HOME

---

  

 

 Mein Kampf

ADOLF HITLER

 

12

POCÁTKY VÝVOJE NACIONÁLNE SOCIALISTICKÉ NEMECKÉ STRANY PRACUJÍCÍCH

Jestliže na konci tohoto dílu popisuji první vývojové stadium našeho hnutí a krátce se zminuji o celé rade s tím spojených otázek, nedelám to proto, abych zde pojednával o duchovních cílech tohoto hnutí. Cíle a úkoly tohoto nového hnutí jsou tak obrovské, že se dají popsat pouze ve vlastním zvláštním dílu. A tak ve druhém díle této knihy podrobne popíši programové podklady hnutí a pokusím se utvorit obraz toho, co si predstavujeme pod pojmem "stát". Pod slovem "si" míním všechny ty statisíce, kterí touží po tom samém, aniž by nalezli jednotlivá slova pro to, co se jim odehrává v nitru. Nebot na všech velkých reformách je pozoruhodné to, že mají vetšinou nejprve jednoho jediného zastánce, avšak jejich nositeli jsou miliony. Jejich cílem je vetšinou nekolik staletí staré, vnitrní toužebné plání statisícu. Až se jednoho dne objeví apoštol této všeobecné vule a jako vlajkonoš starých tužeb jim dopomuže k prerodu v novou myšlenku.

A nespokojenost, se kterou dnes lidé musí žít, pouze dokazuje, že v milionech srdcí je skryto prání po zásadní zmene dnešních pomeru. Toto prání se projevuje v tisíci úkazech. U jednoho malomyslností a beznadejí, u druhého nevolí, zlobou a rozhorcením, u toho lhostejností a u onoho pak opet nadmírou zurivosti. Za svedky této vnitrní nespokojenosti by mela platit také jak spousta nevolicu, tak i spousta extrémistických fanatiku priklánejících se k levicáctví.

A práve na ty by se nové mladé hnutí melo obrátit v první rade. Nemelo by tvorit organizaci spokojených manželu, nýbrž by melo stmelovat všechny ty trýznené žalem a nespokojené, neštastné a nepokojné. A hlavne by nemelo mít povrchní ráz, nýbrž by melo hluboce zakorenit v širokých vrstvách celého národa.

Ciste politicky vzato se v roce 1918 naskytl následující obraz. Národ je rozpolcený do dvou cástí. Jednu, mnohem menší, tvorí vrstvy národní inteligence s vyloucením jakékoliv telesné cinnosti. Z vnejšku je sice národní, avšak pod tímto slovem si nedokáže predstavit nic jiného, než velmi fádní a slabé zastupování takzvaných státních zájmu, které predstavují zase jenom zájmy dynastické. Pokouší se své myšlenky a cíle prosadit pomocí duchovních zbraní, které jsou však, oproti brutalite protivníka, zase jen velmi kusé a povrchní, a selhávají tak již samy o sobe. Jedinou hroznou ranou je tato, ješte pred nedávném vládnoucí trída sražena k zemi, a ve své tresoucí se zbabelosti je nucena snášet všechna príkorí ze strany bezohledného víteze.

Naproti ní stojí jako druhá trída široká masa manuálne pracujícího obyvatelstva. Tato je více ci méne sdružena v radikálních marxistických hnutích, rozhodnuta zlomit pomocí násilí jakýkoliv duchovní odpor. Nechce být národní, pricemž na jedné strane vedome odmítá jakékoliv požadavky národních zájmu, a na strane druhé napomáhá veškerému cizímu útlaku. Co do množství je nejsilnejší, zahrnuje však v sobe predevším ty cleny národa, bez kterých je jakákoliv národní obroda zhola nemyslitelná a nemožná.

V roce 1918 muselo být jedno již naprosto jasné. Jakéhokoliv nového rozmachu nemeckého národa lze dosáhnout pouze pomocí znovunabytí vnejší moci. Predpokladem k tomu však nejsou zbrane jak neustále žvaní naši obcanští státnici nýbrž síla vule. Zbraní kdysi vlastnil nemecký národ víc než dost. Nedokázaly však uhájit svobodu, nebot chybela energie pudu a vule národní sebezáchovy. I ta nejlepší zbran je pouhou mrtvou, bezcennou hmotou, pakliže chybí duch, který je rozhodnutý ji ochotne a rozhodne vést. Nemecko se stalo bezbranným ne proto, že by se snad nedostávalo zbraní, nýbrž protože chybela vule hájit zbrane za národní obnovu.

Pokud se dnes predevším levicove orientovaní politici snaží tvrdit, že nutnou prícinou jejich nerozhodné, poddajné, ve skutecnosti však zrádcovské politiky byl nedostatek zbraní, je nutno oponovat pouze jedním. Ne, pravý opak je pravdou. Pomocí vaší protinárodní, zlocinecké politiky zastupováni národních zájmu jste kdysi vydali všechny zbrane. Nyní se snažíte vydávat nedostatek zbraní za opodstatnenou prícinu vaší nuzné ubohosti. To je však, stejne jako všechny vaše ciny, lež a povrh.

A tato výcitka platí i pro pravicové politiky. Nebot díky své bídné zbabelosti umožnili židovské sebrance, která se v roce 1918 dostala k moci, uloupit národu veškeré zbrane. A proto také tito nemají žádný duvod a právo tvrdit, že dnešní nedostatek zbraní byl vynucen jejich opatrností (rozumej zbabelostí), a ne jejich bezbranností a dusledkem jejich zbabelosti.

A proto otázkou znovunabytí nemecké moci není snad "jak vyrobíme potrebné zbrane?", nýbrž "kde vezmeme ducha, který uschopní národ k tomu, aby mohl držet v ruce zbran?" Nebot pokud národ takový duch ovládne, vule již si najde tisíce cesticek, ze kterých každá koncí u jedné zbrane! Dáte-li však zbabelci deset pistolí, ze kterých pri útoku nebude schopen vystrelit jednu jedinou ránu, jsou pro neho tyto stejne bezcenné, jako pro odvážného muže sukovitá hul.

Otázka znovunabytí politické moci našeho národa je v první linii otázkou ozdravení našeho národního pudu sebezáchovy již proto, že každá pripravovaná zahranicní politika ci jakékoliv zhodnocení státu jako takového se ze zkušenosti nerídí ani tak dle množství zbraní, jako spíše podle rozpoznaných ci domnelých morálních schopností odporu daného národa. Schopnost spojenectví daného národa není urcována ani tak množstvím zbraní, jako spíše zjevnou existenci planoucí vuli národního sebezáchovy a heroickou odvahou. Nebot svaz není uzavírán pomoc zbraní, nýbrž lidmi. A tak bude anglický národ platit za nejhodnotnejšího spojence na svete tak dlouho, dokud u jeho vedení a v jeho duchu širokých mas bude tolik odhodlané brutality a houževnatosti, která bude schopna dovést zapocatý boj všemi dostupnými prostredky, bez ohledu na cas a obeti, ke zdárnému, víteznému konci, pricemž momentálne stávající vojenské zbrojení nemusí byt v žádném pomeru k ostatním státum.

Pochopí-li clovek, že znovu vzchopení se nemeckého národa je podmíneno otázkou znovuzískání našeho politického pudu sebezáchovy, musí mu být jasné i to, že se tu nevystací s pouhým získáním vule po národním prvku, nýbrž že musí být vedome znárodnena celá doposud antinárodní masa.

Nové hnutí, které si za svuj cíl vytycilo opetovné vybudování nemeckého státu s vlastni suverenitou, musí svuj boj bezezbytku zamerit na získání širokých mas obyvatelstva. Cím žalostnejší je, všeobecne vzato, naše takzvané "národní meštanstvo", a cím nedostatecneji vypadá jeho národní smyšlení, o to méne se dá ocekávat jeho skutecný odpor proti energické národní vnitrní a zahranicní politice. A tak jako již jednou zustalo nemecké meštanstvo, ze známých zabednene-krátkozrakých duvodu, v pasivní rezistenci vuci Bismarkovi v hodine nastávajícího osvobození, tak se i nyní pri jeho uznané príslovecné zbabelosti clovek nemusí obávat jeho jakéhokoliv aktivního odporu.

Jinak se však chovají naši mezinárodne orientovaní soudruzi ze širokých mas. Ti jsou nejenom díky své primitivní prirozenosti naladeni více na myšlenku násilí, nýbrž jejich židovské vedení je i brutálnejší a bezohlednejší. Ti jsou schopni zastavit jakékoliv nemecké povstání, stejne jako kdysi zlomili páter nemecké armáde. Nejenom že v tomto parlamentne rízeném státe zabráni svou majoritní vetšinou jakékoliv národne orientované zahranicní politice, ale vyloucí i jakékoliv vyšší ocenení nemecké síly a tím i jakoukoliv možnost jednoty. Nebot nejenom my jsme si vedomi slabiny, která leží v našich 15 milionech marxistu, demokratu, pacifistu a centralistu, nýbrž ješte více jsou si toho vedomi v cizine, když merí význam možného spojenectví s námi vahou tohoto zatíženi. Nikdo se nespojí se státem, jehož aktivní cást národa se pasivne staví proti každé rozhodné zahranicní politice.

K tomu prichází ješte ta skutecnost, že vedeni techto stran národní zrady se již z prostého pudu sebezáchovy musí postavit a také se postaví neprátelsky proti jakémukoliv nemeckému povstání. Je to proste historicky nemyslitelné, aby nemecký národ mohl zaujmout ješte jednou svou drívejší pozici, aniž by zúctoval s temi, kterí byli prícinou a dali podnet k tomuto neslýchanému rozvratu, který postihl náš stát. Nebot pred soudní stolicí nebude potomstvem listopad 1918 hodnocen nijak jinak, než jako vlastizrada.

A tak je každé vnejší znovunabytí nemecké samostatnosti v první rade svázáno se znovunabytím vnitrní odhodláním celistvosti našeho národa.

