HOME

---

  

 

 Mein Kampf

ADOLF HITLER

 

2

STÁT

Již v letech 1920/21 bylo našemu mladému hnutí opakovane vycítáno z kruhu dnešního prežitého meštáckého sveta, že náš postoj k dnešnímu státu je odmítavý, z cehož odvozovalo stranickopolitické loupežné rytírstvo všech odstínu oprávnení k tomu, aby všemi prostredky zahájilo boj proti nepohodlí zvestovatelce nového svetového názoru. Pritom se ovšem zámerne zapomínalo na to, že dnešní meštácký svet si pod pojmem stát nedovede predstavit nic jednotného, že zde dokonce neexistuje a ani nemuže existovat žádná jednotná definice. Nejvyšším úkolem vysvetlovacu, sedících na našich vysokých školách casto v podobe profesoru státního práva, je nacházet vysvetleni a zduvodneni pro více méne štastnou existenci svých chlebodárcu. Cím nemožneji je stát usporádán, tím neproniknutelnejší, vyumelkovanejší a nesrozumitelnejší jsou definice týkající se smyslu jeho bytí. Co by mel napr. Dríve psát nejaký ck. Univerzitní profesor o smyslu a úcelu státu v zemi, jejíž státní bytí ztelesnovalo nejvetší zrudnost 20. Století? Težký úkol, pomyslíme-li, že pro dnešního ucitele státního práva existuje menší závaznost pravde, o to víc však vazba na urcitý úcel. Tento úcel zní: zachování za každou cenu onoho monstra lidského mechanismu, jež se dnes nazývá stát. Není potom divu, když pri výkladu tohoto problému se reálné problémy pokud možno opomíjejí a operuje se smesicí "etických", "mravních", "morálních" a jiných ideálních hodnot, úkolu a cílu.

Zcela všeobecne lze rozlišovat trojí pojetí:

Skupinu tech, kterí vidí ve státe proste více ci méne dobrovolné sdružení lidí pod jednou vládní mocí. Tato skupina je nejpocetnejší. V jejích radách se nacházejí zejména zbožnovatelé dnešního principu legitimity, v jejichž ocích nehraje vule lidí pri celé této záležitosti žádnou roli. Již v pouhé skutecnosti existence státu je podle nich zduvodnena jeho posvátná nedotknutelnost. Aby bylo možné zachránit tento nesmysl lidských mozku, je treba prímo psí oddanosti vuci takzvané státní autorite. V hlavách techto lidí se obratem ruky prostredek stává cílem. Stát tu není k tomu, aby sloužil lidem, nýbrž lidé jsou zde proto, aby vzývali státní autoritu, která zahrnuje i toho nejposlednejšího státne úrednického ducha. Aby se stav tohoto tichého, zaníceného zbožnování neobrátil ve stav neklidu, je tu státní autorita vlastne jenom proto, aby zajištovala klid a porádek. Také ona ted není ani úcelem, ani prostredkem. Státní autorita se má starat o klid a porádek a tento klid a porádek má naopak umožnovat existenci státní autority. Mezi temito dvema póly má oscilovat veškerý život. V Bavorsku zastávají toto pojetí predevším státní umelci z bavorského Centra, které se nazývá "Bavorská lidová strana"; v Rakousku to byli cernožlutí legitimisté, v Nemecké Ríši jsou to bohužel casto takzvané konzervativní kruhy, jejichž predstavy o státe se pohybují v tomto smeru.

Druhá skupina lidi je pocetne trochu slabší, nebot v tu jsou zahrnuti ti, kterí existenci státu spojují alespon s nekolika podmínkami. Nevyžaduji pouze jednotnou správu, ale pokud možno stejný jazyk - i když pouze na základe všeobecných hledisek státní správy. Státní autorita není pro ne jediným a výlucným úcelem státu, ale pridává se požadavek blaha poddaných. Do pojetí státu techto kruhu se vkrádají i myšlenky o "svobode", obvykle však špatne pochopené. Forma vládnutí se tu již nejeví nedotknutelná na základe pouhé skutecnosti její existence, nýbrž je podminována její úcelností. Posvátnost stárí nechrání pred kritikou soucasnosti. Ostatne jedná se o pojetí, které ocekává od státu predevším to nejvýhodnejší usporádání hospodárského života jednotlivce a které hodnotí stát na základe praktických hledisek a podle obecných kritérií hospodárské rentability. Hlavní zastánce techto názoru nacházím v kruzích našeho normálního nemeckého meštanstva, zejména mezi liberálními demokraty.

Tretí skupina je pocetne nejslabší. Ve státu spatruje již prostredek k dosažení vetšinou velmi nejasne predstavovaných mocensko politických tendencí jazykove vymezeného a jednotného státního národa. Vule k jednotnému státnímu jazyku se pritom neprojevuje pouze v nadeji, že se tím vytvorí pro stát nosný fundament pro vnejší nárust moci, nýbrž mnohem více v názoru - ostatne špatném od základu - že tím bude možné provést v urcitém smeru nacionalizaci. V posledních sto letech bylo sklicující pozorovat, jak se v techto kruzích, mnohdy i v dobré víre, zahrávalo s pojmem "germanizace". Sám si ješte vzpomínám na to, jak za mého mládí práve tento pojem svádel ke zcela chybným predstavám. Dokonce i ve staronemeckých kruzích bylo možné setkat se s názorem, že se rakouskému nemectví mohla za podpory vlády jiste podarit germanizace rakouského slovanstva, pricemž si nikdo ani v nejmenším neuvedomoval, že germanizaci lze aplikovat pouze na pude a nikoliv na lidech. Nebot to, co se pod tímto slovem obecne rozumelo, nebylo nic jiného, než vnucené vnejší prijetí nemeckého jazyka. Je až nepochopitelný omyl domnívat se, že rekneme z negra nebo z Cínana se stane Germán tím, že se naucil nemecky a je ochoten tímto jazykem nadále mluvit a dát svuj hlas nejaké nemecké politické strane. Že každá taková germanizace znamená ve skutecnosti pravý opak, to si náš meštanský nacionální svet nikdy neuvedomil. Nebot kdyby byly príkazem jednotného jazyka preklenuty a v posledku setreny do ocí bijící rozdíly mezi jednotlivými národy, znamenalo by to zacátek bastardizace a tím v našem prípade nikoliv germanizace, nýbrž znicení germánského živlu. V dejinách se casto stalo, že se vnejším mocenským prostredkum dobyvatelského národa sice podarilo vnutit podmaneným svuj jazyk, avšak po tisíci letech mluvil tímto jazykem jiný národ a vítezové se tím stali vlastne poraženými. Jelikož národní pospolitost, lépe receno rasa, nespocívá v jazyku, nýbrž v krvi, dalo by se mluvit o germanizaci teprve tehdy, kdyby se podarilo tímto procesem premenit krev poražených. To je ovšem nemožné. Ledaže by se tak stalo prostrednictvím smíšení krve, což by však znamenalo pokles úrovne vyšší rasy. Konecným výsledkem takového procesu by bylo znicení práve tech vlastností, jež dobyvatelskému národu dopomohly k vítezství. V dusledku párení s nižší rasou by vymizely zejména kulturní síly, a to i kdyby vzniklý smesný produkt tisíckrát hovoril jazykem dríve vyšší rasy. Bude docházet ješte nejakou dobu k zápasu mezi ruznými druhy myšlení a muže se stát, že stále hloubeji klesající národ vytvorí z posledních sil prekvapující kulturní hodnoty. Avšak jsou to jen jednotlivé prvky, prináležející vyšší rase, nebo také bastardi, u nichž v prvním krížení ješte prevládá lepší krev a dokáže se prosadit; nikdy však konecný produkt míšení. Zde se bude vždy projevovat kulturne zpetná tendence.

Z dnešního pohledu je treba považovat za štestí to, že se nepodarila v Rakousku germanizace ve smyslu snah Josefa II. Její úspech by sice možná znamenal zachování rakouského státu, avšak jazykové spolecenství by privodilo pokles rasové úrovne nemeckého národa. Behem století by jiste vykrystalizoval nejaký stádní pud, avšak stádo samo by se stalo ménecenné. Zrodil by se snad státní národ, kulturní národ by však byl ztracen. Pro nemecký národ bylo lepší, že se tento proces míšení nekonal, i když to nebyl dusledek vznešeného poznání, nýbrž krátkodobé omezenosti Habsburku. Kdyby tomu bylo jinak, sotva by mohl být nemecký národ dnes považován za kulturní faktor.

Avšak nikoliv pouze v Rakousku, nýbrž i v Nemecku byly a jsou tyto takzvané nacionální kruhy nakaženy podobnými nesprávnými myšlenkovými pochody. Z mnoha stran podporovaná politika vuci Polákum ve smyslu germanizace Východu spocívala bohužel témer vždy na stejne nesprávných záverech. Také zde se verilo na možnost germanizace polského živlu prostrednictvím ciste jazykového ponemcení, a také zde by se dospelo k neštastnému výsledku: národ cizí rasy by vyjadroval v nemeckém jazyku své cizí myšlenky a vlastní ménecenností by tak kompromitoval velikost a dustojnost našeho národa.

Jak strašlivá je již dnes škoda pusobená našemu nemectví tím, že nemecky žvanící židovstvo pri vstupu na americkou pudu je v dusledku neznalosti mnoha Americanu pripisováno na naše nemecké konto. Kde však snad nikoho nenapadne spatrovat v té ciste vnejší skutecnosti, že zavšivené stehování národu z východu, jež vetšinou mluví nemecky, dukaz jejich nemeckého puvodu a národní príslušnosti. Co bylo v dejinách užitecne germanizováno s opravdovým užitkem, to byla puda, kterou naši predkové získali mecem a osadili nemeckými sedláky. Pokud pritom smísili náš národní organismus s cizí krví, spolupusobili na rozvratu naši vnitrní národní podstaty, který se projevuje v onom - bohužel casto dokonce vychvalovaném - prepjatém nemeckém individualismu.

Také v pojetí této tretí skupiny je stát do jisté míry samoúcelný, zachování státu je považováno za nejvyšší úkol lidského bytí.

Souhrnne lze konstatovat: Všechny tyto názory nemají své nejhlubší koreny v poznání, že kulturní a tvurcí síly spocívají v podstate na rasových elementech a že stát tudíž musí považovat za svuj nejvyšší úkol zachování a rozvoj rasy, této základní podmínky veškerého kulturního vývoje lidstva.

Krajní záver z chybných pojetí a názoru ohledne podstaty a úcelu státu mohl být vyvozen prostrednictvím Žida Karla Marxe: Tím, že meštácký svet uvolnil pojem státu z rasové souvislosti, aniž mohl dospet k nejaké jiné stejné uznávané formulaci, pripravil cestu pro ucení, které zavrhuje stát jako takový.

Proto již v této oblasti musel zápas meštáckého sveta s marxistickou internacionálou jasne selhat, nebot obetoval samotné základy, které by byly bezpodmínecne nutné pro jeho vlastní ideový svet. Prohnaný protivník rozpoznal slabosti meštanské koncepce a nyní útocí proti ní jejími vlastními zbranemi, které mu byly nechtene dodány. Je tedy první povinností nového hnutí, jenž spocívá na národním svetovém názoru, postarat se o to, aby podstata a úcel podstaty státu dostaly jednotnou a jasnou formu.

Zásadní poznatek je tento: Stát nepredstavuje úcel, nýbrž prostredek. Je predpokladem k vytvárení vyšší lidské kultury, není však její prícinou. Tato spocívá výhradne v existenci kulturotvorné rasy. Na svete mohou existovat stovky príkladných státu, v prípade vymrení Árijského nositele kultury však nebude existovat žádné kultura, jež by odpovídala duchovní velikosti nejvyšších národu dneška. Lze jít ješte dále a konstatovat, že skutecnost lidského vytvárení státu v žádném prípade nevylucuje možnost znicení lidského rodu, pokud by zanikly nadrazené duchovní schopnosti v dusledku absence jejich rasového nositele.

Kdyby se napríklad zmenil zemský povrch následkem nejakého tektonického pusobení tak, že by se z vln oceánu vynorily nové Himaláje, byla by v jediné hrozné katastrofe lidská kultura znicena. Neexistoval by žádný stát, všechna pravidla rádu by zmizela, byly by zniceny dokumenty tisíciletého vývoje, všude by bylo mrtvo a pusto. Kdyby se však v tomto chaosu hruzy zachránilo jen nekolik lidí kulturotvorné rasy, potom i kdyby to melo trvat tisíc let, by se uklidnené Zemi opet dostalo svedectví lidských tvurcích sil.

Jenom v prípade znicení poslední kulturotvorné rasy a jejich jednotlivých nositelu by Zeme definitivne zpustla. Naopak vidíme dokonce na príkladech prítomnosti, že vytvorené státy v jejich kmenove pocátecním stádiu pri nedostatecné genialite jejich rasových nositelu nejsou chráneny pred zánikem. Stejne jako velké zvírecí druhy praveku musely ustoupit jiným a zanikly beze zbytku, stejne tak musí ustoupit i clovek, chybí-li mu urcitá síla, jež mu umožnuje nalézt zbrane nutné pro jeho sebezachování.

Stát sám o sobe nevytvárí urcitou kulturní úroven, stát muže pouze zachovat rasu, která tuto úroven podminuje. V jiném prípade muže stát jako takový pretrvávat po staletí, zatímco v dusledku smíšení ras, jemuž nezabránil, utrpely kulturní schopnosti a jimi podmínený obecný životní obraz národa hluboké zmeny. Napríklad náš dnešní stát muže jako formální mechanismus jiste predstírat urcitou dobu své bytí, avšak rasové otrávení našeho národa zaprícinuje kulturní pokles, jež se strašlive projevuje už ted.

