HOME

---

  

 

 Mein Kampf

ADOLF HITLER

 

10

PRÍCINY ZHROUCENÍ

Hloubka pádu nejak‚ osobnosti je vždy závislá na vzdálenosti jejího momentálního stavu od stavu puvodního. To samé platí o národech a státech. Tím se tedy puvodnímu stavu, nebo spíše výšce dostává rozhodujícího významu. Pouze to, co se zvedne nad všeobecne uznávanou hranici, muže zrejme spadnout nebo se zrítit do propasti. Proto je pro každého premýšlejícího a cítícího cloveka rozvrat ríše tak težký a hrozný, nebot pád prišel z takové výšky, která je dnes, díky bíde nynejšího ponížení jen težko predstavitelná.

Již samo založeni ríše se zdá byt pozlaceno kouzlem událostí povznášejících celý národ. Po vítezném tažení, které nikdy nemelo obdoby, vzešla konecne velká ríše, která byla odmenou za nesmrtelné hrdinství jejich synu a vnuku. Zda vedome, ci nevedome, to je jedno, ale všichni Nemci meli ten pocit, že za tuto ríši, za jejíž existenci nemohou být vdecní podvodníkum z parlamentních frakcí, práve už jenom tím vznešeným zpusobem jejího založeni, který nadevše prevyšoval všechny ostatní státy. Nebot` ne ve štebetáni parlamentní recnické bitvy, nýbrž v záblescích a hrmení parížské obchvatné bitvy se dokonal onen slavnostní akt projevu vule všech Nemcu, knížat a lidu, kterí se rozhodli v budoucnu vytvorit spolecnou ríši a opet pozvednout císarskou korunu na symbol. A nestalo se to pomocí úkladných vražd, zakladateli bismarckského státu nebyli dezertéri a zbabelci, nýbrž frontové pluky.

Tento vlastní vznik a krest ohnem ríší obehnaly leskem historické slávy, které se, a to pouze zrídka, dostalo pouze tem nejstarším státum.

A jaký rozmach nyní nastal.

Svoboda smerem ven dala denní chléb všem uvnitr. Národ zbohatl rozšírením svých rad a na pozemských statcích. Sláva státu a s ním i celého národa byla strežena a zaštítena jedním panovníkem, který co nejzretelneji dokázal poukázat na rozdíl mezi bývalým nemeckým svazem.

Tak hluboký je pád, který postihl Nemeckou ríši a nemecký národ, až se zdá , že vše ztratilo vedomí a smysl a je obestreno podvodem. Clovek už si ani nedokáže vzpomenout na drívejší úroven, tak neskutecne zázracne dnes, vzhledem k soucasné bíde, pusobí drívejší velikost a vznešenost. Pak je také ale vysvetlitelné, že je clovek zaslepen velkolepostí a pritom si zapomíná všímat predzvestí hruzného rozvratu, které preci musí být nekde ukryty. Samozrejme toto platí pouze pro ty, pro které je Nemecko více, než pouze prostorem kde se zrovna zdržují a kde vydelávají a utrácejí své peníze. Nebot pouze tito mohou dnešní stav cítit jako rozvrat, zatímco pro ty ostatní je tento stav práve dlouho vytouženým naplnením jejich dosavadních neukojených prání.

Avšak príznaky byly tehdy zcela zretelné, ackoliv pouze nekolik jedincu se pokusilo vzít si z nich patricné poucení. Dnes je to však nutnejší, než kdy jindy. Tak jako se k lécení nemoci dá pristoupit pouze tehdy, když je známa její prícina, platí stejná‚ pravidlo i pri lécení politických vad. Samozrejme že vnejší prícina nemoci, která bije do oci, se dá rozpoznat mnohem snadneji, než její prícina vnitrní . A to je také duvod, proc se vetšina lidí nedokáže vyrovnat práve s poznatkem vnejších úcinku, a zamenují je dokonce s prícinou, ci se dokonce pokouší radeji existenci podobné choroby popírat. A tak vidí vetšina z nás rozklad Nemecka v první rade ve všeobecné hospodárské krizi a z ní vyplývajících dusledcích. Tyto se týkají každého jedince, což by mohlo být pádným duvodem, aby každý jedinec porozumel této katastrofe. Mnohem méne se však širokých mas dotýká rozvrat v politickém, kulturním a eticko-morálním ohledu. U mnohých zde zcela selhává cit a dokonce i rozum.

Že je tomu tak u širokých vrstev obyvatelstva, to je ješte pochopitelné. Ale že je i v kruzích inteligence rozvrat Nemecka vnímán v první rade jako "hospodárská katastrofa, a tím se uzdravení ocekává ze strany hospodárství, je jednou z prícin, proc doposud nemohlo dojít k uzdravení. Teprve tehdy, až se pochopí, že hospodárství zde prípad teprve druhé, ne-li tretí místo, a že politické, i morálne-etické a pokrevní faktory jsou na míste prvním, teprve potom se dojde k poznání prícin dnešního neštestí, címž také budou nalezeny prostredky a cesty k vylécení. Otázka po prícinách rozvratu Nemecka tak nabývá rozhodujícího významu, obzvlášte pak pro politické hnuti, jehož cílem je práve prekonání této porážky.

Ale i pri tomto pátrání v minulosti si clovek musí dát veliký pozor, aby nezamenoval do ocí bijící úcinky s jejich méne zretelnými prícinami.

Nejlehcím a proto také nejrozšírenejším zduvodnením dnešního neštestí je to, že se jedná o následky prohrané války, procež tato je prícinou nynejší pohromy. Muže být dost tech, kterí tomuto nesmyslu opravdu verí, ale je více tech, z jejichž úst se toto lživé zduvodnení a vedomé nepravdy širí. To poslední platí pro všechny, kterí se dnes nacházejí u vládních koryt. Nebot nebyli to práve tito apoštolové revoluce, kterí tehdy národu neustále naléhave tvrdili, že široké vrstvy zustávají stále stejné? A neujištovali, že pouze "velkokapitalista" muže mít zájem na vítezném ukoncení toho hruzného zápolení národu, ale nikdy ne nemecký národ, nebo dokonce nemecký delník? Ano, a nevykládali naopak tito apoštolové svetavého usmíreni, že díky nemecké porážce bude znicen pouze "militarismus", a že nemecký národ naopak bude slavit své velkolepé znovuzrození? Nebyla snad v techto kruzích velebena laskavost dohodáru, zatímco se veškerá vina za krvavé kolbište shodila na Nemecko? Dalo by se to však ucinit bez vysvetlení, že také vojenská porážka nebude mít na národ žádný vliv? Nebyla snad celá revoluce zarámována do fráze, že díky ní nedošlo k vítezství nemecké vlajky, díky cemuž nemecký národ teprve nyní vyjde vstríc své vnitrní a vnejší svobode? Nebylo to tak snad, vy odporní a zatracení ucni? K tomu už patrí notná dávka židovské drzosti, prisuzovat nyní vinu za rozvrat vojenské porážce, zatímco centrální orgán všech zemských zrádcu, Berlínský "Vpred", prece psal, že nemecký národ tentokrát nesmí domu vítezne prinést svou vlajku! A nyní by to mel být duvod našeho rozvratu?

Bylo by samozrejme bezvýznamné, chtít se dohadovat s temito zapomnetlivými lhári, a proto bych s nimi také neztratil ani slovo, kdyby ovšem tento nesmysl zcela bezmyšlenkovite nepapouško valo tolik lidí, aniž by k tomu byli podnecováni práve zlomyslností nebo vedomou nepravdomluvnosti. Dále by tyto výklady mely našim agitacním bojovníkum nabídnout pomocné prostredky, které jsou bez toho velmi nutné práve v dobe, kdy se vyslovené slovo dotycnému casto prekroutí již v jeho ústech. Proto je k názoru, že prohraná válka je vinna na rozvratu Nemecka, nutno poznamenat následující: Zajisté, že prohraná válka mela pro budoucnost naší vlasti obrovský význam. Avšak samotná její prohra není prícinou, nýbrž zase jenom dusledkem jiných prícin. A že neštastný konec tohoto boje na život a na smrt musí zákonite vést ke zhoubným následkum, bylo každému prozíravému a nezlomyslnému cloveku naprosto jasné. Bohužel však existovali také lidé, u kterých zrejme tento názor ve správný cas chybel, nebo kterí proti své nejlepší vuli tuto pravdu nejprve odmítali a posléze popírali. Z valné casti to byli ti, kterí po splnení svých tajných prání náhle pozde pochopili katastrofu, která byla zpusobena jejich zásluhou. Oni sami jsou však viníci rozvratu a ne prohrané válka, jak nyní rádi s oblibou tvrdí. Nebot její prohra byla pouhým dusledkem jejich cinu a ne jak se nyní snaží tvrdit, výsledkem špatného velení. Ani neprítel se neskládal ze zbabelcu, i on umel umírat, jeho pocet byl od prvního dne vetší, než pocet nemeckých vojáku, a jeho technické vybavení melo k dispozici arzenály celého sveta. Presto se ze sveta nedá smazat skutecnost, že nemeckých vítezství, která byla po celé ctyri roky vybojována proti celému svetu, bylo, pres všechno hrdinství a pres veškerou organizaci, dosaženo jen díky uvážlivejšímu velení. Organizace a velení nemecké armády bylo to nejmocnejší, co tato zemekoule kdy spatrila. Její nedostatky spocívaly pouze v hranicích všeobecných lidských možností: To, že se tato armáda zhroutila nebyla prícina našeho dnešního neštestí, nýbrž pouze dusledkem dalších zlocinu, dusledkem, který však bohužel sám vedl k zacátku dalšího a tentokrát zretelnejšího rozvratu. Že je tomu tak, vyplývá z následujícího:

Musí vojenská porážka vést beze zbytku k takovému stržení národa a státu? Odkdy je neco podobného výsledkem nezdarené války? Mohou vubec národy po prohraných válkách zaniknout? Odpoved na to muže být velmi krátká : pouze tehdy, pokud národy po vojenské porážce obdrží úcet za jejich vnitrní rozklad, zbabelost, bezcharakternost a nedustojnost. Pokud tomu tak není, pak se vojenská porážka stává spíše popudem k nadcházejícímu obrovskému rozmachu, než náhrobkem bytí daného národa. Historie nám nabízí bezpocet príkladu k doložení tohoto tvrzeni. Bohužel vojenská porážka nemeckého národa není pouze nezaslouženou katastrofou, nýbrž zasloužený trest vecné odplaty. Tuto porážku jsme si více než zasloužili. Je pouze nejvetším vnejším úkazem úpadku, mezi celou radou úpadku vnitrních, které snad zustávají skryty pred zraky vetšiny lidi, nebo které clovek, dle Vogela a Strausse, videt nechce. Vždyt se podívejme na doprovodné úkazy, za kterých nemecký národ tuto porážku prijal. Nevyjadrovala se snad v mnoha kruzích nejnestoudnejším zpusobem práve radost nad neštestím, které potkalo vlast? Kdo však muže delat neco takového, pakliže si skutecne tento trest nezasloužil? A nezašlo se snad ješte dál a nechlubilo se snad tím, že konecne donutilo frontu k ústupu? A to necinil neprítel, ne, ne, tyto hríchy spocívají na nemeckých bedrech! Postihlo je snad neštestí neprávem?

Ve zpusobu, jakým nemecký národ prijal svou porážku lze nejzretelneji rozpoznat, že pravou prícinu našeho rozvratu musíme hledat nekde úplne jinde, než v ciste vojenské ztráte nekolika pozic, nebo neúspechu nekolika ofenzív. Nebo‚ pokud by fronta selhala jako taková a dostalo-li by se pres ni do vlasti osudové neštestí, pak by nemecký národ prijal porážku zcela jinak. Snášel by následné neštestí se zatnutými zuby, nebo by ho oplakával s uchvacující bolestí. Poté by zlost a hnev naplnil srdce proti nepríteli, který se záludnou náhodou, nebo také vulí osudu stal vítezem. Potom by celý národ, podobne jako rímský senát, vzdal s vudcem otciny hold poraženým divizím za jejich dosavadní obeti s prosbou aby se nehnevaly na ríši. Samotná kapitulace by byla podepsána pouze s rozumem, zatímco srdce by již bila pro nadcházející povstání. Tak by byla prijata porážka, za kterou by mohl samotný osud. Poté by se nikdo nesmál a netancoval, nevychvaloval by zbabelost, a neoslavoval by porážku, nikdy by nehanil bojující vojsko a nevlácel by jejich vlajky blátem, a predevším by nikdy nedošlo k nejstrašnejšímu úkazu, kdy jeden anglický dustojník, plukovník Repington opovržlive prohlásil: "Mezi Nemci je každý tretí muž zrádce". Ne, tento mor by se nikdy nerozlil do takového smrtelného proudu, ve kterém behem posledních peti let utonul poslední zbytek úcty ze strany ostatního sveta. V tom lze nejlépe spatrit ono lživé tvrzení, že prohraná válka byla prícinou nemeckého zhroucení. Ne, toto vojenské zhroucení bylo samo pouhým dusledkem celé rady chorobných projevu a jejich osnovatelu, kterí již v casech míru napadali Nemecký národ. To byl ten první, všem zretelne viditelný katastrofální dusledek mravního a morálního jedu, úbytku pudu sebezáchovy a domnenek tech, kterí již pred spoustou let zacali podhrabávat základy národa a ríše.

K tomu však patrila bezedná prohnanost židovstva a jejich marxistických bojových organizaci, kterí svalili vinu za tento rozvrat práve na muže, který se jako jediný s nadlidskými silami a energií pokoušel zabránit katastrofe, kterou sám moc dobre predvídal, a uchránit tak národ pred dobou toho nejhlubšího ponížení a potupy. Tím, že byl Ludendorf oznacen za viníka prohry svetové války, byla jedinému nebezpecnému žalobci, který by mohl vystoupit proti všem zrádcum národa, z ruky vyrvána zbran morálního práva. Vycházelo se pritom ze zcela správného predpokladu, že ve velké lži je ukryt urcitý faktor verohodnosti, a že široké masy daného národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadneji, než že by se vedome a úmyslne staly nedobrými, procež ve své primitivní prostote citu padnou velké lži za obet snadneji, než malé, nebot samy zrejme obcas k malým lžím sahají. Podobná nepravda jim vubec neprijde na mysl, a ani príšte neuverí v možnost tak nehorázné drzosti hanebného prekrucování. Ano, i pri samotném vysvetlování ješte dlouho pochybují a váhají, ale nakonec minimálne nejakou prícinu prece jenom prijmou jako pravdu. A tím i z nejdrzejší lži vždy neco zbude a uvízne, skutecnost, kterou všichni velcí lhári a spolky lháru tohoto sveta moc dobre znají a proto i hanebne používají.