A také již jen ciste technicky vzato je myšlenka nemeckého osvobození navenek do té doby nesmyslná, dokud do služeb techto osvobozeneckých myšlenek nebude ochotna vstoupit široká masa obyvatelstva. Ciste vojensky vzato, musí být každému samostatne myslícímu dustojníkovi jasné, že se studentskými prapory navenek nedá vést žádný boj, nýbrž že krome rozumu národa je zapotrebí také pesti. Dále je nutno mít na zreteli to, že obhajoba národních zájmu, která se opírá pouze o kruhy takzvané inteligence, provádí skutecné drancování nenahraditelných statku. Mladá nemecká inteligence, která nalezla na podzim roku 1914 v rámci dobrovolnických válecných pluku smrt na flanderské pude, pozdeji ukrutne scházela. Byla nejcennejším statkem, který národ vlastnil, a její ztráta již v prubehu války nebyla nikdy nahrazena. A nejenom boj je jako takový nemožný, pakliže útocící prapory ve svých radách postrádají masy pracujících, nýbrž také príprava technického rázu je neproveditelná bez oné vnitrní rozhodné jednoty našeho národního tela. Práve náš národ, který musí žít bezbranný pod dohledem versailleské mírové smlouvy, by mel zacít uskutecnovat jakékoliv technické prípravy k vybojování svobody a lidské nezávislosti teprve tehdy, až bude zástup vnitrních špiclu zdecimován pouze na ty, kterým jejich vrozená bezcharakternost umožnuje zradit za onech povestných tricet stríbrných vše a všechny. S temi se však již vyrovnáme. Neprekonatelne oproti tomu vypadají miliony tech, kterí z politických duvodu vystupují proti národnímu vzbourení. Neprekonatelne do té doby, dokud nebude znicena a z jejich srdcí a mozku odstranena prícina jejich protivenství, mezinárodní marxistický svetonázor.

Je tedy jedno z kterého úhlu pohledu clovek posoudí možnosti znovu vybojování naší státní a národní nezávislosti, jestli z pohledu zahranicne-politických príprav, nebo technického vyzbrojení, ci boje samotného, vždy nám jako hlavní predpoklad pro vše zustane získání širokých mas našeho národa pro myšlenku naší národní nezávislosti.

Bez znovunabytí vnejší svobody je však jakákoliv vnitrní reforma jako taková, ve výhodnejším prípade, pouze povýšením naši výnosové schopnosti na kolonii. Prebytky každého takzvaného hospodárského rustu prijdou totiž k dobru pouze našim mezinárodním kontrolním dozorcum, a každé sociální zlepšení pouze v lepším prípade zvýší pracovní výkonnost pro tyto pány. Kulturní rozvoj vubec nebude nemeckému národu prisouzen, je totiž príliš svázán s politickou nezávislostí a úctou daného národa.

Jestliže je tedy výhodné rešení nemecké budoucnosti svázáno s národním získáním širokých mas našeho lidu, potom musí být tento cíl nejvyšším a nejvetším úkolem hnutí, jehož cinnost se nechce vycerpat v ukojení okamžiku, nýbrž hodlá svou veškerou cinnost a stálost overit v budoucnosti na predvídaných dusledcích.

A tak jsme si byli již v roce 1919 vedomi toho, že nové hnutí musí, jako svuj nejvetší cíl, nejdríve provést znárodnení širokých mas.

Z toho pak vyplývá ve skutecnosti celá rada dalších požadavku:

1.

Za úcelem získání masy pro národní vzboureni, se nesmí hledet na jakoukoliv sociální obet.

At již dnes našim zamestnancum budou ucineny jakékoliv hospodárské ústupky, tak tyto nebudou v žádném vztahu se zisky celého národa, pakliže pomužou vrátit opet široké vrstvy svému národu. Pouze krátkozraká zabednenost, která je však dnes velmi castým jevem v našich podnikatelských kruzích, nemuže rozeznat, že pokud nebude opet nastolena vnitrní lidová solidarita našeho národa, nemuže dojit k žádnému dlouhodobému hospodárskému vzrustu, a proto ani k jejich žádnému hospodárskému využití.

Pokud by nemecké odbory behem války bezohledne bránily zájmy pracujících, pokud by samy behem války tisíckrát pomocí stávky nevynutily na tehdejším podnikatelstvu hladovejícímu po dividendách schválení požadavku jimi zastupovaných pracujících, pakliže by se v zájmu národní obrany stejne fanaticky prihlásily ke svému Nemectví, a pokud by stejnou bezohledností daly vlasti, co vlasti jest, nikdy bychom válku neprohráli. Jak smešné by pak byly všechny, i ty nejvetší hospodárské ústupky, oproti obrovskému významu vyhrané války.

A tak musí být novému hnutí, které hodlá vrátit nemeckého delníka nemeckému národu jasné, že pokud jimi není ohroženo udržení a samostatnost národního hospodárství, nemohou hrát v této otázce hospodárské obeti naprosto žádnou roli.

2.

Národní výchova širokých vrstev muže probíhat pouze oklikou pres sociální rust. Pouze jím muže být dosaženo onech všeobecne-hospodárských predpokladu, které umožnuji každému jednotlivci podílet se na kulturních statcích celého národa.

3.

Znárodnení širokých mas nemuže být nikdy uskutecneno polovicatostí a prostým zduraznováním takzvaného objektivního stanoviska, nýbrž pouze bezohledným a fanatických zamerením se na vytcené cíle. To ted znamená, že se národ nedá "znárodnit" ve smyslu našeho dnešního meštanstva, tedy pomocí tolika a tolika omezení, nýbrž národne se vší vehemencí, která tkví v extrému. Jed se dá zlomit zase jenom protijedem, a pouze planost naší meštanské mysli muže stredovou linii oznacovat za cestu vedoucí do nebe.

Široké vrstvy obyvatelstva se neskládají ani z profesoru, ani z diplomatu. Skromné abstraktní vedomosti, které vlastní, odkazuje její vjemy spíše do sveta pocitu. Tam spocívá bud to její positivní nebo negativní stanovisko. Je vnímavá pouze vuci nasazení energie do jednoho ze dvou smeru, nikdy však do polovicatosti pohybující se nekde mezi nimi. Její emocionální postoj však zároven podminuje její neobycejnou stabilitu. Vírou se dá otrást hure než vedomím, láska podléhá menším zmenám než úcta, nenávist je trvalejší než averse, a hybná síla nejvetších zvratu na této zemi nikdy nespocívala ve vedeckých znalostech širokých vrstev, jako spíš v zaníceném fanatizmu a obcas i v hysterii, která hnala veci kupredu.

Kdo chce získat široké vrstvy, musí vlastnit klíc, který otvírá bránu do jejich srdcí. A tim není objektivita, tedy slabost, nýbrž vule a síla.

4.

Získat ducha národa se muže podarit pouze tehdy, je-li krome vedení pozitivního boje za vlastní cíle znicen protivník techto cílu.

Lid vždy spatroval v bezohledném útoku proti souperi dukaz svého vlastního práva, a zreknutí se znicení neprítele pocituje jako nejistotu ve vztahu k vlastnímu právu, když ne jako znamení vlastního bezpráví.

Široká masa národa je pouze díl prírody, a jejímu vnímání je cizí vzájemné podávání si ruky mezi lidmi, kterí tvrdí, že chtejí dosáhnout opacných protikladu. To, co si preje, je vítezství silnejšího a znicení slabšího, nebo jeho bezpodmínecné podrobení.

Znárodnení naší masy se povede teprve tehdy, pokud behem celého positivního boje za získání ducha národa bude vyhlazen její mezinárodni travic.

5.

Všechny velké otázky doby jsou jen otázkami okamžiku a predstavují pouze následné fenomény urcitých prícin. Prícinný význam má však pouze jediná, a sice otázka rasového zachování daného národa. Pouze v krvi spocívá zduvodnení síly ci slabosti cloveka. Národy, které nerozpoznají ci nedbají významu jejich rasového základu, jsou rovni lidem, kterí se snaží mopslíka naucit vlastnostem divokého psa, aniž by pochopili, že jak rychlost divokého psa, tak i ucenlivost pudla nejsou naucitelné, nýbrž v rase spocívající vlastnosti. Národy, které se zreknou své rasové cistoty, se tím zríkají i jednoty svého ducha ve všech svých projevech. Jejich duševní rozervanost je prirozeným dusledkem rozervanosti jejich krve, a promena jejich duchovních a tvurcích sil je pak pouze pusobení promeny jejich rasových základu.

Kdo chce nemecký národ osvobodit od jeho dnešních, puvodne mu však cizích projevu a zlozvyku, bude ho muset nejprve osvobodit od cizího puvodce techto projevu a zlozvyku.

Bez jasného rozeznání rasových problému a tím i židovské otázky, nikdy nenastane opetovný rozmach nemeckého národa.

Rasová otázka je klícem nejenom ke svetové historii, nýbrž i ke všeobecné lidské kulture jako takové.

6.

Zarazení širokých mas našeho národa, které se dnes nacházejí v mezinárodním tábore, do národní pospolitosti neznamená zreknutí se zastupování oprávnených zájmu našich stavu. Rozcházející se stavové a profesní zájmy nejsou stejného významu jako trídní rozdíly, nýbrž jsou jen samozrejmými následky našeho hospodárského života. Profesní trídení do skupin v žádném prípade nestojí proti skutecné národní pospolitosti, nebot tato spocívá v národnostní jednote všemi otázkami, které se této národnostní jednoty jako takové týkají.

Zaclenení urcité trídy do národní pospolitosti, nebo pouze do státu, neprobíhá skrze sestoupení vyšší trídy, nýbrž naopak vyzdvižením spodní na vyšší úroven. Strujcem tohoto procesu opet nemuže být nikdy vyšší trída, nýbrž pouze nižší, která bojuje za své zrovnoprávnení. Dnešní meštanstvo nebylo zacleneno do státu pomocí šlechty, nýbrž pouze vlastní silou pod svým vlastním vedením.

Nemecký delník nebude vyzdvižen do rámce národní pospolitosti oklikami chorobných sbratrovacích scén, nýbrž vedomým povznášením jeho sociální a kulturní pozice, až budou moci být preklenuty i ty nejvetší rozdíly. Hnuti, které si tento proces stanoví jako svuj cíl, musí své prívržence hledat v první rade predevším v delnickém tábore. Po inteligenci smí sáhnout pouze v do té míry, pokud tato bezezbytku pochopila tento žádoucí cíl. Tento proces premeny a sbližování nebude ukoncen behem príštích deseti, ci dvaceti let, nýbrž zahrnuje v sobe podle zkušenosti mnoho generací.

