukoliv odporu z jejich strany.

Nakolik se to zdarilo ukázala praxe.

Samotná revoluce také nebyla provádena strujci klidu a porádku, nýbrž práve naopak onemi rozsévaci vzpoury, zlodejny a drancování. A tem nebyl adekvátní ani vývoj revoluce stran jejich chtícu, ani jim nemohl být z taktických duvodu vysvetlen a zduvodnen její prubeh.

S postupným nárustem svých rad ztrácela sociální demokracie stále více charakter brutální revolucní strany. Ne že by snad myšlenkove vyznávala jiné cíl než ony revolucní, nebo že by její vudci náhle meli jiné úmysly, nic takového. Jediné co nakonec zbylo, byl pouze úmysl a k jeho provedení se nehodící teleso. S desetimilionovou stranou se nedá delat žádná revoluce. V takovém hnutí již není prítomen žádný extrém aktivity, je tu pouze široká masa stredu, tedy pouze nositelé.

V tomto stavu došlo ješte behem války ke známému rozštepení sociální demokracie pomocí Židu. Zatímco sociálne-demokratická strana, primerene nosné funkci její masy, visela jako olovené závaží na národní obrane, byli z ní vytaženy radikálne aktivní prvky, a byly zformovány do obzvlášte prubojné, nové útocné kolony. Nezávislé strany a spartanské svazy byly útocnými pluky revolucních marxistu. Ony vytvorily konecné podmínky k tomu, aby na tuto pudu mohla konecne vstoupit po celá desetiletí na to pripravovaná masa sociální demokracie. Zbabelé meštanstvo pritom bylo marxisty správne ohodnoceno a bylo s ním také nakládáno jednoduše jako "en canaille". Nikdo ho vubec nebral v potaz, nebot každý si byl vedom toho, že tento pokorný politický útvar staré vysloužilé generace stejne není schopen jakéhokoliv odporu.

Jakmile se revoluce zdarila a hlavní opory starého státu byli prohlášeny za zborené, musela být revoluce, kvuli vracející se frontové armáde, která se zacala zjevovat jako hruzná sfinga, zbrždena ve svém prirozeném vývoji. vetšina sociálne demokratické armády obsadila dobyté pozice a nezávislé a spartanské útocné pluky byly odsunuty ke strane.

To však nešlo bez boje.

A jelikož aktivistické útocné formace nebyly spokojené, cítily se být oklamány, chtely na vlastní pest bojovat dál, byl jejich nevázaný povyk zákulisními podnecovateli jen vítán. Nebot sotva bylo po prevratu, rozdelily se ocividne samy na dva tábory. Na stranu klidu a porádku, a na skupinu krvavého teroru. Co by však nyní bylo prirozenejší, než aby se naše meštanstvo okamžite, s vlajícími vlajkami zaclenilo do tábora klidu a porádku? Nyní se opet pro tyto žalostné politické organizace naskytla možnost cinnosti, kterou by, aniž by to musely priznat, opet v plné tichosti našly pevnou zemi pod nohama, a byly urcitým zpusobem zúcastneny na moci, kterou nenávidely, a které se predevším tolik bály. Nemecké politické meštanstvo obdrželo nejvyšší cest posadit se za jeden stul s trikrát zlorecenými marxistickými vudci, za úcelem potírání bolševismu.

A tak vznikla již v prosinci 1918 a lednu 1919 následující situace:

Menšinou horšího elementu byla provedena revoluce, za kterou se okamžite postavily všechny marxistické strany. Revoluce sama o sobe mela pomerne mírný prubeh, což jí prineslo nenávist fanatických extrémistu. Ti kolem sebe zacali pálit z kulometu a házet rucní granáty, obsazovat státní úrady, zkrátka ohrožovat mírnou revoluci. Aby bylo zažehnáno zdešení z takového vývoje, bylo mezi nositeli nových podmínek a prívrženci starého porádku uzavreno primerí, aby tito mohli spolecne vést boj proti extrémistum. Výsledkem tedy bylo, že neprátelé republiky ukoncili boj proti republice jako takové, a pomáhali porazit ty, kterí také byli nepráteli republiky, i když ze zcela jiných duvodu. Dalším výsledkem však bylo, že boj príslušníku starého státu proti novátorum se zdál být eliminován. O této skutecnosti se ani nedá dost dobre uvažovat. Pouze ten, kdo ji pochopí, porozumí tomu, jak bylo možné, že národu, jehož devet desetin se na revoluci nepodílelo, sedm desetin jí odmítalo, šest desetin nenávidelo, ji jedna jediná desetina mohla takto vnutit.

Pozvolna vykrváceli jak spartanští barikádníci na strane jedné, tak i národní fanatici a idealisté na strane druhé. A práve v té míre, v jaké se tyto dve extrémní strany navzájem potíraly, nakonec vyhrála, jako vždycky, široká masa stredu. meštanstvo a marxisté se

našli na pude daných skutecností, a republika se zacala konsolidovat. To ovšem obcanským stranám stále ješte nebránilo v tom, alespon pred volbami, aby alespon po nejaký cas nemohly citovat staré monarchistické myšlenky, a aby temito duchy starých casu nemohly zaklínat a opetovne lovit malé dušicky svých prívržencu.

Cestné to nebylo. Dávno již s monarchii zpretrhali všechna vnitrní pouta, a špína nových pomeru se zacala svudným úcinkem projevovat i v obcanském stranickém tábore. Obycejný obcanský politik se dnes cítí v korupcním svinstvu nové republiky príjemneji, než v cisté prísnosti, která mu ješte spocívá ve vzpomínce na minulý stát.

Jak již bylo receno, musela se revoluce po roztríštení staré armády, k posílení její státní moci, poohlédnout po nejakém novém mocenském faktoru. Dle stavu vecí se tato moc mohla vytvorit pouze z príslušníku jí vlastne se protivícího svetonázoru. Z nich potom mohla postupne vzniknout také nová armáda, která pak behem doby musela být, nehlede na její omezení mírovými smlouvami, ve svých názorech premenena v nástroj státních zájmu.

Položí-li se otázka, jak se mohla revoluce jako akce zdarit, nezávisle na všech skutecných chybách starého státu, které byly její prícinou, dojdeme k následujícímu výsledku:

1. Z duvodu ochrnuti našeho vnímání pojmu plnení povinnosti a poslušnosti a

2. Z duvodu zbabelé pasivity našich takzvaných

K tomu je nutno dodat následující:

Vlastním duvodem ochrnutí našeho vnímáni pojmu plneni povinnosti a poslušnosti je naše celkove nenárodní a stále ješte pouze ciste státní výchova. Z toho pochází také podcenování pojmu "prostredek a úcel". Vedomí povinnosti, plnení povinnosti a poslušnost nejsou úcelem samy o sobe, stejne jako jím není ani stát, nýbrž všechny dohromady by mely být prostredkem k umožnení a zajištení existence spolecenství duševne i fyzicky homogenních živocichu na této zemi. V hodine, kdy se národní celek zretelne hroutí, a kdy je ocividne vydán napospas nejtežšímu útisku, a to díky jednání nekolika darebáku, je poslušnost a plnení povinností vuci temto pouhou doktrínskou formalitou, a snad i šílenstvím. A naopak odmítnutí poslušnosti a plnení povinností, kterým by bylo umožneno vysvobození národa z jeho podrobení, by bylo príkladné. Dle dnešního obcanskoprávního pojetí velitel divize, který svého casu obdržel shora rozkaz nestrílet, tím že nestrílel, jednal dle své povinnosti a proto i správne. Nebot meštanskému svetu je bezmyšlenková formální poslušnost cennejší než život vlastního národa. Dle nacionálne socialistického pojetí však v podobných prípadech nenabývá poslušnost vuci slabému nadrízenému v platnost, nýbrž platí povinnost vuci národní pospolitosti. V takovéto osudné hodine vchází v platnost povinnost osobní zodpovednosti vuci celému národu.