Nejvetšími znalci techto možností použití lží a pomluv byli vždy Židé. Vždyt i jejich celá existence je vybudována na jedné obrovské lži, totiž že se u nich jedná o náboženské bratrstvo, zatímco se to tocí kolem jedné rasy. Jako taková ukrižovala jednoho z nejvetších duchu lidstva s navždy platnou vetou fundamentální pravdy: nazval je "nejvetšími mistry lží". Kdo toto není schopen rozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude už nikdy na tomto svete schopen pomoci pravde k vítezství.

Nemecký národ muže skoro hovorit o velkém štestí, že doba jeho vleklé nákazy se naráz zvrhla do tak hrozné katastrofy, nebot v jiném prípade by národ zahynul snad pomaleji, ale o to jisteji. Choroba by se stala chronickou, zatímco v této akutní forme rozvratu se stala zretelnou a názornou i pro zraky široké masy. Clovek se nestal náhodou snáz pánem moru, než tuberkulózy. Jedna prichází v hrozných, cloveka mobilizujících smrtelných vlnách, druhá se pomalu plíží. První vede ke strašlivé bázni, druhá k pozvolné lhostejnosti. Dusledkem však je, že k jedné clovek pristupuje s celkovou bezohledností, zatímco tuberkulózu se pokouší potlacit tlumícími prostredky. A tak se stal pánem moru, zatímco tuberkulóza ovládá jeho samotného.

Stejne je to i s nemocemi národu. Pokud se neprojeví katastrofálne, zacne si na ne clovek zvykat a posléze na ne umírá, i když až po case, ovšem o to zaruceneji. Potom už je to pouhé štestí, ac patricne horké, když se osud rozhodne zasáhnout do tohoto pomalého hnilobného procesu a náhlým úderem upozorní napadeného na konec této nemoci. Nebot poté prichází podobná katastrofa casteji, než jen jednou. Muže se pak lehce stát prícinou lécby, která však muže být nasazena pouze s nejvetší odhodlaností.

Avšak i v tomto prípade je opet predpokladem rozpoznání vnitrních duvodu, které daly podnet pricházejícím onemocnením.

Také zde zustává nejduležitejším úkolem rozlišení puvodce od jím zpusobených stavu. To bude o to težší, o co déle se návaly nemoci u národa nacházejí a o co více se mu již staly prirozenou sounáležitostí. Muže se lehce stát, že se po urcité dobe naprosto škodlivé jedy mohou považovat za soucást národa, nebo být trpeny coby nutné zlo, takže se pak vubec nemusí považovat za nutné hledat cizího puvodce techto onemocnení.

V dávném míru predválecných let se tedy zrejme vyskytly urcité vady, které byly jako takové také identifikovány, ackoliv se o ne nikdo, tedy až na pár výjimek, v podstate vubec nestaral. Tyto výjimky byly také zde v první rade projevy hospodárského života, které temto jedincum prišly na vedomí silneji, než škody v celé rade jiných oblastí.

Byla spousta dekadentních údobí, která mela být podnetem k opravdovému zamyšlení.

Z hospodárského pohledu by se melo poznamenat následující: Díky rychlému rozmnožováni nemeckého národa pred válkou se objevovala otázka zajištování denního chleba stále vyhranenejším zpusobem v popredí všech politických a hospodárských myslitelu a obchodníku. Bohužel se nikdo nemohl rozhodnout pristoupit k jedinému možnému rešení, nýbrž verilo se, že cíl se dá dosáhnout i levnejší cestou. Zreknutí se získávání nových území a jeho nahrazení clenstvím svetové hospodárské poroby muselo na konci zákonite vést jak k neomezené, tak i škodlivé industrializaci.

Prvním následkem nejvetšího významu bylo tímto vyvolané oslabení rolnického stavu. Stejnou merou, jakou byl oslabován, narustala stále masa mestského proletariátu, až byla nakonec rovnováha zcela ztracena.

Nyní však také vyšel najevo strohý rozdíl mezi chudými a bohatými. Blahobyt a chudoba žily tak blízko vedle sebe, že následky toho mohly a musely být velmi smutné. Bída a cást nezamestnanost si zacaly pohrávat s clovekem a zanechávaly za sebou pouze nespokojenost a roztrpcení. Následkem toho se zdál být politický trídní rozkol. Behem hospodárského rozkvetu byla bída cím dál tím vetší a neustále se prohlubovala, až to prišlo tak daleko, že se presvedcení "takto už to dále prece nemuže jít", stalo všeobecným, aniž by si lidé o tom, co by melo prijít, delali, nebo dokonce mohli udelat nejakou predstavu. Byly to typické signály nejhlubší nespokojenosti, která se tímto zpusobem pokoušela projevit. Horší než to však byly jiné fenomény následku, které sebou prineslo prohospodarení národa. Práve v tom rozmeru, kdy se hospodárství stává pánem státu, stávají se peníze bohem, kterému je vše podrízeno a pred kterým se každý klaní. Stále casteji byli nebeští bohové coby zastaralí a prežilí odkládáni do kouta, a místo toho bylo kadidlo prinášeno modle mamonu. Dostavila se opravdu hrozná zvrhlost, hrozná predevším proto, že se dostavila v case, kdy národ mel, více než kdy jindy, zapotrebí toho nejvetšího hrdinského smýšlení v této hrozící kritické hodine. Nemecko se muselo vzchopit, a jednoho dne se s mecem v ruce postavit za pokus zajistit si svuj denní chléb.

Nadvláda penez však bohužel byla stvrzována i z míst, která se tomu predevším mela postavit na odpor. Jeho císarská výsost jednala neštastne, když vtáhla predevším šlechtu do bankovních kruhu nového financního kapitálu. Samozrejmé by se mu melo pripocítat k dobru, že bohužel ani Bismarck v tomto smeru nerozeznal nebezpecí. Tím zacali hodnotu penez zastupovat pomyslní moralisté, nebot bylo jasné, že takovým zpusobem musí být šlechtický mec velmi brzy nahrazen mecem financním. Penežní operace jsou snadnejší než bitvy. Proto to také pro skutecného hrdinu nebo státníka již nebylo lákavé, být dáván do souvislostí s prospechárským bankovním Židem. Skutecne zasloužilý muž nemohl mít zájem o udelení levných rádu, nýbrž tyto s podekováním odmítl. Avšak i z ciste pokrevního hlediska byl tento vývoj velice smutný. Šlechta cím dál tím více ztrácela rasové predpoklady pro svou existenci.

Obrovský hospodárský úpadek byl pomalým ukrajováním osobního vlastnického práva a pozvolným prechodem celého hospodárství do vlastnictví akciových spolecností. Tím práce díky nesvedomitým podvodníkum poklesla na úroven spekulacního objektu. Odcizování vlastnictví vzhledem k pracujícím bylo vystupnováno do té nejvyšší míry. Burza zacala triumfovat a pocala se, pomalu ale jiste, chystat prevzít pod svou kontrolu a ochranu život celého národa.

Zmezinárodnování nemeckého hospodárství bylo již pred válkou praktikováno oklikami pres akcie. Samozrejme, že se cást nemeckého prumyslu snažila s rozhodností chránit pred tímto osudem. Avšak posléze také padla za obet útoku žádostivému financnímu kapitálu, který tento boj vybojoval predevším s pomocí svých nejvernejších soudruhu z marxistického hnutí.

Neustálý boj proti nemeckému težkému prumyslu byl zretelný zacátek zmezinárodnování nemeckého hospodárství, provádeného marxisty, které však mohlo být dovedeno do úplného konce teprve vítezstvím marxistické revoluce. Zatímco píši tyto rádky, povedl se generální útok na ríšskou železnici, která nyní bude prevedena do rukou mezinárodního financního kapitálu. Mezinárodní sociální demokracie tak dosáhla svého dalšího nejvyššího cíle.

Jak dalece se toto prohospodarení nemeckého národa podarilo, lze nejzretelneji spatrit v tom, že konecne po skonceni války jeden z vedoucích osob nemeckého prumyslu a predevším obchodu vyjádril mínení, že hospodárství by jako takové bylo s to vystavet znovu Nemecko. Tento nesmysl byl vypráven práve v momente, kdy Francie založila výuku na svých školách v první rade opet na humanistických základech, aby tak predešla tomuto omylu, jako kdyby národ a stát za svou existenci nevdecil hospodárství, nýbrž vecným pomyslným hodnotám. Výrok, který tehdy Stinnes do sveta vypustil, zpusobil neuveritelný zmatek. Okamžite se ho chytli, aby ho s podivuhodnou rychlostí ucinili vudcím motivem všech tech mastickáru a pokoutných lékaru, které osud od revoluce pasoval na nemecké "státníky". Jedním z nejzhoubnejších úkazu rozvratu v predválecném Nemecku byla všudyprítomná, kolem sebe kousající polovicatost ve všem a v každém.

Tato polovicatost je vždy dusledkem nejaké nejistoty z nejaké veci, stejne jako i zbabelosti vycházející z toho, ci onoho duvodu. Tato choroba je pak ješte podporována výchovou.

Nemecká výchova byla pred válkou stižena mimorádne mnoho nedostatky. Byla velmi omezena jednostranným zpusobem kultivace pouhých vedomostí na úkor znalostí. Ješte menší váha se kladla na výchovu charakteru jedince, - pakliže je toto vubec možné -, ješte méne na požadavky zodpovednosti a vubec žádná na výchovu vule a rozhodnosti. Jejími výsledky skutecne nebyli silní jedinci, ale spíše poddajní "mnohoznalci", za které jsme my Nemci pred válkou všeobecne platili, a tomu odpovídajíce jsme byli i hodnoceni. Každý mel Nemce rád, nebot byl všude dobre použitelný, ale nikdo si ho valne nevážil, práve z duvodu jeho slabé vule. Nebylo to pro nic za nic, že práve on ztratil skoro nejlehceji ze všech národu svou národnost a svou vlast. Pekné prísloví "S poddajností nejdál dojdeš" hovorí za všechno. Práve nejosudoveji se tato poddajnost zobrazila ve forme, dle které bylo dovoleno pristupovat k mocnári. Forma vyžadovala: nikdy neodmlouvat, nýbrž schvalovat vše, co Jeho výsost rácí uznat za dobré. Práve na tomto míste bylo co nejvíce zapotrebí svobodné mužské dustojnosti, jinak musela jednoho dne celá monarchistická instituce, díky takovému patolízalství zaniknout, nebot to bylo patolízalství, a nic jiného! A pouze bídní patolízalové a podlézaci, zkrátka cel dekadence, která se odjakživa cítila dobre v blízkosti nejvyšších trunu, coby spravedlivé a rádné duchovenstvo, byla zodpovedná za to, že tento druh komunikace s nositeli koruny byl jediným platným! Tito nejpoddanejší kreatury odjakživa dokazovali, pri vším respektu jejich pánu a chlebodárcu, svou mrzutost vuci ostatnímu clovecenstvu, a nejvíce pak, když se s drzým výrazem rácili ostatním hríšníkum predstavit, jako jediní správní monarchisté. Jaká drzost vypouštet takové šlechtické, ci spíš nešlechtické škrkavky! Nebot ve skutecnosti byli práve tito lidé hrobkou monarchie a obzvlášte monarchistických myšlenek. Jinak to snad ani není myslitelné. Vždyt muž, který je pripraven postavit se za urcitou vec nemuže být žádný pokrytec a bezcharakterní patolízal. Když jde skutecne, ve vší vážnosti o zachováni a podporu nejak‚ instituce, zustal by jí verný do nejhlubšího koutu svého srdce, a nezacal by se vykrucovat pri prvních úkazech jejího poškození. Nikdy by nepokrikoval na verejnosti, jak to ostatne prolhaným zpusobem delali demokratictí "prátelé" monarchie, nýbrž by se pokusil jeho výsost, nositele koruny, vážne varovat a radit mu. Nemohl a nesmel by se pritom snížit ke stanovisku, že Jeho výsosti presto zustane volné pole k rozhodování a jednání, které by zcela zretelne muselo vést a také by vedlo k pohrome, nýbrž v tomto prípade by musel monarchii chránit pred samotným monarchou, a to za každou cenu. Kdyby váha tohoto zrízeni ležela pouze v rukou dotycného panovníka, byla by to ta nejhorší instituce, kterou si clovek vubec muže predstavit. Nebot monarchové jsou pouze zrídka výbery moudrosti a rozumu, nebo jen charakteru, jak se to rádo traduje. Tomu verí pouze profesionální patolízalové a pokrytci, avšak rovní lidé, a ti jsou prece to nejcennejší, co stát má, se mohou hájením takového nesmyslu pouze cítit odstrkováni. Pro ne je proste historie historií, a pravda pravdou, i když se pritom jedná o monarchu. Ne, štestí vlastnit velkého monarchu coby velkého cloveka, se dostává národum jen velice zrídka, takže musí být spokojeni už s tím, když zlomyslnost osudu minimálne netrvá na nejhloupejším omylu.

Potud nemuže hodnota a význam monarchistických myšlenek spocívat na pouze samotném monarchovi, leda že by se nebesa rozhodla usadit korunu na hlavu geniálnímu hrdinovi, jako byl Friedrich Veliký, nebo moudrému charakteru Wilhelma I. To se však stává jednou za sto let, a ne casteji. Jinak prestupuje myšlenka pred osobnost, pricemž smysl zrízení by mel být v samotné instituci. Tím však monarcha spadává sám do kruhu služebníku. I on se nyní stává koleckem v tomto prístroji a je mu také jako takový zavázán. Nyní se i on musí podrobit vyššímu cíli, a každý, kdo mlcky pripouští, aby se nositel koruny podílel na techto zlocinech, místo aby mu v tom zabránil, prestává být monarchistou. Pokud by smysl neležel v myšlence, nýbrž za každou cenu v "posvecené" osobe, nemohlo by nikdy dojít k odstaveni ocividne duševne chorého knížete.

Je nutné se toho dnes již vzdát. Nebot v poslední dobe se opet z úkrytu stále casteji objevují zjevy, jejichž žalostné vystupování preci nemá nic spolecného s rozvratem monarchie. Tito lidé nyní hovorí s urcitou naivní drzostí stále více o "jejich králi", kterého prece pred pár lety, v kritické dobe nechali ve štychu, a každého, kdo odmítá pristoupit na jejich prolhané tirády, oznacují za špatného Nemce. A ve skutecnosti jsou to zase jenom ti zbabelci, kterí v roce 1918 utíkali a dezertovali pred každou rudou páskou, a svého krále nechali králem, halapartnu vymenili co nejrychleji za výcházkovou hul, nasadili si neutrální kravaty, a poté beze stopy zmizeli, aby se z nich stali pocestní obcané! Tito královští bojovníci tehdy zmizeli jedním rázem. A teprve poté, co se zásluhou jiných uklidnila revolucní boure alespon do té míry, že se opet dalo zvolat "Sláva králi, sláva", zacali tito služebníci a poradci koruny opet opatrne vylézat. A nyní jsou tedy všichni opet zde, a pátravým zrakem se opet toužebne ohlížejí po egyptském hrnci plném masa, mohou se jen zteží udržet pred verností královskému dvoru a touhou po cinech, než se zase jednoho krásného dne objeví nejak rudá páska, a ten prízrak staré monarchie se opet nanovo ztratí, tak jako myš, když se objeví kocka!

