Mein Kampf
ADOLF HITLER
5
SVETOVÁ VÁLKA
Mein Kampf
ADOLF HITLER
5
SVETOVÁ VÁLKA
Jako mladého vetroplacha mne v mých rozpustilých letech nejvíc rmoutilo to, že jsem se narodil práve v takové dobe, která bude stavet chrámy slávy zrejme jenom kramárum a státním úredníkum. Vlny dejinných událostí, jak se mi zdálo, se již utišily, takže budoucnost bude patrne náležet jenom "mírovému soutežení národu", to znamená poklidnému vzájemnému podvádeni se s vyloucením násilných metod obrany. Jednotlivé státy zacaly vyrovnávat úroven jednotlivých podniku, které si navzájem hrabaly pudu pod nohama, pretahovaly si navzájem zákazníky a zakázky, pokoušely se získat výhody na úkor druhého, to vše za velkého a nevinného kriku. Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdálo, mel jednou (podle všeobecného doporucení) zmenit svet na jediný velký obchodní dum, v jehož vstupních halách by byly vystaveny busty prohnaných šmelináru a bezvýznamných správních úredníku, aby se jim dostalo nesmrtelnosti. Obchodníky by dodali Anglicané, správní úredníky Nemci, zatímco Židé by se museli obetovat jako majitelé, ponevadž podle vlastního doznání ješte nikdy nic nevydelali, jenom vecne "platili" a krome toho ovládají vetšinu jazyku.Proc jsem se nemohl narodit o sto let dríve? Nekdy v dobe osvobozovacích válek, kdy muž ješte skutecne za neco stál i bez "obchodu". Mrzute jsem premýšlel o své, jak mi pripadalo pozde nastoupené pozemské pouti a dobu "klidu a porádku", jak se rýsovala prede mnou, jsem považoval za nezaslouženou podlost osudu. Nebyl jsem totiž už jako chlapec žádný "pacifista" a všechny výchovné pokusy v tomto smeru nevedly k nicemu.
Búrská válka mi pripadala jako blýskání na lepší casy. Cíhal jsem každý den na noviny, hltal jsem depeše a zprávy a byl jsem štasten, že alespon z dálky mohu být svedkem hrdinského boje.
Rusko-japonská válka mne zastihla už podstatne zralejšího a pozornejšího. Už tenkrát jsem se z nacionálních duvodu postavil okamžite na stranu Japoncu a stranil jim pri výmenách názoru. V porážce Rusu jsem spatroval porážku rakouského slovanstva.
Od té doby uplynulo mnoho let a to, co jsem jako chlapec považoval za pomalé chradnutí, pocitoval jsem nyní jako klid pred bourí. Už za mého vídenského pobytu leželo nad Balkánem šedivé dusno, jež bývá predzvestí orkánu, obcas zablýsklo jasné svetélko, ale zase se rychle ztratilo v neprirozené temnote. Pak ale prišla Balkánská válka a s ní se prehnal první poryv vetru pres znervóznelou Evropu. Nastalý cas ležel na lidech jako težký balvan a pálil jako tropický žár, pricemž vecná starost a pocit blížící se katastrofy se staly nakonec touhou: až už dá nebe konecne volný prubeh osudu, jež stejne nelze odvrátit. A tu uderil na zem první mohutný blesk: rozpoutala se boure a do hrmení nebes se mísilo dunení del svetové války.
Když došla do Mnichova zpráva o zavraždení arcivévody Františka Ferdinanda (sedel jsem práve doma a poslouchal nepresné vypráveni prubehu tohoto cinu), mel jsem nejdríve starost, jestli kulky nepocházely z pistole nemeckých studentu, kterí v rozhorcení nad stálým poslovanštováním státu následníkem trunu chteli osvobodit nemecký národ od tohoto vnitrního neprítele. Co by v tomto prípade následovalo, mužeme si dobre predstavit: nová vlna pronásledování, jež by ted bylo pred celým svetem "ospravedlneno" a "zduvodneno". Když jsem se však hned poté slyšel jména domnelých pachatelu a cetl, že jsou to Srbové, zacala se me zmocnovat tichá hruza z této pomsty nevyzpytatelného osudu. Nejvetší prítel Slovanu padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo v posledních letech prubežne sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl ani na okamžik pochybovat o tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou už nikdo nemuže zastavit.