Prícinou zdaru revoluce byla práve ztráta živého pojetí této koncepce v našem národe, nebo lépe v našich vládních kruzích.

K druhému bodu je nutno ríci následující:

Nejvetším duvodem zbabelosti stát udržujících stran bylo predevším vyrazení aktivní, dobre smýšlející cásti našeho národa z jejich rad, které vykrvácely v poli. Nezávisle na tom byly naše obcanské strany, které jako jediné mužeme oznacit za politické útvary, které se nacházely na pude starého státu, presvedceny, že jejich svetonázory se dají šírit výhradne duchovní cestou a duchovními prostredky, a že použití fyzických sil prísluší pouze státu. Nejenom, že se v podobných názorech dá spatrit znamení postupne se tvorící dekadentní slabosti, ale tento názor byl také nesmyslný v dobe, kdy politictí protivníci toto stanovisko dávno opustili, a naopak na verejnosti neustále opakovali, že své politické zájmy prosadí, když bude treba, i pomocí násilí. Bylo nesmyslem volat po boji pomocí duchovních zbraní v okamžiku, kdy se na svete, uprostred obcanské demokracie, jako její dusledek, objevil marxismus. To se jednoho dne muselo pekelne vymstít. Nebot marxismus sám nejvíce zastupoval názor, že nasazení zbraní spocívá v úcelovém hledisku a právo k tomu vždy leží v úspechu.

Jak správné je toto pojetí bylo dokázáno ve dnech od 7. Do 11.listopadu 1918. Tehdy se marxismus ani v nejmenším nestaral o nejaký parlamentarismus a demokracii, a pomocí rvoucí a strílející tlupy zlocincu jim zasadil smrtelný úder. A že obcanské organizace žvanilu byly v tom samém okamžiku bezbranné, je samozrejmé.

Po revoluci, kdy se náhle obcanské strany opet vynorily, i když s pozmeneným názvem firmy, a jejich odvážní vudci vylezli z temných sklepu a vzdušných spižíren, stejne se tito, stejne jako všichni zástupci podobných starých útvaru, ani nepoucili ze svých chyb, ani na ne nezapomneli. Jejich politický program byl zastaralý, nebot se nedokázali vnitrne smírit s novou situací, jejich cílem však bylo smet se pokud možno podílet na tomto novém stavu, a jejich jedinou zbraní byla jako vždy slova.

I po revoluci tyto obcanské strany vždy žalostným zpusobem kapitulovaly pred davem z ulice.

Když mel být prijat zákon na ochranu republiky, scházela k tomu zprvu potrebná vetšina. Ze dve ste tisíc demonstrujících marxistu dostali obcanští státníci takový strach, že proti svému presvedcení tento zákon prijali. Obávali se, že by v opacném prípade byli pri opouštení ríšského snemu lyncováni rozbesneným davem. K cemuž bohužel z duvodu prijetí zákona nedošlo.

Vývoj nového státu pak probíhal tak, jakoby vubec neexistovala národní opozice.

Jediné organizace, které v této dobe mely odvahu a sílu postavit se na odpor marxismu a jeho popuzeným masám byli nejdríve dobrovolnické sbory, pozdeji organizace sebeobrany, obcanská sdružení, atd., a konecne pak sbory tradice.

Duvod, proc jejich existence ve vývoji nemecké historie nedocílila žádné viditelné zmeny byl následující:

Stejne jako nemohly mít takzvané národní strany, z nedostatku jakékoliv hrozivé sily, žádný vliv na ulici, nemohly takzvané ochranné sbory naproti tomu dosáhnout také žádného vlivu, a to z absence jakékoliv politické myšlenky a predevším jakéhokoliv skutecného politického cíle.

To, co marxismu dopomohlo k úspechu, byla dokonalá souhra politické vule a aktivní brutality. To, co národní Nemecko vyloucilo z veškerého praktického formováni nemeckého vývoje, byla absence celistvé spolupráce brutální síly a geniální politické vule.

At již byla vule národních stran jakákoliv, nemely ani ten nejmenší mocenský aparát k uskutecnení této vule alespon na ulici.

Ochranné sbory mely veškerou moc, byly pány ulice a státu a nemely žádnou politickou myšlenku a žádný politický cíl, pro které by se tato moc dala, nebo vubec mohla nasadit ve prospech národního Nemecka. V obou prípadech to však byla mazanost Žida, která dokázala vychytralým domlouváním a posilováním obradného zvecnení, zpusobit vzrustající prohlubování tohoto neštastného osudu.

Byl to Žid, který pomocí svého tisku dokázal nekonecne mazanými bláboly udržovat u obranných svazu nepolitický charakter, stejne jako v politickém živote velebil a požadoval duchovní zpusob boje. Miliony nemeckých hlupáku pak tento nesmysl papouškovaly, aniž by meli nejmenší tušení, jak se tím sami prakticky odzbrojují a bezbranne se vydávají napospas židum.

Avšak i pro to existuje opet samozrejme prirozené vysvetlení. Absence velké nove usporádané myšlenky znamená vždycky omezení bojové síly. Presvedceni o právu použití i té nejbrutálnejší zbrane je vždy svázáno s existenci fanatické víry v nezbytnosti vítezství nového prevratného porádku na této zemi.

Hnutí, které nebojuje za takové nejvyšší cíle a ideály, také nikdy k nejkrajnejší zbrani nesáhne.

Odhalení nové obrovské myšlenky bylo tajemstvím úspechu francouzské revoluce, myšlence je vdecné vítezství té ruské, a fašismus si udržel sílu pouze díky myšlence podmanit si národ požehnaným zpusobem nové rozsáhlé premeny. Obcanské strany tomuto nejsou uzpusobeny.

Nejenom obcanské strany spatrovaly svuj politický cíl v restaurování své minulosti, nýbrž byly to i obranné sbory, pokud se vubec nejakými politickými cíli zabývaly. Objevovaly se u nich tendence starých válecných veteránu a vysloužilcu, címž pomáhaly otupovat ty nejostrejší zbrane, které tehdy národní Nemecko melo, a címž také upadaly do žoldácké služby republice. Že pritom samy jednaly s nejlepšími úmysly, a predevším s nejcistší vírou, nemení nic na osudové pošetilosti techto tehdejších svazu.