Nejvetší prekážka pri približování dnešního delnictva národní pospolitosti neleží ve stavovském zastupování vlastních zájmu, nýbrž v jeho mezinárodním vedení a postojích, které jsou neprátelské vuci cemukoliv národnímu a státnímu. Stejné odbory, které jsou až fanaticky vedeny v politických a národních zájmech, uciní z milionu pracujících nejhodnotnejší clánky svého národnostního rázu bez ohledu na jednotlivé rozpory v ciste hospodárských zájmech.

Hnutí, které chce nemeckého delníka nejcestnejším zpusobem navrátit svému národu, a vyrvat ho z mezinárodního bludu, musí na všech frontách co nejtvrdeji zakrocit proti názoru, panujícímu predevším v podnikatelských kruzích, který národní pospolitostí rozumí bezmocné hospodárské vydání pracovníka zamestnavateli, a který vidí v každém pokusu zachování oprávnené samostatné hospodárské existence zamestnancu útok proti národní pospolitosti. Zastupování tohoto názoru predstavuje zastupování vedomé lži. Národní pospolitost prece neklade závazky pouze jedné strane, nýbrž i té druhé.

Stejne jako delník hreší proti duchu skutecné národní pospolitosti, když bez ohledu na verejné blaho a stav národního hospodárství klade, opírajíce se o svou moc, vyderacské podmínky, tak i podnikatelé poškozují tuto národní pospolitost, když nelidským a vykoristovatelským zpusobem vedením svého podniku zneužívají národní pracovní sílu a z jejího potu pro sebe ždímají miliony. Takový podnikatel pak nemá právo hovorit o národní pospolitosti, nýbrž je to sprostý egoistický nicema, který vnášením sociální nespokojenosti vyprovokovává pozdejší sváry, které pak tak nebo tak musí vést k poškození národa.

Zdrojem, ze kterého musí mladé hnutí nacerpat své prívržence, bude tedy v první rade široká masa našich pracujících. Tato musí být vyrvána ze spáru mezinárodního bludu, osvobozena ze své sociální nouze, zbavena kulturní bídy a posléze jako zformovaný, hodnotný, národne cítící a národne snaživý faktor prevedena do národní pospolitosti.

Pokud se v kruzích národní inteligence najdou lidé se srdcem zapáleným pro národ a jeho budoucnost, naplneni nejhlubšími poznatky významu tohoto boje za ducha této masy, jsou v radách tohoto hnutí, coby hodnotná duchovní páter, vrele vítáni. Cílem tohoto hnutí však nikdy nesmí být získání obcanského volebního stáda. V takovém prípade by si natolik pritížilo masou, která by celou svou existenci ochromila propagací vuci širokým vrstvám. Nebot nehlede na teoretickou krásu myšlenky spolecného vedení širokých mas ze zdola a shora v rámci jednoho hnutí, je tu ta skutecnost, že psychologickým ovlivnováním obcanských mas na všeobecných verejných mítincích se sice dá nastolit nálada, ci dokonce rozširovat názory, avšak nedají se odstranit charakterové vlastnosti, ci lépe receno zlozvyky, jejichž vznik a existence zahrnuje nekolik staletí. Rozdíl ve vztahu oboustranné kulturní úrovne a oboustranného postoje k otázkám hospodárských zájmu je momentálne stále ješte príliš veliký, takže by se okamžite, jakmile pomine opojení z mítinku, projevil jako pritežující efekt. Koneckoncu cílem není provést prevrstvení národního tábora, nýbrž získání antinárodního. A toto stanovisko je konecne urcující pro taktický postoj celého hnutí.

7.

Toto jednostranné, a tím i jasné stanovisko se musí projevit i v propagande hnutí, a na druhé strane musí být propagandou také vyžadováno.

Pokud má být propaganda hnutí úcinná, musí být namírena vždy pouze jedním smerem. V jiném prípade ji, díky rozdílnosti duchovních predstav obou v potaz pricházejících táboru, budto jedna strana nebude rozumet, nebo ji strana druhá odmítne jako samozrejmou a proto nezajímavou.

Také výrazové prostredky a její duraz nemohou v podrobnostech na obe tak extrémní vrstvy pusobit stejne. Zrekne-li se propaganda svérázných vyjadrovacích prostredku, nikdy nenalezne cestu k chápáni širokých mas. Použije-li naproti tomu ve slove a gestech drsnost pocitu mas a jejího výraziva, bude odmítnuta takzvanou inteligencí, coby primitivní a sprostá. Mezi stem takzvaných recníku existuje sotva deset takových, kterí by byli schopni stejne pusobive hovorit jeden den pred publikem skládajícím se z metaru, zámecníku, kanálníku, atd., a druhý den na to mít prednášku, v prípade nezbytnosti se stejným myšlenkovým obsahem, pred auditoriem vysokoškolských profesoru a studentu. Avšak mezi tisíci recníky existuje možná pouze jeden, který by dokázal hovorit pred zámecníky a vysokoškolskými profesory zároven takovou formou, která by svojí vnímavostí byla nejenom prístupná obema polovinám, nýbrž aby na obe zároven pusobila, nebo aby dokonce obe skupiny strhla k bourlivému potlesku. Clovek však musí mít neustále na pameti, že i ta nejkrásnejší myšlenka nejaké vznešené teorie se ve vetšine prípadech dá šírit pouze pomocí malých a drobných duchu. Nebot nezáleží na tom, co mel geniální puvodce urcité myšlenky na mysli, nýbrž co, jakou formou, a s jakým úspechem ji zvestovatelé této myšlenky zprostredkovávají širokým vrstvám.

Agitacní síla Sociální demokracie a vubec celého marxistického hnutí spocívá z vetší cásti v jednote, a tím i v jednostrannosti publika, na které se tito obracejí. Cím byly jejich myšlenkové pochody zdánlive omezenejší a zabednenejší, tím snadneji byly prijímány a zpracovávány masou, jejichž duchovní úroven odpovídala prednášejícím.

Z toho tedy pro nové hnutí vyplynul jasný a jednoduchý smer.

Obsah a formu propagandy je nutno prizpusobit širokým vrstvám, a jejich správnost je nutno merit pouze úcinným výsledkem.

Na lidovém shromáždení širokých vrstev by nemel hovorit recník, který prítomným stojí duchovne nejblíže, nýbrž ten, který si získá srdce široké masy.

Zástupce inteligence, který je na takovém shromáždení prítomen, a který pres zretelný vliv recníka na spodní vrstvy kritizuje jeho projev ohledne duchovní úrovne, dokazuje naprostou neschopnost svého myšlení a tím i bezcennost své osobnosti pro nové hnuti. Pro neho prichází do úvahy pouze ti intelektuálové, kterí pochopili úkol a cíl nového hnutí do té míry, že se naucili hodnotit cinnost propagandy výhradne dle jejího úspechu, a ne dle dojmu, který na neho samotného pusobí. Nebot propaganda nemá sloužit k zábave národne smýšlejícím lidem, nýbrž k získávání odpurcu naší národní pospolitosti, pokud jsou naší krve.

Pro zpusob a provedení vlastní agitace by nyní pro mladé hnutí mely být všeobecne urcující a rozhodující myšlenky, které jsem krátce shrnul již ve válecné propagande.

Že byla správná dokázal její úspech.

8.

Cíle politického reformního hnutí nebude nikdy dosaženo agitaci, nebo ovlivnováním stávající moci, nýbrž pouze zrízením politické síly. Každá svetoborná myšlenka má nejenom právo, nýbrž povinnost zajistit si takové prostredky, které umožní její zrealizování. Úspech je jediným pozemským soudcem o právu ci neprávu podobných zámeru. Pricemž pod pojmem právo se nesmí rozumet uchopeni moci jako v roce 1918, nýbrž jeho požehnaný dusledek pro národní pospolitost. Uchopení státní moci revolucionári se také

nedá oznacit za zdarilou státní ríši, jak dnes v Nemecku míní naši nemyslící státní návladní. Bylo by to možné pouze tehdy, když z takového to revolucního cinu, který znicil zámery a cíle národa, vzejde více blaha, než za bývalého režimu. To se však o nemecké revoluci, jak se oznacuje cin tlupy banditu z podzimu 1918, nedá dost dobre tvrdit.

Pokud tedy zrízení politické moci tvorí predpoklad pro provedení reformních zámeru, musí se hnutí s reformními úmysly od prvního dne své existence zamerit na hnutí širokých mas, a ne na literární cajový klub, nebo šosáckou kuželkárskou spolecnost.

9.

Mladé hnutí je svou podstatou a svojí vnitrní organizací antiparlamentární, to znamená, odmítá svou vnitrní stavbou princip majoritního ustanovování, ve kterém je jeho vudce degradován pouze na vykonavatele vule a míneni jiných. Hnuti háji do nejmenšího princip absolutní autority vudce, zároven s nejvyšší zodpovedností.

Praktické dusledky tohoto principu v hnutí jsou následující:

První predseda místní skupiny je stanoven nejbližším vyšším vudcem, a je zodpovedný vedoucí místní skupiny. Veškeré výbory podléhají jemu, a ne naopak on nejakému výboru. Hlasovací výbory neexistuji, existuji pouze pracovní výbory. Práci rozdeluje zodpovedný vedoucí, první predsedající. Stejný princip platí pro následující vyšší organizaci, obvod, okruh, ci župu. Opet je ze shora urcen vudce a zároven je mu dána neomezená plná moc a autorita. Pouze vudce celého hnutí je ze spolkove uzákonených duvodu volen na valné hromade hlavních clenu. Je však výhradním vudcem celého hnutí. Podléhají mu veškeré výbory a ne on jim. On urcuje, a tím také na svých bedrech nese veškerou zodpovednost. Je k dispozici všem príslušníkum hnuti, kterí ho mohou pred porotou nové volby pohnat k zodpovednosti, odebrat mu jeho úrad, pokud by se provinil proti principum hnutí a nebo by temto principum špatne sloužil. Na jeho místo by pak nastoupil schopnejší, nový muž, avšak se stejnou autoritou a stejnou zodpovedností.

Nejvyšším úkolem hnutí je nejenom prosazovat tento princip jako urcující uvnitr vlastních rad, nýbrž prosadit ho i pro celý stát.

Kdo chce být vudcem, nese pri nejvyšší neomezené autorite také poslední a nejtežší zodpovednost.

Kdo toho není schopen, nebo kdo je príliš zbabelý nést za své ciny príslušnou zodpovednost, není hoden být vudcem.

Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbrž spocívají výhradne v genialite a tvurcí síle osobnosti.

Toto vypestovat a zaclenit do práva je nejvetším predpokladem k znovuzískání velikosti a síly naší národní pospolitosti.

Tím je však antiparlamentární hnutí, a jeho spoluúcast na parlamentním zrízení muže mít pouze smysl cinnosti za jeho znicení, k odstranení instituce, ve které jsme uzreli jeden z nejvetších úkazu rozvratu lidstva.

10.

Hnuti s rozhodností odmítá jakékoliv postoje k otázkám, které leží budto mimo rámec jeho politické práce, nebo jsou bez predmetné, nemajíce jakéhokoliv zásadního významu. Jeho úkolem není náboženská reforma, nýbrž politická reorganizace našeho národa. Spatruje v obou náboženských vyznáních stejne hodnotné opery existence našeho národa, a proto bojuje proti všem stranám, které chtejí tuto mravní náboženskou a morální kostru našeho národa promenit v nástroj svých stranických zájmu.

Hnutí konecne nespatruje svou konecnou úlohu v obnovení urcité státní formy a v boji proti jiné, nýbrž v položení takových principiálních základu, bez kterých by dlouhodobe nemohla existovat ani republika, ani monarchie. Její poslání nespocívá v založeni nové monarchie, ci v upevnení republiky, nýbrž ve vytvorení germánského státu.

Otázka vnejšího zrízení tohoto státu, tedy jeho korunovace, nemá nejzásadnejšího významu, nýbrž je podmínena pouze otázkou praktické úcelnosti.

Pro národ, který pochopil nejvetší problémy a úkoly své existence, již nepovedou otázky vnejších formalit k vnitrním rozporum.

11.

Otázka vnitrní organizace hnutí má úcelový a ne principiální význam.

Nejlepší organizace není ta, která mezi vedení a jednotlivé príslušníky hnutí vkládá veliký, nýbrž práve ten nejmenší zprostredkovací aparát. Nebot úkolem organizace je zprostredkování urcité myšlenky, která se vždy nachází nejprve v hlave jedince, širokým vrstvám obyvatelstva, stejne jako dozor nad její premenou ve skutecnost.

Organizace je tím ve všem a pro každého pouze nutné zlo. V lepším prípade je úcelovým prostredkem, v horším prípade je samoúcelná.

Jelikož svet vyzdvihuje více než ideály mechanické prírodní síly, utvárejí se snadneji formy organizací, než myšlenky jako takové.

Prubeh po realizaci usilující myšlenky, predevším pak reformního charakteru, je v hrubých rysech následující:

V mozku cloveka povstane nejaká geniální myšlenka. Ten se cítí být povolán k tomu, sdelit ji celému lidstvu. Hlásá tedy svuj názor, a postupne získá urcitý okruh svých prívržencu. Tento proces prímého a osobního sdelováni myšlenek príslušného cloveka ostatnímu svetu je nejideálnejší a nejprirozenejší. Pri stoupajícím nárustu prívržencu nového uceni postupne vzniká pro širitele myšlenky problém dále pusobit prímo osobne na bezpocet prívržencu, Rídit je a vésti. A práve v té míre, kdy je z duvodu nárustu spolecenství vylouceno nejkratší spojení, nastává nutnost vytvorení propojovacího clánku. Ideální stav je tím ukoncen, a na jeho místo nastupuje nutné zlo organizace. Vytvárejí se malé podskupiny, které v politické organizaci predstavují napr. místní skupiny, zárodecné bunky budoucí organizace.

Aby se jednotka neoddálila spolecné víre, smí strukturování probehnout teprve tehdy, pakliže je naprosto bezpodmínecne prijata autorita duchovního zakladatele a jim založené školy. Geopolitický význam centrálního strediska hnutí pritom nesmí být precenován. Pouze existence podobného místa, opredeného závojem magického kouzla Mekky ci Ríma, muže hnutí trvale dávat onu sílu, která spocívá ve vnitrní jednote a v uznání reprezentacní špicky této jednoty.

A proto se pri vytvárení prvních organizacních bunek nikdy nesmí opomenout jak zduraznování, tak hlavne vyzdvihování významu výchozího místa puvodní myšlenky. Stupnování ideového, morálního a skutecného významu výchozího a vedoucího místa hnutí musí probíhat práve v té míre, kdy nadmerné množství základních organizacních bunek hnutí vyžaduje další integraci do nových organizacních struktur.

Stoupající množství jednotlivých prívržencu a nemožnost dalšího prímého formování spodních clánku, nutí konecne formovat toto nespocetné navýšení spodních organizacních clánku do vyšších organizacních celkum, které by se snad politicky daly oznacit jako župní, ci okresní svazy.

A jak bylo doposud ješte docela snadné udržet si autoritu puvodní centrály vuci podléhajícím místním skupinám, o to težší nyní bude ubránit tento postoj vuci neustále se tvorícím vyšším organizacním formám. To je však predpoklad pro jednotnou existenci daného hnuti, a tím i pro uskutecnení jeho myšlenky.

A když budou konecne uzavreny i tyto vetší meziclánky nových organizacních forem, stupnuje se opet potíž v tom, uchovat vuci nim vedoucí charakter puvodního zakládajícího místa, jeho školy, atd.

A proto smi být mechanické formy organizace vybudovány pouze do té míry, kdy je bezpodmínecne zajištena ideová autorita dané organizacní centrály. U politických útvaru muže být tato garance zajištena pouze praktickou mocí.

Z toho vyplývají následující smernice pro vnitrní strukturu hnutí:

a) Koncentrace celkové spolupráce nejprve na jedno jediné místo: Mnichov. Vytvorení skupiny z naprosto spolehlivých prívržencu, a vytvorení školy pro pozdejší zpracování vlastních idejí. Získání potrebné autority na onom daném míste, pro pozdejší možné zretelné úspechy.

Pro uvedení hnutí a jejich vudcu ve všeobecnou známost, je nutno nejenom otrásti vírou v neporazitelnost marxistického ucení v daném míste, nýbrž i dokázat možnost protichudného hnutí.

b) Vytvárení místních skupin teprve tehdy, je-Ii bezpodmínecne uznaná autorita centrálního vedení v Mnichove.

c) Vytvárení okresních, župních, ci zemských svazu také nesmí probíhat pouze dle potreby jako takové, nýbrž teprve po dosažení jistoty o bezpodmínecném uznání centrálního vedení .

Jinak je vytvárení nových organizacních forem závislé na existenci jedincu, kterí pricházejí do úvahy coby vudci príslušných svazu.

Pritom existuji dve cesty:

a) Hnutí disponuje potrebnými financními prostredky k vyškolení zpusobilých jedincu pro pozdejší vudcovství. Postupne pritom nasazuje získaný materiál dle hledisek taktické a jiné úcelnosti.

Tato cesta je nejjednodušší a nejrychlejší. Vyžaduje však veliké financní prostredky, nebot tento vudcí materiál muže pro hnutí pracovat pouze pokud je placen.

b) Hnuti není schopno, z duvodu nedostatku financních prostredku, nasadit placenou vudcí sílu, a je zprvu odkázáno na neplacené funkcionáre.

Tato cesta je však pomalejší a nárocnejší.

Vedení hnutí musí dle okolností nechat ležet ladem obrovská území do té doby, dokud se v radách prívržencu neobjeví autorita, která je schopná a ochotná vstoupit do služeb vedení, a zorganizovat a vést hnutí v príslušné oblasti.

Muže se stát, že se v obrovské oblasti nenajde nikdo takto schopný, zatímco na jiném míste se objeví dva, nebo dokonce tri takoví, približne stejne schopní. Težkosti, které souvisí s takovým rozvojem, jsou složité a mohou být prekonány teprve po nekolika letech.

Predpokladem pro vytvorení nové organizacní formy je stále a nadále i bude jedinec schopný jejího vedení. Stejne jako je v celé své organizacní forme bezcenná armáda bez dustojníku, je i politická organizace nicím bez odpovídajících vudcu.

Zanedbání vytvorení místní skupiny je pro hnuti lepší, než selhání její organizace, když chybí vedoucí a kupredu hnací osobnost vudce.

K vudcovství jako takovému nepatrí pouze vule, nýbrž i zpusobilost, pricemž prubojnosti a síle vule musí být pridelen vetší význam, než genialite jako takové, avšak nejdrahocennejší je pak spojeni schopnosti, rozhodnosti a vytrvalosti.

12.

Budoucnost daného hnutí je podmínena fanatizmem, ba dokonce nesnášenlivostí, se kterou ho jeho prívrženci jako jediné správné zastupuji a prosazují proti útvarum podobného druhu.

Je velikou chybou verit, že síla hnuti pribývá díky sjednocování se s podobne vytvorenými útvary. Každé zvetšení touto cestou znamená zprvu samozrejme nárust vnejšího objemu a tím v ocích povrchního pozorovatele i moci. Ve skutecnosti však pouze prebírá zrna, která pozdeji vyklící pouze do úcinku vnitrního oslabeni.

Nebot at už se o podobných dvou hnutí ríká co chce, ve skutecnosti nikdy stejná nebudou. V opacném prípade by to pak nemohla být hnuti dve, nýbrž pouze jenom jedno jediné. A je naprosto jedno, v cem tyto rozdíly spocívají, a i kdyby byly zduvodneny pouze ruznou schopností, ci neschopností jejich vedení, proste existují. Prírodnímu zákonu veškerého vývoje neodpovídá propojení dvou nestejných útvaru, nýbrž vítezství silnejšího, a pomocí tímto zaprícineného boje pak i vyšlechteni vyšší síly a moci víteze.

Spojením dvou podobných politických stranických útvaru lze získat momentální výhody, do budoucna je však úspech získaný touto cestou, pouze prícinou pozdeji se vyskytnuvších vnitrních problému.

Velikost hnutí je zajištována výhradne pomocí svobodného vývoje vnitrních sil a jejich trvalým nárustem, až ke konecnému vítezství nad všemi konkurenty.

Ano, lze ríci, že jeho síla, a tím i jeho životaschopnost, je chápána jako nárust pouze do té doby, dokud jako predpoklad jejího bytí uznává základní princip boje, a že hnuti dosáhlo vrcholu svých sil v momente, kdy se schyluje k jeho naprostému vítezství.