Neprávem dnes zahrnujeme výcitkami vídenskou vládu za formu a obsah jejího ultimáta. Žádná jiná mocnost na svete by na jejím míste a ve stejné situaci nemohla jednat jinak. Rakousko melo na své jihovýchodní hranici neúprosného smrtelného neprítele, který ve stále kratších intervalech monarchii znepokojoval, nepolevoval, až by se nakonec dockal výhodného okamžiku ke znicení této ríše. Byl duvod k obavám, že tato skutecnost se dostaví nejpozdeji se smrtí starého císare, potom by už monarchie asi nebyla schopná postavit se na vážný odpor. Celý stát se v posledních letech držel jen díky osobe Františka Josefa, takže smrt tohoto prastarého ztelesnení ríše by pocitovaly široké masy jako predzvest smrti ríše samé. Patrilo k nejmazanejším kouskum predevším slovanské politiky budit zdáni, že rakouský stát vdecí za svou existenci pouze bájecnému a zcela ojedinelému státnickému umení tohoto monarchy, byla to lichotka, která pusobila zejména v Hofburgu velmi dobre, ackoliv ani v nejmenším neodpovídala skutecným zásluhám tohoto císare. Osten, skrytý v této chvále, nechtel nikdo videt. Nevideli, nebo snad už ani nechteli videt, že cím více stojí monarchie na velkém panovnickém umení, tohoto jak se ríkalo "nejmoudrejšího monarchy všech dob", tím horší bude situace, až jednoho dne zaklepe osud na dvere, aby si vybral svuj tribut.
Bylo Rakousko bez starého císare vubec myslitelné? Neopakovala by se tragédie, jež kdysi postihla Marií Terezii? Skutecne se krivdí vídenským vládním kruhum, když se jim vycítá, že nabádali k válce, které se snad prece jen dalo zabránit? Válce se zabránit nedalo, nanejvýš mohla být o rok nebo o dva oddálena. Nebot v tom práve spocívala kletba nemecké a rozhodne i rakouské diplomacie, že se vždy snažily oddálit nevyhnutelné zúctování, až nakonec bylo nezbytné uderit v nejméne výhodnou hodinu. Mužeme si být jisti, že opetovný pokus o zachránení míru by privodil válku v dobe ješte méne vhodné.
Kdo tuto válku nechtel, mel mít odvahu nést také dusledky. Dusledkem ale v tomto prípade muselo být obetování Rakouska. Válka by prišla stejne, avšak nikoliv jako boj všech proti nám, nýbrž v podobe trhání habsburské monarchie. Pritom bylo nutné se rozhodnout: zúcastnit se nebo pouze prihlížet a s prázdnýma rukama dát prubeh osudu. Práve ti, kterí dnes nejvíce zlorecí zacátku války a soudí nejmoudreji, osudove a neblaze pomáhali tomu, abychom se do války dostali.
Sociální demokracie praktikovala po desetiletí darebácké válecné štvaní proti Rusku, zatímco politický stred nejvíce udelal z náboženských hledisek rakouský stát ústredním bodem nemecké politiky. Ted jsme museli nést dusledky této politiky. Co prišlo, prijít muselo a nebylo vyhnutí za žádných okolností. Vinou nemecké vlády bylo to, že kvuli udržení míru propásla vhodný cas k útoku, zapletla se do spojenectví za udrženi svetového míru a tak se nakonec stala obeti svetové koalice, která proti snaze udržet svetový mír postavila rozhodnost vést svetovou válku.