Marxisté postupne získali v konsolidující se ríšské moci potrebnou mocenskou oporu své autority, a zacali dusledne a logicky rušit pro ne nebezpecne vypadající národní obranné sbory, které se pro ne mezitím staly zbytecnými. Jednotliví, zvlášte opovážliví vudci, kterým se neduverovalo, byli postaveni pred soudní stolici a posléze posláni za mríže. Každému z nich se však pouze vymstil osud, proti kterému se zadlužili.

Založením NSDAP se poprvé objevilo hnutí, jehož cílem nebylo, tak jak tomu bylo u obcanských stran, mechanické zrestaurování minulosti, nýbrž snaha vytvorit na míste dnešního nesmyslného státního mechanismu zcela nový organicky národní stát.

Mladé hnutí již od prvního dne své existence zastávalo názor, že je nutno duchovne hájit svou myšlenku, avšak na ochranu této obhajoby musí být, pokud to bude nutné, nasazeny ty nejnásilnejší prostredky. Verne svému presvedcení o nezmerném významu tohoto nového ucení mu pripadlo naprosto prirozené, že pro dosažení cíle je nutno obetovat naprosto všechno.

Již dríve jsem poukázal na momenty, kdy je hnutí povinno, pokud si chce získat srdce národa, prevzít ze svých rad obranu proti teroristickým útokum svých neprátel. Je také starou historickou zkušeností, že teror urcitého svetonázoru nemuže být zlomen formální státní mocí, nýbrž zase jen jiným novým, stejne odvážným a rozhodne jednajícím svetonázorem. To bylo, je a bude nepríjemné všem úredním státním strážcum zákona, avšak bez toho se tato skutecnost nikdy nesprovodí ze sveta. Státní moc muže porádek a klid zarucit teprve tehdy, když se stát obsahove ztotožnuje s práve vládnoucím svetonázorem, takže násilnické elementy mají pak pouze charakter jednotlivých zlocineckých povah, a ne zástupcu extrémne odlišného svetonázoru stávajícího státu. V takovém prípade muže stát prosazovat po staletí ty nejvetší mocenská opatrení proti hrozícímu teroru, ve výsledku stejne nic nezmuže a nakonec podlehne.

Nemecký stát byl preválcován marxismem. Behem celého sedmdesátiletého boje nedokázal odvrátit vítezství tohoto svetonázoru.

Pres tisíciletou existenci veznic a káznic a pres veškerá krvavá opatrení, která použil v nespoctu prípadu proti prívržencum tohoto svetonázoru, byl nakonec donucen ke skoro bezpodmínecné kapitulaci (i když se to obcanští státníci snaží popírat, samozrejme bez vetšího presvedcení).

Stát, který je 9.listopadu 1918 marxisty bezpodmínecne položen na kríž, samozrejme druhého dne nepovstane jako jeho premožitel. Naopak, obcanští hlupáci na ministerských kreslech dnes žvaní

o nutnosti nevládnout proti delníkum, pricemž se jim pod pojmem delnictvo míhá práve marxismus. Tím, že prirovnávají nemeckého delníka k marxismu se však dopouštejí nejenom sprosté a lživé falzifikace pravé skutecnosti, nýbrž se i pokoušejí zakrýt vlastni kolaps pred marxistickými myšlenkami a organizací.

Z hlediska této skutecnosti, totiž bezpodmínecnému podrízení se státu marxismu, vyrustá nacionálne socialistickému hnutí teprve skutecná povinnost nejenom se duševne pripravit na vítezství své myšlenky, nýbrž prevzít i její ochranu pred terorem z vítezných poháru pijící internacionály.

Již jsem naznacil, jak se z praktického života našeho mladého hnutí pozvolna zacala vytváret ochranka našich shromáždení, jak zacala pomalu nabývat charakteru urcité porádkové skupiny a jak se snažila o vytvorení organizátorské podoby.

Cím více se pak tento postupne utvárený útvar z vnejšku podobal obrannému svazu, tím méne se s ním ve skutecnosti dal srovnat.

Jak již bylo zmíneno, nemely nemecké obranné organizace naprosto žádné urcité politické názory. Byly ve skutecnosti pouhými sebeochrannými svazy o více ci méne úcelném výcviku a organizaci, takže vlastne predstavovaly ilegální náhradu právoplatných legálních mocenských prostredku státu. Jejich dobrovolnický charakter vycházel ze zpusobu jejich vzniku a stavem tehdejšího státu, v žádném prípade však jim tento titul nenáležel z pozice, kdy by jako svobodné formace bojovníku bojovaly za nejaké svobodné, vlastní presvedcení. To nevlastnily, a to ani ne díky opozicnímu chování jednotlivých vudcu a celých svazu proti republice. Nebot aby se mohlo hovorit o presvedcení ve vyšším smyslu, nestací být presvedcen o bezcennosti stávajícího stavu, nýbrž toto pramení v uvedomení si nového stavu a ve vnitrním spatrení stavu, jehož dosaženi clovek vnímá jako nutnost, a v jehož uskutecnení spatruje nejvyšší životni poslání.

Porádkové oddíly tehdejšího nacionálne-socialistického hnutí od všech obranných svazu totiž zásadne odlišuje to, že ani v nejmenším nebyly a ani nechtely být poskokem ve službách revolucí vzniklých

pomeru, nýbrž že zápasily výhradne za nové Nemecko.

Tyto porádkové oddíly mely zprvu pouze charakter sálové porádkové služby. Jejich první úkoly byly omezeny konáním shromáždení, kde mely zabránit protivníkum, aby ho tito nemohli prerušit a ukoncit. Již tehdy byly vychovávány v duchu nekriticky provádených útoku. Avšak ne snad z duvodu, že by uctívali gumový obušek jako svou nejvyšší modlu, jak se rádo tvrdívalo v prihlouplých kruzích nemeckého meštanstva, nýbrž protože pochopili, že i ten nejvetší duch se dá eliminovat, když je jeho nositel umlácen gumovými obušky, jak nám to jasne dokládá historie, kdy i ty nejvýznamnejší hlavy padly pod tíhou ostrí tech nejmenších gilotin. Nechtely si dát jako svou nejvyšší metu násilí, nýbrž chtely pouze pomocí násilí ochranovat nositele jejich duchovního cíle pred vytlacením. A pritom také pochopily, že nejsou povinni prevzít ochranu státu, který nezarucuje žádnou ochranu svému národu, nýbrž práve naopak musí prevzít ochranu národa pred všemi, kterí ohrožují znicením národ a stát.

Po boji na shromáždení v mnichovském Dvorním pivovaru obdržel tento porádkový oddíl jednou provždy, k vecné památce hrdinského útoku malé hrstky tehdejších bojovníku název Útocný oddíl (SA). Jak již ríká samo oznacení, jedná se pouze o oddíl nového hnutí. Je sám o sobe jeho clánkem, stejne jako propaganda, tisk, hospodárské útvary a ostatní clánky tvorící vlastní stranu.