Predpokladem pro existenci vyššího lidstva není stát, nýbrž takový národ, který je k tomu zpusobilý.

Tato zpusobilost bude v podstate vždy existovat a musí být prostrednictvím urcitých vnejších podmínek probouzena k praktickému pusobení. Kulturne a tvorive nadané národy, nebo lépe rasy, nesou tato pozitiva latentne v sobe, i když momentálne nepríznivé vnejší okolnosti nepripouštejí jejich realizaci. Je proto velmi nepatricné prezentovat Germány predkrestanské doby jako "nekulturní" barbary. Temi nikdy nebyli. Drsnost jejich severské domoviny jim vnutila pomery, které zbrzdily rozmach jejich tvurcích sil. Kdyby prišli, nezávisle na jakékoliv antice, do úrodnejších jižních podmínek a obdrželi by v podobe materiálu nižších národu první technické pomocné prostredky, rozkvetla by v nich drímající kulturotvorná schopnost stejne tak, jak tomu bylo napríklad u Helénu. Avšak tato kulturotvorná prasíla nepramení pouze z jejich severského klimatu. Laponec, presídlený na jih, by pusobil stejne málo kulturotvorne, jako treba Eskymák. Ne, tato nádherná tvurcí schopnost je propujcena jenom Árijci, at už ji nosí v sobe ješte drímající, nebo ji venuje probouzejícímu se životu, podle toho, jako to príznivé podmínky dovolí, anebo nepríznivá príroda zabrání. Z toho vyplývá následující poznatek:

Stát je prostredkem k úcelu. Jeho úcel spocívá v zachováni a podporování fyzicky a duchovne stejnorodých živých bytosti. Toto zachováni zahrnuje predevším rasový stav a umožnuje tím svobodný rozvoj všech v této rase drímajících sil. Z nich bude vždy jedna cást sloužit zachováni fyzického života a druhá podpore dalšího duchovního rozvoje. Ve skutecnosti však vytvárí vždy jedno predpoklad pro druhé.

Státy, které neslouží tomuto úcelu, jsou špatné a zmetkovité. Skutecnost, že existují, na tom mení stejne tak málo, jako úspech flibustirského pirátského spolecenství neopravnuje loupež.

My nacionální socialisté se nesmíme jako zastánci nového svetového názoru nikdy postavit na známou "pudu skutecností", tím méne nesprávných. V tom prípade bychom nebyli bojovníci za novou ideu, nýbrž pokracovatelé v dnešní lži. Musíme co nejostreji rozlišovat mezi státem jako nádobou a rasou jako obsahem. Tato nádoba má smysl pouze tehdy, když zachovává a chrání obsah; v jiném prípade je bezcenná. Tím je nejvyšším úcelem národního státu péce o zachování svých nejpuvodnejších rasových elementu, jež darujíc kulturu vytvárejí krásu a dustojnost vyššího lidství. My jako Árijci se chceme prezentovat pouze pod státem, který je živým organismem národní pospolitosti a který zachováni této národní pospolitosti nejenom zajištuje, nýbrž ji další kultivaci jejich duchovních a ideových schopnosti vede k nejvyšší svobode.

Avšak to, co se nám dnes snaží jako stát vnutit, je vetšinou pouze zplozenec nejhlubší lidské zbloudilosti, jehož následkem je neskonalé utrpení.

My nacionální socialisté víme, že s tímto názorem jsme v dnešním svete revolucionári a jsme tak i ocejchováni. Avšak naše myšlení a konání nesmí být v žádném prípade urcováno prízní nebo odmítáním dnešní doby, nýbrž závaznou povinností vuci pravde, kterou jsme poznali. Potom mužeme být presvedceni, že vyšší rozum budoucnosti náš dnešní postup nejenže pochopí, nýbrž i potvrdí jako správný a ušlechtilý.

Z toho také vyplývá pro nás, nácionální socialisty, merítko pro hodnocení státu. Tato hodnota bude relativní z hlediska jednotlivých národních spolecenství, avšak absolutní z hlediska lidstva jako takového. Jinými slovy to znamená:

Kvalita státu nemuže být hodnocena podle kulturní velikosti nebo mocenského významu tohoto státu v rámci ostatního sveta, nýbrž výhradne podle stupne kvality tohoto zarízení pro dotycnou národní pospolitost.

Stát muže být oznacen jako príkladný tehdy, když nejen odpovídá životním podmínkám národní pospolitosti, jíž zastupuje, nýbrž když svou existencí tuto pospolitost prakticky udržuje pri živote nezávisle na tom, jaký obecne kulturní význam tomuto státnímu útvaru pripadá v celosvetovém rámci. Nebot úkol státu nespocívá ve vytvárení schopností, nýbrž pouze ve vytvárení podmínek pro rozvoj existujících sil. Je tedy možné oznacit za špatný takový stát, který pri veškeré kulturní velikosti - nositele této kultury v jeho rasovém složení vede k zániku. Nebot tím prakticky nicí predpoklady pro další trváni této kultury, kterou nevytvoril, která je však plodem živoucího souhrnu kulturotvorné národní pospolitosti, zajištované státem.

Nebot stát nepredstavuje obsah, nýbrž formu. Kulturní velikost národa není merítkem kvality státu, ve kterém národ žije. Je pochopitelné, že obraz vysoce nadaného národa je hodnotnejší, než obraz cernošského kmene; presto muže být, z hlediska plnení úcelu, státní organismus prvého horší než v prípade cernochu. I ten nejlepší stát a nejlepší státní forma nejsou s to uvolnit z národa schopnosti, které tam proste nejsou; špatný stát je naproti tomu schopen prostrednictvím povoleného nebo podporovaného nicení rasových nositelu kultury puvodne existující schopnosti nechat odumrít.

Úsudek o kvalite státu musí být urcován predevším relativní prospešností, kterou má pro urcitou národní pospolitost, nikoliv však významem, jež státu pripadá ve svete. Pokud se hovorí o vyšším poslání státu, nesmí se zapomínat, že vyšší poslání spocívá predevším v národní pospolitosti, které stát musí umožnovat svobodný rozvoj, a to organizacní silou své existence.

Pokud si tedy klademe otázku, jak má vypadat stát, jaký my Nemci potrebujeme, musíme si nejprve ujasnit, co má tento stát pro lidi vytváret a jakému úcelu má sloužit.

Naše nemecká národní pospolitost již nespocívá bohužel na jednotném rasovém základe. Ani proces splynutí ruzných prapuvodních soucástí nepokrocil dosud tak daleko, aby bylo možné mluvit nove vzniklé rase. Naopak: otrávení krve, které postihlo náš národní organismus - zejména od tricetileté války - vedlo nejenom k rozloženi naší krve, nýbrž i k rozložení naší duše. Otevrené hranice naší vlasti, stýkání se s cizími, negermánskými organismy v techto príhranicních oblastech, ale predevším silný príliv cizí krve do vnitra Ríše, neponechávaly ve svém neustálém pokracování žádný cas pro absolutní splynutí.

Nevznikla rádná nová rasa, nýbrž rasové cásti existují vedle sebe a výsledek je ten, že zejména v kritických okamžicích, kdy se stádo shlukuje dohromady, rozbíhá se nemecký národ do všech svetových stran. Základní rasové elementy jsou ruzne rozloženy nejenom podle oblastí, nýbrž i v jednotlivostech v rámci jedné oblasti. Krome nordické rasy je tu rasa ostická, vedle ní dinárská, vedle obou vestická a mezi tím vším smesice. Na jedné strane je to velká nevýhoda: nemeckému národu schází onen jistý stádní instinkt, jež je založen jednotnou krví a který zejména v momentech ohrožení chrání národy pred zánikem tím, že u techto národu ihned odstranuje malé vnitrní rozdíly a tyto pak vystoupí v semknutosti jednotného stáda proti spolecnému nepríteli. V koexistenci našich základních rasových prvku rozlicného druhu, jež zustaly nesmíšeny, se zakládá to, cemu ríkáme premrštený individualismus. V dobách míru muže casto dobre posloužit, celkem vzato nás však pripravil o vládu nad svetem. Kdyby mel nemecký národ ve svém dejinném vývoji onoho ducha stádní jednoty, který, prospel jiným národum, byla by dnes nemecká Ríše vládkyní celé zemekoule. Svetové dejiny by se ubíraly jiným smerem a nikdo nemuže rozhodne tvrdit, že by se touto cestou nedosáhlo toho, co si doufají dnes cetní zaslepení pacifisté vyprosit nárkem a kvílením: mír zarucený nikoliv palmovou ratolesti slzících pacifistických placek, nýbrž zajištený mecem národa pánu, který dobyl svet, aby jej zasvetil do služeb vyšší kultury.

Skutecnost neexistence pokrevne jednotné národní pospolitosti nám prinesla nevýslovné utrpení. Mnoha malým nemeckým vladarum darovala jejich rezidence, nemeckému národu však odnala právo panského národa.

Také dnes ješte trpí náš národ touto vnitrní rozervanosti; avšak to, co nám v minulosti a prítomnosti prinášelo neštestí, muže být pro nás v budoucnu požehnáním. Nebot jakkoliv škodlivé bylo na jedné strane to, že nedošlo beze zbytku ke smíšení všech našich puvodních rasových složek a tím bylo znemožneno vytvorení jednotného národního organismu, bylo na druhé strane štestí, nebot tím zustala alespon cást naší nejlepší krve zachována a nepodlehla rasovému poklesu.

Jiste by za predpokladu bezezbytkového smíšeni našich prapuvodních rasových elementu vznikl uzavrený národní organismus, který by obsahoval, jak dokazuje každé krížení ras, nižší kulturotvornou schopnost, než jakou mely nejvyšší prapuvodní cásti. Že nedošlo k bezezbytkovému smíšení je také požehnáním: dodnes máme ve svém národním organismu mnoho nordicko-germánských lidí, které mužeme považovat za nejcennejší poklad pro naši budoucnost. V temných dobách neznalosti veškerých rasových zákonu, kdy se projevovalo hodnocení cloveka jako každého jiného, chybela. Jasná predstava o ruzných hodnotách jednotlivých prapuvodních elementu. Dnes víme, že bezezbytkové promícháni cástí našeho národního organismu by nám v dusledku takto vzniklé jednotnosti snad i propujcila vnejší moc, nejvyšší cíl lidstva by však byl nedosažitelný, ponevadž jediný nositel, jehož osud vyvolil k tomuto cíli, by byl zanikl v rasové kaši jednotného národa.

Kdo hovorí o poslání nemeckého národa na tomto svete, musí vedet, že muže spocívat pouze ve vytvoreni takového státu, který vidí svuj nejvyšší úkol v zachování a podporování neporušených nejušlechtilejších cásti naší národní pospolitosti a tím i celého lidstva.

Tím poprvé dostává stát velký vnitrní cíl. V porovnání se smešnými slovy o zajištení klidu a porádku za úcelem poklidného vzájemného okrádání se jeví úkol zachování a podporování nejvyššího lidství, darovaného dobrotivosti všemohoucího, jako skutecné poslání. Z mrtvého mechanismu, který si samoúcelne nárokuje své bytí, musí být zformován živý organismus s výhradním úcelem: sloužit vyšší ideji.

Nemecká Ríše má jako stát pojmout všechny Nemce a splnit tak nejen úkol, aby nejcennejší rasové prvky národy byly shromáždeny a zachovány, nýbrž aby také pomalu a jiste byly tyto prvky privedeny k rozhodujícímu a vládnoucímu postavení.

Tím nastupuje na místo dosavadního, v podstate strnulého stavu, perioda boje. Avšak jako vždy a ve všem na tomto svete bude i tady platit, že "kdo stojí, ten rezaví" a také, že boj spocívá v útoku.Pritom cím vyšší je cíl boje, který se pred námi vznáší, a cím nižší je okamžité pochopení široké masy, tím vetší jsou, jak nás ucí dejiny, úspechy a jejich význam, je-li cíl správne definován a boj veden s neochvejnou vytrvalosti.

Pro mnohé naše dnešní úrednické vudce státu muže být více uspokojivé pusobit ve smyslu zachování soucasného stavu, než bojovat za lepši budoucí stav. Budou chápat mnohem lépe stát jako mechanismus, který je zde proste proto, aby sám sebe udržoval pri živote, stejne jako jejich život "patrí státu" - jak to s oblibou tvrdí. Jako kdyby neco, co vyšlo z národní pospolitosti, mohlo logicky sloužit necemu jinému, než národní pospolitosti, nebo jako by clovek mohl pusobit pro neco jiného, než opet pro lidstvo. Jak již bylo receno, je mnohem snazší považovat státní autoritu za pouhý formální mechanismus jedné organizace, než za suverénní ztelesneni pudu sebezáchovy národní pospolitosti na tomto svete.

Nebot v tomto prípade je pro tyto chudé duchem stát jako státní autorita úcelem sám o sobe, avšak jinak videno je to mocná zbran ve službách vecného boje o bytí, zbran, pred níž se musí každý sklonit, ponevadž není formálne mechanistická, nýbrž je výrazem spolecné vule k zachování života.