Kdyby si za to nemohli sami monarchové, mohl by je clovek pouze co nejsrdecneji politovat, tak jako jejich dnešní obhájci. Na každý pád si však mohou být jisti, že s podobnými rytíri se prichází o truny, avšak nedobývá se korun.

Tato devótnost však byla chybou naší celkové výchovy, která se nyní na tomto míste vymstila prímo údesným zpusobem. Nebot díky jí se u všech dvoru mohly držet tyto žalostné prízraky, které pozvolna podhrabávaly základy samotné monarchie. Když se pak budova konecne zacala nachylovat, zmizely náhle, jako by je odvál vítr. Samozrejme, zbabelci a patolízalové se prece nenechají kvuli svému pánovi zabít. To, že to monarchové nevedeli, a ze z sady ani nechteli vedet, se stalo odedávna jejich záhubou.

Následným projevem špatné výchovy je obava ze zodpovednosti a z toho plynoucí slabost v rešeni samotných životne duležitých problému. Výchozí bod této nákazy spocívá velkým dílem v parlamentní instituci, ve které se nezodpovednost pestuje prímo coby cistá kultura. Bohužel však toto onemocnení prechází i do zbytku celospolecenského života, a nejvíce pak do státního. Všude se zacalo vyhýbat zodpovednosti a z tohoto duvodu se nejradeji sahalo k polovicatým a nedostacujícím opatrením. Vždyt pri jejím použití se míra osobní zodpovednosti otiskla vždy na ten nejmenší obsah.

Je potreba pouze srovnat postoj jednotlivých vlád vuci celé rade skutecne škodlivých úkazu našeho verejného života, z cehož lze snadno rozpoznat strašlivý dosah této všeobecné polovicatosti a obavy ze zodpovednosti. Vydvihnu pouze nekolik prípadu z celé spousty stávajících príkladu: v novinárských kruzích se tisk rád casto oznacuje za "velmoc" ve státe. A její význam je skutecne obrovský. To se vubec nesmí podcenovat, vždyt ovlivnuje pokracování výchovy v následujícím stárí. Její ctenári se dají rozdelit do trí skupin: Za prvé do té, která verí všemu co si precte. Za druhé do té, která neverí nicemu. A za tretí do hlav, které prectené kriticky proverí a poté posoudí. První skupina je co do poctu zdaleka nejvetší. Skládá se ze širokých vrstev obyvatelstva a predstavuje z tohoto hlediska duševne nejjednodušší cást národa. Nedá se však rozdelit podle povolání, nýbrž nanejvýš podle všeobecných inteligencních koeficientu. K ní patrí všichni, kterí nemají samostatné myšlení ani vrozené, ani naucené, a kterí dílem z neschopnosti, a dílem z neznalosti verí všemu, co se jim, vytišteno cerné na bílém predloží. K nim patrí i ona skupina lenochu, kterí snad umejí sami premýšlet, ale ze samé lenosti radši vdecne sáhnou po všem, co už vymyslel nekdo jiný, s tím skromným predpokladem, že tento se snažil tou správnou merou. U všech techto lidí tedy, kterí predstavují široké masy obyvatelstva, bude tedy vliv tisku nesmírne obrovský. Nejsou schopni a nebo nehodlají sami proverit to co jim je predkládáno, takže jejich celkový pristup k denním problémum je odkázán skoro výhradne na vnejškové ovlivnování ostatními. To muže být výhodou tehdy, když jejich poucování provádí poctivá a pravdu milující strana, stává se však pohromou, pokud se toho chopí lhári a lumpové. Druhá skupina je co do poctu výrazne menši. Skládá se z cásti z clenu, kterí zprvu patrí k první skupine, ale po dlouhých trpkých zklamáních se nyní dostali do opacné pozice, a neverí nicemu, co jim v tištené podobe dostane ke zrakum. Nenávidí všechny noviny, a budto je vubec nectou, a nebo se bez výjimky vztekají nad obsahem, nebot dle jejich názoru se skládá stejne jenom ze lží a nepravd. Tito lidé se jen težko zpracovávají, nebot se i k pravdivým informacím staví stále velmi neduverive. Tím jsou ztraceni pro jakoukoliv pozitivní cinnost.

Tretí skupina je zdaleka nejmenší. Skládá se z opravdu duchovne vyspelých mozku, kterí rozvinuli své prírodní nadání a svou výchovu a naucili se samostatne myslet, kterí se snaží vytvorit si o všem, co je jim predloženo, svuj vlastní názor, a kterí vše, co precetli, ješte jednou co nejdukladneji proverují a sleduji další vývoj událostí. Nikdy by necetli noviny, aniž by u toho nepremýšleli, proto to vydavatel u této skupiny nemá vubec lehké. Novinári tento druh lidí milují, i když s urcitou rezervovaností.

Pro príslušníky tretí skupiny není nesmysl, který se objevil v tech, ci onech novinách, takovým nebezpecím, ba je pro ne bezvýznamné Stejne si v prubehu svého života zvykli na to, že v každém novinári se ze zásady skrývá šibal, který pravdu tvrdí pouze nekdy. Bohužel význam techto znamenitých lidí spocívá pouze v jejich inteligenci, nikoliv v jejich množství - jaké neštestí práve v dobe, kdy moudrost není nicím a majorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovací lístek masy, leží rozhodující význam práve ve velkých skupinách, a tato je na prvním míste: stádo naivních a lehkovážných.

V zájmu státu a národa by v první rade melo být, aby se tito lidé nedostali do rukou špatných, nevzdelaných, nebo dokonce zlomyslných vychovatelu. Stát má proto povinnost dohlížet na jejich výchovu, aby se tak zabránilo každému zlorádu. Mel by se pritom zamerit predevším na tisk, nebot jeho vliv na tyto lidí je zdaleka nejvetší a nejpronikavejší, nebot nepusobí pouze docasne, nýbrž prubežne. V jednotnosti a vecném opakováni této výuky spocívá její neslýchaný význam. Pokud tedy nekde, tak predevším zde stát nesmí zapomínat, že úcelu slouží všechny prostredky. Nesmí se nechat zmást a obelhat flákaci takzvané "svobody tisku" a zanedbávat svoji povinnost a upírat národu jeho stravu, kterou potrebuje a která mu delá dobre. Musí si se vší bezohlednou rozhodností zajistit tento prostredek výchovy lidu a postavit ho do služeb národa a státu.

Jakou stravu však nemecký predválecný tisk lidem predkládal? Nebyl to snad nejprudší jed, který si clovek vubec muže predstavit? Nebyl snad srdcím našeho národa naockováván nejhroznejší pacifismus práve v case, kdy se celý ostatní svet již šikoval k pomalému, ale jistému zaškrcení Nemecka? Nenaléval snad tento tisk již v dobách míru do mozku národa pochybnosti o nároku na vlastní stát, aby tak touto volbou prostredku omezil predevším jeho obranyschopnost? Nebyl to snad nemecký tisk, který našemu lidu tak lahodne predkládal nesmysl "západní demokracie", až tento nakonec, polapen všemi temi tirády, uveril, že svou budoucnost muže vložit do rukou jakéhosi lidového svazu? Nepomáhal snad vychovávat náš lid k bídné nemravnosti? Nebyla jimi snad zesmešnována morálka a mravnost, coby zpátecnictví a šosáctví, až se i náš národ stal "moderním"? Nepodkopával snad trvalými útoky samotné základy státní autority tak dlouho, že pak stacil jediný náraz, kterým se zbortila celá budova? Nebojovala snad kdysi všemi prostredky proti každé vuli dát státu, co státu jest, neshazovala snad neustálou kritikou vojko, nesabotovala všeobecnou brannou povinnost, nenabádala k odmítání duvery v armádu, atd., dokud se nedostavil úspech? Cinnost takzvaného liberálního tisku byla hrobnickou prací na nemeckém národu a Nemecké ríši. O marxistických lživých letácích by se vubec melo pomlcet. Pro ne je lež stejná‚ životne duležitá, jako myši pro kocku. Vždyt jejich úkolem je pouze zlomit v národu jeho lidovou a národní páter, aby ho tak pripravili na otroctví mezinárodního kapitálu a jeho pánu - Židu. Co však stát podniknul proti masovému trávení celého národa? Nic, ale zhola nic! Pár smešných narízení, pár pokut za príliš vznetlivé nicemnosti, a to bylo vše. Zato se doufalo, že díky lichotkám, díky uznání "hodnoty" tisku, jeho významu, jeho "výchovného poslání" a podobných nesmyslu, se tento mor zmírní. Židé to však prijali s výsmechem.

Duvod tohoto potupného jednání státu neležel ani tak v nerozpoznání nebezpecí, jako spíš v do nebe volající zbabelosti a z toho plynoucí polovicatosti všech rozhodnutí a opatrení. Nikdo nemel tu odvahu sáhnout k pronikavým radikálním prostredkum, nýbrž se zde, jako i všude jinde, fušovalo s polovicatými recepty, a místo toho, aby se prímou ranou zasáhlo prímo srdce, dráždily se nanejvýše zmije. A to všechno s tím výsledkem, že nejenom vše zustalo pri starém, ale naopak, že moc institucí, které bylo potreba znicit, rok od roku vzrustala.

Obranný boj tehdejší nemecké vlády proti tisku prevážne židovského puvodu, který pomalu hubil národ, nemel naprosto žádný smer, byl bez rozhodnosti, a predevším bez jakéhokoliv zretelného cíle. Intelekt tajné rady zde naprosto zklamal, a to jak v odhadu významu tohoto boje, tak i ve výberu prostredku a stanovení jasného plánu. Pobíhalo se bezplánovite sem a tam, obcas se, když moc kousala, zavrela na pár týdnu nebo i mesícu nejaká ta novinárská zmije, avšak samotné hadí hnízdo bylo ponecháno na pokoji.

Samozrejme, dílem to byl dusledek nekonecne lstivé taktiky židovstva na strane jedné, a na druhé skutecne hloupost, nebo bezstarostnosti tajné rady. Na to byl Žid moc vychytralý, než aby si zároven nechal napadnout celkový tisk. Ne, cást tisku tu byla k tomu, aby mohla krýt jeho zbytek. Zatímco marxistický tisk vytáhl tím nejsprostším zpusobem do boje proti všemu, co je lidem svaté, napadajíce tím nejhanebnejším zpusobem stát a vládu, popouzejíce proti sobe velké skupiny obyvatelstva, pusobily obcansko-demokratické židovské noviny zdáním slavné objektivity, vystríhavší se trapne všech silných slov, nebot presne vedely, že všechny duté hlavy dokážou veci hodnotit pouze povrchne, nemajíce schopnost vniknout do jejich podstaty, takže merí hodnotu veci práve jen z vnejší stránky, místo jejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí.

Pro tyto lidí jsou noviny jako "Frankfurter Zeitung" samozrejme vzorem veškeré slušnosti. Nikdy nepoužívají hrubé výrazy, odmítají jakoukoliv telesnou brutalitu, a neustále apeluji na boj s "duchovními" zbranemi, který leží podivuhodným zpusobem na srdci práve bezduchým lidem. To je jeden z výsledku naší polovicaté výchovy, která cloveka odpoutává od prírodního instinktu, pumpuje do nich urcité vedomosti, bez toho, že by je mohla dovést ke konecnému poznání, že pevná a dobrá vule sami o sobe nejsou nic platné, nýbrž že zde musí být vlastní, a sice vrozený rozum. Konecné poznání je však vždy porozumení pudové podstate, to znamená, že clovek nikdy nesmí upadnout v šílenství a verit, že je povolán býti pánem a znalcem prírody, jak by mu to domýšlivost polovicaté výchovy mohla zprostredkovávat, nýbrž musí porozumet fundamentální nezbytnosti rízení prírody, a pochopit, jak je i jeho existence zde podrízena temto zákonum vecného boje a zápasu smerem výše.

Práve pro naši duchovní polovinu sveta Židé vydávají takzvané noviny inteligence. Pro ne jsou tišteny "Frankfurter Zeitung" a "Berliner Zeitung", pro ne je naladen tón, a na ne takto pusobí. Zatímco se velmi peclive vyhýbají všem ocividne vnejším hrubým formám, zasévají nicméne z jiných nádob jed do srdcí svých ctenáru. Za lahodného zvuku libých tónu a slovních obratu se jim snaží nabalamutit, že hybnou silou jejich pocínání jsou skutecne jenom cisté vedomosti, nebo dokonce morálka, zatímco ve skutecnosti to je pouze jak geniální, tak i prohnané umení vyrazit tímto zpusobem protivníkovi zbran proti tisku z jeho ruky. Protože zatímco jedni plácou nad nesnázemi, verí všichni hlupáci o to snáz, že se u druhých jedná pouze o lehké výstrelky, které však nikdy nesmí vést k porušování svobody tisku, jak se nazývá to darebáctví tohoto beztrestného obelhávání a otravováni lidu. A tak se clovek ostýchá vystoupit proti tomuto banditismu, nebot se obává, že proti sobe bude mít okamžite cel ý "pocestný" tisk. Obava, kterou je také nutno zduvodnit. Nebot jakmile se clovek pokusí vystoupit proti jednem z techto ostudných novin, napadnou všechny ostatní jeho stranu, ani za živý svet ne snad proto, že by obhajovali svuj zpusob boje, nedej bože, jedná se pouze o princip svobody tisku a svobodu verejného míneni. Pouze to má být obhajováno, nic jiného. Pred tímto zvukem slábnou i ti nejsilnejší mužové, vždyt vychází z úst samých" slušných" listu.

A tak muže jed vnikat a pusobit v celém krevním obehu našeho národa, bez toho, že by stát mel dostatek síly, aby se stal vládcem nad touto nemocí. Ve smešných polovicatých prostredcích, které proti tomu nasadil, se již zrcadlil hrozící rozklad ríše. Nebot instituce, která se rozhodla prestat se bránit všemi dostupnými zbranemi, již prakticky neexistuje. Každá polovicatost je zretelné znamení vnitrního rozkladu, po nemž dríve ci pozdeji musí a bude následovat i vnejší rozvrat.

Verím, že soucasná, správne vedená generace muže toto nebezpecí opanovat mnohem snadneji. Zažila spoustu veci, které velmi posílily nervy všem, kterí je doposud neztratili. Zajisté bude i v budoucnu Žid ve svých novinách zvedat žalostný hlas, když se jednoho dne dotkne ruka spravedlnosti jeho milovaného hnízda, a uciní prítrž tomu tiskovému zlorádu, a postaví tento výchovný prostredek do služeb státu, a nenechá ho více v države neprátel národa. Triceti centimetrový granát sycí porád ješte mnohem více než tisíc židovských novinárských zmijí, a proto - jen je nechejte sycet!