Jak nutný byl jeho další rozvoj, mužeme spatrit nejenom v tomto pametihodném shromáždení, nýbrž i v pokusech rozšírit hnutí z Mnichova postupne do ostatních cástí Nemecka. Jakmile jsme se stali pro marxisty tak nebezpecnými, nevynechali jedinou šanci pokusit se udusit každé nacionálne socialistické shromáždení pokud možno hned v zárodku, respektive rozbitím zabránit jeho konáni. Pritom bylo zcela samozrejmé, že marxistické stranické organizace se všemi sílami snažily takové prípady a úmysly v zastoupení slepe krýt. Co však clovek muže ríct o obcanských stranách, které byly samy marxisty zmláceny, a jejichž recníci si na mnoha místech vubec netroufli vystoupit na verejnosti, a presto zcela nepochopitelne a s potešením prijímaly všechny pro nás zrovna ne práve nejvýhodneji probehlé boje proti marxistum. Byli štastní, že jsme toho, kterého sami nedokázali premoci, a který více méne premohl je, nedokázali premoci ani my. Co mel clovek ríci na státní úredníky, policejní prezidenty, a i na samé ministry, kterí se navenek tak rádi vydávali za muže národa, pritom pri všech stretech, které jsme my nacionální socialisté meli s marxisty, vždy prokazovali služby tem hanebným prisluhovacum? Co mel clovek ríci lidem, kterí ve svém sebeponížení šli tak daleko, že za bídnou pochvalu židovských novin bez skrupulí pronásledovali muže, kterým by meli být dílem vdecní, že nasazením svých vlastních životu pred pár lety zabránili rudé chátre v tom, že je jako rozsápané zdechliny nepovesila na okolní svítilny?

To byly ty smutné úkazy, které kdysi strhly nezapomenutelného, již zemrelého prezidenta Pohnera, který ve své neúprosné prímosti nenávidel všechny patolízaly, jak jen muže clovek s uprímným srdcem nenávidet, k výroku: "Behem celého svého života jsem v první rade chtel být Nemec, a teprve pak úredník. A nikdy bych nechtel být ztotožnován s onemi kreaturami, které jsou coby úrednické kurvy ochotny prostituovat s každým momentálním pánem."

Obzvlášte smutné na tom bylo to, že tato sorta lidí nejenže pod svou moc postupne dostala desítky tisíc cestných a rádných nemeckých státních úredníku, ale postupne je i nakazila svou bezcharakterností, pricemž ty, kterí se postavili na odpor pronásledovala zurivou nenávistí, až je posléze vyštípala z jejich úradu a pozic, zatímco sami sebe pritom stále oznacovali pokryteckou prolhaností za muže národa.

Od takových lidí jsme nemohli ocekávat jakoukoliv podporu, a také jsme ji, až na nepatrné výjimky, neobdrželi. Avšak vybudování vlastní ostrahy pomohlo posílit cinnost hnutí a zároven dosáhnout verejné pozornosti a všeobecné vážnosti.

Vudcí myšlenkou vnitrní výchovy techto útocných oddílu byl vždy prevládající úmysl, vyškolit je, vedle všeobecného telesného posilování, i v neotresitelné predstavitele nacionálne socialistických idejí a konecne upevnit jejich disciplínu v tom nejvyšším možném merítku. Nemeli mít nic spolecného ani s obrannými organizacemi obcanského pojetí, ani s žádnou tajnou organizací.

Proc jsem již tehdy co nejsilneji ohrazoval proti tomu vychovávat úderné oddíly NSDAP jako takzvaný branný svaz, je zduvodneno v následující úvaze.

Z ciste odborného hlediska nemuže být vojenská služba daného národa provádena soukromými sbory, nýbrž pouze za podpory nejmohutnejších státních prostredku. Každý jiný názor se opírá o obrovské precenování vlastních možností. Je tedy jednou provždy vylouceno, aby se pomocí takzvané dobrovolné disciplíny dala v urcitém rozsahu vybudovat organizace, která by mohla mít vojenský význam. Chybí zde podpora vedoucí moci, totiž právní moci. Na podzim, respektive v lednu 1919 bylo možno budovat dobrovolnické sbory nejenom proto, že byly z vetší cásti tvoreny z frontových bojovníku, kterí prošli výcvikem staré armády, nýbrž i zpusobem závazku, kdy alespon cástecne, na omezenou dobu podléhaly vojenské poslušnosti.

To dnes schází naprosto všem dnešním dobrovolnickým obranným organizacím. Cím vetší je svaz, tím horší je disciplína, a tím menší mohou být požadavky, které se mohou klást na jednotlivé osoby, a tím vetší bude mít charakter starého nepolitického svazu veteránu a bojovníku.

Dobrovolná výchova v duchu vojenského výcviku bez zajištení bezpodmínecného velení se ve vetším merítko nikdy nemuže zdarit. Vždy bude pouze malá skupina ochotna dobrovolne se podrídit tlaku poslušnosti, jako je to prirozené a samozrejmé u pravidelného vojska.

Skutecný výcvik se také nedá provádet z duvodu smešne malých prostredku, které má k touto úcelu takzvaný obranný svaz. Pritom nejspolehlivejší výcvik by mel být hlavním úkolem práve u techto institucí. Od války již ubehlo osm dlouhých let, a behem té doby neprošel rádným vojenským výcvikem doposud žádný rocník naší nemecké mládeže. Nemuže však být úkolem obranných sboru, aby shromaždovaly rádným výcvikem prošlé rocníky, nebot se pak dá velmi rychle matematicky spocítat, kdy tento sbor opustí jeho poslední prívrženec. I ten nejmladší voják z roku 1918 bude za dvacet let naprosto neschopný boje, a my se tomuto momentu blížíme nesmírnou rychlostí. Už proto každý obranný sbor nutne získá charakter starého spolku vysloužilcu. To však nemuže být smyslem spolku, který se práve oznacuje jako obranný a ne bojový svaz. Tento se již svým oznacením snaží o vyjádrení toho, že svou misi nespatruje pouze v udržováni tradice a o sdružování bývalých vojáku, nýbrž predevším ve výuce obranných myšlenek a v praktickém zastupování techto myšlenek, a tím tedy ve vytvárení obranyschopného útvaru.

Tento úkol však vyžaduje neprodlene výcvik mladých sil, které se doposud nesetkaly s vojenskou disciplínou, což je v praxi prakticky neproveditelné. S jedno až dvouhodinovým výcvikem týdne nikdy z nikoho neudeláte skutecného vojáka. S dnešními enormne vystupnovanými nároky vedení války, které jsou kladeny na každého jedince, je dvouletá vojenská služba možná ješte dostacující na to, aby se mladý muž dal premenit ve vycviceného vojáka. Všichni jsme na vlastni oci v poli videli následky, které pro mladé, nedostatecne vycvicené vojáky ve válecné vrave vyplynuly. Dobrovolnické sbory, které byly po dobu patnácti, dvaceti týdnu v bezmocné oddanosti cepovány s železnou rozhodností, nepredstavovaly na fronte stejne nic jiného, než pokrm pro neprátelské delostrelectvo. Pouze rozdelením do rad starých zkušených vojáku mohli být tito mladí rekruti, kterí prošli ctyr až šesti mesícním výcvikem, co platí v rámci celého pluku. Byli pritom vedeni staršími, a tím postupne dorostli svým úkolum.