Proto také najdeme v boji za naše nové pojetí, jež zcela odpovídá prapuvodnímu smyslu vecí, jen málo spolubojovníku z takové spolecnosti, která je zastaralá nikoliv pouze fyzicky, a1e bohužel až príliš casto i duševne. Jenom výjimky - starci mladí srdcem a s jasnou myslí k nám prijdou z onech vrstev, nikdy však ti, kterí vidi v zachování daného stavu smysl svého života.

Proti nám stojí nekonecné množství tech, jež jsou méne zlomyslne špatní, avšak jsou líní myslet a tudíž lhostejní a ze všeho nejvíc ti, kterí mají na zachováni soucasného stavu zájem. Avšak práve v této zdánlivé beznadejnosti našeho obrovského zápasu spocívá velikost našeho úkolu a zduvodnená možnost úspechu. Výzva k boji, který malé duchy budto zastraší anebo je nechá klesnout na mysli, bude signálem k shromáždení skutecných bojovníku. Každému musí být jasné: Když se v rámci národa soustredí urcitá suma nejvyšší energie a cinorodosti na jeden cíl a je definitivne odnata setrvacnosti širokých mas, stává se techto nekolik procent pánem celkového poctu. Svetové dejiny jsou vytváreny menšinami, jestliže je v menšine poctem ztelesnena vetšina vule a rozhodnosti.

Co dnes mnohým pripadá jako znesnadnující faktor, je ve skutecností predpokladem našeho vítezství. Nebot práve ve velikosti a nesnadnosti našeho úkolu spocívá pravdepodobnost, že se k boji dostaví jenom ti nejlepší bojovníci. V tomto výberu nejlepších spocívá záruka úspechu.

Všeobecne provádí sama príroda v otázce rasové cistoty pozemských bytostí urcitá korigující rozhodnutí. Bastardy príliš nemiluje. Zejména první produkty techto krížení, napríklad v tretím, ctvrtém, pátém stupni, musí trpet. Nejen že je jim odejmut význam puvodní nejvyšší cásti krížení, ale v dusledku nedostatecné cistoty krve jim schází vule a rozhodnost k životu vubec. Ve všech kritických momentech, kdy rasove jednotná bytost ciní správná, jednotná rozhodnutí, je rasove rozvrácený jedinec nejistý nebo ciní polovicatá opatrení. Celkove to znamená nejenom urcitou ménecennost rasove rozvrácených vuci rasove jednotným, ale v praxi také možnost rychlejšího zániku. V nescetných prípadech, kdy rasa odolává, se bastard hroutí. V tom je videt korektura prírody. Tato však jde casto ješte dál. Omezuje možnost dalšího rozmnožování tím, že znemožnuje plodnost v pokrocilém stupni krížení, címž tito jedinci vymírají.

Napríklad dojede-li v urcité rase ke spojeni jednotlivého subjektu se subjektem rasove nižším, výsledkem by byl predevším pokles úrovne sám o sobe; dále potom oslabení potomstva vzhledem k rasove nesmíšenému okolí. Pri úplném znemožnení dodání krve vyšší rasy by v prípade trvalého vzájemného krížení by tito bastardi budto vymreli v dusledku své prírodou moudre snížené odolnosti, anebo by v prubehu mnoha tisíciletí vytvorili nové smíšení, u kterého by prapuvodní elementy, následkem tisíceronásobného krížení beze zbytku smíšeny, již nebyly rozpoznatelné. Vytvorila by se tím nová národní pospolitost s urcitou stádní odolností, jež by však mela podstatne nižší duchovne kulturní význam vzhledem k vyšší rase, která pusobila pri prvním krížení. Avšak i v tomto druhém prípade by ve vzájemném boji o bytí tento smíšený produkt podlehl výše postavenému rasove cistému protivníkovi. Veškerá stádní, v prubehu tisíce let vytvorená vnitrní semknutost tohoto nového národního organismu by v dusledku všeobecného poklesu rasové úrovne a tím podmíneného snížení duchovni elasticity a tvurcích schopností nedostacovala k víteznému boji se stejne semknutou, avšak duševne a kulturne nadrazenou rasou.

Lze tedy konstatovat: Každé rasové krížení vede dríve nebo pozdeji k zániku produktu smíšení, pokud zde existuje výše postavená cást tohoto krížení ve své cisté rasové jednotnosti.

V tom spocívá jistý, i když pomalý prirozený regeneracní proces, který pozvolna odstranuje otravu rasy, pokud ješte existuje základní kmen rasove cistých elementu a nedochází k žádné další bastardaci. Takový proces muže sám od sebe zacít u tvoru se silným rasovým instinktem, kterí v dusledku zvláštních okolností nebo pod nejakým zvláštním tlakem vybocili z mezí normálního rasove cistého množení..

Nebezpecí pro produkt smíšení zmizí teprve v okamžiku bastardace posledních, výše postavených rasove cistých lidi.

Jakmile tato tísnová situace skoncí, bude ta cást, která zustala rasove cistá, ihned usilovat o páreni mezi sobe rovnými a další míšení bude zastaveno. Výsledky bastardace ustoupí samocinne do pozadí, ledaže se jejich pocet již natolik rozmnožil, že by vážný odpor tech, kterí zustali rasove cistí, nepricházel v úvahu.

Avšak clovek, který ztratil instinkt a nerozpoznává povinnost, kterou mu príroda uložila, nemuže obecne doufat na tuto korekturu ze strany prírody tak dlouho, pokud nenahradí svuj ztracený instinkt jasným poznáním; na tomto potom záleží žádoucí satisfakcní cinnost. Existuje však velké nebezpecí, že clovek jednou zaslepený bude stále více porušovat rasové meze, až posléze ztratí poslední zbytek své lepší cásti. Potom vskutku nezustane nic jiného než jedna rozbredlá lidská kaše, jíž považují dnešní famózní mentori za ideál, která by však z tohoto sveta všechny ideály vbrzku vypudila. Samozrejme: mohlo by tak být vytvoreno velké stádo, stádní zvíre muže být namícháno, ale clovek jako nositel kultury nebo lépe jako zakladatel a tvurce kultury nevznikne z takového smíšení nikdy. Poslání lidstva by mohlo být považováno za ukoncené.

Kdo si nepreje, aby se svet ubíral k tomuto stavu, musí si osvojit názor, že je úkolem predevším germánských státu postarat se o to, aby zásadne nedocházelo k další bastardaci. Generace dnešních slabochu spustí samozrejme proti tomuto zámeru ihned pokrik, bude naríkat a stežovat si na zasahování do nejsvetejších lidských práv.

Ne, existuje pouze jedno nejsvetejší lidské právo a toto právo je soucasne nejsvetejším závazkem: pecovat o to, aby krev zustala zachována cistá a prostrednictvím zachování nejlepšího lidství umožnila vznešený vývoj techto bytosti.

Národní stát pozvedne predevším rodinu z úrovne trvalého rasového znetvorení a dá ji posvecení takové instituce, která je povolána k tomu, aby plodila tvory podobné Bohu a nikoliv znetvoreniny mezi clovekem a opicí.

Protest z takzvaných humánních duvodu je nevhodný zejména v dnešní dobe, která na jedné strane dává možnost rozmnožování každému degenerovanému jedinci, což temto produktum samotným i jejich soucasníkum prináší nevýslovné utrpení, zatímco na druhé strane v každé drogerii a dokonce i poulicními prodejci jsou nabízeny zdravým rodicum prostredky proti pocetí.

V tomto dnešním státe klidu a porádku, jak ríkají jeho zastánci z kruhu statecného meštácko-nacionálního sveta, je zabránení schopnosti pocetí u syfilitiku, nemocných tuberkulózou, dedicne zatížených mrzáku a kreténu zlocinem, zatímco praktické zabranování pocetí u milionu tech nejlepších není považováno za špatné a neodporuje dobrým mravum této pokrytecké spolecnosti. Odpovídá to krátkozraké myšlenkové lenosti. Nebot jinak by bylo nutné se zamyslet alespon nad tím, jak zajistit predpoklady pro výživu a zachování tech, kterí jako zdraví nositelé naší národní pospolitosti budou sloužit stejnému úkolu zachování budoucího pokolení.

Jak nekonecne neideální a nevznešený je celý tento systém! Nestará se o to, aby vypestoval pro budoucnost to nejlepší, nýbrž nechává vecem naprosto volný prubeh. Také naše církve se prohrešuji proti podobe Pána, jehož význam zduraznuji nejvíce ony samy,

což však odpovídá dnešnímu obecnému trendu, že se sice hovorí o duchu, avšak jeho nositele, cloveka, nechává tento systém zdegenerovat k proletárství. Potom se s udiveným oblicejem žasne nad tím, že krestanská víra v naší zemi upadá, diví se "neznabožství" techto telesne znetvorených a tím i duševne postižených ubožáku.

Zatímco naše evropské národy upadají do stavu telesného a morálního malomocenství, putuje zbožný misionár do centrální Afriky a káže negrum, až tam naše "vyšší kultura" nadelá ze zdravých, i když primitivních a níže postavených kmenu také kmen bastardu.

Lépe by odpovídalo smyslu toho nejvznešenejšího na tomto svete, kdyby obe naše krestanské církve namísto obtežování negru misionárstvím, jež si tito ani neprejí, ani mu nerozumejí, poucili po dobrém, ale se vší vážností naše evropské lidstvo v tom smyslu, že je bohulibým skutkem ujmout se zdravého, chudého sirotka a být mu otcem a matkou, než aby privedli na svet nemocné díte, které prináší sobe i svému okolí jenom zármutek a utrpení.

To, co v této oblasti je dnes ze všech stran zanedbáváno, bude muset národní stát napravit. Do centra obecného dení postaví rasu. Bude se starat o její cistotu. Dite prohlásí za nejdrahocennejší statek národa. Musí se postarat o to, aby plodil deti pouze ten, kdo je zdravý; je pouze jedna hanba - pres vlastni nemoci a nedostatky privádet deti na svet,

a nejvyšší cest - zreknout se toho. Naopak však nesmí upírat státu zdravé deti. Stát musí vystupovat jako garant tisícileté budoucnosti, nesklání se pred práním a egoismem jednotlivce. Do služeb uvedených poznatku musí dát nejmodernejší lékarské prostredky.

Všechno, co je nejak viditelne nemocné a dedicne zatížené a tím dále zatežující, musí stát prohlásit za neschopné plození a toto také prakticky prosadit. Naopak se musí postarat o to, aby plodnost zdravé ženy nebyla nijak omezována špatným financním hospodarením státních úradu, aby se pro rodice, pro které jsou deti požehnáním, rodicovství nestávalo prokletím. Stát musí skoncovat s prohnilou, ba zlocineckou lhostejností, s niž dnes pojednává sociální predpoklady rodin s více detmi a namísto toho se musí stát nejvyšší záštitou tohoto nejdrahocennejšího požehnáni národa.

Kdo není telesne a duševne zdráv a rodicovství hoden, nesmi své telo zvecnit v tele dítete. Národní stát musí v tomto smeru vyvinout nesmírnou vzdelávací práci. Ta se však bude jevit jako veliký pocin, jako se dnes jeví vítezné války naši meštanské epochy. Stát musí výchovou poucit jednotlivce v tom smyslu, že být nemocný a slabý není hanbou, nýbrž politováníhodným neštestím, že je však zlocinem a tedy soucasne i hanbou toto neštestí vlastním egoismem zbavit cti tím, že je prenese na nevinnou bytost; že však naproti tomu svedcí o nejvyšší šlechetnosti a obdivuhodné lidskosti, když nevinný nemocný se zrekne nároku na vlastni díte a svou lásku a nehu venuje neznámé, chudé mladé ratolesti svého národa, která svým zdravím dává nadeji, že se stane silným clánkem silného spolecenství. Stát musí v rámci této výchovné práce poskytovat také duchovní doplnení své praktické cinnosti. Musí v tomto smeru jednat bez ohledu na porozumení ci neporozumení, na vzdelání ci nevzdelání.Pouhých šest set let trvající zabránení možnosti pocetí telesne degenerovaných a duševne chorých by lidstvo osvobodilo od nesmírného neštestí, ale prispelo by také k jeho ozdravení tak, že to dnes sotva mužeme pochopit. Bude-li uskutecnena vedomá, plánovitá podpora plodnosti nejzdravejších nositelu národní pospolitosti, výsledkem bude rasa, která - prinejmenším - odstraní zárodky našeho nynejšího telesného a duchovního úpadku.

Nebot jakmile se národ a stát vydají touto cestou, bude se pozornost automaticky soustredovat na podporu rasove nejhodnotnejšího jádra národa a jeho plodnosti, aby posléze celé národní spolecenství melo podíl na tomto požehnání. Tato cesta spocívá v tom, že stát neponechá osídlení nove získaných území náhode, ale podrídí je zvláštním normám. Za tímto úcelem zrízené rasové komise budou vystavovat jednotlivcum osídlovací atesty, které budou vázány na jejich predem stanovenou rasovou cistotu. Tak budou moci být pozvolna zakládány okrajové kolonie, jejichž obyvatelé budou výhradne nositeli nejvyšší rasové cistoty a nejvyšších rasových schopností. Ti predstavují drahocenný celonárodní poklad, jehož rust musí každého jednotlivého soukmenovce naplnovat radostnou jistotou, nebot v nich spocívá klíc k poslednímu velkému budoucímu vývoji vlastního národa a celého lidstva.

Národnímu svetovému názoru se musí podarit nastolit vznešený vek, kdy se lidé nestarají prvorade o zušlechtováni psu, koní a kocek, nýbrž predevším o povznesení lidstva samého, vek, kdy se jeden na základe poznáni neceho mlcky zríká, a druhý se radostne obetuje a dává.