Další príklad polovicatosti a slabosti v životne duležitých otázkách národa u vedení predválecného Nemecka je následující: paralelne k politické, mravní a morální nákaze národa existuje již spoustu let o neméne hruzná zdravotní nákaza lidského tela. Syfilis zacal rádit predevším v naších velkomestech cím dál tím více, zatímco tuberkulóza sklízí svou smrtelnou úrodu skoro v celé zemi. Presto, že v obou prípadech byly následky pro národ prímo príšerné, nepodnikla se proti nim žádná rozhodující opatrení. Predevším u syfilidy se dá chování státních a lidových orgánu oznacit za kapitulaci. Pri vážne míneném potírání by se muselo zasáhnout zcela jinak, než se ve skutecnosti stalo. Vymyšlení lécivých prostredku sporného typu, stejne jako jejich obchodní využití této epidemii moc neuškodilo, i zde pricházel do úvahy pouze boj proti jejich prícine a ne potírání jejího dusledku. Prícina ale leží v první rade v naší prostitucí lásky. I kdyby jejím výsledkem nebyla tato prírodní nákaza, byla by presto jednou z nejvetších vad našeho národa. Nebot stací již morální pustošení, které sebou nese, aby národ pomalu ale jiste zhynul. Toto požidovštováni našeho duševního života a mamonizace párového pudu dríve ci pozdeji zahubí naše celkové potomstvo. Namísto silných detí s prírodním vnímáním se budou rodit pouze ubohá zjevení financní úcelnosti. Nebot to se stává cím dál tím více základem a predpokladem našich manželství. Avšak láska dovádí nekde jinde. Po urcitý cas se samozrejme i zde clovek muže vysmívat prírode, avšak pomsta ho nemine, dostaví se pouze pozdeji, nebo lépe lidé ji rozpoznají príliš pozde. Jak zhoubné jsou však pro manželství následky dlouhotrvajícího pohrdání prírodními predpoklady, se dá rozpoznat u naši šlechty. Zde lze spatrit výsledky rozmnožování, které spocívá z jedné strany na ciste spolecenské nutnosti, a z druhé pak na financních duvodech To první vede k oslabení jako takovému, to druhé pak k otrave krve, nebot každá Židovka z obchodního domu se zdá být vhodnou k doplnení potomstva Její Jasnosti, které pak také podle toho vypadá . V obou prípadech je pak následkem naprostá degenerace. Naše meštanstvo se dnes snaží jít stejnou cestou a skoncí tak i stejným zpusobem.

S naprostou lhostejností se chodí kolem stávajících skutecnosti, jako by se podobným pocínáním daly tyto veci zneškodnit. Ne, skutecnost, že naše velkomestské obyvatelstvo ve svém milostném živote tíhne stále více k prostituci a že se tím cím dál tím více propadá do zacarovaného kruhu syfilitické nákazy, nemuže být jednoduše zamlcována, nebot ona je zde. Výsledky této masové nákazy lze na jedné strane spatrit v ústavech pro choromyslné, a na druhé však bohužel na naších - detech. Obzvlášte ony jsou smutným bídným výsledkem nezadržitelne se šírícího znecištení našeho sexuálního života. V nemocných detech se odráží neresti jejich rodicu.

Existuje nekolik cest jak se vyrovnat s touto nepríjemnou a hroznou skutecností. Jedni nic nevidí, nebo lépe receno nechtejí nic videt. Toto je samozrejme zdaleka nejjednodušší a nejlacinejší postoj. Další se halí do posvecených pláštu stejne smešné a navíc ješte prolhané stydlivosti, mluví o tomto celém problému pouze jako o velkém hríchu a vyjádrí predevším pred každým lapeným hríšníkem své nejhlubší rozhorcení, aby pak posléze mohli pred touto bezbožnou nákazou s pobožným odporem zavrít oci a prosit drahého pána Boha, aby nejlépe až po jejich smrti seslal na tuto Sodomu a Gomoru síru a mor. Tretí skupina vidí zcela zretelne hruzné následky, které s sebou jednou tato príšerná nákaza musí prinést a také prinese, pokyvují však jen rameny s tím, že proti tomu stejne nemužou nic delat, a že je nutno nechat veci bežet tak, jak beží.

Toto všechno je samozrejme pohodlné a jednoduché, avšak nesmí se zapomínat na to, že podobné pohodlnosti padne za obet celý národ. Výmluva, že jiným národum se nevede lépe, samozrejme na skutecnosti vlastního zániku stejne nic nezmení, ledaže by pocit, že ostatní jsou tímto neštestím potrefeni také, s sebou pro mnohé prineslo zmírnení jejich vlastních bolestí. Otázkou by potom však bylo, který národ by se stal prvním a jediným pánem nad touto nákazou, a které národy by vyhynuly. Z toho však vyplývají dusledky. Také toto je prubírský kámen hodnoty rasy. Rasa, která neobstojí ve zkoušce, také skoná a hríšníci nebo houževnatci a odolnejší jedinci budou muset vyklidit prostor. A jelikož se tato otázka týká predevším potomstva, patrí k tem, kterí s tak hrozným zákonem tvrdí, že hríchy otcu se budou mstít ješte v desátém pokolení. Pravda, která platí pouze u pokrevního zlocinu a u rasy. Hrích proti krvi a rase je dedicný hrích tohoto sveta a konec lidské spolecnosti.

Vpravde žalostne se predválecné Nemecko stavelo práve k této otázce. Co se delo k zabránení nákazy naší mládeže ve velkomestech? Co se delalo proti dorážení nákazy a mamonizace našeho milostného života? A co k potírání z toho vyplývající syfilizace lidstva? Odpoved nejlépe vyplývá nejsnáze z urceni toho, co se muselo stát.

Tato otázka se nesmi brát na lehkou váhu, nýbrž je nutno pochopit, že na jejím rešeni záleží štestí ci neštestí dalších generací, že by mohla být rozhodující pro celou budoucnost našeho národa. Toto poznání zavazuje k bezohledným opatrením a zásahum. Na špicku všech úvah musí nastoupit presvedcení, aby se v první rade veškerá pozornost celého národa zkoncentrovala na toto strašné nebezpecí, aby si každý jedinec mohl vnitrne uvedomit duležitost tohoto boje. Clovek muže skutecne pronikavé a casto i težce snesitelné povinnosti a bríme privést k uskutecnení pouze tehdy, když je každému krome nutnosti zprostredkován také poznatek nezbytnosti. K tomu však patrí také obrovská osveta s vyloucením všech jinak zavádejících otázek denní potreby.

Ve všech prípadech, ve kterých se jedná o naplneni zdánlive nemožných požadavku nebo úkolu, se pozornost národa musí soustredit pouze na tuto otázku, a to tak, jako by od jejího výsledku skutecne odviselo jeho bytí ci nebytí. Pouze tak se u národa dosáhne skutecne obrovských výkonu.

Tato základní myšlenka platí i pro jednotlivé jedince, pokud tito chtejí dosáhnout velkých cílu. I on bude sto dokázat to v postupných úsecích, i on pak spojí své veškeré úsilí v naplnení urcitého úkolu, a když s ním bude hotov, muže mu být vytycen úsek nový. Kdo však neprikrocí k rozdeleni dobývané cesty na jednotlivé etapy, které pak budou plánovite zdolávány za pomoci ostrého shrnutí všech dostupných sil, ten se nikdy nedostane ke konecnému cíli, nýbrž zustane viset nekde na ceste, nebo dokonce vedle ní. Toto propracování se k cíli je veliké umeni, a vyžaduje vždy nasazeni i té poslední energie, aby se tato cesta dala krok za krokem zdolat. Prvotním predpokladem, který je nutný pro útok na tomto obtížném úseku lidské cesty je, aby se vedení povedlo predstavit širokým masám národa práve nyní zdolávaný, ci lépe receno dobývaný dílcí úkol, jako jediný hodný lidské pozornosti, na jehož dosažení závisí vše. Obrovská masa národa stejne není schopna dohlédnout na úplný konec cesty, aniž by se vycerpala a nezacala pochybovat o jejím smyslu. V urcitém rozsahu bude sledovat cíl, ovšem cestu muže videt pouze po malých úsecích, podobne jako poutník, který snad také zná cíl své cesty, a který nekonecnou silnici také prekoná snáze, když si ji rozdelí do urcitých úseku, a vypraví se na každou s takovou vervou, jako by to byl samotný cíl celé daleké cesty. Pouze tak se dostane vpred, aniž by klesal na mysli.

Tak se mela otázka potírání syfilidy vyložit pomocí všech propagandistických prostredku jako národní úkol, a ne jenom jako nejaký úkol. Všemi prostredky se za tímto úcelem mely do lidí v plném rozsahu vtlouci všechny škody tohoto hrozného neštestí, až by celý národ došel k presvedcení, že od rešení této otázky odvisí vše, jeho budoucnost nebo zánik. Teprve po takové, byt léta trvající príprave, bude pozornost a s tím i rozhodnost celého národa probuzena do té míry, že bude možné sáhnout i po velmi težkých a obetavých opatreních, bez nebezpecí úteku, neporozumení nebo opuštení ze strany masy. Nebot k tomu, aby tento mor byl sražen na kolena, bude zapotrebí nesmírných obetí a stejne tak i obrovské práce. Boj proti syfilide vyžaduje boj proti prostituci, proti predsudkum, starým zvyklostem, proti dosavadním predstavám, všeobecným názorum, a v neposlední rade i proti prolhané stydlivosti v urcitých kruzích.

Prvním predpokladem k morálnímu právu bojovat proti temto vecem, je umožnení brzkého provdání následne pricházející generace. V pozdním snatku spocívá již sama o sobe nutnost zachování jistého zarízení, které je, a zde se clovek muže kroutit jak chce, ostudou lidstva, a zustává zarízením, které cloveku, který se ve své skromnosti rád považuje za verný obraz boží, zatracene neprísluší.

Prostituce je pohana lidstva, která se nedá znicit morálními prednáškami, pobožnou žádostí, atd., nýbrž její omezení a následné konecné odstranení predpokládá celou radu predpokladu. Prvním z nich je však vytvorení možnosti brzkého snatku., který odpovídá lidské prirozenosti, a to predevším u mužu, nebot žena je zde stejne pouze pasivní cástí.

Jak pomatení, až nesrozumitelní dnes lidé jsou, lze vycíst z toho, že lze pomerne casto slyšet matky z takzvané "lepší" spolecnosti, jak rády by pro své díte nalezly muže, který je "otrkaný", atd. Že je to tak vetšinou lepší, a ne obrácene, a at si chudák devce štastne najde takového podobného otrkaného Honzícka, a deti budou zretelným výsledkem tohoto rozumného manželství. Když se zváží, že ješte samo od sebe nastane pokud možno velké omezení plodnosti, a že prírode bude zamezeno v prírodní selekci, a že bude samozrejme zachována každá taková odporná bytost, potom opravdu zustává otázkou, proc ješte taková instituce existuje, a jaký má vubec smysl. Není to pak to prostituce sama o sobe? Hraje zde povinnost vuci potomstvu vubec nejakou roli? A nebo nikdo netuší, jakou kletbu clovek uvaluje na své deti a vnoucata, díky takovému lehkovážnému a zlocinnému zpusobu hájení posledního prírodního zákona, ale i posledního závazku vuci prírode?

Takto zdegenerovaly kulturní národy a pozvolna zanikly. Také manželství nemuže být samoúcelné, nýbrž musí sloužit k rozmnožováni a udržováni druhu a rasy. Pouze to je jejím smyslem a úkolem. Za techto predpokladu muže byt její správnost merena pouze skrze zpusob, kterým splnuje svuj úkol. Již proto je casný snatek správný, dodává totiž mladé rodine onu sílu, ze která muže vzejít pouze zdravé a odolné potomstvo. Samozrejme, že k její existenci je zapotrebí celé rady sociálních predpokladu, bez kterých je brzký snatek nemyslitelný. Z toho duvodu nemuže být rešení takové závažné otázky rozuzleno bez naléhavých sociálních opatrení. Jak velký to má význam, by melo být nejzretelneji patrné na dobe, kdy takzvaná "sociální" republika svou neschopností rešit bytovou otázku jednoduše zabránila spouste snatkum, a tímto zpusobem podporila prostituci.

Nesmysl našeho zpusobu rozdelování platu, které nebere žádný ohled na otázku rodiny a její výživu, je také duvodem, proc se spousta snatku vubec neuskutecní.

Ke skutecné likvidaci prostituce se muže prikrocit teprve když bude zásadní zmenou sociálních pomeru umožnen drívejší snatek, než je nyní všeobecne bežné. Toto je nejprvotnejší predpoklad k rešení této otázky. Na druhé strane je nutno z výchovy a ze vzdelání odstranit celou radu chyb, kterých si dnes nikdo ani nepovšiml. Predevším musí být do dosavadní výchovy vnesena vyváženost mezi duchovní výukou a telesným posilováním a otužováním. To, co se dnes nazývá "gymnázium", je výsmechem reckému vzoru. U naší výchovy se zcela zapomnelo na to, že zdravý duch má sídlit ve zdravém tele.

Byly doby v predválecném Nemecku, kdy se o tuto pravdu vubec nikdo nestaral. Clovek jednoduše hrešil na svém tele a domníval se, že v jednostranné duševní výchove vlastní jistou. Záruku velikého národa. Omyl, který se zacal mstít dríve, než se kdo mohl nadít. Nebyla to náhoda, že bolševická vlna našla pevnou pudu pod nohama práve tam, kde se shromaždovalo hladem a trvalou podvýživou vysílené obyvatelstvo - v Sasku, Porýní apod. Na všech techto územích se ani takzvaná "inteligence" nevzmohla na žádný vážný odpor proti židovské nákaze, a to z jednoho prostého duvodu: Inteligence byla sama natolik telesne vycerpaná, i když nejen z duvodu nouze, také spíš z duvodu špatné výchovy. Výhradne duševní prístup naší výuky horních vrstev ciní tyto neschopné práve v casech, ve kterých o udržení se, nerkuli pak o prosazení se nerozhoduje duch, nýbrž pest. V telesných troskách casto drímá podstata osobní zbabelosti. Presprílišné zduraznováni ciste duchovní výuky a zanedbávání telesného výcviku podnecuje v ranném mládí pocátek sexuálních predstav. Mládenec, který je sportem a turnaji veden k železné otužilosti, podléhá potrebe smyslového ukájení méne, než pecivál, který je krmen výhradne duchovní stravou. Rozumná výchova by na toto mela brát ohled. Krome toho nesmi ztratit nic z ocí, nebot ocekávání zdravého mladého muže pred ženou bude jiné, než pro predcasne zkaženého slabocha. Proto musí být celá výchova prizpusobena tomu, aby se volný cas naši mládeže plne využil prospešnému zocelování tela. Mládež nemá právo v techto letech zahálcive okounet po okolí, vnášet do naších ulic a kin nebezpecí a nejistotu, nýbrž mela by po skoncení svých denních povinností upevnovat a zocelovat svou telesnou schránku, aby v budoucnu nemusela život shledat príliš poddajným. Toto pripravit, provést, rídit a vést je skutecným posláním výchovy mládeže a ne jen pouhé napumpování takzvaných vedomosti. Je nutno také zrealizovat predstavu, že zpracovávání svého tela je vecí každého jedince. Ve vecech potomstva a s ním spojenými prohrešky proti rase neexistuje žádná svoboda.