Jak beznadejne oproti tomu vypadal pokus pokoušet se, bez jasné velící moci a dostacujících prostredku, o takzvaný jedno až dvouhodinový výcvik jednoho oddílu! Tím se snad dají ješte vzpružit starí vojáci, avšak nikdy se nedají z mladých lidí ucinit vojáci.

Jak bezvýznamný a naprosto bezcenný je podobný pokus ve svém výsledku se dá doložit obzvlášte tou skutecností, že ve stejné dobe, kdy takzvané dobrovolnické sbory s bídou a svým úsilím a snahou vychovali, nebo se alespon snažily vychovat pár tisíc lidí (a na další se vubec nedostalo) v duchu vojenských myšlenek, zatímco stát jako takový prosazoval pacifisticko-demokratický zpusob výchovy milionu a milionu mladých lidi, címž je dusledne okrádal o jejich prirozené instinkty, otravoval jim jejich logické vlastenecké smýšlení a postupne je pretvárel v poslušné stádo.

Jak smešná je oproti tomu snaha onech obranných svazu zprostredkovat své myšlenky nemecké mládeži.

Ješte duležitejší je však následující stanovisko, které me vždy nutilo zaujímat odmítavý postoj proti každému pokusu o takzvanou vojenskou obranyschopnost na dobrovolném spolkovém podklade:

Vezmeme situaci, že by se i pres výše zmínené prekážky nejakému svazu povedlo vycvicit rok za rokem urcitý pocet Nemcu, a to jak v ohledu na jejich smýšlení, tak i na telesné úrovni, stejne jako i v zacházení se zbraní. Výsledek toho celého by se stejne musel rovnat nule ve státe, který si svou celou podstatou tuto obranyschopnost vubec nepreje, ba prímo ji nenávidí, nebot se naprosto prící vnitrním cílum jejich vudcu - zhoube tohoto státu.

Na každý pád je podobný výsledek bezcenným za vlády, která svými ciny nejenom dokázala, že jí naprosto nezáleží na vojenské síle národa, nýbrž že ani není ochotna na tuto sílu apelovat, a když, tak pouze v zájmu podpory její vlastni zatracené existence.

A dnes je tomu tak. Není to snad smešné cvicit v pološeru nekolik desítek tisíc mužu pro jeden pluk, když stát pred necelými osmi lety nechal hanebne vykrvácet osm a pul milionu nejlépe vycvicených vojáku, a to jenom proto, že je už nepotreboval, a jako dík za jejich obetavost je dokonce vystavil všeobecné pohane. A clovek se má nyní snažit vycvicit vojáky pro státní pluk, který špiní a plive na tehdejší proslavené vojáky, nechává jim z prsou strhávat jejich vyznamenání, odebírá jim kokardy, trhá prapory a znehodnocuje jejich ciny? Nebo ucinil snad dnešní pluk neco pro obnovení cti staré armády, a popohnal snad k odpovednosti ty, kterí ji pošpinili a roztríštili? Ani náhodou. Ba naopak, mužeme ony posledne zmínené spatrit, kterak truní v nejvyšších státních úradech. Jak se s oblibou ríká v Lipsku: "Právo krácí po boku moci." A jelikož jev našem soucasném státe veškerá moc v rukou stejných mužu, kterí kdysi zosnovali revoluci, která je však tou nejsprostší vlastizradou, ba dokonce tím nejbídnejším darebáctvím v nemeckých dejinách vubec, dá se jen težko ocekávat, že by moc techto charakteru mohla být zvýšena vznikem nové mladé armády. Alespon všechny duvody zdravého rozumu hovorí proti.

Jakou hodnotu tento stát pricítal vojenskému posilování jeho moci také po revoluci roku 1918 lze jasne a jednoznacne spatrit v jeho postojí k tehdejším velkým sebeobranným organizacím. Dokud vystupovaly na ochranu samotných zbabelých revolucních kreatur, byly ješte vítány. Jakmile se však postupným zchátráním našeho národa pro ne zdálo být nejvetší nebezpecí zažehnáno, a existence sboru nyní znamenala národne-politické posílení, stali se zbytecnými, a bylo cineno vše proto, aby byli odzbrojeny, a pokud možno i rozehnány.

Historie vykazuje pouze velmi zrídka vdecnost knížat. Avšak s vdecnosti revolucionárských žháru, plenicu národa a vlastizrádcu by mohl snad pouze nejaký novomestský patriot. Já jsem se v každém prípade pri zkoumání problému, zda je možno vytvorit dobrovolné ochranné sbory, nemohl zdržet otázky, pro koho vlastne vycvicuji ty mladé lidi? K jakému úcelu budou použiti a kdy by meli být povoláni? Odpoved na to dává zároven nejlepší smernice pro vlastní postoje.

Pakliže by stát vubec kdy sáhl po takto vycvicených zálohách, tak by to zcela urcite nebylo z duvodu zastupování národních zájmu z vnejšku, nýbrž pouze k ochrane vnitrních znásilnovatelu národa, kdyby snad jednoho dne pretekl pohár zloby podvedeného, zrazeného a prodaného lidu.

Už z tohoto duvodu nemohly mít Úderné oddíly NSDAP nic spolecného s vojenskými organizacemi. Byly pouze ochranným a vzdelávacím prostredkem nacionálne socialistického hnutí, a jejich úkoly spocívaly ve zcela jiné oblasti než u takzvaných obranných oddílu.

Nemely však predstavovat ani žádnou tajnou organizaci. Úcel tajných organizací muže být pouze protiprávní. Tím si ovšem podobné organizace sami omezují rozsah své cinnosti. Není možno, už kvuli upovídanosti nemeckého národa, vybudovat organizaci, která by mela urcitý rozmer, a navenek by presto zustala utajena, nebo alespon utajit její cíle. Každý takový úmysl by byl tisíckrát zmaren. Dnešním policejním složkám je k dispozici celý štáb pasáku a podobných nicemu, kterí za onech povestných tricet židovských stríbrných zradí nejenom vše, co jim prijde do cesty, nýbrž si i vymysli vše, co by se dalo zradit, takže vlastni príslušníci takového hnutí by nemeli ani zapotrebí neco zatajovat ci skrývat. Pouze zcela malé skupinky mohou celé roky proséváním charakteru tvorit skutecné tajné organizace. Avšak již ona malost podobných útvaru je bude cinit bezvýznamnými pro nacionálne socialistické hnuti. Nebot co bychom potrebovali a potrebujeme, byli a jsou nejenom sto, nebo dve ste smelých spiklencu, nýbrž statisíce a statisíce odvážných fanatických bojovníku za náš svetonázor. Nechceme být cinní na tajných schuzích, nýbrž na mohutných masových jednáních, a hnutí si nemuže uvolnovat cestu dýkou, jedem, nebo pistoli, nýbrž ovládnutím ulice. My musíme marxismu vštípit, že budoucí pán ulice je nacionální socialismus, stejne jako jednou bude i pánem státu.