Snažit se o dosažení cíle se hnutí vyplatí pouze v tom prípade, kdy to nevede pouze k momentálnímu úspechu, nýbrž když se dosáhne dlouhodobého rustu, a to pouze zcela netolerantním, vytrvalým bojem.

Hnutí, jehož nárust je založen na takzvané integraci podobných útvaru, a jeho síla je tedy založena na kompromisech, je rovno skleníkovým rostlinám. Rostou do výše, avšak chybí jim ona síla, po staletí odolávat a vzdorovat tem nejsilnejším bourím.

Velikost každé mohutné organizace, ztelesnující na tomto svete nejakou myšlenku, spocívá v náboženském fanatizmu, kterým se netolerantne prosazuje proti všemu ostatnímu, fanaticky presvedcen o svém právu. Když je nejaká myšlenka sama o sobe správná, a dle toho je vyzbrojena a pripravena k zahájení boje na tomto svete, je neporazitelná, a každé pronásledování pouze povede k jejímu vnitrnímu posílení.

Velikost krestanství nespocívala v pokusech srovnávat se s podobne uzpusobenými filosofickými názory antiky, nýbrž v neúprosném, fanatickém zvestováni a zastupování vlastní víry.

Zdánlivý náskok, který hnutí získá svým zaclenováním, bude lehce dohnán trvalým prílivem sil nezávisle stálé, samo se obhajující víry a její organizace.

13.

Hnutí musí své cleny vychovávat zásadne tak, aby snad nespatrovali v boji neco nepatricného, nýbrž aby o nej sami usilovali. Nesmí se obávat neprátelství protivníka, nýbrž musí ho vnímat jako predpoklad vlastního práva své existence. Nesmí se zaleknout nenávisti neprátel a jejich projevu proti naší národní pospolitosti a našemu svetonázoru, nýbrž po nich toužit. K projevum této nenávisti však patrí také lež a pomluva.

Ten, kdo není v židovském tisku potírán, to znamená pomlouván a osocován, není rádným Nemcem a žádný skutecný Nacionální Socialista. Správný úhlomer pro merení hodnoty svého smýšlení, správnosti svého presvedcení a síly jeho vule je nenávist, která je mu stran úhlavního neprítele našeho národa projevována.

Príslušníci hnutí a v širokém smyslu slova i všichni príslušníci našeho národa musí být neustále upomínáni v tom, že Žid ve svých novinách neustále lže, a že sama malá jednorázová pravda slouží ke krytí nejakého vetšího podvodu, címž je zase jenom chtenou lží. Žid je velmistr ve lhaní, a lež a podvod jsou jeho bojové zbrane.

Každé židovské shromáždení a každá židovská lež je jizvou na tele našich bojovníku.

Ten koho nejvíce tupí, je nám nejbližší, a koho nejvíce nenávidí, je náš nejvetší prítel.

Kdo si ráno koupí židovské noviny, aniž by se v nich nespatril potupen a pohanen, nezužitkoval prospešne minulý den. Nebot kdyby tomu tak bylo, byl by Židem pronásledován, špinen, osocován, pomlouván. Pouze ten kdo se úcinne postaví tomuto úhlavnímu nepríteli naší národní pospolitosti a každé Árijské pospolitosti a kultury, smí ocekávat pomluvy této rasy a zároven i boje tohoto národa.

Když tyto principy prejdou našim prívržencum do krve a kostí, stane se naše hnutí neporazitelným a neotresitelným.

14.

Hnutí musí všemi prostredky vyžadovat úctu pred každým z jejich clenu. Nikdy nesmí zapomenout, že v hodnote jedince spocívá hodnota celé spolecnosti, že každá myšlenka a každý výkon je výsledkem tvurcí cinnosti jedince, a že každý obdiv pred velikostí nepredstavuje pouze dávku díku temto jedincum, nýbrž že kolem nich ovazuje spojující stuhu.

Jedinec jako takový je nenahraditelný. Zvlášte pak tehdy, když ztelesnuje kulturne tvurcí element. Tak, jako nemuže být nahrazen slavný mistr tím, že se nekdo snaží dokoncit jeho napul hotový obraz, stejne tak nenahraditelní jsou i velcí básníci a myslitelé, velcí státníci a vojevudci. Nebot jejich cinnost spocívá vždy ve zrucnosti. Tato zrucnost není mechanicky naucená, nýbrž je díky boží prízni vrozená.

Všechny velké revoluce a výdobytky této planety, nejvetší kulturní výtvory, nesmrtelné ciny v oblasti státnické zrucnosti, atd., jsou navždy neoddelitelné spojeny s urcitým jménem, kterým jsou i reprezentovány. Zreknutí se oslav daného velkého ducha, znamená ztrátu vnitrní síly, která z tohoto jména proudí do srdcí všech mužu a žen.

To ví nejlépe Žid. Práve on, jehož velikáni jsou velcí pouze v nicení lidstva a jeho kultury, dbá na jejich modlárské obdivování. Pokouší se znevažovat uctívání národních velikánu a oznacuje ho za "kult osobnosti".

Pokud je národ zbabelý, a podlehne této židovské troufalosti a drzosti, zríká se oné obrovské síly, která v tom spocívá. Nebot ta nespocívá v úcte k širokým masám, nýbrž v obdivu géniu a v jejich povznášení a vyvyšování.

Když jsou lidská srdce zlomená a lidské duše zoufají, tu se z prítmí dávné minulosti objeví ti velcí premožitelé bídy a nouze, pohany a potupy, duchovní nesvobody a telesného násilí, a podají tem malomyslným smrtelníkum svou nesmrtelnou paži!

A beda národu, který by se stydel ji uchopit!

V pocátcích existence našeho hnutí jsme netrpeli nicím více, než bezvýznamností, neznalostí našeho názvu a s tím spojenou otázkou kladného úspechu. Nejtežší v techto pocátcích, kdy se dohromady sešlo casto pouhých šest, sedm ci osm osob naslouchajících slovum recníka, bylo, probudit a udržet v tomto malém kruhu víru v obrovskou budoucnost tohoto hnutí.

Je nutno si uvedomit, že se scházelo šest, nebo sedm mužu, sami bezejmenní a chudí dáblové s úmyslem vytvorit hnuti, kterému by se jednou melo podarit to, co se nepodarilo ani tem nejvetším masovým stranám, totiž znovuobnovení Nemecké Ríše neslýchané mohutnosti a velkoleposti. Kdyby nás jen byl tehdy nekdo napadl, nebo nás nejak zesmešnil, byli bychom štastní v obou prípadech. Nebot ponižujícím bylo tehdy práve naprosté prehlížení, se kterým jsme tehdy byli konfrontováni, a kterým jsem tehdy osobne nejvíc trpel.

Když jsem vstoupil do okruhu techto nekolika mužu, nemohla být žádná rec jak o strane, tak o hnutí. Své pocity z prvního setkáni s tímto drobným útvarem jsem již popsal. V následujících týdnech jsem mel tehdy cas a možnost rádne si prostudovat ono zprvu ne skutecné zjevení takzvané strany. Obraz byl, Buh je mi svedkem, tížive sklicující. K dispozici nebylo nic, ale zhola nic. Jméno strany, jejíž výbor reprezentoval v podstate celou clenskou základnu, a která byla tak, nebo tak tím, proti cemu se snažila bojovat, totiž parlament v malém. Také zde se hlasovalo, a když už na sebe ve velkých parlamentech rvali nekolik mesícu kvuli velkým problémum, zde v tomto malém kroužku se vedl nekonecný dialog kvuli každé odpovedi na štastne došlý dopis!

Verejnost o tomto všem samozrejme nemela ani tušení. Nikdo v Mnichove, krome jejich vlastních príslušníku a jejich nekolika príbuzných, tuto stranu neznal ani podle jména.

Každou stredu se v mnichovské kavárne konala takzvaná schuze výboru, a jednou týdne recnický vecer. A jelikož byla kompletní clenská základna zastoupena ve výboru hnutí, byly samozrejme prítomny stále stejné osoby. Nyní šlo tedy o to, rozptýlit konecne tento malý kroužek, získat nové prívržence, a hlavne zviditelnit jméno hnutí, a to za každou cenu.

Použili jsme k tomu následující techniku:

Každý mesíc, pozdeji každých ctrnáct dní jsme se snažili usporádat shromáždení. Pozvánky byly psány na lístky psacím strojem, nebo jednoduše rucne, a byly zprvu námi rozesílány, resp. roznášeny. Každý se obrátil na okruh svých známých, a snažil se toho ci onoho pohnout k návšteve našeho shromáždení.

Úspech byl žalostný.

Vzpomínám si ješte, jak jsem osobne v techto ranných dobách roznesl na osmdesát techto pozvánek, a jak jsme pak následný vecer cekali na lidové masy, které se mely dostavit.

S hodinovým zpoždením musel konecne "predsedající" otevrít shromáždení'. Bylo nás opet sedm, onech starých sedm.

Prešli jsme k tomu, nechávat si pozvánky psát v jednom mnichovském papírnictví na stroji a množit je. Úspech se dostavil na dalším shromáždení v nekolika nových posluchacích. A tak pocet pomalu stoupal z jedenácti na trináct, konecne na sedmnáct, triadvacet, až na ctyriatricet posluchacu.

Pomocí drobných penežních sbírek v našem kruhu chudých dáblu byly nakonec shromáždeny prostredky k tomu, aby konecne mohlo být, v tehdy ješte nezávislém liste "Mnichovský pozorovatel", uverejneno naše shromáždení v Mnichove. Úspech však byl tentokrát neslýchaný. Usporádali jsme toto shromáždení v mnichovské Dvorní pivnici (nezamenovat se slavnostním sálem Dvorního pivovaru), v malém sálku, který pojal neco kolem sto triceti osob. Me samotnému pripadal tento prostor jako obrovská hala, a každý z nás se strachoval, zda se nám podarí onoho vecera zaplnit tuto obrovskou budovu posluchaci.

V sedm hodin bylo prítomno sto jedenáct osob, a shromáždení bylo zapocato.

Jeden mnichovský profesor prednášel hlavní referát, a já mel vystoupit jako druhý poprvé na verejném projevu.

Tehdejšímu prvnímu predsedajícímu panu Harreravi to pripadalo jako velmi odvážný kousek. Tento pán, který si byl jinak velmi jistý svou výrecnosti, mel náhle dojem, že snad dokáži všechno možné, pouze hovorit ne. Toto mínení si nenechal vyvrátit ani v následné dobe.