Zároven s výchovou tela musí být nastolen boj proti trávení ducha. Všimneme si dnešních jídelních lístku kin, variet‚ a divadel. Clovek muže jen težko popírat, že to není ta nejlepší strava pro naši mládež. Ve výkladech a na vylepovacích sloupech se pracuje všemi možnými prostredky, jen aby se prilákala pozornost širokých vrstev obyvatelstva. Že to naši mládeži zpusobuje nenapravitelné škody, musí být každému, který mezitím neztratil schopnost vžít se do jejich duše, naprosto jasné. Tato smyslove stísnená atmosféra vede k predstavám a ke vzrušení v dobe, kdy chlapec pro tyto veci ješte nemuže mít naprosto žádné porozumeni. Výsledek tohoto zpusobu výchovy se dnes dá na naší mládeži studovat s ne zrovna potešujícím zpusobem. Je predcasne vyspelá a tím zároven i predcasne zestárlá. Ze soudních síní se obcas na verejnost dostávají odstrašující prípady, které umožnuji hruzné pohledy do duševního života naších ctrnácti a patnáctiletých. Kdo by se tomu podivoval, že si syfilis vybírá své obeti i v této vekové kategorií? A není smutné videt, když se vetšina takových telesne slabých, duševne zkažených mladých lidí dostane do manželského svazku s velkomestskou kurvou?

Ne, kdo chce videt zánik prostituce, musí v první rade pomoci odstranit její duševní predpoklady. Musí vymýtit nerád naší mravní nákazy velkomestské kultury, a sice zcela bezohledne a bez zaváhání pred krikem a nárkem, který tím samozrejme bude zpusoben. Pokud nevytáhneme naši mládež z bahna jejího dnešního okolí, utopí se v nem. Kdo tyto veci nechce videt, podporuje je, a stává se spoluviníkem na pomalém prostituování naší budoucnosti, která závisí pouze na naší príští generaci. Toto ocištování naší kultury by se melo vztahovat na skoro všechny oblasti. Divadlo, umeni, literatura, kino, tisk, plakáty a výlohy je nutno ocistit od projevu uhnívajícího sveta, a postavit je do morálních služeb státu a kultury. Verejný život musí být osvobozen od smradlavého parfému moderní erotiky, stejne jako od každé nemužsky ostýchavé neuprímnosti. U všech techto vecí musí být vytýcen smer a cíl, s prihlédnutím na zachování zdraví našeho národa ohledne tela i duše. Právo osobni svobody zde ustupuje pred povinností zachování naší rasy.

Teprve po provedení všech techto opatrení muže být zahájen zdravotní boj proti samotné nákaze s urcitými vyhlídkami na úspech. Avšak i v tomto prípade nesmí býti použito polovicatých opatrení, nýbrž i zde se bude muset pristoupit k nejtvrdším a nejpronikavejším rozhodnutím. Je polovicatostí ochranovat nevylécitelne nemocné lidi, kterí mohou neustále nákazu prenášet na zbytek zdravého obyvatelstva. Odpovídalo by to humanite, kdy, abychom neublížili jednomu, necháme radeji zemrít sto dalších. Požadavek, aby bylo defektním lidem zabráneno v plození dalších defektních potomku, je požadavkem nejzdravejšího rozumu a znamená ve svém soustavném provádení nejhumánnejší pocin lidstva. Ušetrí trápení miliónum neštastných, a ve svých dusledcích povede ke stoupajícímu ozdravování vubec. Rozhodnost zakrocit v tomto smeru také postaví do cesty prekážku dalšímu šírení pohlavních nemoci. Nebot zde se bude muset, bude-li to zapotrebí, prikrocit k nemilosrdnému oddelení nevylécitelne nemocných. Pro neštastne postižené je to sice barbarské opatrení, avšak pro stávající a budoucí svet je to požehnáním. Docasná bolest jednoho století muže a také vykoupí tisícileté utrpení.

Boj proti syfilide a její pruvodkyni prostitucí je jedním z nejukrutnejších úkolu lidstva. Nejukrutnejších proto, že se pritom nejedná o vyrešení jednoho úkolu, nýbrž o odstranení celé rady škod, které dávají podnet k následným fenoménum této nákazy. Nebot onemocneni telesné schránky je zde pouze dusledkem onemocnení morálních, sociálních a rasových instinktu. Pokud se tento boj z duvodu pohodlnosti, ci snad zbabelosti nevybojuje, muže si clovek po 500 letech prohlédnout dotycné národy. Verných podob bohu naleznete, aniž byste se chteli rouhat, jen velmi málo. Jak se však clovek ve starém Nemecku pokoušel vyporádat s touto nákazou? Po prozkoumání z toho vyplyne skutecne zarmucující odpoved . Ve vládních kruzích byly zcela jiste príšerné škody této nemoci známy, avšak její dusledky zrejme nebyly zcela správne domyšleny. V samotném boji proti ni vláda selhala a pristoupila namísto k radikálním reformám radeji ke smešným opatrením. Okolo nemoci se doktorovalo kolem dokola, a prícina se nechávala prícinou. Jednotlivé prostitutky byly podrobeny zdravotní kontrole, byly prohlédnuty, jak jen to v té dobe bylo možné a v prípade zjišteného onemocnení byly strceny do nejakého lazaretu, ze kterého byly, po zevne provedeném vylécení vypušteny na další lidi.

Byl samozrejme zaveden "ochranný paragraf", podle kterého hrozila nakažené, nebo ne zcela vylécené osobe pokuta za pohlavní styk. Takové opatrení je samozrejme správné, avšak v praxi opet skoro naprosto selhalo. Prvne to bude žena, která je tímto neštestím postižena, a to již z duvodu naší, nebo lépe její výchovy. Každá zrejme ve vetšine prípadech odmítne svedcit proti zvrhlému zlodeji jejího zdraví, což se vetšinou deje za trapných pruvodních okolností, a nebude se chtít nechat vlácet po soudních budovách. Práve jí to není nic platné, ona bude ve vetšine prípadech ta nejvíce potrefená, vždyt ji stíhá opovržení jejího bezcitného okolí prece daleko více, než by tomu v tomto prípade bylo u muže. A konecne si predstavte tu situaci, kdy by nositelem této nemoci byl její chot. Zažalovala by ho? Nebo co by pak mela delat?

U muže k tomu prichází ješte ta skutecnost, že velice casto této nákaze vbehne do cesty pod vlivem nemalého požití alkoholických nápoju, nebot v tomto stavu není s to, zcela správne odhadnout kvalitu své "vyvolené", což je u nemocných prostitutek velmi dobre známo, a neustále je to podnecuje lovit muže práve v tomto ideálním stavu. Výsledkem pak je, že si posléze tento nemile prekvapený i pres nejusilovnejší vzpomínání nemuže vybavit svou milosrdnou obštastnující pruvodkyni, což nikdo v takovém meste jako Berlín ci Mnichov nemuže považovat za žádný div. K tomu ješte prichází fakt, že se vetšinou jedná o návštevníky z venkova, kterí beztak zcela bezradne propadnou kouzlu velkomesta.

Konecne však, kdo muže vedet zda je zdravý ci nemocný? Neexistuje snad dostatek prípadu, kdy zdánlive vylécený opet onemocní a zpusobí strašnou pohromu, aniž by to zprvu býval tušil? A tak je praktický úcinek této ochrany zákonným postihem zavinené nákazy ve skutecnosti roven nule. To samé platí i o prohlídkách prostitutek, a konecne i lécení je i dnes stále ješte nejisté a pochybné. Jisté je pouze jedno, že nákaza se pres všechna opatrení šírí stále dále. Tím je co nejpresvedciveji potvrzena jejich neúcinnost. Nebot vše, co bylo krome toho ješte ucineno, bylo stejne tak nedostacující, jako i smešné. Duševní prostitucí národa se nezabránilo, nedelalo se ani nic proti jejímu zamezení.

Kdo tíhne k tomu brát tyto veci na lehkou váhu, ten by si mel prostudovat statistické podklady o šírení této zákerné nákazy, srovnat její nárust behem posledních sto let a domyslet si její další rozkvet. A clovek by musel mít intelekt osla, aby mu z toho po zádech neprebehlo nepríjemné zamrazeni!

Slabost a polovicatost, s jakou se ve starém Nemecku pristupovalo k tomuto strašnému úkazu, lze hodnotit jako zretelné znamení rozkladu jednoho národa. Pokud se nedostaví síly k boji za své vlastní zdraví, zaniká právo na život v tomto svete vecného boje. Náleží pouze silnému "celku", a ne slabé "polovicatosti".

Jedním z nejzretelnejších znamení rozkladu staré ríše bylo pomalé klesání všeobecné kulturní úrovne, pricemž kulturou nemám na mysli to, co se dnes oznacuje slovem civilizace. Ta se naopak zdá být velkým neprítelem skutecné duchovní a životní úrovne.

Již od prelomu století se do našeho umení zacal vkrádat prvek, který byl do té doby zcela neznámý a cizí. Zajisté existovaly i v drívejších dobách poklesky vkusu, ovšem zde se spíše jednalo o umelecká vykolejení, kterým následné generace prisoudily alespon jakous takous hodnotu, než o úpadkové až choromyslné výtvory, které s umením nemají již nic spolecného. V nich se zacal kulturne zrcadlit, samozrejme teprve pozdeji lépe zretelný politický rozklad.

Bolševické umení je jediná možná kulturní forma života a duševního výrazu bolševizmu jako takového.

Komu to prijde podivné, ten at se podívá na umení štastne zbolševizovaných státu, a s hruzou se seznámí s chorobnými výstrelky zubožených chudáku, které známe od prelomu století pod pojmy kubismus a dadaismus, které jsou tam obdivovány jako oficiální státne uznané umení. Také behem krátkého trvání bavorské Republiky rad se objevil tento fenomén. Již zde se dalo spatrit, jak všechny oficiální plakáty, propagacní kresby v novinách, atd. v sobe nesly známku nejenom politického, nýbrž i kulturního rozkladu.

Tak jak byl ješte pred šedesáti lety jen težko myslitelný politický rozvrat dnešní velikosti, o kulturním poli vubec nemluve, tak se již od roku 1900 zacal odrážet ve futuristických a kubistických výtvorech. Pred šedesáti lety by výstava takzvaných dadaistických "zážitku" byla naprosto nemyslitelná a její poradatel‚ by skoncili v ústavu pro choromyslné, zatímco dnes dokonce predsedají umeleckým svazum. Tehdy se tento mor nemohl vyskytnout, nebot" by to nedopustilo jak verejné mínení, tak ani stát. Protože úkolem státní správy je nedopustit, aby národ byl vydáván do spáru duševního šílenství. U neceho takového by však jednoho dne musel podobný vývoj zákonite skoncit. Totiž toho dne, kdy by tento druh umení zacal odpovídat obecnému vnímání, by došlo k závažná premene lidstva. Zapocal by zpetný vývoj lidského mozku, jehož konec by se snad ani nechtel domyslet

Jakmile si clovek z tohoto hlediska uvedomí vývoj našeho kulturního života za posledních 25 let, s hruzou zjistí, jak moc jsme do tohoto zpetného vývoje zapleteni. Všude kolem sebe narážíme na semena, které zpusobuji vznik bujné vegetace, která naší kulturu drív nebo pozdeji zcela zardousí. Také v nich se dá spatrit znamení rozkladu pomalu uhnívajícího sveta. Beda národum, které již nejsou schopny být pánem této choroby!

Tato onemocneni lze v Nemecku videt v podstate ve všech oblastech umení a kultury vubec. Zdá se, jako by všude již byl prekrocen nejvyšší bod a vše spelo ke konecnému zániku. Divadlo pokleslo ocividne nejníže a kdyby se proti prostitucí umení nepostavila alespon dvorní divadla, jiste by tehdy byla, coby kulturní faktor, beze zbytku vyrazena. Pakliže by se odhlédlo od techto a pár dalších výjimek, nabyla by estrádní vystoupeni na jevištích asi takové míry, že by pro národ ztratilo smysl vubec je navštevovat. Bylo smutným znamením vnitrního rozkladu, že nebylo možno mládež do techto takzvaných "umeleckých dílen" posílat, což se zcela nestydate dávalo na vedomí všeobecným panoptickým varováním: "Mládeži neprístupno!"

Na techto místech by se mela zavést taková preventivní opatrení, aby v první rade sloužila k výchove mládeže, a ne k obveselování starých, znudených vrstev obyvatelstva. Co by asi rekli všichni velcí dramatikové všech dob na taková opatrení, a hlavne co by rekli okolnostem, které k temto opatrením vedly? Jak by se asi rozhorcil Schiller, jak by se rozhorcene odvrátil Goethe!

Ale samozrejme, cím jsou Schiller, Goethe nebo Shakespeare proti dnešním hrdinum moderní nemecké poezie, staré onošené a prežité - prekonané zjevení. Nebot nejcharakteristictejší na této dobe je to, že neprodukuje pouze ješte víc špíny, ale že zároven poskvrnuje všechny skutecné velikány minulosti. To jsou ostatne úkazy, které lze videt vždy v takových dobách. Cím podlejší a hanebnejší jsou projevy doby a jejich soucasníku, tím víc jsou nenávideni svedkové nekdejší slávy a velikosti. V techto dobách by tito lidé nejradeji podobné vzpomínky na minulost lidstva zprovodili ze sveta,aby zamezením možnosti srovnání mohli vlastní kýc zamenovat za umení. A proto cím ubožejší a bídnejší je každá nová instituce, o to víc usiluje o vymazání stop minulých casu.

Toto v žádném prípade neplatí pouze pro nové úkazy na poli všeobecné kultury, nýbrž i pro ty na poli politickém. Nová revolucní hnutí budou staré formy nenávidet o to více, cím podradnejší jsou sama. I zde lze spatrit, jak se touha nechat zazárit vlastní kýc jako neco pozoruhodného, muže zmenit v nenávist proti hodnotnejšímu dobru minulých casu. Dokud bude napríklad žít historická vzpomínka na Friedricha Velikého, muže Friedrich Ebert pouze vyvolávat podmíneny úžas. Hrdina od Sanssousi je v porovnáni k bývalému výcepnímu z Brém asi jako slunce k mesíci. Teprve když slunce zapadne, zacne mesíc svítit. Proto je také nenávist všech novoluní lidstva vuci stálicím pochopitelná. Behem politického života se tyto nuly, když už jim osud docasne vhodí do klína moc, snaží nejenom s neúnavnou horlivostí poskvrnovat a špinit minulost, nýbrž se i vyhýbat vnejšími prostredky všeobecné kritice. Jako príklad zde muže platit vydání zákona na ochranu republiky nové Nemecké ríše.