Že to možné je, nelze poprít ve svete, na kterém se statisíce a statisíce lidí dobrovolne zavazují k celibátu a nejsou pritom vázáni nicím jiným než církevním prikázáním. Nemelo by být možné stejné zreknutí se toho samého, když na místo prikázáni vstoupí napomenutí, že je treba skoncovat s dedicným hríchem pokracujícího znecištování rasy a všemohoucímu stvoriteli dát takovou bytost, jakou sám stvoril?

Samozrejme, že ubohá armáda našich dnešních šosáku tomu nikdy neporozumí. Budou se tomu smát nebo krcit nad tím vším rameny a pritom sténat jejich vecnou výmluvu:

"To by bylo samo o sobe docela pekné, ale není to prece možné realizovat!"

S vámi se to opravdu nedá realizovat, váš svet se k tomu nehodí! Vy máte jenom jedinou starost - váš osobní život a máte jediného Boha - vaše peníze! Avšak my se neobracíme na vás, obracíme se na velkou armádu tech, kterí jsou príliš chudí, než aby pro ne znamenal jejich osobní život nejvetší štestí na svete, na ty, kterí nestojí v prízni u vládcu nad jejich bytím, kterí však verí na jiná božstva. Predevším se obracíme na mocnou armádu naší nemecké mládeže. Vyrustá do nové doby a to, co lenost a lhostejnost jejich otcu zavinila, je prinutí k boji. Nemecká mládež bude v budoucnu budto stavitelem nového národního státu, nebo jako poslední svedek zažije úplné zhroucení a konec meštáckého sveta.

Nebot jestliže jedna generace trpí pod chybami, které si uvedomuje a dokonce i priznává, aby se poté presto, jak se to dnes deje v našem meštáckém svete, spokojila s levným prohlášením, že se proti tomu nedá nic delat - taková spolecnost je odsouzena k zániku.

Charakteristické na našem meštáckém svete je práve to, že se už ani vubec nesnaží nedostatky a neduhy nejak zapírat. Musí priznávat, že mnohé je prohnilé a špatné, ale nemá sílu k rozhodnutí postavit se proti špatnostem, energicky semknout síly šedesáti ci sedmdesátimiliónového národa a zažehnat nebezpecí. Naopak: pokud se tak stane jinde, delají se o tom hloupé poznámky a pokouší se alespon na dálku dokázat teoretickou nemožnost dotycného postupu a úspech prohlásit za nemožný. Napríklad když celý jeden kontinent vyhlásí konecne boj jedu alkoholu a snaží se národ osvobodit ze zajetí této strašlivé neresti, nemá pro to náš evropský meštácký svet pražádné pochopeni, jenom nic neríkající poznámky, potrásání hlavou, a shledává to smešné, což je zejména pikantní u naší smešné spolecnosti. Když se však nedá nic delat a nekde na svete se vyhlásí boj vznešenému a nedotknutelnému neporádku, a to dokonce s úspechem, potom musí být alespon tento úspech zpochybnen a relativizován, pricemž se vytáhnou hlediska meštácké morálky do boje proti úsilí, které chce skoncovat s necím velmi nemorálním.

Ne, o tom bychom si nemeli delat iluze: naše soucasné meštanstvo se stalo pro každý vznešený úkol bezcenným, proste proto, že není kvalitní a je príliš špatné. A ono je príliš špatné: méne z chtené špatnosti, avšak o to více z neuveritelné netecnosti a všeho, co z ní pramení. Proto nejsou také ony politické kluby, které se prezentují pod souhrnným názvem "obcanské strany", již dlouho nicím jiným než zájmovým spolecenstvím urcitých profesních skupin a stavovských tríd a jejich vznešeným úkolem je nejlepší možné egoistické zastupování zájmu. Že takový politizující "buržoazní" cech se hodí ke všemu lépe než k boji, je samozrejmé. Zejména však, když protistrana nesestává z opatrnických ustrašencu, nýbrž z proletárských mas, které jsou do krajnosti zpracovány propagandou a odhodlány jít až do konce.

Jestliže považujeme za prvotní úkol státu službu pro blaho národní pospolitosti ve smyslu zachování, pecování a rozvoje nejlepších rasových elementu, je prirozené, že se tato péce nemuže omezit jenom na narození nového mladého rasového soukmenovce, nýbrž že musí z mladé ratolesti vychovat hodnotného clena pro pozdejší další množení.

A stejne jako všeobecne spocívá predpoklad duchovní výkonnosti v rasové kvalite daného lidského materiálu, tak musí být v jednotlivostech pri výchove dáván duraz predevším na telesné zdraví, nebot celkove vzato zdravý, silný duch se nachází pouze ve zdravém a silném tele. Skutecnost, že géniové jsou nekdy telesne méne vyvinutí a nekdy dokonce i nemocní, tomu neodporuje. Nebot zde se jedná o výjimky, které - jako všude jinde - potvrzují pravidlo.

Jestliže však národ ve své mase bude sestává z telesných regenerátu, sotva se z takového bahna pozvedne skutecne velký duch. Jeho pusobení v takovém prostredí nebude zcela jiste úspešné. Pokleslá masa by mu budto vubec nerozumela, nebo by byla její vule natolik osláblá, že by nemohla a ani nechtela sledovat výškový let takového orla.

Národní stát se na základe tohoto poznáni svou celkovou teorii výchovy neorientuje v prvé rade na mechanicky osvojené vedomosti, nýbrž na vypesteni telesného zdraví. Teprve v druhé rade dojde na vzdelávání duchovních schopnosti. Zde však v prvé rade jde o vývoj charakteru, zejména podpora schopnosti rozhodováni a pevné vule ve spojeni s výchovou k odpovednosti, a teprve naposledy vedecké vzdelávání.

Národní stát pritom musí vycházet z predpokladu, že vedecky i méne vzdelaný, ale telesne zdravý clovek s dobrým, pevným charakterem, pevnou vulí a rozhodností, je pro národní spolecenství hodnotnejší než duchaplný slaboch. Národ ucencu, je-li telesne zchátralý a slabošsky nerozhodný, nedobude nebes a neobhájí ani své bytí na této zemi. V težkém osudovém boji podléhá nikoliv ten, kdo toho méne ví, nýbrž ten, kdo ze svého vedení vyvodí nejslabší dusledky a nejhure je prevede v ciny. Také zde musí existovat urcitá harmonie.

Zkažené telo se nestane zárícím duchem ani v nejmenším více estetickým. Žádný velmi vyvinutý duch by nemel opodstatnení, kdyby jeho nositel byl telesne zanedbaný, zmrzacený, charakterove špatný subjekt. Co delá recký ideál nesmrtelným, to je jeho zázracné spojení nejnádhernejší telesné krásy se zárným duchem a vznešenou duší.

Platí-li Moltkeho výrok, že "štestí má trvale jenom schopný", platí jiste také pro vztah mezi telem a duchem: také duch bude, pokud je zdravý, zpravidla natrvalo bydlet pouze ve zdravém tele.

Telesné otužování není tudíž v národním státe vecí jednotlivce, ani záležitostí, které se týká v prvé rade rodicu a teprve v druhé nebo tretí rade zajímá verejnost, nýbrž podporou sebezachování národní pospolitosti, zastupované státem. Stát, co se týká ciste vedeckého vzdelávání, zasahuje již dnes do práva na sebeurceni jednotlivce a vuci nemu zastupuje právo spolecenství tím, že bez ohledu na souhlas ci nesouhlas rodicu podrobí díte povinné školní docházce. Budoucí národní stát musí ješte více prosadit svou autoritu vzhledem k neznalosti nebo nepochopení jednotlivce v otázce zachování národního spolecenství. Svoji vzdelávací práci musí zamerit tak, aby mladá tela již v ranném detství byla úcelu dpovídajícím zpusobem vzdelávána a nutne zocelena pro pozdejší život. Musí se postarat predevším o to, aby nevyrustaly generace peciválu.

Tato pecovatelské a vzdelávací práce musí zacít už u mladých matek. Stejne jako bylo možné v prubehu desetileté peclivé práce dosáhnout neinfekcní cistoty pri porodu a horecku omladnic omezit na nekolik málo prípadu, stejne tak musí být a bude možné prostrednictvím dukladného vzdelání zdravotních sester a matek samotných již v prvních letech dítete zarucit takovou péci, která bude perfektním základem a východiskem pro další vývoj.

Škola jako taková musí v národním státe venovat neskonale víc casu telesnému utužování. Nejde o to, zatežovat mladé mozky balastem, z nejž si zpravidla zapamatují pouze nepatrný zlomek, pricemž v pameti uvíznou vetšinou namísto podstatného vedlejší veci,

nebot mladý lidský mozek není schopen správne roztrídit množství podávané látky. Jestliže dnes, dokonce i na stredních školách, se telocviku venují necelé dve hodiny a nepovinná úcast je zcela na libovuli jednotlivce, je to ve srovnání s ciste duchovním vzdeláváním velký nepomer. Nesmí ubehnout jediný den, kdy by mladý clovek nemel alespon dopoledne a vecer, pokaždé jednu hodinu, telesnou výchovu a to ve všech druzích sportu a telesného cvicení. Pritom nesmí být zapomenut zejména jeden sport, který v ocích práve mnoha "národovcu" platí za surový a nedustojný: box. Je neuveritelné, jak špatné mínení je o tomto sportu rozšíreno ve "vzdelaných" kruzích. Že se mladý clovek ucí šermovat je považováno za samozrejmé a pocestné, avšak box má být surový. Proc? Žádný jiný sport nepodporuje v takové míre útocného ducha jako box, který vyžaduje bleskové rozhodováni a reakce, a vychovává telo k ocelové pružnosti. Není o nic surovejší, když dva mladí lidé své rozdílné názory vyreší šermem pestí, než když tak ciní kusem vybroušeného železa. Není také nevznešené, když se napadený ubrání útocníkovi pestmi, místo aby utekl a volal strážníka. Predevším však se má mladý a zdravý chlapec také naucit prijímat a snášet rány. V ocích našich duchovních bojovníku se to bude jevit samozrejme jako surové. Avšak není úkolem národního státu vypestovat kolonie mírumilovných estétu a telesných degenerátu. Lidský ideál nespocívá v pocestném malomeštáctví nebo v cudnosti starých panen, nýbrž v vzdorovitém ztelesneni mužské síly a v ženách, které privádejí na svet muže.

Sport tedy není jen od toho, aby jednotlivce vychovával k síle, obratnosti a odvaze, ale aby ho i zoceloval a ucil snášet nepohodu.

Kdyby nebyla celá naše duchovní vyšší vrstva vychována výhradne v urozených slušných uceních a namísto toho se prubežne ucila boxovat, nebyla by nemecká revoluce pasáku, dezertéru a podobného nerádstva nikdy možná; Nebot to, co jim umožnilo úspech, nebyla chladná a odvážná cinorodost revolucionáru, nýbrž zbabelá, ubohá nerozhodnost tech, kterí vedli stát a byli za nej zodpovední. Celé naše duchovni vedení bylo vzdeláno víc "duchovne" a tím muselo být bezmocné v okamžiku, kdy se na opacné strane namísto duchovních zbraní dostalo ke slovu pácidlo. To všechno bylo možné jen proto, že zejména naše vyšší školní vzdelání zásadne nevychovává muže, ale úredníky, inženýry, techniky, chemiky, juristy, literáty a aby tato duchovnost nevymrela, profesory.

Urcite se vzdeláním nestane ze zásadne zbabelého cloveka odvážlivec, ale stejne tak jiste nebude odvážný clovek ochromen v rozvoji svých vlastností, je-li v dusledku nedostatku vzdelání v telesné sile a obratnosti vzhledem k jinému apriori slabší. Nakolik podporuje vedomí telesných schopností vlastní pocit odvahy a probouzí útocného ducha lze nejlépe overit na armáde. Také tam neexistovali pouze hrdinové, nýbrž i široký prumer. Ale dobrý výcvik nemeckého vojáka již v mírových dobách naockoval tomuto obrovskému organismu sugestivní víru ve vlastní prevahu v takovém rozsahu, jaký naši neprátele nepovažovali za možný. Nebot to, co v letních a podzimních mesících roku 1914 postupující nemecká armáda predvedla na nesmrtelném útocném duchu a útocné odvaze, bylo výsledkem neúnavného výcviku, který v predlouhých mírových letech z casto fyzicky slabších jedincu vydoloval neuveritelné výkony a vychoval v nich sebeduveru, jež nezanikla ani v hruzách nejvetších bitev.

Práve náš nemecký národ, který je dnes zhroucený a leží vystaven kopancum okolního sveta, potrebuje onu sugestivní sílu, spocívající v sebeduvere. Tato sebeduvera však musí být pestována u mladého soukmenovce již od detství. K tomu musí být zamerena jeho celková výchova a vzdelávání, aby mu dala presvedceni, že je rozhodne nadrazen jiným. Ve své telesné síle a obratnosti musí znovu získat viru v nepremožitelnost celé své národní pospolitosti. Nebot to, co vedlo kdysi nemeckou armádu k vítezství, byla suma duvery, kterou mel každý jednotlivec k sobe samému a všichni dohromady ke svému vedení. Co nemecký národ opet pozvedne, to je presvedcení o možnosti znovuzískáni svobody. Toto presvedcení však muže být pouze výsledkem stejného cítení milionu lidí.