Veci však probehly zcela jinak. Me bylo k mému prvnímu projevu na verejnosti urceno dvacet minut recnické doby.

Hovoril jsem tricet minut, a to co jsem dríve, aniž bych to jakkoliv vedel, jednoduše vnitrne cítil, se nyní potvrdilo skutecnosti: dokázal jsem hovorit! Po triceti minutách byli lidé v tomto malém sále doslova zelektrizovaní, a nadšení se projevilo nejprve v tom, že má výzva k verejné sbírce nám vynesla tri sta marek. Tím z nás spadla jedna obrovská zátež. Nebot náš financní nedostatek byl v té dobe tak kritický, že jsme nemeli naprosto žádnou šanci nechat vytisknout hlavní zásady hnutí, ci vydat nejaké letáky. Nyní byl položen základní kámen malému fondu, ze kterého mohly být pokryty alespon ty nejpotrebnejší a nejduležitejší veci.

Avšak i z jiného ohledu mel tento úspech našeho prvního vetšího shromáždeni obrovský význam.

Zacal jsem tehdy výboru privádet cerstvé mladé síly. Behem dlouholeté vojenské služby jsem poznal spoustu verných kamarádu, kterí nyní na základe mé domluvy pocali vstupovat do nového hnutí. Byli to samí cinorodí mladí lidé, zvyklí na disciplínu, vyrostlí na zásadách vojenské služby, totiž že nemožné neexistuje, a když se chce, jde všechno.

Jak nutný však byl príliv této mladé krve, se dalo rozpoznat již po nekolika týdnech spolupráce.

Tehdejší první predseda strany, pan Harrer, byl vlastne novinár a jako takový byl velice vzdelaný. Avšak jako vudce strany byl jedno obrovské bremeno, nebyl schopným recníkem pro masy. A jak byla jeho práce úzkostlive peclivá a svedomitá, tak ji chybel vetší elán, zpusobený snad práve chybejícím recnickým nadáním. Pan Drexler, tehdejší predseda mnichovské organizace byl prostý delník, jako recník taktéž bezvýznamný, navíc nebyl vojákem. Nikdy neabsolvoval základní vojenskou službu, behem války také nebyl vojákem, takže jeho již tak slabému a nejistému charakteru chybela ona jedinecná škola, která dokáže z nejisté a slabé povahy ucinit pravého muže. A tak oba pánové nebyli kováni zrovna k tomu, nejenom nésti v srdci onu fanatickou víru ve vítezství hnutí, nýbrž také neotresitelnou energii vule, a když to bude potreba zlikvidovat s brutální bezohledností jakýkoliv odpor, který by se chtel postavit do cesty nove vzrustající myšlence. Toho jsou schopny pouze osobnosti, ve kterých drímá duch oné vojenské ctnosti, která se dá nejlépe oznacit takto: hbitý jako chrt, houževnatý jako kuže a tvrdý jako Kruppova ocel.

Tehdy jsem byl sám ješte vojákem. Mé vnejší i vnitrní vzezrení bylo vytríbeno skoro šesti lety u armády, a tak jsem tímto kroužkem musel být prijímán velice rozpacite a cize. Také já jsem se odnaucil rcení "to nejde", nebo "to nepujde", "toho by se clovek nemel odvažovat, je to moc nebezpecné", atd.

Nebor nebezpecné to samozrejme bylo. V roce 1920 bylo na spouste míst v Nemecku proste nemožné usporádat národní shromáždeni, které by si trouflo obrátit se na široké masy a otevrene je zvát k úcasti na nich. Jejich úcastníci byli vetšinou krvave rozehnáni a pronásledováni. K temto mistrovským kouskum však nebylo zapotrebí mnoho námahy, nebor i ty nejvetší takzvané obcanské masové mítinky se rozutekly pred pár tucty komunistu jako zajíci pred honícím psem. Avšak cím méne si rudí všímali techto obcanských klubu, o jejichž vnitrní bezelstnosti a tím i neškodnosti vedeli více než sami jejich clenové, tím rozhodneji však byli pripraveni zasáhnout všemi prostredky vuci hnutí, které pro ne predstavovalo hrozbu. A nejúcinnejším prostredkem zde byl jako vždy teror a násilí.

Nejvíce však museli tito marxistictí podvodníci nenávidet ono hnutí, jehož cílem bylo získání té masy, která doposavad stála ve službách mezinárodních, marxistických, židovsko-burzovních stran. Již název Nemecká Strana Pracujících pusobil dráždive. Tak se dalo lehce predpokládat, že pri první vhodné príležitosti musí dojít ke stretu s tehdy ješte vítezným kalichem, z nehož pijí marxistictí popoháneci.

V úzkém kruhu tehdejšího hnutí panovala samozrejme urcitá obava z podobného stretnuti. Byly snahy vystupovat co nejméne na verejnosti, z obavy pred výpraskem. V duchu panovaly obavy, že by první vetši shromáždení mohlo být rozprášeno, címž by bylo navždy vyrízeno i celé hnutí. Se svým názorem, že bychom se tomuto boji nemeli vyhýbat, nýbrž že bychom mu meli celit, a pristoupit k takové výzbroji, která by nás pred tímto násilím ochránila, jsem mel v hnutí velice težkou pozici. Teror se nedá zlomit duchem, nýbrž zase jenom terorem. Úspech prvního shromáždení ve mne tento názor jenom posílil. Byla tu chut a odvaha usporádat druhé, již podstatne vetši shromáždení.

Kolem ríjna 1919 se v Ebertove pivnici konalo druhé vetší shromáždení. Téma: Brest-Litevsko a Versailles. Vystoupili ctyri recníci. Já sám jsem hovoril neco kolem hodiny, a úspech byl vetší, než pri prvním shromáždeni. Pocet posluchacu presáhl pocet sto tricet. Jediný pokus o narušení tohoto shromáždení byl zlikvidován již v zárodku mými kamarády. Strujci této výtržnosti byli s boulemi na hlave sraženi ze schodu.

Za ctrnáct dní nato se ve stejném sále konalo další shromáždení. Pocet prítomných tentokrát presáhl sto sedmdesáti osob, címž byl i sál velmi dobre obsazen. Opet jsem hovoril, a úspech byl opet vetší,

než pri minulém shromáždeni.

Naléhal jsem na vetší sál. Konecne jsme takový nalezli na opacném konci mesta v "Nemecké ríši" na Dachauerské tríde. První shromáždení v nových prostorech nenavštívilo tolik posluchacu, jako ty predchozí, slabých sto ctyricet lidí. Ve výboru zacaly opet klesat nadeje, a vecní pochybovaci zacali verit, že prícinou špatné návštevnosti je príliš casté opakováni našich shromáždeni. Došlo k prudkým rozporum, ve kterých jsem zastupoval stanovisko, že sedmi set tisícové velkomesto je sto strávit jedno shromáždení nejenom každých ctrnáct dní, ale i každý týden, a že nepríznivým obratem se clovek nesmí nechat zmást, že vytýcená trasa je správná, a že dríve, ci pozdeji se neustálou vytrvalostí musí dostavit patricný úspech. Celá ta doba na prelomu let 1919/20 byla jedním velkým bojem za posílení duvery ve vítezící sílu mladého hnutí, a za postupne rostoucí fanatizmus, který pak jako víra prenáší kopce.

Príští shromáždení v tom samém míste mi opet dalo za pravdu. Pocet návštevníku presáhl dvou stovek, což byl jak skvelý vnejší, tak i financní úspech.

Popohánel jsem k usporádání dalšího shromáždení. Konalo se za dalších ctrnáct dní a posluchacstvo presáhlo poctu dve sté sedmdesáti osob.

Za dalších ctrnáct dní jsme svolali již po sedmé príslušníky mladého hnutí a jejich príznivce, a ty samé prostory jen steží pojali tísnící se dav lidí, který tentokrát cítal více než ctyri sta posluchacu.

V této dobe probehlo vnitrní zformováni mladého hnutí. Pritom docházelo v malém kruhu obcas k menším ci vetším urputným roztržkám. Z ruzných stran docházelo, stejne jako dnes, a jako tomu bylo již tehdy, ke kritice oznacování mladého hnutí za stranu. Spatroval jsem v tomto pojetí stále dukaz neschopnosti a duchovní nevyzrálosti tech, kterých se to týkalo. Byli to a jsou to neustále ti lidé, kterí nedokáží rozlišit vnejší od vnitrního, a kterí se pokoušejí spatrovat hodnotu hnutí v jeho pokud možno nabubrele znejícím názvu, což nejvíce obnáší slovní zásoba našich praotcu.

Tehdy bylo velice težké vysvetlit lidem, že každé hnutí, které doposud nedosáhlo vítezství své myšlenky, a tedy i svého cíle, je stranou, i kdyby si dalo tisíckrát jiný název.

Když chce nekdo prakticky provést uskutecnení své odvážné myšlenky, jejíž realizace je v zájmu svých spoluobcanu, pokusí se nejprve nalézt prívržence, kterí jsou ochotni tyto zájmy zastupovat. A i kdyby mel tento úmysl spocívat pouze v tom, znicit v té dobe stávající stranictví, a ukoncit roztríštenost, jsou zástupci tohoto názoru a zvestovatelé techto úmyslu sami stranou, a to minimálne dokud nebude dosaženo jejich cíle. Je to pouze slovní hnidopišství, když si nejaký šosácký lidový teoretik, jehož praktické zkušenosti jsou v naprostém protikladu k jeho vedomostem, namlouvá, že zmenou oznacení zmení stranický charakter, který vlastní každé mladé hnutí.

Práve naopak.

Pokud je neco nelidového, potom je to práve ono pohazování si se starogermánskýrni výrazy, které jednak nezapadají do naši doby, a za druhé neznací nic urcitého. Ba naopak mohou lehce vést ke spatrování významu hnutí v jeho vnejším jazykovém výrazu. To je skutecné nerád, který lze dnes spatrit velice casto.