Jakmile se nejaká nová myšlenka, ucení, nový svetový názor a nebo politické, ci hospodárské hnuti snaží popírat minulost, pomlouvat ji a znevažovat ji, je nutné se již pred tímto popudem mít dobre na pozoru. Vetšinou je duvodem k takové nenávisti jejich vlastní ménecennost, nebo nejaký vlastní špatný úmysl. Skutecne požehnaná obroda lidstva bude vždy a stále zacínat stavet tam, kde koncí poslední dobrý základ. Nebude se stydet pred použitím starých dobrých stávajících pravd. Vždyt celá lidská kultura a clovek sám jsou pouze výsledkem jednoho dlouhého vývoje, ke kterému každá generace priložila a zasadila svuj stavební kámen. Smysl a úcel revolucí pak není strhnout naráz celou budovu, nýbrž odstranit špatne zasazený a nehodící se kámen a na uvolnené místo zasadit nový a vhodnejší.

Pouze tehdy se pak dá a smí hovorit o pokroku lidstva. V jiném prípade svet nikdy nevyjde z chaosu. Jinak by každé generaci náleželo právo odmítnutí minulosti a tím i predpoklad smet vlastní prací znicit veškeré hodnoty minulosti.

Na stavu naší celé predválecné kultury nebyla nejsmutnejší pouze naprostá impotence umelecké a všeobecné kulturní tvurcí síly, nýbrž i nenávist, se kterou byla znevažována vzpomínka na velkou minulost. Skoro ve všech umeleckých oblastech, predevším pak v divadle a literature se pocátkem století zacaly, na úkor hanených a znevažovaných klasiku, prosazovat nové méne významnejší smery. Jako by tato doba zahanbující ménecennosti mohla vubec neco prekonat. Avšak z této snahy uprít soucasnosti minulost vycházely jasne a zretelne na povrch špatné úmysly techto apoštolu budoucnosti. Již z toho se melo rozpoznat, že se zde nejedná o nové, byt špatné kulturní pojetí, nýbrž že se jedná o proces nicení základu samotné kultury, za úcelem pokud možno co nejvetšího pobláznení zdravého umeleckého vnímání a duchovní prípravy politického bolševizmu. Nebot pokud je periklejské období zosobneno Parthenónem, pak je bolševická prítomnost zobrazena kubistickým úšklebkem.

V této souvislosti je nutno poukázat na opet zretelnou zbabelost cásti našeho národa, který mel být na základe své výchovy a své pozice povinen vytvorit frontu proti této kulturní potupe. Ze samého strachu pred krikem bolševických kulturních apoštolu, kterí prudce napadli každého, kdo v nich nechtel rozpoznat korunu tvorby, a nazvali ho zpátecnickým šosákem, se zrekli jakéhokoliv vážného odporu, a podrobili se, jak to tak vypadá , nevyhnutelnému. Clovek zacal mít doslovne strach pred temito pološílenci a podvodníky nevážícími si minulosti. Jako kdyby bylo ostudou neporozumet produktum duševních degenerátu ci prohnaných podvodníku. Tito apoštolové umení meli samozrejme velmi jednoduchý prostredek, kterým se snažili stvrdit svuj nesmysl jako buhví jak úžasnou vec. Predstavovali každou nesrozumitelnou a zretelne pomatenou vec jako takzvaný vnitrní prožitek prekvapené soucasnosti. Takto laciným zpusobem již dopredu znemožnili vetšine lidí jakýkoliv odpor. Nebot o tom, že by i toto mohl být vnitrní prožitek se nedalo pochybovat. Pochybovat se však dalo o tom, zda je prípustné predkládat zdravé verejnosti takovéto halucinace duševne chorých nebo zlocincu. Díla Moritze von Schwind nebo Bocklizia byla také vnitrním prožitkem, avšak od umelcu s nadáním od Boha, a ne od nejakých šašku.

Zde se dala skutecne vysledovat bidná zbabelost naši takzvané inteligence, které se vykrucovala z jakéhokoliv skutecnému odporu proti tomuto zamorování zdravého instinktu našeho národa a radeji to nechala na nem, aby se s tímto drzým nesmyslem vyrovnal jak jen chce. Aby neplatil za amatérského pošetilce, smíril se clovek s každým výsmechem umení, aby konecne znejistel pri srovnávání dobrého se špatným.

Všechno to byla znamení zhoršujících se pomeru. Jako povážlivé znamení je nutno zduraznit i následující: v devatenáctém století zacala naše mesta stále více ztrácet charakter kulturních center, a pocala klesat k pouhým lidským sídlištím. Malá svázanost se svým rodištem, která je typická pro dnešní mestský proletariát, je následkem toho, že se zde skutecne jedná pouze o docasné místo pobytu a o nic jiného. Dílem to souvisí s castou zmenou bydlište zaprícinenou sociálními podmínkami, které cloveku neumožnují vytvorit si skutecnou vazbu ke svému mestu. Na druhé strane je nutno hledat prícinu ve všeobecne kulturní bezvýznamnosti a chudobe našich soucasných mest.

Avšak v casech osvobozeneckých válek byla nemecká mesta menší nejenom co do poctu, nýbrž i svou velikostí. Tech pár skutecných velkomest bylo vetšinou rezidencemi a jako taková mela sama o sobe již urcitou kulturní hodnotu a vetšinou také urcitý umelecký vzhled. Tech pár mest s více než padesáti tisíci obyvateli byla oproti dnešním mestum se stejným poctem obyvatel ohledne hospodárských a kulturních pokladu mnohem bohatších. Když Mnichov dosáhl šedesáti tisíc obyvatel, byl již adeptem na to, stát se jednou z prvních kulturních dílen. Dnes tohoto poctu dosáhla, pokud ho tedy již dávno neprekrocila, skoro každá delnická osada, ovšem vetšinou bez jakéhokoliv vlastního skutecného významu. Pouhé nahromadení obytných a nájemních kasáren, nic více. Jak muže pri takové bezvýznamnosti vzniknout jakákoliv bližší vazba na podobné místo, je mi záhadou. Težko bude mít nekdo bližší vazbu na místo, které nemuže nabídnout nic víc, než jakékoliv jiné, kterému chybí známka jakékoliv individuality, a ve kterém se clovek trapne vyhýbá všemu, co by jen zdaleka mohlo predstavovat umení.

Ale jako by to nestacilo, zacíná i ve velkomestech se stoupající tendencí pribývat pocet obyvatelstva, které je stále chudší všech skutecných umeleckých hodnot. Velkomesta vypadají cím dál tím opotrebovaneji a vyzarují úplne stejný obraz, byt ve vetším rozsahu, jako ony malé chudé tovární osady. To, co nová doba prinesla kulturnímu obrazu našich velkomest, je naprosto nevyhovující. Všechna naše mesta žijí ze slávy a pokladu minulosti. Odmysleme si napríklad ze soucasného Mnichova vše, co bylo postaveno za vlády Ludwiga I., a s hruzou zjistíme, jak chudý byl od té doby prírustek významných umeleckých del. A to samé platí pro Berlín a vetšinu dalších mest. Ješte podstatnejší však je následující. Naše dnešní velkomesta nemají žádné pomníky ovládající celkový mestský obraz, které by mohly promlouvat jako skutecné symboly celé doby. To však bylo bežné ve starovekých mestech, kdy skoro v každém byl postaven zvláštní monument jejich hrdosti. Charakteristika antických mest nespocívala v soukromých budovách, nýbrž ve verejných pomnících, které nebyly urceny pro okamžik, nýbrž pro vecnou slávu. Nebot v nich se neodráželo bohatství jedince, ale velikost a význam verejnosti. Tak vznikaly pomníky, které velmi dobre plnily úcel zprostredkovávat jednotlivým obyvatelum daným zpusobem spojeni s jejich mestem, což nám dnes mnohdy prijde skoro nesrozumitelné. Nebot to, co videl, nebyly ani tak chudé domy soukromých majitelu, jako spíš velkolepé stavby celé spolecnosti. Oproti nim se pak obytný dum stával skutecne pouze nepodstatnou podružností.

Až když se porovnají pomery rozmeru antických státních staveb s tehdejšími obytnými budovami, pak teprve clovek porozumí tomu, proc kladli na první místo zduraznení principu verejných staveb. Tech pár strmých kolosu, které dnes obdivujeme ve zríceninách a vykopávkách starého antického sveta, nejsou bývalé obchodní budovy, nýbrž svatyne a státní stavby. Tedy díla, jejichž majiteli byla široká verejnost. Dokonce v samotném lesku Ríma pozdní doby nebyly na prvních místech vily a paláce jednotlivých obcanu, nýbrž svatyne a vrídla, stadiony, cirky, akvadukty, baziliky, atd., které patrily státu a tedy všemu lidu. Dokonce ješte germánský stredovek zachovával tuto vedoucí zásadu, i když za zcela jiného umeleckého pohledu. To co ve staroveku bylo vyjádreno v Akropoli nebo Pantheonu, zahltilo se nyní do formy gotických katedrál. Jak ohromne pusobily tyto monumentální stavby oproti malému hemžení živnostenských, drevených, nebo cihlových staveb stredovekého mesta. Byly a stále ješte jsou. Symboly, které urcuji charakter a obraz daného místa, i když dnes vedle nich vyrustají stále vyšší nájemné kasárny. Munster, Rathuser a Schrannenhallen tvorí jako ochranné veže viditelné symboly pojetí, jehož základy odpovídají zase jen antice.

Jak smešný je však dnešní vztah mezi státními a privátními stavbami. Pokud by osud Ríma mel postihnout Berlín, mohli by naši potomci coby obdivuhodná díla naší doby, charakterizující naší kulturu, obdivovat leda pár židovských nákupních domu a hotelu nekolika spolecností. Jen at clovek porovná hruzný rozpor, který vládne mezi ríšskými stavbami, financními hospodárskými stavbami, a to dokonce v takovém meste jako je Berlín.

Také vynakládané sumy pro státní stavby jsou vetšinou skutecne smešné a nepostacující. Nestaví se stavby do budoucnosti, nýbrž více pro momentální potrebu. Nejaká vyšší myšlenka tu bohužel není zastoupena. Berlínský zámek v dobe jeho zbudování byl ve vztahu k prítomnosti dílem ponekud jiného významu, než napríklad nová knihovna. Zatímco jediný válecný križník predstavuje hodnotu více než šedesáti miliónu, byla na první monumentální stavbu Ríšského snemu, který mel být postaven na veky, schválena ani ne polovina. A když prišla k rozhodnutí otázka vnitrního vybavení, hlasoval vysoký dum proti použití kamene a porucil obložit steny sádrou. Tentokrát se parlamentári kupodivu zachovali správne. Sádrové hlavy také nepatrí mezi kamenné zdi. Tak chybí našim soucasným mestum precnívající symbol národní pospolitosti, a proto se clovek nemuže divit, že ve svých mestech žádný symbol videt nemohou. Musí dojít ke zpustošení, které se svou netecností dnešních obyvatel velkomesta prakticky projeví na osudu jejich mesta.

I toto je znamením naší upadající kultury a našeho všeobecného rozvratu. Doba se dáví ve své neúcelnosti, nebo lépe receno ve službe penez. Potom se ale clovek také nesmí divit, když pod vládou takového božstva nezbývá místo pro žádné bohatýrství. Dnešní soucasnost pouze sklízí to, co zasila naše minulost.

Všechny tyto znaky rozkladu jsou v poslední rade pouze dusledky nedostatku urcitého, jednotne uznaného svetonázoru, stejne jako z toho vyplývající všeobecné nejistoty v hodnoceni a postoji k jednotlivým zásadním otázkám doby. Pritom je vše, pocínaje výchovou, polovicaté a váhavé, desí se zodpovednosti a koncí ve zbabelém trpení uznaných chyb. Humanitní pomatenost se stává módou a zatímco clovek podléhá výstrelkum a šetri jedince, je obetována budoucnost miliónu.

Jak dalece nás zasahuje všeobecná rozervanost ukazuje pozorováni predválecných religiózních pomeru. I zde je již u velké cásti národa dávno ztracena valná cást jednotného a úcinného svetonázorového presvedcení a víry. Pritom príslušníci církve, kterí z ní oficiálne vystoupili, hraji menší roli, než ti naprosto lhostejní. Obe hlavni náboženské vyznání v Asii a Africe zachovávají mise, aby privedli nové prívržence jejich viry. Je to cinnost, která vykazuje predevším u mohamedánské víry, oproti jejich výpadum, pouze velice skromné úspechy. Evropa však ztrácí milióny a další milióny svých vnitrních prívržencu, kterí jsou církevnímu životu budto naprosto cizí, nebo si jdou svou vlastní cestou. Následky toho nejsou predevším v mravním ohledu nikterak príznivé.

Pozoruhodný je zde i stále prudší boj proti dogmatickým základum jednotlivých církví, bez kterých by ale praktická existence lidstva bez náboženské víry na tomto svete nebyla myslitelná. Široká masa obyvatelstva se neskládá z filozofu. Avšak práve pro masu je víra casto vubec jediným podkladem pro morální svetonázor. Ruzné náhražkové prostredky se neprokázaly jako moc úspešné, takže by jimi asi jen težko šlo nahradit nynejší náboženské vyznání. Pokud však má náboženská víra a ucení skutecne oslovovat široké vrstvy, pak je naprostá autorita obsahu této víry základem každé úcinnosti. To, cím je pro všeobecný život príslušný životní styl, bez kterého by zajisté rozumne a chytre žilo statisíce vysoce postavených lidí, ale milióny dalších však ne, tím jsou pro stát práve jeho základní principy a pro príslušnou víru její dogmata. Teprve pomocí toho je kolísavá a nekonecne vykládaná, ciste duchovní myšlenka jasne vytycena a je jí dána urcit forma, bez které by jí nikdo neveril. V jiném prípade by myšlenka neprerostla pres metafyzickou predstavu, nebo krátce receno pres filosofické mínení. Útok proti dogmatum se velmi podobá boji proti všeobecne zákonným podkladum státu. A tak jako stát zahyne v naprosté státní anarchii, tak i církev skoná pod nátlakem náboženského nihilizmu.

Pro politika však nesmí být odhad ceny toho daného náboženství urcován ani tak skrze jeho nedostatky, jako spíš skrze kvalitu její zjevne kvalitnejší náhražky. Pokud však tato bude chybet, muže stávající nicit pouze šílenec, nebo zlocinec.

Samozrejme, že nemalou vinu na techto ne zrovna potešujících okolnostech nesou ti, kterí príliš zatížili náboženské predstavy ciste pozemskými záležitostmi a kterí až príliš casto vyvolávají konflikt s takzvanou exaktní vedou. Vítezství na tomto poli však zpusobí náboženství v ocích všech tech, kterí se nedokázali prenést pres ciste vnejší vedomosti, obrovské škody.