Nebezpecí tajných organizací dnes spocívá dále v tom, že clenové spolku naprosto nerozeznali závažnost úkolu, a místo toho mohou být presvedceni, že jeden jediný atentát muže v dobrém smyslu zvrátit osud celého národa. Takový názor muže mít své historické opodstatnení, totiž tehdy, úpí-li národ pod tyranii nejakého geniálního utlacovatele, o kterém se ví, že pouze jeho precnívající osobnost zarucuje sama vnitrní stabilitu a hruznost neprátelského tlaku. V takovém prípade muže náhle z národa povstat jedinec ochotný obetovat se, aby mohl zatnout smrtící dýku do prsou nenávideného jedince. A pouze republikánská mysl malých nicemu, která je si vedomá viny, by takový cin mohla vnímat jako zavrženíhodný, zatímco velcí opevovatelé svobody našeho národa by si troufli, pomocí svého Tella oslavit takovýto pocin.

V letech 1919 a 1920 hrozilo nebezpecí, že se príslušníci tajných organizací, strženi velkými vzory dávných casu a rozpoznavši bezmezné neštestí naší vlasti, pokusí pomstít škudcum naší domoviny, ve víre, že tím prinesou konec bídy našeho národa. Každý takový pokus byl však nesmyslný, nebot marxismus jako takový nezvítezil díky genialite a významu nejakého precnívajícího jedince, nýbrž spíše díky bezmezné ubohosti a zbabelému selhání obcanského sveta. Nejukrutnejší kritikou, kterou mužeme zahrnout naše ctihodné meštanstvo, je zjištení, že revoluce nebyla vyvolána jednou jedinou osobností nadprumerných kvalit, a presto se jí tito podvolili. Vždy se dá pochopit, že je clovek nucen kapitulovat pred takovou osobností, jako byli Robespierre, Danton nebo Marat, je však zdrcující sklonit hlavu pred souchotinárským Scheidemannem, vykrmeným panem Erzbergem a nejakým Friedrichem Ebertem a bezpoctem dalších politických skrcku. Nebyla zde skutecne ani jedna jediná osobnost, ve které by se snad dal spatrovat geniální muž revoluce a tím i neštestí našeho národa. Byli to všechno pouzí ocáskové revoluce "en gros" a "en detail". Odstranení jednoho z nich bylo naprosto zbytecné, a prineslo by to snad pouze ten úspech, že by na jeho místo prišlo ihned nekolik jiných, stejne velkých a žíznivých upíru.

V techto letech se nedalo dost dobre ostre zakrocit proti onomu smýšlení, které melo svou prícinu a opodstatnení ve skutecne velkých historických událostech, avšak naprosto se nehodilo do momentální trpaslicí doby.

Podobnou úvahu je nutno ucinit i v otázce odstranováni takzvaných vlastizrádcu. Je smešne nelogické, když se popraví pucflek, který utekl od své zbrane, zatímco na nejvyšších postech sedí mizerové, kterí zaprodali celou Ríši, mají na svedomí zbytecné dva miliony obetí, meli by se zodpovídat za miliony mrzáku, a pritom s duševním klidem provádejí své republikánské obchody. Je zbytecné odstranovat malé vlastizrádce ve státe, jehož vláda sama tyto vlastizrádce zproštuje jakékoliv viny. Nebot se pak lehce muže stát, že jednoho dne nejaký idealistický recník, který se bude snažit pohnat takového darebného vlastizrádce k odpovednosti, bude sám kapitálními vlastizrádci popohánen k zodpovednosti. A pak je tu ješte jedna duležitá otázka. Meli by takové zrádcovské malé kreatury likvidovat opet pomocí stejných kreatur, nebo by to mel provést nejaký idealista? V jednom prípade je úspech pochybný a pozdejší zrada zarucená, v druhém prípade by sice byl odstranen malý nicema, avšak pritom by byl v sázku dáván možná nenahraditelný idealista.

Muj názor na tuto otázku je ten, že by se nemeli vešet malí zlodejíckové, aby se velkým nic nestalo, nýbrž že by jednoho krásného dne mel nemecký národní soud odsoudit a popravit všechny ty desetitisíce organizovaných a tím i zodpovedných zlocincu listopadové zrady a všeho, co k ní patrí. Podobný príklad bude i pro všechny armádní zrádce navždy potrebným ponaucením.

To všechno jsou úvahy, které mne vždy prinucovaly k tomu, neustále zakazovat jakoukoliv úcast v tajných organizacích a ochranovat predevším naše SA pred charakterem podobných organizací. V techto letech jsem zdržoval nacionálne socialistické hnutí pred jakýmikoliv podobnými experimenty, jejímiž vykonavateli byli vetšinou znamenití, idealisticky naladení mladí Nemci, jejichž cin vždy obetoval pouze je samé, pricemž na osudu vlasti se nezmenilo ale naprosto nic.

Pokud tedy SA nemely být ani militantní obranná organizace, ani žádný tajný svaz, musely z toho být vyvozeny následující konsekvence.

l. Jejich výcvik musel probíhat dle stranicko-úcelových smernic, nikoliv dle vojenských. Pokud pritom mají být príslušníci utužováni na telesné úrovni, nesmí cvicení probíhat ve vojenském duchu, nýbrž spíše ve sportovním. Box a jiu-jitsu mi pritom pripadaly vždy duležitejší, než nejaký polovicatý, byt strelecký výcvik. Dáme nemeckému národu šest milionu sportovne dokonale trénovaných tel, zanícených fanatickou láskou k vlasti a vychovaných v nejvyšším útocném duchu, a národní stát z nich, pokud to bude zapotrebí, behem necelých dvou let, vybuduje armádu, pokud pro to tedy bude položen nejaký základ. Tím však muže být, jak nám dnešní okolnosti naznacují, pouze ríšská branná moc, a ne nejaké v polovine uvízlé obranné svazy.

Telesné utužování by melo každému jedinci vštepit presvedcení o jeho nadrazenosti a dát mu onu víru, která vecne spocívá pouze ve vedomi vlastní sily. Pritom by mu melo dát onu sportovní pripravenost sloužit k ochrane hnutí jako živá zbran.

2. Aby byly SA od pocátku chráneny pred jakýmkoliv tajným charakterem, musí, nezávisle na jejich každém okamžite rozpoznatelném oblecení, již jeho velikost celé verejnosti jasné ukazovat úcel, kterým je prospešný celému svému hnutí a nesmí rokovat ve skrytosti, nýbrž mely by pochodovat pod širým nebem, aby jim mohla být definitivne pridelena verejná cinnost, címž by také definitivne padly jakékoliv legendy o tajné organizaci. A aby byly i duchovne osvobozeny od jakýchkoliv pokusu o spiknutí, za úcelem uspokojení malých aktivistu, musely být od samého pocátku kompletne zasvecováni do velkých idejí hnutí , a beze zbytku vycvicovány v úkolu tyto ideje také zastupovat. A to tak, aby se zpredu blížil horizont a aby každý jedinec nespatroval svou misi v odstranení nejakého malého, ci velkého gaunera, nýbrž v nasazeni sebe sama za zrízení nového nacionálne-socialistického lidového státu. Tím bude také boj proti dnešnímu státu pozdvižen z atmosféry malých mstí a spikleneckých akcí do velikosti svetonázorové znicující války proti marxismu a jeho formacím.