Již tehdy a následne i v pozdejších dobách jsem neustále musel varovat pred temi lidove-nemeckými potulnými hnidopichy, jejichž pozitivní cinnost byla rovna nule, ovšem jejichž namyšlenost neznala mezí. Mladé hnutí se muselo a stále musí chránit pred prílivem lidí, jejichž jediné porucení spocívá v prohlášení, že již tricet, nebo dokonce ctyricet let bojovali za stejnou myšlenku. Kdo však po ctyricet let zastupuje takzvanou jednu myšlenku, aniž by dosáhl jakéhokoliv úspechu, a aniž by zabránil vítezství protivníka, prinesl pouze jen ten nezvratitelný dukaz vlastní ctyricetileté neschopnosti. Nejvetší nebezpecí však spocívá v tom, že tyto živly by se nechtely zapojit do hnutí jako jeho jednotlivé clánky, nýbrž blouzní o vudcích místech, ke kterým se cítí, na základe své dlouholeté cinnosti, být jaksi povoláni. Beda, když se takoví lidé dostanou do mladého hnutí! Stejne jako se obchodník, který behem ctyriceti let dusledne znicil velký podnik, nehodí k zakládání nového, tak se i takový lidový Metuzalém, který behem této doby pokazil a zkornatel nejakou velkou myšlenku, nehodí k vedení nového, mladého hnutí!

Takoví lidé pricházejí do nového hnutí pouze z cásti s úmyslem sloužit mu a být užitecní myšlence nové víry, Vetšinou se pod jeho ochranou a pomocí jeho možností snaží pomocí svých myšlenek ješte jednou ucinit lidstvo neštastným. Jaké myšlenky to však jsou, to se dá jen težko zopakovat.

Charakteristické pro tyto povahy je, že básní o starogermánském bohatýrství, o šedém závoji dávných dob, o kamenných sekyrách, mecích a štítech, jsou však obrovští zbabelci, jaké si clovek jen muže predstavit. Nebot stejní lidé, kterí ve vzduchu šermují s vernými plechovými kopiemi starogermánských mecu, a na vousaté hlave nosí preparovanou medvedí kuži s rohy, a prosazují boj s duchovními zbranemi, se jako hejno hus ve spechu rozutecou pred každým gumovým komunistickým obuškem. Potomstvo nebude mít mnoho duvodu oslavovat jejich hrdinskou existenci v nejakém novém eposu.

Poznal jsem bohužel tyto lidi až moc dobre, takže mi nikdo nemuže mít za zlé, když jsem k jejich odpornému herectví cítil pouze nejhlubší odpor. Na široké masy však pusobili smešne, a Židé meli veškeré právo, ochranovat tyto lidové komedianty, a oznacovat je dokonce za skutecné zástupce budoucího nemeckého státu, Pritom jsou tito lidé ješte vetšinou neskonale namyšlení a pres všechny dukazy jejich naprosté neschopnosti si stále myslí, že ví všechno nejlépe, a stávají se skutecnou pohromou pro všechny pravé a prí mé bojovníky, jejichž hrdinství úctyhodne vyzaruje nejenom z minulosti, nýbrž kterí se pokoušejí svým jednáním dát stejný obrázek i svému potomstvu,

U techto lidí se ani nedá dost dobre rozlišit, kdo jedná ze své vnitrní hlouposti a neschopnosti, a kdo tím sleduje nejaké urcité cíle. Zvlášte u takzvaných náboženských reformátoru na starogermánském podkladu jsem mel vždy dojem, jako by byli vysláni onemi mocnostmi, které si neprejí opetovný rozmach našeho národa. Vždyt jejich cinnost odvádí náš lid od spolecného boje proti spolecnému nepríteli Židovi. Své síly místo toho vybíjejí v nesmyslných a neštastných náboženských roztržkách. A práve z tohoto duvodu je nutné zrízení silné centrální moci ve smyslu bezpodmínecné autority vedeni v daném hnutí. Pouze pomocí ní lze tomuto zhoubnému elementu zatrhnout jeho remeslo. A práve z tohoto duvodu lze nejvetší neprátele jednotného, rázne vedeného a rízeného hnutí nalézt v okruhu techto lidových ahasveru. Nenávidí totiž v hnutí onu moc, která celí tomuto nerádu.

Ne nadarmo si mladé hnutí jedenkrát vytycilo urcitý program a nepoužilo pritom slovo "lidový". Pojem lidový je díky své abstraktní výkladové neomezenosti nepoužitelný jako možný podklad príslušného hnutí, a nenabízí žádné merítko pro príslušnost k nemu. Tím nedefinovatelnejší tento pojem prakticky je, tím neomezenejší možnosti výkladu skýtá, a o to více stoupá i šance odvolávat se na neho. Vložení takto nejasného a mnohostranne výkladového pojmu do politického života, vede k rozpadu oné tuhé bojové pospolitosti, nebot tato nemuže existovat v momente, kdy bude urcení své víry a vule prenecháno každému jedinci.

Je také hanebné, kolik lidí se dnes ohání slovem "lidový", a všichni mají svuj vlastní výklad tohoto pojmu. Jeden vážený bavorský profesor, známý bojovník s duchovními zbranemi a úcastník duchovních tažení na Berlín, srovnává pojem lidový ve vztahu k monarchii. Tato ucená hlava však samozrejme ponekud zapomnela popsat blíže totožnost naší nemecké monarchie minulé doby s dnešním pojetím slova lidový. A také se obávám, že by se to onomu pánovi také težko kdy podarilo. Nebot neco nelidovejšího, než byla vetšina nemeckých monarchistických státních útvaru, si clovek snad už ani nedokáže predstavit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by nezanikly, a naopak jejich zánik je pouze dukazem nesprávnosti jejich lidové ideologie.

A tak každý tento pojem vykládá tak, jak mu sám nejlépe rozumí. Taková rozmanitost mínení však nemuže v žádném prípade sloužit jako podklad k politickému bojovému hnutí.

A to vubec nehlede na jejich neprakticnost a obzvlášte neznalost lidového ducha techto lidových Janku dvacátého století. Je dostatecne ilustrována smešností, s jakou k ní pristupují levicáci. Clovek je nechává žvanit, a vysmívá se jim.

Ten, komu se na tomto svete nepodarí být nenáviden svými protivníky, mi coby prítel nepripadá dost dobrý. A tak také prátelství takovýchto lidí bylo pro naše mladé hnutí nejenom bezcenné, nýbrž, a to predevším, i škodlive. A to byl také duvod, proc jsme zprvu zvolili název "strana", doufali jsme totiž že již tím od sebe zaplašíme celé hejno techto lidových námesícníku, a proc jsme se oznacili jako Nacionálne Socialistická Nemecká Strana Pracujících.

Prvním výrazem jsme si od tela drželi všechny ty staroveké blouznivce, mluvky a citátory takzvané lidové myšlenky. Druhý výraz nás osvobodil od celého zástupu rytíru s duchovním mecem, od všech tech horekujících hub, které trímají duchovní zbran jako ochranný štít pred svou vlastní zbabelostí.

Samosebou se rozumí, že jsme v následné dobe byli nejvíce napadáni práve onemi posledne zmínenými, samozrejme ne skutecne, nýbrž pouze perem, nebot od techto lidových oslu se nedá ocekávat ani nic jiného. Pro ne je samozrejme naše zásada "kdo nás napadne násilím, ten se s násilím i potáže" necím strašným. Vycítají nám nejenom hrubé uctíváni gumových obušku, nýbrž i závadného ducha jako takového. To, že na shromáždení lidu muže být umlcen Demosténes, a to pouze za pomocí pouhých padesáti idiotu, kterí se spoléhají na svou výrecnost a predevším pesti, tyto šarIatány vubec nezajímá. Vrozená zbabelost jim nikdy neumožní dostat se do takového nebezpecí. Nebot oni nepracují "hlucne" a "doterne", nýbrž pekné "v klidu'.

Musím i dnes neustále naše mladé hnutí varovat pred podobnými "tichými pracovníky". Nebot tito jsou nejenom zbabelci, ale také budižknicemové a povaleci. Clovek, který je znalý veci, je si vedom daného nebezpecí, zretelne pred sebou vidí možnosti nápravy, má povinnost vystupovat proti zlu a snažit se o jeho potíráni ne ve vší tichosti, nýbrž na otevrené verejnosti. Nedelá-li to, pak je bídný slaboch nedbalý své povinnosti, který selhal budto ze zbabelosti, nebo z lenosti a neschopnosti. Vetšina techto "tichých pracovníku" se však tvárí, jako kdyby buhví co vedeli. Nejsou niceho schopni, ale snaží se svými triky oklamat celý svet. Jsou líní, avšak svou "tichou" prací se snaží vzbudit dojem jak enormní, tak i snaživé cinnosti. Zkrátka a dobre, jsou to švindlíri, politictí manipulanti, kterí nenávidí poctivou práci ostatních. Jakmile se taková lidová nocní mura cítí být povolána do takového "zátiší", mužete vsadit tisíc ku jedné, že v ní naprosto nic neprodukuje, pouze krade ovoce poctivé práce ostatních.

K tomu prichází arogance a domýšlivá drzost této prakticky zahálcivé chátry štítící se svetla, se kterou se vrhají na práci jiných, snaží se ji povýšene kritizovat, címž ve skutecnosti jenom pomáhají našemu úhlavnímu nepríteli naší národní pospolitosti.

I ten poslední agitátor, který vlastní odvahu chlapsky a otevrene zastupovat své názory a prednášet je stojíce na hospodském stole tvárí v tvár svým protivníkum, koná více než tisíc techto ztracených, záludných ustrašencu. Zcela jiste obcas obrátí a získá toho, ci onoho pro své hnutí. Jeho výkon bude zhodnocen, a úcinek jeho jednání bude shledán úspešným. Pouze ti zbabelí podvodníci, kterí si v "tichosti" chválí svou práci a zahalují se tak do ochranného plášte opovrženíhodné anonymity, se nehodí naprosto k nicemu a pri opetovném povstání našeho národa smí platit v pravém slova smyslu za trubce.

Pocátkem roku 1920 jsem popohánel k usporádání první obrovské masové manifestace. V tomto ohledu došlo k názorovým rozporum. Nekterí stranictí vudci meli vec za príliš svudnou, a tím i ve svém úcinku neblahou. Rudý tisk se námi zacal zaobírat, a my jsme byli štastní, že mužeme dosáhnout jejich nenávisti. Zacali jsme vystupovat, coby diskusní recníci, na jiných shromáždeních. Samozrejme že byl každý z nás okamžite umlcen, avšak úspech se dostavoval. Zacala se s námi seznamovat širší verejnost. A cím jsme byli známejší, tím proti nám vzrustal vetší odpor a vztek. A tak jsme smeli doufat, že nás, pri našem prvním velikém masovém shromáždení nemine návšteva vetšího rozmeru našich prátel z rudého tábora.