Nejhorší jsou však zpustošení, která jsou zavinena zneužitím náboženského presvedceni k politickým úcelum. Málo by se skutecne co nejostreji vystupovat proti onem nuzným šmelinárum, kterí považují náboženství za prostredek jejich politických, lépe receno obchodních služeb. Tito drzí prolhanci vyrvávají líbezným hláskem do sveta své náboženské vyznání, aby je dobre slyšeli ostatní hríšníci. Avšak ne že by snad za víru v prípade nutnosti obetovali svuj život, ale naopak, aby mohli lépe žít. Kvuli jediné politické machinaci príslušné hodnoty by zaprodali celou jejich víru. Za deset parlamentních mandátu by se spojili s marxistickými nepráteli jakéhokoliv vyznání, a za jedno ministerské kreslo by vstoupili do snatku s dáblem, pokud jim tento ješte nezaplašil zbytek jejich dobrých mravu.

Pokud mel náboženský život v predválecném Nemecku pro mnohé nepríjemnou príchut, dala se pripsat práve tomuto zneužívání, které bylo provozováno jednou takzvanou "krestanskou" stranou, stejne jako drzostí, se kterou se pokoušeli spojovat katolickou víru s politickou aktivitou.

Podsouvání bylo dopuštením, které snad nekolika budižknicemum prineslo parlamentní mandáty, avšak církvi prineslo pouze újmu. Výsledky však nese celý národ. Nebot dusledky zpusobené ochabnutím náboženského života dopadají práve v case, kdy zacalo povolovat a vrávorat beztoho i vše ostatní, a kdy hrozí zhroucení dochovaných základu mravu a morálky.

Také to byly rány a trhliny na našem národním tele, které nebyly nebezpecné, pokud nenastalo nejaké další zvláštní zatíženi. Avšak stávaly se neštestím, když tíhou velkých událostí nabyla otázka vnitrní stability národa podstatného významu.

Stejne tak na politickém poli nemohly pozornému oku uniknout vady, které v prípade, že v brzké dobe nedojde k výraznému zlepšení, ci zmene, musí vést a také povedou k následnému rozkladu ríše. Bezcitnost nemecké zahranicní a vnitrní politiky byla zretelná každému, kdo úmyslne nechtel být slepým. Kompromisní hospodárství se zdálo být nejvíce podobno bismarckskému pojetí, aby "politika byla umením možností". Avšak mezi Bismarkem a pozdejším nemeckým kanclérem byl malý rozdíl. Ten toho prvního opravnoval vyjádrit se takto o charakteru politiky, zatímco stejná vyjádrení z úst jeho následovníka muselo vyznít ve zcela jiném významu. Nebot Bismark touto vetou chtel pouze naznacit, že k dosažení urcitého politického cíle je nutno nasadit všechny možnosti, resp. že je nutno jednat dle všech možností. Následovníci však v tomto vyjádrení videli slavnostní zprošteni se všech potreb mít vubec nejaké politické úmysly, ci dokonce nejaké cíle. A toto vedení ríše oné doby také žádné politické cíle nemelo. Vždyt k tomu chybely nutné predpoklady urcitého svetonázoru, stejne jako ujasnení vnitrních vývojových zákonu politického života vubec.

Nebylo málo tech, kterí hledeli pochmurne tímto smerem a ostre kritizovali bezplánovitost a bezmyšlenkovitost ríšské politiky, kterí tedy dobre rozeznali vnitrní slabost a dutost. Avšak byli to pouze outsideri politického života. Oficiální vládní místa ignorovala poznatky jistého Houstona Stewarda Chamberlaina stejným zpusobem, jakým se to deje i dnes. Tito lidé jsou príliš hloupí, než aby mohli samostatne premýšlet, a príliš namyšlení, než aby se potrebné naucili od jiných. Vecná pravda, která již Orenstierna primela zvolat: "Svet je rízen pouze malým zlomkem moudrosti". Moudrosti, ze které každý ministerský rada ztelesnuje pouze jediný atom. Od té doby, co se Nemecko stalo republikou, to však již neplatí. Vždyt proto je také zákonem na ochranu republiky zakázáno necemu takovému verit, nebo neco takového dokonce vyslovovat. Orenstiern mel také štestí, že žil již tehdy, a ne dnes v této povedené republice.

Jako nejslabším momentem byla již pred válkou rozpoznána instituce, která mela ztelesnovat sílu ríše: Parlament, Ríšský snem. Zbabelost a nezodpovednost se zde družili naprosto dokonalým zpusobem. Jednou z bezmyšlenkovostí, kterou je dnes slyšet pomerne casto, je, že parlamentarismus v Nemecku zklamal "již od dob revoluce". Je zde vytváreno zdání, jako by tomu snad pred revolucí bylo jinak. Ve skutecnosti nemuže tato instituce pusobit jinak, než zhoubne. A to delala již v dobe, kdy vetšina s klapkami na ocích ješte nic nevidela, nebo nechtela videt. Nebot že bylo Nemecko rozvráceno, za to mužeme nemalým dílem podekovat práve této instituci. Avšak za to, že tato katastrofa nenastala již dríve, nemuže platit za zásluhu Ríšského snemu. Za to je nutno podekovat odporu, který se v dobách míru vzeprel proti cinnosti techto hrobníku nemeckého národa a Nemecké ríše.

Z bezpoctu zhoubných škod, které tato instituce prímo ci neprímo napáchala, bych chtel vyzdvihnout pouze jednu pohromu, která nejvíce odpovídá vnitrní podstate této nejnezodpovednejší instituci všech dob. A sice príšerná polovicatost a slabost politického vedení ríše smerem ven i dovnitr. Vše, co nejakým zpusobem podléhalo vlivu tohoto parlamentu bylo polovicaté, at se na to clovek dívá jak chce. Polovicatá a slabá byla spojenecká politika ríše smerem ven. Místo aby byl zachován mír, smerovalo se bez zábran k válce. Polovicatá byla polská politika. Podnecovalo se, namísto aby se vážne zakrocilo. Výsledkem nebylo ani vítezství nemectví, ani usmíreni s Polskem, zato ale neprátelství s Ruskem.

Polovicaté bylo rešení alsasko-lotrinské otázky. Místo aby se tvrdou pestí jednou provždy rozdrtila hlava francouzské hydry a Sasku byla priznána stejná práva, neudelalo se ani jedno z toho. Ani to nebylo možné, vždyt v radách nejvlivnejších stran prece sedeli nejvetší vlastizrádci - v Centru napr. pan Wetterle. Všechno to by se ješte dalo unést, kdyby za obet polovicatosti nepadla i moc, od jejíž existence nakonec závisí trváni ríše: vojsko. Za to, co zde napáchal takzvaný Ríšský snem, by stacilo k tomu, aby byl jednou provždy proklet celým nemeckým národem. Z nejbídnejších duvodu tito parlamentárští partajní mizerové vyrvali a ukradli celému našemu národu z rukou zbran sebezachování a jediné ochrany vlastní svobody a nezávislosti. Kdyby se dnes otevrely hroby flanderské plošiny, zvedli by se z nich krvaví žalobci. Statisíce nejlepších mladých Nemcu, kterí byli nesvedomitostí techto parlamentních zlocincu špatne a polovicate vycviceni posláni na smrt. Milióny mrzáku a mrtvých ztratila otcina jenom proto, aby byli nekolika stovkám lidových podvodníku umožneny politické machinace a vyderacství.

Zatímco židovstvo pomoci svého marxistického a demokratického tisku šírilo do celého sveta lži o nemeckém militarismu a pritežovalo tak Nemecku všemi dostupnými prostredky, odmítali marxistické a demokratické strany jakýkoliv rozsáhlý výcvik nemecké lidové síly. Pritom musel být tento hrozný zlocin, který tím byl páchán, okamžite každému jasný. Nebot v prípade následující války by celý národ musel do zbrane, címž by nicemností techto cistých reprezentantu vlastního takzvaného "lidového zastoupení" bylo pred neprítele pohnáno nekolik miliónu špatne a polovicate vycvicených Nemcu. Avšak i když clovek neprihlédne na následky, které z této brutální a surové nesvedomitosti techto parlamentních pasáku vyplývají, nedostatek vycvicených vojáku na zacátku války muže velmi rychle vést k obrovským ztrátám, což se také behem velké války takto príšerným zpusobem potvrdilo. Ztráta boje za svobodu a nezávislost nemeckého národa je výsledkem polovicatosti a slabosti, která je pestována ve výchove lidové síly již v dobe míru za úcelem obrany vlastní domoviny.

Pokud bylo na souši vycviceno pouze malé množství rekrutu, pak u námornictva se tento polovicatý nástroj pokoušel více ci méne znicit tuto zbran národního sebezachování. Duchem polovicatosti však bylo bohužel nakaženo i veleni lodstva. Tendence stavet v lodenicích stále menší lode, zatímco ve stejnou dobu byly na vodu spoušteny daleko vetší lode Anglické, nebylo zrovna dalekozraké a již vubec ne geniální. Práve flotila, která již na pocátku nemuže být ciste pocetne postavena na stejnou úroven svého pravdepodobného neprítele, musí tento pocetní nedostatek prevážit prevyšující bojovou silou jednotlivých lodí. Práve prevažující bojová síla je rozhodující, a ne ona povestná prevaha "kvality". Skutecne moderní technika je v jednotlivých kulturních státech tak vyspelá, že by bylo nemožné, aby byla lodím jedné mocnosti dána podstatne vetší bojová síla, než lodím stejné tonáže státu jiného. A ješte méne myslitelné je dosáhnout menší flotilou prevahy nad vetší. A skutecne, malý výtlak nemeckých lodi se mohl prosadit pouze na úcet rychlosti a pancérování, fráze, která mela tuto skutecnost ospravedlnit, ukázala ostatne velmi zhoubný nedostatek logiky rozhodujících míst, která o tom v dobe míru rozhodovala. Tvrdilo se totiž, že nemecká palebná síla je zretelne menší než anglická. Že se nemecké 28 centimetrové delo naprosto nemuže rovnat britskému 30,5 cm! Ale práve proto bylo povinností prekonat toto 30,5 cm delo. Pricemž cílem nemelo být dosažení stejného, nýbrž vyrobení prevažující palebné síly. Jinak by také byla objednávka 42 centimetrového Mursera u armády naprosto zbytecná , nebot nemecký 21 cm Murser prevyšoval každé tehdejší francouzské delo. A na pevnosti by také zrejme stacil 30,5 cm Murser. Velení pozemního vojska premýšlelo správne, avšak u námornictva tomu tak nebylo. Zreknutí se palebné prevahy, stejne jako prevažují rychlosti bylo zduvodneno takzvanými rizikovými faktory, které však byly již od pocátku chybné. Velení námornictva se zreklo útoku již formou výstavby lodstva, a již od zacátku se venovalo pouze otázce defenzívy. Tím se však zreklo posledního úspechu, který leží a vždy bude ležet pouze v útoku.

Pomalejší a hure opancérovanou lod pošle rychlejší a silnejší protivník ke dnu vetšinou již z dostatecne velké a výhodné vzdálenosti. To musela trpce poznat celá rada naších križníku. Jak nesprávné byly mírové názory velení námornictva, ukázala válka, která nutila k prídavnému pancérováni u starých lodi a zesílenému u nových, pokud se to vubec stihlo. Kdyby nemecké lode stejné tonáže v námorní bitve u Skagerraku mely stejné pancérování a byly stejne rychlé jako lode britské, pak by ve smšti presnejších a úcinnejších nemeckých 30cm granátu klesla do mokrého hrobu anglická flotila.

Japonsko kdysi provozovalo zcela jinou námorní politiku. Tam byla vždy veškerá hodnota kladena na to, aby každá nove budovaná lod získala hned od pocátku naprostou bojovou prevahu nad pravdepodobným protivníkem. Tomu pak také odpovídala možnost ofenzivního nasazení celé flotily. Zatímco velení pozemního vojska se distancovalo od principiálne chybných myšlenkových pochodu, podléhalo velení námornictva, které bylo bohužel také lépe parlamentársky zastoupeno, zcela duchu parlamentu. Bylo organizováno z polovicatých zorných úhlu, a podle toho bylo také pozdeji nasazeno. To, co si tehdy námornictvo získalo jako nesmrtelnou slávu, se dá pripsat na konto výborné nemecké vojenské práci, jakož i schopnosti a nedostižnému hrdinství jednotlivých dustojníku a mužstva. Kdyby se jim tehdejší vrchní velení námornictva rovnalo alespon jejich genialitou, nemuselo dojit k tolika zbytecným obetem.

A tak se uvážlivá parlamentárská obratnost drívejšího mírového velení námornictva stala jeho pohromou. Bohužel také v jeho budování hráli prevažující roli namísto ciste militaristických, více parlamentaristická stanoviska. Polovicatost a slabost, stejne jako nedostatek logiky v myšlení, které jsou príznacné parlamentním institucím, se projevily i u veleni flotily.

Pozemní vojsko se, jak už bylo receno, od techto chybných myšlenkových pochodu distancovalo. Predevším tehdejší plukovník generálního štábu Ludendorf vedl zoufalý boj proti zlocinecké polovicatosti a slabosti, se kterou tehdejší ríšský snem predstupoval pred národ ohledne životních otázek. Avšak vinu za to, že boj, který tento dustojník tehdy vedl, byl presto zbytecný, nese na jedné strane parlament, a na strane druhé snad ješte horší tehdejší ríšský kanclér Bethmann Hollweg. To však temto puvodcum nemeckého rozvratu nebrání v tom ješte dnes podsouvat vinu tomu, který se jako jediný obrátil proti zanedbání národních zájmu. O jeden podvod méne ci více, na tom již temto vrozeným podvodníkum prece vubec nesejde.

Když se vycíslí všechny ty obeti, které byly zpusobeny trestnou lehkovážnosti techto nezodpovedných zástupcu národa, když si clovek predstaví všechny ty bezúcelne obetované a mrzáky, stejne jako bezbrehou pohanu a potupu a nesmírnou bídu, která nás nyní postihla, a ví, že to vše bylo jenom kvuli tomu, aby si pár bezcharakterních snaživcu proklestilo cestu k ministerským kreslum, potom porozumí tomu, že tyto kreatury mohou být oznaceny pouze slovy jako padouch, zlosyn, darebák a zlocinec. Jinak by byl smysl a úcel techto slov v jazyce zcela nepochopitelný. Nebot proti temto zrádcum národa je každý pasák cestným mužem.

Všechny skutecné stíny starého Nemecka však podivuhodne padnou do ocí pouze tehdy, když tím musela utrpet škody vnitrní stabilita národa. Ano, v takovém prípade jsou nepríjemné pravdy vyrvávány práve smerem k širokým masám, zatímco jindy se radeji spousta vecí stydlive zamlcí nebo dokonce zapre. To byl práve prípad, kdy se verejnou diskusí o nejaké sporné otázce dalo dojit rešeni, ci nápravy. A pritom príslušná vládní místa v podstate nemela tušení o hodnote a existenci propagandy. Že se chytrým a dlouhodobým nasazením propagandy dá národu nabalamutit, že nebe je cisté peklo, a naopak, že bídný život je životem v ráji, vedel pouze Žid. A ten podle toho také jednal. Pouze Nemci, lépe receno jejich vláda, o tom nemela ani ponetí. Nejhure se to melo vyplatit práve behem války.