3. Organizacní formováni SA, stejne jako jejich uniformy a výzbroj, je nutné provést logicky nikoliv dle vzoru staré armády, nýbrž dle úcelnosti jejich urcitých úkolu. Tyto názory, které mne privedly do let 1920 a 1921, a které jsem se postupne pokoušel naockovat do mladé organizace mely úspech, takže jsme již uprostred léta 1922 disponovali skvelým poctem nekolika setnin, které na konci podzimu 1922 obdržely postupne speciálne oznacený odev. Obrovský význam pro další vybavení SA mely tri události.

l. Mohutná všeobecná demonstrace všech vlasteneckých svazu proti zákonu na ochranu republiky koncem léta 1922 na Královském námestí v Mnichove. Mnichovské vlastenecké svazy tehdy vydaly provolání, které na protest proti zavedení zákona na ochranu republiky vyzývalo k obrovskému shromáždení v Mnichove. Zúcastnit se ho melo i nacionálne socialistické hnutí. Semknutý slavnostní pochod zahájilo šest mnichovských setin, jimž pak následovali sekce jednotlivých politických stran. V samotném pruvodu pochodovaly dve kapely, a bylo neseno asi patnáct vlajek. Príchod nacionálních socialistu na již zpola zaplnené námestí, které jinak bylo bez vlajek, zpusobil nesmírné nadšení. Já sám jsem mel tu cest smet nyní jako jeden z recníku hovorit pred lidským davem cítajícím nyní šedesát tisíc úcastníku.

Úspech tohoto podniku byl obrovský, a to predevším proto, že i pres všechny výhružky rudých bylo poprvé dokázáno, že po ulici muže pochodovat také národní Mnichov. Rudé republikánské ochranné svazky, které se pokoušely terorizovat pochodující kolony, byly s krvácejícími cely behem pár minut rozehnány setninami SA. Nacionálne socialistické hnutí tehdy poprvé ukázalo svou rozhodnost prevzít i do budoucna do svých rukou právo na ulici, a vyrvat tak z paží monopol mezinárodních zrádcu národa a národních neprátel.

Výsledkem tohoto dne byl nezvratitelný dukaz o psychologické a organizacní správnosti našeho pojetí budování SA.

Na tomto úspešne se osvedceném podklade byly nyní energicky rozširovány, takže již nekolik týdnu poté jsme v Mnichove mohli postavit dvojitý pocet setnin.

2. Vlak do Koburgu v ríjnu 2922.

Národní svazy hodlaly v Koburgu usporádat takzvaný "Nemecký den". Osobne jsem dostal pozvánku s poznámkou, že by bylo vhodné, kdybych sebou privedl nejaký doprovod. Tuto pozvánku jsem do rukou dostal dopoledne kolem jedenácté hodiny, což mi prišlo velmi vhod. Již hodinu poté byly vydány pokyny ohledne návštevy tohoto Nemeckého dne. Jako "doprovod" jsem urcil osm set mužu z SA, kterí meli být z Mnichova do bavorského mestecka dopraveni v približne ctrnácti setninách speciálne vypraveným vlakem. Byly rozeslány odpovídající rozkazy na nacionálne socialistické skupiny SA, které mezitím byly utvoreny v jiných obcích.

Bylo to poprvé, co Nemeckem jel podobný zvláštní vlak. Na všech místech, kde pristupovali další a další muži SA, vzbuzoval tento transport ohromný rozruch. Mnozí naše vlajky predtím nikdy nevideli, jejich dojem byl ohromující.

Když jsme dorazili na nádraží do Koburgu, privítala nás deputace vedení slavnosti Nemeckého dne. Ta nám predala rozkaz, oznacený jako úmluva mezi místními odbory respektive Nezávislými a Komunistickou stranou, ve kterém stálo, že nesmíme jit mestem s rozvitými prapory, za zvuku hudby (meli jsme sebou dvaactyricetihlavou kapelu) a v sevreném pruvodu.

Okamžite jsem tyto hanebné podmínky zcela odmítl, pricemž jsem neopomnel vyjádrit prítomným pánum, kterí zastupovali vedení techto oslav, svou nelibost nad tím, že se vubec s temito lidmi baví a uzavírají jakékoliv úmluvy, a prohlásil jsem, že SA za chvíli nastoupí v setninách, a že za zvuku muziky a s vlajícími vlajkami projdou celým mestem. A tak se také stalo.

Již na námestí pred nádražím nás privítal nekolikatisícový hulákající a kricící lidský dav. Vrazi, banditi, loupežníci, zlocinci, byly lichotky, kterými nás tito príkladní zakladatelé nemecké republiky mile privítali. Mladé SA udržovaly vzorový porádek, pocaly se na námestí pred nádražím radit dle setnin, a zprvu si techto poznámek nevšímaly. Náš pruvod byl vystrašenými policejními orgány odveden nám naprosto cizím mestem, ne jak bylo zprvu naplánováno do naši noclehárny, do strelecké haly ležící na okraji mesta, nýbrž do pivovarského sklepa, nacházejícího se nedaleko mestského centra. Vpravo a vlevo kolem pruvodu nabývalo besnení shromáždeného obyvatelstva stále vetších rozmeru. Sotva vešla poslední setnina do dvora pivovarského sklepa, snažila se tam, za uši rvoucího povyku, ihned dostat i besnící masa. Aby tomu bylo zabráneno, policie uzavrela celý sklep. Jelikož byl tento stav neúnosný, nechal jsem ješte jednou sešikovat naše SA, krátce jsem je napomenul, a požadoval jsem po policii okamžité otevrení brány. Po delších prutazích tak nakonec i ucinila.

Pochodovali jsme tedy zpet cestou, kterou jsme prišli, abychom se dostali do našich puvodních kvartýru, k cemuž nyní konecne musel být utvoren pruchod. Poté, co se naše setniny nenechaly revem a nadávkami vyvést z míry, sáhli zástupci pravého socialismu, rovnosti a bratrství po kamenech. Tím nám ovšem také došla trpelivost, a vlevo a vpravo se sneslo obrovské znicující krupobití, a netrvalo to ani deset minut, a široko daleko nebylo možno na ulici spatrit nic rudého.

V noci pak došlo k prudkým srážkám. Patroly SA nalezly nacionální socialisty, kterí byli jednotlive prepadeni, ve príšerném stavu. Poté byl s protivníky ucinen krátký proces. Již príští ráno byl rudý teror, kterým Koburg trpel nekolik dlouhých let, zcela zlomen.

S pravou marxisticko-židovskou prolhaností se pokusili ješte jednou pomocí letáku soudružky a soudruhy mezinárodního proletariátu vyštvat do ulic tím, že zcela prekroutili skutecnost, když tvrdili, že naše vraždící tlupy v Koburgu rozpoutaly vyhlazovací válku proti mírumilovným pracujícím. Ve dve hodiny odpoledne se mela uskutecnit obrovská demonstrace, na které se ocekávaly desetitisíce pracujících z celého širokého okolí. Nechal jsem proto, pevne rozhodnut, definitivne skoncovat s rudým terorem, ve dvanáct hodin opet nastoupit naše SA, které se mezitím rozrostly do poctu skoro jeden a pul tisíce mužu. S nimi jsem se pak vydal na pochod ke slavnosti v Koburgu, pres velké námestí, kde se mela konat ona zmínená demonstrace. Chtel jsem videt, jestli se ješte nekdo odváží nás obtežovat. Když jsme na námestí vstoupili, bylo prítomno místo ohlašovaných desítek tisíc pouze nekolik set lidí, kterí se naším príchodem zcela ztišili, cástecne i rozutekli. Pouze na nekolika místech se nás pokoušely napadnout rudé oddíly, které mezitím dorazily z okolí, a které nás ješte neznaly. Obratem ruky jim však byl sebrán vítr z plachet. Nyní bylo možno spatrit, kterak doposud strachem zastrašované obyvatelstvo zacalo pomalu ožívat, jak dostávalo odvahu, a trouflo si nás pozdravit nadšeným voláním, pricemž vecer pri našem odjezdu již na mnoha místech propadalo spontánnímu jásotu.