Ani zde bychom nemeli být na omylu: zhroucení našeho národa bylo príšerné a stejne nesmírné bude muset být úsilí k tomu, aby jednoho dne tento stav skoncil. Trpce se mýlí ten, kdo verí, že náš národ nacerpá z našeho nynejšího meštáckého výchovného pusobení ke klidu a porádku sílu k tomu, aby jednoho dne prolomil dnešní svetový rád, který znamená náš zánik, a hodí do obliceje našich neprátel své otrocké retezy. Pouze nadmírou silné národní vule, žízní po svobode a nejvyšší náruživostí bude opet vyrovnáno to, co nám kdy chybelo.

Také odev naší mládeže má být prizpusoben tomuto úcelu. Je to k pláci videt, jak také naše mládež podléhá bláznivé móde, která obrací smysl výroku "šaty delají cloveka" do zhoubného opaku.

Práve u mládeže musí odev také sloužit výchove. Mladý chlapec, který v léte behá v dlouhých kalhotách, zahalený až ke krku, ztrácí již svým odevem podnetný prostredek k telesnému utužování. Nebot i ctižádost a rekneme klidne ješitnost musí být zahrnuty do výchovného procesu. Nikoliv ješitnost na krásný odev, který si každý nemuže koupit, nýbrž ješitnost na krásné, dobre zformované telo, pricemž každý muže napomáhat pri jeho vytvárení.

Také pro pozdejší dobu je to úcelné. Dívka má poznat svého rytíre. Kdyby dnes telesná krása nebyla zcela zatlacena do pozadí našimi nedbalými módními bytostmi, nebylo by možné svádení statisícu dívek krivonohými, odpornými židovskými mladíky. Také to je v zájmu, národa, že se vzájemné najdou nejkrásnejší tela a pomohou národní pospolitosti propujcit novou krásu.

Dnes by to bylo ostatne velmi nutné, Nebot chybí vojenská výchova a tím jediné zarízení, které v mírové dobe alespon cástecne dohání to, co bylo jinou výchovou zanedbáno. Ale i tam nespocíval úspech pouze ve výcviku jednotlivce, nýbrž ve vlivu, jímž pusobil na pomer obou pohlaví. Mladá dívka dávala prednost vojákovi pred nevojákem.

Národní stát nebude provádet dozor nad telesným utužováním pouze behem oficiálních školních let, i potom se musí o tyto veci starat tak dlouho, dokud se mladý clovek nachází v telesném vývoji, aby tento vývoj využil ke svému požehnání. Je nesmysl domnívat se, že po skoncení školní docházky koncí právo státu dohlížet na své mladé obcany a zacíná nanovo teprve v dobe jejich vojenské služby. Toto právo je povinnost, která existuje nepretržite. Dnešní stát, který nemá zájem na zdravých lidech, tuto povinnost zlocinným zpusobem zanedbal. Nechává dnešní mládež zpustnout na ulicích a v bordelech, místo aby ji vzal na uzdu a telesne ji dále vychovával, až jednoho dne vyroste zdravý muž a zdravá žena.

Jakou formou povede stát tuto výchovu, muže být dnes lhostejné, podstatné je to, že to delá a hledá cesty, jež tomu prospívajf. Národní stát bude muset považovat za státní úkol jak duchovní, tak i telesnou výchovu a tuto provádet ve státních zarízeních. Pritom muže být tato výchova celkove orientována jako príprava na pozdejší vojenskou službu. Armáda nebude muset mladého muže vzdelávat jako dosud v základních pojmech poradové

ho výcviku, nebude dostávat naprosté novácky v dnešním smyslu, ale telesne bezvadne pripravené mladé muže, které promení ve vojáky.

V národním státe nebude armáda ucit jednotlivce chodit a stát, nýbrž bude predstavovat poslední a nejvyšší školu vlastenecké výchovy. Mladý rekrut obdrží v armáde nutný výcvik ve zbrani, což musí být priznáno již staré armáde jako nejvyšší zásluha: v této škole se má mladík zmenit v muže. A v této škole se nemá naucit jenom poslouchat, ale získat také predpoklady k pozdejšímu velení. Má se naucit mlcet nejen tehdy, když je právem kárán, ale je-li to treba, strpet mlcky i krivdu.

Upevnen vírou ve svou vlastní sílu, inspirován silou spolecne pocitovaného kolektivního ducha armády, má získat presvedcení o neprekonatelnosti svého národního spolecenství.

Po ukoncení vojenské služby mu budou vystaveny dva dokumenty: diplom státního obcana jako právní listina, která mu nyní povoluje být verejne cinným, a zdravotní atest jako potvrzení o telesném zdraví pro manželství.

Analogicky k výchove chlapcu povede národní stát ze stejných hledisek výchovu dívek. Také zde je treba klást hlavní duraz predevším na telesnou výchovu a teprve poté na podporování duševních a posléze duchovních hodnot. Cílem výchovy žen je pripravenost na budoucí materství.

Teprve v druhé rade musí národní stát v každém smeru podporovat utvárení charakteru. Jisteže jsou podstatné charakterové vlastnosti vrozené každému jednotlivci: egoisticky založený clovek je a zustane egoistou, stejne jako idealista vždycky bude v podstate své bytosti idealistou. Avšak mezi temito zjevne vyhranenými charaktery se nacházejí miliony méne vyhranených a kolísajících. Rozený zlocinec je a zustane zlocincem, ale mnozí z tech, u nichž existují pouze nejaké zlocinecké sklony, se mohou správnou výchovou stát hodnotnými cleny národního spolecenství, zatímco naopak špatnou výchovou se z rozkolísaných charakteru mohou stát skutecne špatné elementy.

Jak casto se za války bedovalo nad tím, že náš národ umí tak málo mlcet! Jak težké proto bylo utajit pred neprítelem i duležitá tajemství! Vyvstávala tedy otázka: co udelala pred válkou nemecká výchova proto, aby pestovala v jednotlivci mlcenlivost? Nebyl snad bohužel již ve škole preferován malý žalobnícek pred ostatními mlcenlivými spolužáky? Nebylo a není snad považováno udavacství za pozitivní "otevrenost", a mlcenlivost za negativní zarytost? Pokoušel se vubec nekdo prezentovat mlcenlivost jako hodnotnou mužskou ctnost? Nikoliv. Nebot z pohledu naší dnešní školní výchovy jsou to malichernosti. Avšak tyto malickosti stojí stát nescetné miliony na soudních výdajích, nebot 90 procent všech procesu za urážky na cti a podobne vznikají pouze z nedostatku mlcenlivosti. Nezodpovedne pronesené výroky jsou stejne tak lehkomyslne dál šíreny, naše národní hospodárství je poškozováno lehkomyslným vyzrazováním duležitých výrobních postupu a dokonce všechny tiché prípravy ohledne obrany zeme budou iluzorní, nebot lid se nenaucil mlcet a všechno se povídá dál. Avšak za války muže tato užvanenost vést až k ztráte bitev a prispet tak k jejímu neštastnému konci. Také zde musí platit "co se v mládí nenaucíš, to ve stárí neumíš". Patri k tomu i to, že napríklad ucitel nemá získávat informace o hloupých klukovinách podporováním donašecství. Mládež predstavuje stát sám o sobe, stojí vuci dospelým v jakési uzavrené solidarite, což je samozrejmé. Vazba desetiletého chlapce na stejne starého je prirozená a vetší, než k dospelým. Chlapec, který žaluje na svého kamaráda, se dopouští zrady a zaujímá tím postoj, který zhruba receno a zveliceno - odpovídá velezrade. Takového chlapce nelze považovat za "hodné a slušné" díte, nýbrž za chlapce s méne hodnotnými charakterovými vlastnostmi. Pro ucitele to muže být pohodlné, posloužit si za úcelem zvýšení své autority takovými nectnostmi, avšak do mladého srdce bude Tím zasazen zárodek urcitého postoje, který se muže pozdeji projevit velmi negativne. Víc než jednou vyrostl z malého žalobnícka velký padouch.

To má být príklad pro mnohé jiné. Dnes je vedomé vyvíjení dobrých, šlechetných charakterových vlastnosti ve škole nulové. V budoucnu se tomu bude muset prikládat mnohem vetší váha. Vernost, obetavost a mlcenlivost jsou ctnosti, které velký národ nutne potrebuje a jejichž osvojení a podporování školou je duležitejší, než mnohé z toho, co v soucasné dobe plní naše školní osnovy. Také odvykáni si plactivých stížností, bolestínství apod. patrí do této oblasti. Jestliže výchova zapomíná na to, aby již na deti pusobila v tom smyslu, že se také utrpení a nepohoda musí mlcky snášet, nelze se pak divit tomu, že pozdeji v kritických okamžicích, je-li napríklad muž na fronte, slouží veškerý jeho poštovní styk s domovem jenom vzájemnému naríkání a stežování. Kdyby naší mládeži bylo ve školách zprostredkováno o trochu méne vedomostí a více sebeovládáni, v letech 1915/1918 by se to velmi vyplatilo.

Národní stát musí tedy ve své pedagogické práci klást velký duraz nejen na telesnou výchovu, ale i na výchovu charakteru. Cetné morální neduhy, které v sobe nosí náš dnešní národní organismus, by mohly být správne nasmerovanou výchovou když ne zcela odstraneny, tak rozhodne velmi zmírneny.

Velmi duležité je pestováni pevné vule a rozhodnosti, jakož i výchova k prejímání odpovednosti. Jestliže na vojne platila zásada, že jakýkoliv rozkaz je lepší než žádný rozkaz, musí to pro mládež znamenat predevším: jakákoliv odpoved je lepší než žádná odpoved. Ze strachu, že reknu neco špatne, nedát vubec žádnou odpoved, musí být ostudnejší než nesprávná odpoved. Na tomto prostém základe je treba vychovávat mládež k tomu, aby získala odvahu k cinu.

Casto si všichni stežovali, že v listopadu a prosinci 1918 selhala naprosto všechna místa, že pocínaje císarem a konce posledním velitelem divize nenašel nikdo sílu k samostatnému rozhodnutí. Tato strašlivá skutecnost je varováním naší výchove, nebot v této hrozné katastrofe se obrovském merítku projevilo to, co tu v malém merítku bylo odjakživa. Je to nedostatek vule a nikoliv nedostatek zbraní, jež nás dnes ciní neschopnými jakéhokoliv vážného odporu. Je jím prostoupen cely náš národ, zabranuje jakémukoliv rozhodnuti, se kterým je spojeno nejaké riziko, jako by velikost cinu nespocívala práve v odvaze. Aniž by to tušil, nalezl jeden nemecký generál pro tento ubohý nedostatek vule klasickou formuli: "Jednám pouze tehdy, mohu-li pocítat s jedenapadesáti procenty pravdepodobnosti, že budu mít úspech". V techto "jedenapadesáti procentech" spocívá tragika nemeckého zhroucení. Kdo vyžaduje od osudu nejprve záruku úspechu, zríká se tím významu hrdinského cinu. Nebot tento cin spocívá v tom, že se v presvedcení o smrtelném nebezpecí jistého stavu podnikne krok, který muže snad vést k úspechu. Nemocný rakovinou, který si je jistý smrtí, si nevypocítává žádných jedenapadesát procent, aby se podrobil operaci. Ackoli tato operace slibuje treba jenom pulprocentní pravdepodobnost vylécení, odvážný muž se ji podrobí, jinak už nemá co naríkat o svuj život.

Epidemie dnešní zbabelé nerozhodnosti a absence vule je však celkove vzato predevším výsledkem naši od základu chybné výchovy mládeže, jejíž katastrofální pusobení se projevilo v pozdejším živote, a která nakonec vrcholí v nedostatku obcanské odvahy vedoucích státníku. Do stejné oblasti spadá také dnešní výrazná zbabelost pred odpovedností. Také zde spocívá chyba již ve výchove, která pronikla do celého verejného života a nesmrtelne vrcholí v parlamentní vládní instituci.

Nebot již ve škole se klade bohužel vetši duraz na "lítostné" priznání a na "zkroušené" prislíbení nápravy malého hríšníka, než na odvážné, otevrené doznání. Toto se dokonce jeví mnohým dnešním národním vzdelavatelum jako viditelný príznak nepolepšitelnosti a mladému chlapci je neuveritelne zvestováno, že skoncí na šibenici, a to za vlastnosti, jež by mely neocenitelnou hodnotu, kdyby se staly spolecným majetkem celého národa.

Národní stát musí v budoucnu venovat nejvyšší pozornost výchove vule a rozhodnosti, a stejne tak vlévat do mladých srdci odvahu k prijímání odpovednosti. Pouze ten, kdo rozpozná tyto nutnosti v celém jejich významu, dosáhne nakonec po století vzdelávací práce jako výsledek silný národní organismus, který již nebude podléhat takovým slabostem, které dnes prispívají tak osudovým zpusobem k našemu pádu.

Vedecké školní vzdelávání, které je dnes alfou a omegou veškeré státní výchovné práce, bude moci být národním státem prevzato pouze s nepatrnými zmenami. Tyto zmeny spocívají ve trech oblastech.