Proti všem zde zmíneným nespocetne širokosáhlým kazum nemeckého predválecného života stálo opet mnoho predností. Po spravedlivé kontrole se dokonce musí rozpoznat, že vetšina našich neduhu se do znacné cásti vyskytovala i jiných národu a státu. V nekterých byla dokonce krize daleko vetší než u nás, pricemž mnozí nevlastnili naše skutecné prednosti. Na špicku techto predností se muže mimo jiné postavit ta skutecnost, že nemecký národ se v podstate jako jediný ze všech evropských národu snažil zachovat si národní charakter svého hospodárství, a pres všechny zlé predzvesti podléhal nejméne mezinárodní financní kontrole. Byla to však nebezpecná prednost, která pozdeji vedla ke svetové válce.

Pakliže bychom se z toho a dalšího jiného meli poucit, musely by být z bezpoctu zdravých zdroju národa vybrány tri instituce, které svým zpusobem zustaly nedotcené. Jako první forma je to forma státu jako takového a její výrazovost, jak se usídlila v Nemecku nových casu. Clovek se zde opravdu muže ucit od jednotlivých panovníku.

kterí také jako ostatní podléhali všem lidským slabostem, které se od nepameti snaží postihnout celou tuto zemi a její deti. Pokud by clovek nebyl shovívavý, musel by si nad prítomností zoufat. Jsou reprezentanti soucasné vlády, práve co se osobností týce, skutecne duševne a morálne ti nejpovolanejší, které si clovek muže po sáhodlouhém premýšleni vubec predstavit? Ten, kdo merí hodnotu nemecké revoluce hodnotou a velikostí osobností, které revoluce nemeckému národu venovala již v listopadu 1918, bude muset zahalit své celo studem pred ortelem svého potomstva, kterému již nebude možno svázat ústa ochrannými zákony a podobnými nesmysly a které proto rekne to, co poznáváme my všichni již dnes. Totiž že mozek a mravní cistota našich nových nemeckých vudcu stojí v protikladu k jejich hubám a nerestem.

Zajisté byla monarchie mnohým, a predevším širokým vrstvám odcizena. To byl dusledek skutecnosti, že panovnici nebyli vždy obklopeni, rekneme nejjasnejšími a obzvlášte ne práve uprímnými hlavami. Bohužel, vetšinou meli v oblibe spíše pochlebníky, než prímé charaktery a temi také byli informováni. Velmi zlá chyba práve v dobe, kdy svet procházel obrovskými premenami ve spouste starých názoru. A tak na prelomu století mohl být jen zteží nejaký obycejný muž a clovek nadšen tím, když se na fronte objevila kolem jedoucí princezna v uniforme. O úcinku podobné parády v ocích lidu si clovek tehdy zrejme neumel udelat žádnou správnou predstavu, jinak by nikdy k podobnému neštastnému výstupu nikdy nedošlo. Také humanitní bezmyšlenkovitost techto kruhu pusobila spíše odpudive, než pritažlive.

Když se napríklad princezna X urácila zúcastnit se ochutnání lidové kuchyne se známým výsledkem, mohlo to snad dríve vypadat naprosto nevinne, tehdy však byl výsledek naprosto opacný. Pritom se dá bez dalšího predpokládat, že vrchnost skutecne nemela ani potuchy o tom, že jídlo predložené ve dni ochutnávání bylo trochu jiného rázu, než bylo bežne obvyklé. Avšak to samo o sobe stacilo, nebot ostatní lidé to vedeli. A tak se z možného dobrého úmyslu stala fraška, když už ne pobourení. Líceni o panovníkove stále více príslovecné strídmosti, o jeho brzkém vstávání, stejne jako o jeho nárocném plahoceni se do pozdních nocních hodin, k cemuž se pridávalo ješte trvalé nebezpecí jeho hrozící podvýživy, vyvolávalo již opravdu povážlivé výroky. Nemuselo se preci vubec vedet, co a kolik toho panovník sporádá, i tak mu byla "ve vší slušnosti" prána dobrá chut. Nikdo mu ani nechtel upírat nutný spánek. Každý byl jen rád, když svou lidskostí a charakterem udržoval slávu svého rodu a národa, a když jako panovník plnil své povinnosti. Vyprávení pohádek nicemu nepomáhalo, ale o to víc škodilo. Toto a mnoho podobného byly prece jenom pouze malickosti.

Hure pusobilo na celý národ stále více presvedcení, že je tak nebo tak rízen ze shora a že ten jediný se již nemusí vubec o nic starat. Dokud byla stará vláda skutecne dobrá, nebo alespon chtela to nejlepší, vec se darila. Ale beda, až jednou na místo staré dobrosrdecné vlády dosedne nová, již méne rádnejší. Pak by byla nerozhodná poddajnost a detská víra tou nejvetší pohromou, kterou si jde vubec domyslet. Takovým a podobným slabostem však v opozici stály nezpochybnitelné hodnoty. Jednak stabilita celé vlády, podmínená monarchistickou formou státu, stejne jako vyrváni posledních státních míst ze zmatku machinací ambiciózních politiku. Dále dustojnost institucí jako takových, a z toho vyplývající autorita techto úradu. Stejne tak nadrazení úrednictva a predevším armády nad úroven stranicko-politických zájmu. K tomu pricházela ješte prednost osobního ztelesnení hlavy státu. Ta byla predstavována panovníkem, který byl príkladem zodpovednosti, kterou musel monarcha ztelesnovat daleko vetší merou, než náhodná tlupa parlamentárské majority. Proto byla príslovecná cistota nemecké administrace pripisována v první rade práve jemu. A konecne kulturní hodnota monarchie mela pro nemecký národ obrovskou cenu, a dokázala velmi dobre vyvážit její další menší nedostatky.

Nemecká residence byla vždy pokladem umeleckého smýšlení, které je v našem materiálním svete stejne na vymreni. To, co nemecká knížata ucinila pro umení a vedu predevším v devatenáctém století, bylo príznacné. Dnešní doba se s tím naprosto nedá srovnat. Jako nejvetší faktor této doby zacínajícího a pomalu se rozpínajícího rozkladu našeho národního telesa musíme však vyzdvihnout armádu. Byla nejvetší školou nemeckého národa, a práve proto se veškerá nenávist všech neprátel obracela práve proti této záštite národního sebezachování a svobody. Této jedinecné organizaci nemuže být postaven žádný vetší pomník, než je vyrknutí pravdy, že ji všichni ménecenní pomlouvají, nenávidí, bojují proti ni, ale zároven se ji bojí. V tom, že se vztek mezinárodních vykoristovatelu z Versailles v první rade obrátil práve proti nemecké armáde, se dá rozpoznat, že je to skutecne pravá záštita svobody našeho národa proti burzovní moci. Bez této výstražné síly by smysl Versailles byl na našem národe již dávno vykonán. To, cemu náš národ vdecí armáde, se dá vyjádrit krátce jedním slovem, totiž: všemu. Armáda vychovávala k bezpodmínecné zodpovednosti práve v case, kdy tato vlastnost byla již velice vzácná, a její utlacování bylo cím dál více na denním porádku, což vycházelo predevším ze základního vzoru nezodpovednosti - parlamentu. Vychovávala k osobní odvaze práve v dobe, kdy zbabelost hrozila stát se zurivou nákazou, a kdy vule k obeti za všeobecné blaho byla považována pomalu za hloupost, a kdy za chytrého byl naopak považován ten, kdo nejvíce chránil a podporoval pouze své vlastní "já". Byla to škola, která ješte jednotlivé Nemce ucila, že blaho národa nelze hledat v prolhané frázi o mezinárodním sbratrením mezi negry, Nemci, Cínany, Francouzy, Anglicany atd., nýbrž v síle a jednotnosti národa. Armáda vychovávala k rozhodnosti, zatímco v bežném živote již zacala lidské jednání ovlivnovat nerozhodnost a pochybnosti.

V dobe, kdy všude udávali tón premoudrelí, již neco znamenalo vyzdvihovat zásadu, že nejaký rozkaz je lepší než žádný. V této jedinecné zásade totiž spocívalo stále ješte nezkažené robustní zdraví, jenž by se, nebýt vojska a jeho výchovy, která tuto zásadu neustále obnovovala, již dávno vytratila z našeho bežného života. Vždyt se jen podívejme na údesnou nerozhodnost našeho soucasného ríšského vedení, které se nemuže vzchopit naprosto k nicemu, ledaže by se jednalo o vynucené podepsáni nejakého dalšího diktátu. V tomto prípade by samozrejme odložilo veškerou zodpovednost a s hbitostí snemovního stenografa by podepsalo vše, co je ji predloženo. Nebot když je nekomu neco diktováno, je rozhodnutí vždy lehké. Armáda vychovávala k idealizmu a oddanosti k vlasti a její velikosti, zatímco v bežném živote kolem sebe šlehala chamtivost a materializmus. Vychovávala vlastní národ proti deleni do tríd, a jako jedinou chybu by se jí snad dalo vycíst zrízení jednorocních dobrovolníku. Chybou proto, že tím byl porušen princip nezbytné rovnosti, a jedinec s vyšším vzdeláním byl opet staven nad rámec všeobecné rovnosti prostredí, zatímco práve opak by byl ku prospechu. Z beztak již tak veliké odcizenosti životu našich horních vrstev a pri stále narustajícímu odcizování vuci vlastnímu lidu, mohla armáda pusobit obzvlášte blahodárne, kdyby alespon ve vlastních radách zamezila jakémukoliv oddelování takzvané inteligence. Že se tak nestalo byla veliká chyba. Avšak jaká instituce na tomto svete je bezchybné? U této však prevažovalo dobro do té míry, že tech nekolik málo nedostatku leželo beztoho pod prumerem lidské nedostatecnosti.

Jako nejvetší zásluha armády staré Ríše se musí pocítat to, že v dobe všeobecné majorizace hlav povýšila hlavu nad majorizaci. Armáda zde oproti židovsko-demokratickým myšlenkám slepého uctívání vyzdvihovala pocet vyznavacu osobitosti. A tak vychovala také to, co nová doba potrebovala nejvíce - muže. V bahne všeobecné, kolem sebe se chápající zženštilosti a zchoulostivelosti vystupuje z armádních rad každorocne 350 000 mladých mužu prekypujících silou, kterí po dvouletém výcviku ztratili mekkost mládí a získali zocelená tela. Mladý clovek, který se behem této doby ucil poslouchat, se teprve poté muže naucit rozkazovat. Již podle kroku poznáte sloužícího vojáka. To byla vysoká škola nemeckého národa. Ne nadarmo se na ní zkoncentrovala vzteklá nenávist tech, kterí si ze závisti a chamtivosti práli bezmocnost

Ríše a bezbrannost jejího obyvatelstva. A cizí svet rozeznal to, co spousta Nemcu v zaslepení, ci ze špatné vule nechtela videt. Totiž že nemecká armáda byla mocnou zbraní ve službách svobody nemeckého národa a obživy jeho detí. K státní forme a armáde patril jako tretí ve svazku nedostižný úredník staré Ríše. Nemecko bylo nejorganizovanejší a nejspravovanejší zeme na svete. Nemeckému úredníku se casto lehce prisuzuje byrokratické zpátecnictví, avšak v jiných zemích tomu nebylo jinak, když ne ješte hure. Co však ostatní státy nevlastnily, byla velkolepá solidarita tohoto aparátu, stejne jako nepodplatitelne cestné smýšleni jeho nositelu. Radši trochu zpátecnický, avšak spravedlivý a verný, než osvícený a novátorský, zato však s ménecenným charakterem a jak se dnes casto ukazuje, nevzdelaný a neschopný. Nebot na to, jak se dnes v oblibe traduje, že nemecká správa predválecné doby byla sice byrokraticky peclivá, avšak obchodnicky špatná, se dá odvetit následovne: jaká zeme sveta mela lépe vedený a obchodne organizovaný podnik, než Nemecko se svou železnicí? Teprve revolucí bylo vyhrazeno právo nicit tento vzorový aparát tak dlouho, až se konecne zdál být pripraven k vyjmutí z rukou národa, a ve smyslu zakladatelu této republiky socializován, což znamená, že mel sloužit mezinárodnímu burzovnímu kapitálu, který byl zadavatelem nemecké revoluce. cím se však nemecký úredník a správní aparát obzvlášte vyznamenal, byla jeho nezávislost na jednotlivých vládách, jejichž politické smýšlení nedokázalo ovlivnit postavení nemeckého úredníka. Avšak od casu revoluce se toto do základu zmenilo.

Namísto znalosti a schopností nastoupilo stranické narízení, a samostatný, nezávislý charakter se stal spíše závadou, než podporou. Na státní forme, armáde a úrednících spocívala celková kouzelná síla a moc staré Ríše. To byly v první rade príciny vlastností, která dnešnímu státu zcela schází. Totiž státní autorita! Nebot ta nespocívá na tlachání v parlamentu nebo v zemském snemu, ani v zákonech na jejich ochranu nebo v rozsudcích k zastrašení drzých lháru. Spocívá totiž ve všeobecné duvere, která by mela být projevena vláde a správe príslušného státu. Tato duvera je však opet pouze výsledkem neotresitelného vnitrního presvedcení o nesobeckosti a poctivosti vlády a správy dané zeme, vcetne souladu smyslu zákonu s pocitem všeobecného morálního názoru. Nebot vládní systémy se dlouhodobe nedají držet tlakem násilí, nýbrž pomocí víry v jejich laskavost a v uprímnost v zastupováni zájmu národa. At již byla v predválecné dobe hrozba urcitého poškození vnitrní sily národa obrovská, nesmí se zapomínat, že ostatní státy byly touto chorobou postiženy a trpely vetšinou ješte daleko hure než Nemecko, a presto v kritické hodine neselhaly a nezanikly. Když ale clovek uváží, že nemeckým predválecným slabostem oponovaly stejne velké klady, pak se musí poslední prícina rozvratu hledat nekde docela jinde. A to je taky ten prípad. Nejhlubší a konecný duvod zániku staré ríše totiž spocíval v nerozpoznání rasových problému a jejich významu pro dejinný vývoj národu. Nebot veškeré události národního života nejsou výrazem náhody, nýbrž jsou prírodními procesy nutnosti sebezáchovy a rozmnožování druhu a rasy, i když si lidé nejsou vedomi vnitrních duvodu svého jednání.

HOME

---

MEIN KAMPF, ADOLF HITLER Svenska English German French

THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER French English German Italian Spanish. Norsk

The Jewish plans! The Jewish Plots! Must Germany Perish? A Jewish plan for the extinction of the German nation and the total eradication from the earth, of all her people!

---

Judaism =Racism, Domination, Dccupation | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |

---

The Protocols of Zion | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |

---