Na nádraží nám náhle vlakový personál sdelil, že odmítá rídit náš vlak. Nechal jsem tedy nekolika strojvudcum sdelit, co mne napadlo, když nám do rukou padlo nekolik rudých bratru, totiž že pojedeme sami, avšak na lokomotivu, tendr a do každého vagónu pribereme nekolik tuctu soudruhu z mezinárodní solidarity. Neopomnel jsem také pánum zduraznit, že tato jízda vlastní svépomocí jiste nebude žádný bezpecný podnik, a že není vylouceno, že si všichni spolecne zlámeme vaz a kosti. Že se však již tešíme, že na onen svet nepujdeme sami, nýbrž v bratrství a rovnosti s našimi rudými

práteli. Nato odjel vlak na minutu presne, a príštího rána jsme zdrávi dorazili zpet do Mnichova.

V Koburgu byla poprvé od roku 1914 obnovena rovnost obcana pred zákonem. Pakliže by dnes nejaký prihlouplý vyšší úredník chtel tvrdit, že stát ochranuje své obcany, pak to v oné dobe rozhodne nebylo v žádném prípade pravdou. Nebot tehdy se museli obcané bránit pred reprezentanty dnešního státu.

Význam tohoto dne nemohl být svými dusledky zprvu zcela správne docenen. Nejenom že vítezné SA byly mimorádne posíleny ve svém sebevedomí a víre ve správnost jejich vedení, nýbrž zacala se o nás zajímat i široká verejnost, pricemž mnozí poprvé v nacionálne socialistickém hnutí rozpoznali instituci, která se vši pravdepodobností bude jednou povolána, aby pripravila tomu marxistickému šílenství primerený konec.

Pouze demokracie naríkala, jak jsme si mohli dovolit nenechat si pokojne zlomit vaz, když jsme byli podrízeni demokratické republice, a místo pacifického zpevu jsme provedli brutální útok pomocí pesti a obušku.

Meštanský tisk byl všeobecne, jako vždy, dílem ubohý a dílem sprostý, a pouze nekolik málo uprímných novin privítalo, že alespon na jednom míste byl ucinen konec živnosti marxistických lupicu.

V samotném Koburgu se alespon cást marxistického delnictva, na kterou clovek stejne musí hledet jako na svedenou, díky pestem nacionálne socialistických delníku naucila chápat, že také tito delníci bojovali za urcité ideály, a že když clovek ze zkušenosti necemu verí a má to rád, že se za to i bije.

Nejvetší užitek však mely SA samy jako takové. Nyní se velice rychle rozrustaly, takže behem stranického sjezdu dne 27. ledna 1923 se mohlo svecení vlajek zúcastnit kolem šesti tisíc mužu, pricemž první setniny byly již kompletne obleceny do svých nových odevu.

Zkušenost z Koburgu jasne ukázala, jak duležité je zavést jednotné odení SA, a to nejenom k posilování vlastního ducha, nýbrž predevším k zamezení zámeny a zabránení vzájemného nerozeznání. Doposud se nosily pouze rozpoznávací pásky na pažích, nyní tedy prišly nové zimní kazajky a povestné cepice.

Zkušenost z Koburgu mela však ješte další význam. A sice, že jsme prešli k tomu, ve všech místech, kde rudý teror po celá dlouhá léta bránil jakémukoliv shromáždení jinak smýšlejících, tyto plánovite nicit, a obnovovat tak opet svobodu shromaždování. O nynejška temito místy táhly stále dokola prapory SA, a postupne tak v Bavorsku padala nacionálne socialistické propagande za obet jedna

rudá bašta za druhou. SA stále více dorustala svému poslání, a tím se svým charakterem stále více vzdalovala všem bezvýznamným a životne neduležitým obranným hnutím, a stále více vzkvétala do živoucí bojové organizace, usilující o zrízení nového nemeckého státu. Tento logický vývoj trval do brezna 1923. Poté se udála príhoda, které mne prinutila k tomu, abych hnutí odklonil z dosavadní trasy, a provedl urcitou reorganizaci.

3. Obsazení oblasti Porýní Francouzi v prvních mesících roku 1923 melo v následné dobe velký význam pro další vývoj SA. Ani dnes ješte není dost dobre možné, a není to úcelné predevším z hlediska národních zájmu, o tom zcela verejne mluvit a psát. Mohu se vyjádrit pouze do té míry, do jaké se tohoto tématu dotkla již všechna verejná jednání, jejichž výsledky byly sdeleny široké verejnosti. Z obsazení Porýní, které nás neprekvapilo, vyvstala duvodná nadeje, že je nyní definitivní konec se zbabelou politikou ustupování, a že obranným svazum nyní bude pridelen zcela jasný úkol. Také SA, které tehdy cítaly již nekolik tisíc mladých, silných mužu, by se pak této službe národu nemohly vyhnout. Z jara a uprostred léta probehla jejich premena ve vojenskou bojovou organizaci. Jim se také vetším dílem dá pripsat pozdejší vývoj roku 1923, alespon co se našeho hnutí týce. Jelikož prubeh roku 1923 popisuji dopodrobna v jiných oddílech této knihy, chtel bych zde pouze zduraznit, že reorganizace SA, pokud by se nedostavily predpoklady k jejich reorganizaci, tedy zahájení aktivního odporu proti Francii, by byla z hlediska vlastního hnutí jen na škodu.

Konec roku 1923 byl, i když v onom momente vypadal hruzne, videno však z vyššího hlediska, do té míry potrebný, nebot díky jednání nemecké ríšské vlády byla jedním rázem zastavena, nyní naprosto bezpredmetná, a pro hnutí škodlivá reorganizace SA. Tím byla také vytvorena možnost zacít jednoho dne opet tam, kde jsme byli nuceni odbocit z naší trasy.

V roce 1925 nove založená NSDAP musí nyní své SA opet vybudovat, vyškolit a zorganizovat podle zkraje zmínených principu. Musí se opet vrátit k puvodnímu zdravému svetonázoru a jejím nejvyšším úkolem musí být vytvorit ze svých SA nástroj zastupování a posilování svetonázorového boje tohoto hnutí.

Nesmí dopustit, aby SA nabyla nekdy charakteru obranného svazu, ci nejaké tajné organizace. Musí se spíše snažit vytvorit z ní statisícovou stráž nacionálne socialistických a tím i hluboce národních idejí.

Index

HOME