Zaprvé nemá být mladý mozek zatežován vedomostmi, které z petadevadesáti procent nebude potrebovat a tím pádem je i zapomene. Predevším ucební osnovy národních a stredních škol predstavují cosi obojakého a neurcitého. V mnoha prípadech látka toho, co se je treba naucit, nabobtnala natolik, že v hlave jednotlivce zustane pouze zlomek této látky a opet pouze zlomek z tohoto množství najde uplatnení, zatímco na druhé strane to vše nedostacuje potrebám cloveka, pracujícího v urcitém oboru, v nemž si vydelává na svuj chléb. Vezmeme si napríklad státního úredníka, absolventa gymnázia nebo reálného gymnázia, v petatricátém nebo ctyricátém roce jeho života a vyzkoušejme si ho z jeho kdysi pracne nabytých školních vedomostí. Jak málo toho zbylo! Dostaneme samozrejme odpoved: "Ano, to množství tenkrát naucené látky nemelo význam pouze v trvalém získání mnohostranných vedomostí,nýbrž v kultivování schopností duchovní vnímavosti, myšlení a zejména schopnosti mozku si pamatovat." To je cástecne správné. Presto zde existuje nebezpecí, že mladý mozek bude zaplaven prílivem dojmu, které pouze zrídka dokáže zvládnout a jejich jednotlivé elementy prosít ci zhodnotit podle vetší nebo menší duležitosti, pricemž vetšinou nikoliv to nepodstatné, nýbrž to podstatné clovek zapomene. Tím se ztrácí hlavní úcel takového ucení, Nebot ten nemuže spocívat v tom, aby nadmerná koncentrace látky delala mozek schopným ucení, nýbrž v tom, dát cloveku pro pozdejší život takový poklad vedomostí, které jednotlivec potrebuje a jež jeho prostrednictvím budou k dobru celé spolecnosti. To však bude iluzorní, jestliže jednotlivec v dusledku nadmíry vnucené látky tuto pozdeji budto vubec nezná nebo nezná její podstatné veci. Napríklad není pochopitelné, proc by se musely miliony lidí ucit nekolik let dva ci tri cizí jazyky, které mohou pozdeji použít pouze zlomkovite a proto je také vetšinou úplne zapomenou, Nebot ze sto tisíc žáku, kterí se ucí napríklad francouzsky, najdou sotva dva tisíce z nich pozdeji uplatnení pro tyto znalosti, zatímco devadesát osm tisíc se v celém svém pozdejším živote nedostane do situace, v níž by mohli prakticky použit to, co se kdysi naucili. Venovali ve svém mládí tisíce hodin jedné veci, která pro ne pozdeji nemá žádnou hodnotu a význam. Námitka, že tato látka patrí ke všeobecnému vzdelání, je nesprávná, když uvážíme, že lidé nedisponují celý život tím, co se kdysi naucili. Ve skutecností musí kvuli dvema tisícum lidí, pro které jsou znalosti tohoto jazyka užitecné, zbytecne trpet devadesát osm tisíc dalších a obetovat tomu drahocenný cas.

Pritom se v tomto prípade jedná o jazyk, o nemž se nedá ríct, že slouží ke kultivování logického myšlení, což se týká treba latiny. Bylo by tudíž úcelnejší zprostredkovat mladému studentovi takový jazyk jenom v jeho obecných obrysech, nebo lépe receno v jeho vnitrním pudorysu, tedy dát mu znalosti hlavní charakteristiky tohoto jazyka a snad ho uvést o základu jeho gramatiky, výslovnosti, vetné tvorby atd. Pomocí vhodných príkladu. To by stacilo pro obecnou potrebu a bylo by to hodnotnejší, prehlednejší a snáze zapamatovatelné, než dnešní intenzivní drina se studiem celého jazyka, který se ve skutecnosti zcela nezvládne a pozdeji zapomene. Tím by se také predešlo nebezpecí, že z neprehledného množství látky uvíznou v pameti pouze nesouvislé jednotlivosti, nebot mladý clovek by se ucil pouze to, co je vhodné k zapamatování, címž by ostatne byla látka již proseta z hlediska hodnotného a zbytecností.

Takto zprostredkované obecné základy by byly pro pozdejší život vetšiny studentu dostacující, zatímco jiní, kterí tento jazyk skutecne potrebují, by meli možnost na techto základech dále stavet a mohli by se venovat dukladnejšímu studiu tohoto jazyka. V ucebních osnovách by se získal nutný cas pro telesné utužování, jakož i pro intenzivnejší podporu shora uvedených oblastí.

Zejména však musí být provedena zmena dosavadní vyucovací metody predmetu historie. Sotva který národ by se mohl více poucit ze svých dejin než národ nemecký; avšak sotva existuje národ, který toto poucení vyvozuje hure než národ náš. Predstavuje-li politika budoucí dejiny, potom je naše výchova k historii urcena zpusobem naší politické cinnosti. Také zde nejde o to naríkat nad ubohými výsledky našich politických výkonu, není-li zde odhodlání postarat se o lepší výchovu k politice. Výsledek naší dnešní výuky dejepisu je v devadesáti devíti prípadech ze sta ubohý. Zustávají data, data narození a jména, zatímco jasná linie schází. Všechno podstatné, o což se vlastne jedná, se vubec nevyucuje a zustává prenecháno více nebo méne geniálnímu nadání jednotlivce vyhledávat vnitrní souvislosti ze záplavy dat a z posloupnosti deju. Proti tomuto trpkému zjištení se mužeme vzpírat jak chceme - precteme si jenom pozorne reci našich pánu poslancu jedné legislativní periody napríklad k zahranicne politickým otázkám. Uvedomme si, že se zde jedná, alespon se to tvrdí, o elitu nemeckého národa a že každopádne velká cást techto lidí absolvovala naše strední školy, nekterí dokonce školy vysoké, a z toho mužeme lehce rozpoznat, jak celkove nedostatecné je dejepisné vzdeláni techto lidí. Kdyby vubec dejiny nestudovali, nýbrž kdyby meli pouze zdravý instinkt, bylo by to podstatne lepší a pro národ mnohem užitecnejší.

Práve ve výuce dejin musí dojit ke krácení látky. Hlavní hodnota spocívá v poznání velkých vývojových linií. Cím více bude výuka takto omezena, tím vetší je nadeje, že jednotlivec bude mít z takové výuky pozdeji prospech, který v konecném souctu bude ku prospechu celé spolecnosti - nebot dejiny se neucíme proto, abychom se dozvedeli, co bylo. Dejiny se ucíme proto, abychom v nich získali ucitelku pro budoucnost a pro zachování vlastní národní pospolitosti. Toto je úcel a vyucování dejepisu je pouze prostredek k tomuto úcelu. Dnes se však i tady stal prostredek úcelem a úcel jako takový se zcela vytratil. At nikdo neríká, že zevrubné studium dejin vyžaduje zabývat se všemi temito daty, Nebot pouze z nich lze stanovit velké vývojové linie. Toto stanovení je úkolem odborné vedy. Normální prumerný clovek ale není profesorem historie. Pro nej jsou zde dejiny predevším proto, aby mu zprostredkovaly urcitou míru historického pohledu, který je nutný pro samostatné stanovisko v politických záležitostech národní pospolitosti. Kdo chce být profesorem historie, at se pozdeji tomuto studiu zevrubne venuje. Samozrejme, že se potom bude zabývat všemi, i temi nejmenšími detaily. K tomu však nemuže dostacovat ani naše dnešní výuka dejepisu, Nebot tato je pro normálního prumerného cloveka príliš rozsáhlá, pro odborného vedce však ješte príliš vymezená.

Je tedy úkolem národního státu postarat se o to, aby byly konecne napsány svetové dejiny, v nichž bude rasová otázka pozvednuta do dominujícího postaveni.

Shrnujeme: Národní stát zjednoduší všeobecné vedecké vyucování do zkrácené formy, která zahrne vše podstatné. Navíc bude nabídnuta možnost zevrubného odborného vedeckého studia. Je dostacující, když se jednotlivci dostane všeobecného vedení v hrubých obrysech jako základu a pouze v oblasti, která bude v pozdejším živote jeho oblastí, dostane zevrubné odborné a speciální vzdelání.

Všeobecné vzdelání musí být pritom ve všech predmetech povinné, zvláštní vzdelání bude prenecháno výberu jednotlivcu.

Takto dosažené krácení ucebních osnov a poctu hodin bude použito ve prospech telesné výchovy, pestování charakteru, vule a rozhodnosti.

Jak nepodstatné je dnešní vyucování zejména na stredních školách pro praxi v pozdejším živote, prokazuje nejlépe skutecnost, že do stejného postavení dnes mohou pricházet lidé ze trí škol ruzného druhu. Rozhodující je skutecne pouze všeobecné vzdeláni a nikoliv do mozku nalévané speciální poznatky. Avšak pro obory, kde jsou speciální znalosti nutné, samozrejme nelze tyto znalosti v rámci ucebních osnov našich dnešních stredních škol získat. S takovými polovicatostmi musí budoucí národní stát skoncovat.

Druhá zmena ze strany národního státu ve vedeckých ucebních osnovách musí být následující:

Je v povaze našeho dnešního zmaterializovaného sveta, že se naše vedecké vzdelávání stále více orientuje na reálné obory, tedy na matematiku, fyziku, chemii apod. Ackoli je to v dnešní dobe, které vládnou technika a chemie a predstavují prinejmenším její vnejší viditelné znaky, nutné, je to tím nebezpecnejší, že všeobecné vzdelání národa se ubírá takrka výhradne tímto smerem. To však musí být vždy ideální. Musí více odpovídat humanitním oborum, nebot pouze tyto poskytují základ pro pozdejší další odborné vzdeláváni. V opacném prípade by to znamenalo zreknutí se tech sil, které jsou pro zachování národa porád ješte duležitejší, než mohou být všechny technické a jiné znalosti. Zejména není možné nevenovat se pri výuce dejin studiu antiky. Rímské dejiny, v hrubých obrysech správne podané, jsou a budou tou nejlepší ucitelkou nejenom pro dne šek, ale jiste i pro všechny casy budoucí. Také helénský kulturní ideál nám musí zustat zachován. Rozdílnost jednotlivých národu nesmí rozrušit obraz vyššího rasového spolecenství. Zápas, který dnes probíhá, je zápasem o velké cíle: urcitá kultura bojuje o své bytí, které spojuje tisíciletou antiku s germánstvím.

Mel by zustat zachován rozdíl mezi všeobecným vzdeláním a zvláštními odbornými vedomostmi. Protože to druhé dnes stále více klesá do služeb mamonu, musí všeobecné vzdelání zustat zachováno jako protiklad k prvnímu. Také zde je nutné neustále zduraznovat zásadu, že prumysl a technika, obchod a remeslo vzkvétají vždy tehdy, pokud idealisticky založené národní spolecenství k tomu nabízí predpoklady. Tyto však nespocívají v materiálním egoismu, nýbrž v ochote k obetem.

Dnešní vzdeláváni mládeže si stanovilo celkove za prvoradý cíl, zprostredkovat mladým lidem takové znalosti, které potrebují k pozdejší vlastní kariére. Ríká se: "Mladý clovek se musí stát platným clenem spolecnosti". Rozumí se tím jeho schopnost vydelávat si rádným zpusobem na chléb svuj vezdejší. Povrchní státoobcanské vzdelávání za tím pokulhává a stojí na hlinených nohách. Jelikož dnešní stát sám o sobe predstavuje jenom urcitou formu, je velmi nesnadné vychovávat lidi vzhledem k této forme a zavázat je v tomto smyslu. Forma se muže lehce rozbít. A jasný obsah dnešní pojem "stát" nemá. Nezbývá tudíž nic jiného, než bežná "vlastenecká" výchova. Ve starém Nemecku spocívalo její hlavní težište v obvykle méne inteligentním a zpravidla velmi nudném zbožnování malých a ješte menších potentátu, jejichž množství nutilo k nedostatecnému ocenení a hodnocení skutecných velikánu našeho národa. Výsledkem byla velmi nedostatecná znalost nemeckých dejin u široké masy národa. Také zde chybela velká linie.

Že se tímto zpusobem nedosáhlo žádného skutecného národního nadšení je samozrejmé. Našemu vyucování dejepisu chybela schopnost vyzvednout z našich dejin nekolik málo jmen, jež by se stala obecným majetkem celého nemeckého národa a prostrednictvím stejných znalostí a stejného nadšení obepnout závazný pás kolem celého spolecenství. Nikdo nepochopil, že je treba skutecne významné muže našeho národa prezentovat soucasnosti jako vynikající hrdiny, na než by byla soustredena všeobecná pozornost a tím vyvolána jednotná nálada. Nikdo nebyl schopen vyzvednout z ruznorodé ucební látky slavné národní hrdiny, pozvednout je nad úroven vecného popisu a na techto zárných príkladech roznítit národní hrdost. To by se jevilo tehdejší dobe jako zlý a špatný šovinismus, který by byl v této forme málo oblíben. Biedermeierovské dynastické vlastenectví se jevilo príjemnejší a snesitelnejší než tryskající vášen nejvyšší nacionální hrdosti. Tato byla vždy pripravena sloužit a mohla se jednou stát pánem. Monarchistický patriotismus skoncil ve spolcích veteránu, nacionální vášen byla težko definovatelná. Je jako ušlechtilý kun, který nesnese každého ve svém sedle. Není divu, že se takového "nebezpecí" radeji snažili vyvarovat. Že by jednoho dne mohla prijít válka, která v bubnové palbe a oblacích bojového plynu podrobí dukladné zkoušce vnitrní soudržnost vlasteneckého cítení, to tenkrát nikdo nepovažoval za možné. Když ale prišla, vymstil se nedostatek nejvyšší nacionální náruživosti nejstrašnejším zpusobem. Zemrít za svoje c. a k. pány meli lidé málo chuti, avšak "národ" byl pro vetšinu z nich neznámý pojem.