I me bylo jasné, že pravdepodobnost nejaké eskalace je víc než velká. Avšak boj musel být vybojován, a když ne dnes, tak za nekolik mesícu. Záleželo zcela na nás, zda již od prvního dne zvecníme naše hnutí slepým, bezohledným postojem. Znal jsem až moc dobre mentalitu príslušníku rudé strany, než abych nevedel, že extrémní a odhodlaný odpor na ne udelá obrovský dojem, ale že pritom mužeme získat i nové prívržence. A k tomuto odporu je nutno se rozhodne postavit.

Tehdejší první predseda strany, pan Harrer, mým úmyslum ve vztahu ke zvolené dobe neveril, a v dusledku toho jako cestný, prímý muž odstoupil ze svého vudcího místa. Na jeho místo se posunul pan Drexler. Já sám jsem si v hnutí vyhradil organizaci propagandy, a tu jsem také bezohledne provádel.

A tak byl jako termín uskutecneni prvního velikého lidového shromáždeni tehdy ješte neznámého hnutí stanoven na 24. leden 1920.

Prípravy jsem vedl sám osobne. Byly velmi krátké. Celý aparát byl usporádán tak, aby mohl provádet bleskurychlá rozhodnutí. K soucasným otázkám mela být zaujata pozice behem 24 hodin formou masového shromáždení. Jeho oznámení mela probehnout pomocí plakátu a letáku, jeho smer mel být urcen z hlediska toho, co jsem v hrubých obrysech již predložil coby pojednání o propagande. Pusobení na široké masy, koncentrace na malý pocet bodu, stálé opakování toho samého, sebejisté a sebevedomé znení textu ve forme apoštolského tvrzení, nejvetší vytrvalost v šírení a trpelivost v ocekáváni úcinku.

Za základní barvu byla zvolena rudá. Je vybicující a musela nejvíce naše protivníky popuzovat a dráždit, címž se tak nebo tak dostaneme do jejich podvedomí a pameti,

V následující dobe se i v Bavorsku ukázalo vnitrní sbratrení marxistu a Centra, coby politické strany. Nejzretelneji to bylo patrné starostí, se kterou se vládnoucí Bavorská lidová strana pokoušela zeslabit a posléze i zamezit úcinku našich plakátu na rudou delnickou masu. Když policie nenašla žádný jiný prostredek jak by proti tomu zakrocila, musela být nakonec zavedeny "dopravní ohledy", aby tak bylo zadostiucineno rudým spolkovým soudruhum, a za vydatného prispeni takzvané celonemecko-národní lidové strany byly tyto plakáty, které slibovaly vrátit statisíce mezinárodních popuzených a svedených delníku zpet nemecké národní pospolitosti, nakonec zcela zakázány. Tyto plakáty (pridané prvnímu a druhému vydání této knihy jako príloha) mohou nejlépe doložit mocný zápas, který v té dobe mladé hnutí vybojovalo. Budou však také archivovány potomstvem jako svedectví vule a uprímnosti našeho smýšlení a zvule takzvaných národních úradu v potlacování jím nepríjemného znárodnování a tím i znovuzískávání širokých vrstev naší národní pospolitosti.

Napomohou také znicit mínení, že v Bavorsku byla národní vláda, a pro potomstvo budou také dokumentovat, že národní Bavorsko v letech 1919,1920,1921,1922 a 1923 nebylo výsledkem jeho

národní vlády, nýbrž pouze vynuceného ohledu, který tato vláda musela brát na pozvolne národne cítící obyvatelstvo.

Vlády samy delaly vše proto, aby tomuto ozdravnému procesu zabránily a zneškodnily ho.

Pouze dva muže je z toho nutno vyjmout:

Tehdejšího policejního prezidenta Ernsta Pohnera a jeho verného poradce vrchního úredníka Fricka. To byli jediní dva vyšší státní úredníci, kterí tehdy meli odvahu být nejprve Nemcem, a pak teprve úredníkem. Na takto zodpovedném míste byl Ernst Pohner jediný, který netokal po prízni mas, nýbrž se cítil být zodpovedný vuci národní pospolitosti, a za znovuvzkríšení jeho nadevše milujícího nemeckého národa byl ochoten vložit do hry, a pokud to bude nutné, i obetovat svou osobni existenci. Proto byl také neustále nepríjemným trnem v oku všem tem úplatným, úrednickým kreaturám, pro než nebyly rozhodující zájmy vlastního národa a znovunastolení jeho svobody, nýbrž pouze rozkazy jejich chlebodárcu, bez ohledu na blaho jim svereného národního celku.

Patril predevším k tem charakterum, který se, oproti ostatním strážcum naši takzvané státní autority, nezalekl neprátelského postoje všech lidových a národních zrádcu, nýbrž po nem, coby rádný muž, samozrejme toužil. Nenávist Židu a marxistu, jejich celý boj plný lží a pomluv byl pro neho jediným štestím uprostred bídy našeho lidu.

Muž žulové poctivosti, antické prostoty a nemecké prímosti, u nehož rcení "radši mrtvý, než otrokem'" nebylo žádnou frází, nýbrž tvorilo souhrn jeho celého vlastního bytí.

On a jeho spolupracovník dr. Frick jsou v mých ocích jediní, kterí mezi státníky mají právo být oznacováni jako spolutvurci národního Bavorska.

Než bylo prikroceno ke konání našeho prvního velkého masového shromáždení, musel být nejprve nejenom shromážden potrebný propagandistický materiál, nýbrž musely být vytišteny i základní smernice programu shromáždení.

Hlavní smernice, které se nám o sestavení programu míhaly pred ocima, podrobne rozvedu v druhém díle této knihy. Zde bych chtel pouze konstatovat, že bylo dosaženo nejenom toho, že mladému hnuti byla dána forma a obsah, nýbrž i zprístupnit jeho cíle širokým masám.

Z takzvaných intelektuálských kruhu zaznely pokusy o zesmešnení a kritiku. Správnost našich tehdejších názoru však poskytl úcinek tohoto programu.

V techto letech jsem byl svedkem vzniku nekolika tuctu nových hnutí, která opet beze stopy zmizela a rozplynula se. Jedno jediné zustalo: Nacionálne Socialistická Nemecká Strana Pracujících. A dnes jsem více než kdy jindy presvedcen, že proti ní mohou bojovat, mohou se snažit jí ochromit, malí stranictí ministri nám mohou zakazovat projevy a slova, avšak vítezství našich myšlenek nikdy nezabrání.

I kdyby jeho jméno pro celou soucasnou vládní garnituru a její zástupce nevyvolalo ani nejmenší vzpomínku, presto zustanou základní principy nacionálne - socialistického programu základy budoucího nemeckého státu.

Ctyrmesícní konáni shromáždení pred lednem 1920 nám pomalu našetrila ony malé prostredky, které jsme nyní použili k vytištení našich prvních potrebných letáku, plakátu a programu.

Pokud chci na záver tohoto dílu vylícit první velké masové shromáždeni našeho hnuti, deje se to proto, že jím strana rozlomila úzký rámec malého sdruženi, a na místo toho poprvé obrovským faktorem naší doby zapusobila na verejné mínení.

Já osobne jsem tehdy mel pouze jedinou starost. Zaplní se sál, nebo budeme hovorit do zívající prázdnoty? Byl jsem uvnitr skalne presvedcen o tom, že pokud lidé prijdou, bude to den obrovského úspechu mladého hnutí. A tak jsem v obavách vyckával tehdejšího vecera.

V 7:30 se melo konat zahájení. V 7:15 jsem vstoupil do slavnostního sálu Dvorního pivovaru na Platzlu v Mnichove, a srdce mi málem puklo radostí. Obrovský prostor byl preplnen lidmi. Hlava na hlave, skoro dvoutisícová masa lidí. A predevším pak prišli ti, na které jsme se chteli obrátit. Skoro polovina sálu se zdála být obsazena komunisty a nezávislými. Naše první velké shromáždení melo mít, díky jim, rychlý konec.

Avšak bylo tomu jinak. Poté co skoncil první recník, chopil jsem se slova já. Po pár minutách zacaly padat poznámky, a v sále došlo k prudkým srážkám. Nekolik verných válecných kamarádu a dalších príznivcu se potýkalo s narušiteli klidu, a postupne se jim podarilo opet cástecne obnovit klid. Mohl jsem hovorit dále. Po pul hodine zacal potlesk prehlucovat výkriky a hulákání.

V tom momente jsem prešel k našemu programu, a zacal jsem ho poprvé vysvetlovat.

Každou ctvrthodinu byli poznámky stále více potlacovány pochvalnými výkriky. A když jsem shromáždené mase konecne bod po bodu precetl všech petadvacet tezí a požádal jsem ji, aby nad nimi sama vyrkla ortel, pocal dav postupne precházet v jásot. Jednohlasne, a opet znovu jednohlasne, a když i poslední teze našla svou cestu k srdcím tohoto davu, byl prede mnou sál plný lidí, sjednocených spolecným presvedcením, novou vírou, novou vulí.

A když jsem skoro po ctyrech hodinách rozpustil toto shromáždení a videl jsem jak se masa, hlava na hlave, jako pomalý proud sune, valí a tlací k východu, vedel jsem, že do nemeckého lidu vnikly základní smernice nového hnutí, které už se nikdy nedají zapomenout.

Byl zapálen ohen, z jehož žáru jednou musí vyjít mec, který musí opet vybojovat svobodu germánskému Siegfriedovi a bytí nemeckému národu.

A vedle príštího znovuvzkríšení jsem cítil krácet bohyni neúprosné pomsty za krivoprísežnost 9. listopadu 1918.

Sál se pomalu vyprazdnoval.

Hnutí se zacalo prirozene vyvíjet.

HOME

---

MEIN KAMPF, ADOLF HITLER Svenska English German French

THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER French English German Italian Spanish. Norsk

The Jewish plans! The Jewish Plots! Must Germany Perish? A Jewish plan for the extinction of the German nation and the total eradication from the earth, of all her people!

---

Judaism =Racism, Domination, Dccupation | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |

---

The Protocols of Zion | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |

---