Od té doby, kdy v Nemecku slavila úspech revoluce a monarchistický patriotismus sám od sebe vyhasnul, spocívá úcel výuky dejepisu skutecne pouze v osvojování si vedomostí. Nacionální nadšení nemuže tento stát potrebovat, avšak to, co by rád chtel, toho nemuže nikdy dosáhnout. Nebot stejne tak, jak málo mohl dynastický patriotismus dát schopnost k odporu v dobe, kdy vládne národní princip, ješte méne toho bylo schopno republikánské nadšení. Nebot nebylo možné pochybovat o tom, že pod heslem "Za republiku" by nemecký národ nezustal ctyri a pul roku na bojištích, pricemž nejméne by tam zustali ti, kterí tento podivuhodný útvar vytvorili.

Ve skutecnosti vdecí tato republika za svuj podivný stav pouze tomu, že do všech stran posílá ujištování o své ochote k dobrovolnému prijeti všech tributních plateb a k podpisu jakéhokoli zreknuti se území. Okolnímu svetu je sympatická; jako bývá každý slaboch považován temi, kdo jej potrebují, za sympatictejšího než pevný a nesmlouvavý muž. Samozrejme spocívá v této sympatii neprátel pro práve tuto urcitou státní formu i její znicující kritika. Mají rádi nemeckou republiku a nechávají ji žít, protože lepšího spojence pro zotrocení našeho národa by nemohli najít. Pouze této skutecnosti vdecí tento nádherný útvar za svoji dnešní existenci. Proto se obejde bez jakékoliv skutecne národní výchovy a spokojí se s provoláváním "slávy" ríšských praporecníku, kterí by ostatne, kdyby museli tento praporec hájit svou krví, utekli jako zajíci.

Národní stát bude muset za své bytí bojovat. Nebude založen žádnými Dawesovými podpisy, ani jimi neobhájí svou existenci. Bude však potrebovat ke své existenci a prudkému rustu práve to, ceho se dnešní stát zríká. Cím nesrovnatelnejší a hodnotnejší bude jeho forma a obsah, tím vetší bude také závist a odpor jeho neprátel. Nejlepší strela nebude v jeho zbraních, nýbrž v jeho obcanech, nebudou jej chránit pevnostní valy, ale živé zdi z mužu a žen, proniknutých nejvyšší láskou k vlasti a fanatickým národním nadšením.

Za tretí bude treba pri vedecké výchove vzít v úvahu následující:

Také ve vede spatruje národní stát pomocný prostredek k podpore národní hrdosti. Nejen svetové dejiny, ale celé kulturní dejiny musejí být vyucovány z tohoto hlediska. Vynálezce se nesmi jevit jenom jako vynálezce, nýbrž musí se jevit ješte vetším jako soukmenovec. Obdiv ke každému velkému cinu musí být pretvoren v hrdost na jeho štastného vykonavatele jako na príslušníka vlastního národa. Z nesmírného množství všech velkých jmen nemeckých dejin musí však být vybrána ta nejvetší a mládeži prezentována takovým zpusobem, že se stanou pilíri neochvejného národního citu.

Látku je treba sestavit plánovite podle techto hledisek a plánovite zorganizovat výchovu tak, aby mladý muž neopouštel školu jako polovicní pacifista, demokrat ci podobne, nýbrž jako správný Nemec.

Aby byl tento národní cit od pocátku opravdový, nesestával pouze z prázdného zdání, musí být již v mládí do vnímavých hlav vštípena železná zásada: Kdo miluje svuj národ, dokáže toto pouze obetmi, které je ochoten pro svuj národ prinést. Neexistuje národní cit, který je orientován pouze na prospech. Stejne tak neexistuje nacionalismus, který zahrnuje pouze trídy. Výkriky "hurá" nesvedci o nicem a nedávají nikomu právo nazývat se nacionální, pokud za tímto nestojí velká milující starost o zachováni všeobecné, zdravé národní pospolitosti. Duvod k hrdosti na svuj národ existuje teprve tehdy, když se clovek nemusí stydet za žádný stav. Avšak obraz národa, jehož polovina je chudá a ztrápená nebo dokonce zanedbaná, je tak špatný, že nad ním nikdo nemuže pocitovat hrdost. Teprve když je národní pospolitost ve všech svých cláncích zdravá na tele i na duchu, potom se muže radost ze sounáležitosti k tomuto národu u každého právem vystupnovat k tomu vysokému citu, který nazýváme národní hrdost. Tento nejvyšší cit však bude pocitovat pouze ten, kdo zná velikost své národní pospolitosti.

Vnitrní spojeni nacionalismu s citem pro sociální spravedlnost je treba naroubovat již do mladých srdci. Potom vznikne jednou národ státních obcanu, vzájemne spojený a ukovaný spolecnou láskou a spolecnou hrdostí, neotresitelný a neporazitelný na veky.

Strach naší doby pred šovinismem je znakem její impotence. Nejen že ji chybí jakákoliv prekypující síla, ale tato ji pripadá dokonce i nepríjemná, tato doba není osudem vyvolena pro velké ciny. Nebot nejvetší zmeny na tomto svete by nebyly myslitelné, kdyby jejich hnací silou namísto fanatické a dokonce i hysterické náruživosti byly jenom meštácké ctnosti klidu a porádku.

Je jisté, že tento svet speje vstríc prevratné zmene. A tady muže být pouze jediná otázka: jestli bude tato zmena ke prospechu Árijského lidstva nebo k užitku vecného Žida.

Národní stát se bude muset postarat o to, aby vhodnou výchovou mládeže vzniklo pokolení pro poslední a nejvetší rozhodováni na této zemekouli. Národ, který se jako první vydá touto cestou, zvítezí.

Veškerá vzdelávací a výchovná práce národního státu musí být korunována tím, že rasový cit a rasové cítení instinktivne a racionálne vštípí do srdci a mozku mládeže. Žádný chlapec a žádná dívka by nemeli odcházet ze školy, aniž by si osvojili zásadní poznatek o nutnosti a podstate cisté krve. Tím vznikne predpoklad pro zachování rasové základny naší národní pospolitosti a tím zajištení hlavní podmínky pro pozdejší další kulturní rozvoj.

Nebot veškerá telesná výchova a duchovní vzdelávání by byly nakonec zbytecné, kdyby nebyly ve prospech bytosti, která je zásadne pripravena a rozhodnuta zachovat sebe a svuj zvláštní druh.

V jiném prípade by se dostavilo to, cehož my Nemci již ted musíme litovat, aniž bychom snad dosud pochopili celý rozsah tohoto tragického neštestí: že zustaneme i v budoucnu jenom zakladateli kultury, nikoli jen ve smyslu omezeného pojetí našeho dnešního meštáckého pohledu, který vidí v jednotlivém ztraceném soukmenovci pouze ztraceného obcana, nýbrž ve smyslu bolestného poznání, že potom, navzdory veškerému našemu vedeni a dovednostem, bude naše krev prece jen urcena k zániku. Tím, že se neustále páríme s jinými rasami, pozvedáme tyto z jejich dosavadní kulturní úrovne na vyšší stupen, avšak z naši vlastni výše neustále klesáme dolu.

Ostatne i výchova z rasového hlediska musí obdržet své poslední završení ve vojenské službe. Nebot doba vojenské služby má být záverem normální výchovy prumerného Nemce.

Jakkoli velký význam bude mít v národním státe zpusob telesné a duchovní výchovy, stejne duležitý bude i výber lidí sám o sobe. Dnes si to delají lehké. Všeobecne jsou to deti výše postavených, v soucasné dobe dobre situovaných rodicu, které jsou shledávány hodnými vyššího vzdeláni. Otázka nadání pritom hraje podradnou roli. Talent jako takový lze hodnotit vždy pouze relativne. Selský synek muže být daleko víc talentovaný než díte rodicu po mnoho generací vyššího postavení, i když se co do vedení nevyrovná díteti z techto obcanských kruhu. Rozsah vedení však nijak nesouvisí s vetším ci menším talentem, nýbrž je výsledkem podstatne vetšího množství dojmu, které díte v dusledku své mnohostrannejší výchovy a bohatšího okolí neustále vstrebává. Kdyby selský synek vyrustal od ranného detství ve stejném prostredí, byly by jeho duševní schopnosti zcela jiné. Existuje snad pouze jediná oblast, kde skutecne rozhoduje méne puvod a mnohem více vrozené schopnosti: oblast umení. Zde, kde se nelze proste jenom "ucit", nýbrž musí být všechno již vrozeno a pozdejší více nebo méne pozitivní vývoj závisí na vhodné podpore existujícího talentu, nezáleží na penezích a majetku rodicu. To je nejlepším dukazem toho, že genialita není vázána na vyšší vrstvy nebo na bohatství. Nejvetší umelci pocházejí nezrídka z nejchudších pomeru, a mnohý malý vesnický chlapec se casto stal pozdeji oslavovaným mistrem.

Nehovorí to práve ve prospech myšlenkové hloubky doby, že tento poznatek neprenáší do oblasti celého duchovního života. Prevládá názor, že to, co nelze uprít oblasti umení, neplatí pro takzvané reálné vedy. Bezpochyby lze naucit cloveka jistým mechanickým dovednostem, stejne jako je možné prostrednictvím duchovní drezúry naucit ucenlivého pudla neuveritelným kouskum. Pri zvírecí drezure nelze však dosáhnout porozumení zvírete pro tato cvicení a podobne je tomu u lidí. Je možné bez ohledu na jiný talent

naucit cloveka jistým vedeckým kouskum, ale jejich provozování je potom stejne neživotné a vnitrne bezduché jako u zvírete. Je dokonce možné pomocí urcitého duchovního drilu natlouct prumernému cloveku do hlavy nadprumerné vedomosti; tyto však zustávají neživým a v posledku neplodným vedením. Výsledkem je potom clovek, který sice muže být chodící lexikon, ale presto ve zvláštních situacích a rozhodujících okamžicích života žalostne zklame. Musí být pripravován na každý, i ten nejskromnejší požadavek, a naopak sám o sobe není schopen sebemenšího príspevku k dalšímu vzdelávání lidstva. Takto mechanicky drezúrou získané vedeni stací nanejvýš k prevzetí státních úradu v dnešní dobe:

Je samozrejmé, že v celkovém poctu lidi jednoho národa se najdou talentovaní lidé pro všechny možné oblasti verejného života. Je rovnež samozrejmé, že hodnota vedení bude tím vetší, cím více bude mrtvé vedeni oživováno odpovídajícím talentem jednotlivce. Tvurcí výkony mohou vznikat jen tehdy, když se schopnosti snoubí s vedením.

Príklad nám ukáže, jak velice dnešní lidstvo v tomto smeru hreší. Cas od casu se v ilustrovaných casopisech predvádí dnešním malomeštákum, že tam ci onde se stal poprvé nejaký negr advokátem, ucitelem ci dokonce pastorem nebo hrdinským tenorem a podobne. Zatímco prihlouplé meštáctvo bere na vedomí takovou zázracnou drezúru s úžasem a respektem k tomuto bájecnému výsledku dnešního pedagogického umení, dovede z toho Žid velmi mazane vykonstruovat nový dukaz pro správnost své teorie o rovnosti všech lidi. Pokleslému meštáckému svetu pritom nedojde, že se zde vpravde jedná o prohrešení proti zdravému rozumu, že je zlocineckým pocinem narozenou poloopici drezírovat tak dlouho, až nekdo uverí, že se z ní stal advokát, zatímco miliony príslušníku nejvyšší kulturní rasy zustávají v naprosto nedustojném postaveni; že se jedná o prohrešení proti vuli tvurce lidstva, chátrají-li statisíce a statisíce jeho nejnadanejších bytostí v proletárském bahne, zatímco jsou Zulové a Hotentoti drezírováni k duchovním profesím. Nebot se jedná o drezúru, stejne jako v prípade pudla a nikoliv o vedecké "vzdelání". Kdyby byla použita stejná péce a úsilí na inteligentní rase, byl by každý jednotlivec tisíckrát spíš schopen stejného výkonu.

Jak nesnesitelný by byl tento stav, kdyby se nekdy melo jednat o více než o výjimky, stejne tak je dnes nesnesitelné to, když se talent a nadání nerozhodnou pro vyšší vzdelání. Ano, je nesnesitelná myšlenka, že každorocne jsou statisíce zcela netalentovaných lidí shledáváni hodnými vyššího vzdelání, zatímco jiné statisíce vysoce nadaných zustávají bez tohoto vzdelání. Nelze vycíslit ztráty, které tím národ utrpí. Jestliže v posledních staletích, zejména v severní Americe, mimorádne vzrostl pocet nových vynálezu, je tomu tak v neposlední rade proto, že tam dostalo možnost vzdelání podstatne více talentu z nižších vrstev než v Evrope.

K vynalézání totiž nestací mechanicky osvojené vedení, nýbrž je treba vedení oduševnelé talentem. Na to se však dnes u nás neklade žádný duraz, stací mít ve škole dobré známky.

Také zde bude muset národní stát výchovne zasáhnout. Není jeho úkolem zajištovat existující spolecenské tríde rozhodující vliv, nýbrž z množství všech soukmenovcu vybrat nejschopnejší mozky a uvést je do úradu a dustojnosti. Nemá pouze závazek poskytnout prumernému díteti v národní škole urcité vzdelání, ale i povinnost privést talent na takovou dráhu, na jakou patrí. Za svuj nejvyšší úkol musí považovat to, aby byly dvere všech státních vyšších školských institucí otevreny každému nadanému cloveku, nezávisle na tom, z jakých kruhu pochází. Tento úkol musí splnit, Nebot jenom tak muže být vrstva reprezentantu mrtvého vedení nahrazena geniálními vudci národa.

Ješte z jiného duvodu musí stát vykonávat péci v tomto smeru:

Naše duchovní vrstvy jsou zejména v Nemecku uzavreny samy do sebe a natolik zkostnatelé, že jim schází jakékoliv živé spojení s okolním svetem. To se mstí ve dvou smerech: za prvé jim chybí porozumení a cítení pro široké masy. Jsou již príliš dlouho vytrženy z této souvislosti, než aby ješte mohly mít nutné psychologické porozumení pro národ. Odcizily se národu. Za druhé chybí temto vyšším vrstvám také nutná síla vule. Nebot tato je v kastovních kruzích inteligence vždycky slabší, než v mase primitivního lidu. Na vedeckém vzdelání však nám Nemcum, buhví proc, nikdy nechybelo, o to víc však chybelo na pevné vuli a rozhodnosti. Cím "duchaplnejší" byli napríklad naši státníci, tím slabší byly vetšinou jejich skutecné výkony. Politická príprava, jakož i technická výzbroj

pro svetovou válku byly nedostatecné nikoliv proto, že by našemu národu vládly méne vzdelané mozky, nýbrž proto, že vládnoucí byli až premíru vzdelaní lidé, proniknuti vedením a duchem, ale prosti jakéhokoliv zdravého instinktu a jakékoli energie a smelosti.

Bylo osudovou chybou, že náš národ musel svuj boj o bytí vybojovat pod kanclérstvím filozofujícího slabocha. Kdybychom meli místo Bethmanna-Hollwega za vudce robustního muže z lidu, netekla by krev prostého vojáka nadarmo. Stejne tak byl prehnane krasoduchý chov našeho vudcovského materiálu nejlepším spojencem darebáku listopadové revoluce. Pricemž tato duchovnost si mrzkým zpusobem podržela jí sverené národní jmení, místo aby je plne a zcela nasadila, a tím sama vytvorila predpoklad pro úspech jiných.

Zde muže katolická církev posloužit jako poucný príklad. V celibátu jejích knezu je založena nutnost vybírat knežský dorost nikoliv z vlastních rad, ale z vždy znova a znova ze širokých národních mas.

Avšak práve tento význam celibátu vetšina lidí neuznává. Pritom toto je prícinou neuveritelné sveží síly, která spocívá v této prastaré instituci. Nebot tím, že se tato obrovská armáda duchovních hodnostáru nepretržite doplnuje z nejnižších národních vrstev, zachovává si církev nejen instinktivní spojení s citovým svetem národa, nýbrž zajištuje si i sumu energie a cinorodosti, jež v této forme bude vecne existovat pouze v široké národní mase. Z tohoto pochází úžasná mladost tohoto obrovského organismu, duchovní pružnost a ocelová vule.

Bude úkolem národního státu zabezpecit vzdelávacím systémem to, aby docházelo k trvalé obnove existujících duchovních vrstev privádením nové krve. Stát má povinnost s nejvyšší peclivostí a presností vybírat z celkového poctu soukmenovcu evidentne od prírody nadaný lidský materiál a použit jej pro službu verejnosti. Stát a státníci nejsou tady k tomu, aby zajištovali pouze urcité tríde zaopatrení a živobytí, nýbrž aby plnili své úkoly. To však bude možné jenom tehdy, když pro tato místa budou vzdelávány schopné osobnosti s pevnou vulí. Platí to nejen pro všechna úrednická místa ve státní správe, nýbrž pro duchovní vedení národa ve všech oblastech. Také v tom spocívá faktor velikosti jednoho národa, že se mu podarí vychovat nejschopnejší mozky pro príslušné oblasti a dát je do služeb národního spolecenství. Když si dva národy, jež mají v podstate stejné vlohy, vzájemne konkuruji, zvítezí ten z nich, v jehož celém duchovním vedení jsou zastoupeny nejlepší mozky a podlehne ten, jehož vedení predstavuje jenom velké spolecné krmítko pro urcité stavy nebo trídy, bez ohledu na vrozené schopnosti jednotlivých príslušníku. Samozrejme, v našem dnešním svete se to zdá skoro nemožné. Ihned se bude namítat, že tomu ci onomu synáckovi, který je vyšším státním úredníkem, nelze predkládat, rekneme, remeslnou manuální práci, protože nekdo jiný, jehož rodice byli remeslníci, má prece pro tuto práci lepší vlohy. Pri dnešním cenení remeslné práce je to možná logické. Proto bude muset národní stát dospet k principiálne jinému postojí vuci pojmu práce: 1. stoletou výchovou, bude-li to nutné, bude muset skoncovat s nešvarem podcenování fyzické práce. Bude zásadne hodnotit jednotlivého cloveka nikoli podle druhu jeho práce, nýbrž výhradne podle formy a kvality jeho výkonu.

Zní to asi docela príšerne v dnešní dobe, kdy bezduchý novinársky pisálek, protože pracuje s perem, je považován za neco víc než nejinteligentnejší jemný mechanik. Toto špatné hodnocení však nespocívá, jak již bylo receno, v povaze vecí, nýbrž bylo umele naroubováno a dríve zde nebylo. Nynejší neprirozený stav je dusledkem všeobecných príznaku nemoci naší zmaterializované doby.

Zásadne je hodnota každé práce dvojí: ciste materialistická a ideální. Materiální hodnota spocívá ve významu, a to v materiálním významu té které práce pro život spolecnosti. Cím více soukmenovcu má užitek z nejakého realizovaného výkonu, a to jak prímý, tak i neprímý, tím vyšší je jeho materiální hodnota. Toto hodnocení nachází praktický výraz v materiální mzde, kterou jednotlivec za svoji práci dostává. Proti této ciste materiální hodnote stojí hodnota ideální. Nespocívá na významu vykonané práce podle materiálních merítek, nýbrž v její nutnosti jako takové. Jiste muže být materiální užitek nejakého vynálezu vyšší, než denní manuální práce, prestože je spolecnost na této práci závislá stejne jako na jiné. Rovnost všech je treba konstatovat v okamžiku, kdy se každý jednotlivec snaží ve své práci, at už je jakákoliv, vydat ze sebe to nejlepší. Na tomto principu musí spocívat hodnocení cloveka, nikoliv na jeho výdelku.

Jelikož každý rozumný stát se musí starat o to, aby jednotlivci byla pridelena taková práce, která odpovídá jeho schopnostem, nebo jinak receno, vzdelávat schopné mozky pro práci, která jim odpovídá, pricemž schopnost není primárne naucená, nýbrž musí být vrozená a tím je darem prírody a nikoliv zásluhou cloveka, nemuže se obecné meštácké hodnocení orientovat podle práce, která byla jistým zpusobem jednotlivci pridelená. Nebot tato práce pripadá na konto,jeho narození a na vzdelání takto podmínené, které dostal od spolecnosti. Hodnocení cloveka musí být založeno na zpusobu, jakým splnuje úkol, který mu spolecnost uložila. Nebot cinnost, kterou jednotlivec vykonává, není smyslem jeho bytí, nýbrž pouze prostredkem k tomuto. Jako clovek se má dále vzdelávat a zušlechtovat, což však muže pouze v rámci svého kulturního spolecenství, jež musí vždy spocívat na základech státu. K zachováni techto základu musí prispívat svým dílem. Formu tohoto príspevku urcuje príroda, na jednotlivci spocívá pauze to, aby svou pílí a pricinlivosti vrátil národnímu spolecenství to, co mu dalo. Kdo tak ciní, zasluhuje nejvyšší ocenení a úctu. Materiální mzda budiž priznána tomu, jehož výkon prináší spolecnosti odpovídající užitek; ideální odmena však musí spocívat v hodnocení, které muže nárokovat každý, kdo dal své síly, které mu dala príroda a vzdelala spolecnost, do služeb svého národního spolecenství. Potom to už není žádná ostuda, být rádným remeslníkem, avšak je ostuda být neschopným státním úredníkem a okrádat Boha a národ o denní chléb. Potom bude považováno za samozrejmé, že clovek nedostane prideleny takové úkoly, na které nestací.

Dnešní doba se nicí sama: zavádí všeobecné volební právo, žvaní o stejných právech, ale nenachází pro ne žádné zduvodnení. V materiální mzde vidí výraz hodnoty cloveka a nicí si tím základnu pro nejvznešenejší rovnost, jaká vubec muže být. Nebo¦ rovnost nespocívá a nikdy nemuže spocívat na výkonech jednotlivcu jako takových, ale je možná ve forme, jakou každý jednotlivec plné své povinnosti. Pouze tím je pri ocenení hodnoty cloveka eliminován rozmar prírody a každý se stává strujcem svého významu.

V dnešní dobe, kdy se celé skupiny lidí vzájemne ocenuji podle platových tríd, nemá nikdo pro shora recené pochopení. To však pro nás nesmí být duvodem k tomu, abychom se techto myšlenek zrekli. Naopak: Kdo chce tuto dobu, která je vnitrne nemocná a zkažená,

vylécit, musí nejprve sebrat odvahu k objasneni prícin této nemoci. O to se však postará nácionálne socialistické hnutí: nezávisle na veškerém šosáctví sbírat a organizovat takové sily z naši národní pospolitosti, které jsou schopny být prukopníky nového svetového názoru.

Budou vznášeny námitky, že je obecne velmi težké oddelit ideální ocenování od materiálního a dokonce že klesající cenení fyzické práce by mohlo být vyvoláno práve jejím nižším odmenováním. A že toto nižší odmenování je prý prícinou omezení úcasti jednotlivce na kulturním bohatství svého národa. To je na újmu ideální kultury cloveka, nebot nemusí mít nic spolecného s jeho cinností jako takovou. Vyhýbání se telesné práci je zduvodnováno tím, že v dusledku jejího nižšího odmenováni nutne klesá kulturní úroven manuálne pracujícího, a tím že je dáno oprávnení všeobecne nižšího hodnocení. V tom je mnoho pravdy. Avšak práve proto bude nutné se v budoucnosti vyvarovat príliš velké diferenciace mzdových pomeru. Neríkejme, že to bude na úkor výkonu. To by byl nejsmutnejší znak úpadku doby, kdyby podnet k vyššímu duševnímu výkonu spocíval pouze ve vyšší mzde. Kdyby bylo toto hledisko až dosud na tomto svete jediné rozhodující, nikdy by lidstvo nezískalo své velké vedecké a kulturní bohatství. Nebot nejvetší vynálezy a objevy, nejprevratnejší vedecké práce, nádherné památky lidské kultury se nezrodily z touhy po penezích tohoto sveta. Naopak, jejich zrození znamenalo nezrídka zreknutí se pozemského štestí a bohatství.

Muže být, že se dnes staly peníze výlucným pánem sveta, avšak v budoucnu se clovek bude opet sklánet pred vyšším božstvem. Mnohé muže dnes vdecit za své bytí pouze touze po penezích a majetku, ale mezi tím vším je urcite jen málo toho, co by svou neexistencí ochudilo lidstvo.

Také to je úkolem našeho hnutí: zvestovat již dnes príchod doby, kdy jednotlivec dostane to, co potrebuje k životu, pricemž neopouštíme zásadu, že clovek nežije pouze pro materiální požitky. To najde jednou výraz v moudre omezeném odstupnování výdelku, jež

každopádne umožní i tomu poslednímu cestne pracujícímu cestné, rádné bytí jako soukmenovci a cloveku. Neríkejme, že toto je ideální stav, jenž by tento svet prakticky nesnesl nebo že je ve skutecnosti nedosažitelný.

Nejsme tak prostoduší abychom verili, že se muže nekdy podarit privodit bezchybnou éru. To však nezbavuje povinnosti bojovat proti poznaným chybám, prekonávat slabosti a usilovat o ideál. Drsná skutecnost bude prinášet mnohá omezení. Ale práve proto se musí clovek pokoušet sloužit poslednímu cíli a neúspechy jej nesmí odradit od jeho zámeru, stejne jako se nemuže zríct spravedlnosti, protože také zde vznikají omyly, nebot se nemužeme zríct lékarství proto, že stále existují nemoci.

Chranme se toho, abychom podcenovali sílu ideálu. Kdo je dnes v tomto smeru malomyslný, tomu bych chtel, jestliže byl vojákem, pripomenou dobu, jejíž hrdinství predstavovalo úchvatné priznání se k síle ideových motivu. Nebot to, zac lidé tenkrát umírali, nebyla starost o denní chléb, nýbrž láska k vlasti, víra v její velikost, obecný cit pro cest národa. A teprve tehdy, když se nemecký národ vzdálil temto ideálum, následoval reálné sliby revoluce a zbran zamenil za batoh, dostal se, namísto do pozemského ráje, do ocistce všeobecného pohrdání a nemenší všeobecné nouze.

Práve proto je duležité proti mistrum poctárum soucasné reálné republiky postavit víru v ideální Ríši.

HOME

---

MEIN KAMPF, ADOLF HITLER Svenska English German French

THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER French English German Italian Spanish. Norsk

The Jewish plans! The Jewish Plots! Must Germany Perish? A Jewish plan for the extinction of the German nation and the total eradication from the earth, of all her people!

---

Judaism =Racism, Domination, Dccupation | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |

---

The Protocols of Zion | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |

---