Kdyby Rakousko tehdy dalo ultimátu jinou, mírnejší formu, nic už by to na situaci nezmenilo, nanejvýš jediné, a sice to, že by bylo smeteno vzpourou lidu. Protože v ocích mas byl tón ultimáta príliš ohleduplný, málo brutální a vubec nezašel príliš daleko. Kdo se to snaží dnes zaprít, je bud zapomnetlivec nebo vedomy Ihár.
Boj v roce 1914 nebyl masám vnucen, bože nikoliv, nýbrž sám lid si ho žádal.
Jen tak lze pochopit, že se k tomuto nejtežšímu zápasu dobrovolne prihlásilo pod korouhev více než dva milióny nemeckých mužu a mladíku, ochotni bránit ji do poslední kapky krve.
Me se zdály tehdejší hodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitu mého mládí. Nestydím se ani dnes za to, že jsem byl premožen bourlivým nadšením, klesl na kolena a dekoval z hloubi srdce nebi, že mi doprálo to štestí žít v této dobe. Propukl dosud nejmohutnejší boj za svobodu, jaký svet ješte nevidel, nebot jakmile se dal osud do pohybu, zmocnilo se nejširších mas presvedcení, že se nyní nejedná o osud Srbska nebo Rakouska, nýbrž o bytí a nebytí nemeckého národa. Naposledy na dlouhou dobu videl národ svoji budoucnost jasnozrive. Hned na zacátku obrovského zápasu pronikl do opojení a mocného nadšení nutný vážný tón, nebot ono poznání udelalo z národního vzepjetí více než pouhé vzplanutí. Vážnost byla také velmi namíste, nebot nikdo tehdy nemel ani nejmenší predstavu o tom, jak dlouhý bude zapocatý boj. Snilo se o tom, že v zime budou všichni zase doma a pokracovat opet v mírové práci.
Co si clovek preje, v to doufá a verí. Drtivou vetšinu národa už dávno omrzel ten stav vecné nejistoty, bylo tedy jen pochopitelné, že nikdo už neveril v mírové urovnání rakousko-srbského konfliktu, nýbrž všichni doufali v konecné vyporádání. K temto miliónum jsem patril i já.
Jakmile vešla v Mnichove ve známost zpráva o atentátu, mihly se mi v hlave dve myšlenky: zaprvé, že válka ted bude konecne nevyhnutelná, a dále, že habsburský stát je nyní nucen spojenectví dodržovat, nebot nejvíce jsem se obával toho, že Nemecko by se mohlo práve díky tomuto spojenectví dostat do konfliktu, k nemuž by ale Rakousko nedalo prímý podnet, pricemž rakouský stát by z vnitropolitických duvodu nemel sílu rozhodnout se a stát za svým spojencem. Nebot slovanská vetšina v monarchii by okamžite zacala takový úmysl sabotovat a radeji by rozbila celý stát na kousky, než aby poskytla spojenci žádanou pomoc. Nyní však bylo toto nebezpecí zažehnáno. Starý stát musel bojovat, at chtel ci nechtel.
Muj vlastní postoj ke konfliktu byl prostý a jasný, podle mne nebojovalo Rakousko kvuli nejakému srbskému zadostiucinení, nýbrž Nemecko za svou podstatu, za nemecký národ a jeho bytí ci nebytí, za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo se ted muselo bít, co vybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krví v bitvách od Weisenburku až po Sendan a Paríž, muselo si nyní mladé Nemecko znovu zasloužit. Zvítezí-li v tomto boji, vstoupí náš národ znovu do spolecnosti velkých národu a teprve potom se bude Nemecká ríše moci osvedcit jako mocný útulek míru a kvuli míru už nebude muset ubírat svým detem chléb.
Mel jsem jako hoch a mladý muž prání, abych mohl alespon jednou dosvedcit svými ciny, že národní nadšení není pro mne prázdným slovem. Tak jako miliónum ostatních pretékalo mé srdce hrdým štestím, že se mohu konecne zbavit pocitu ochromení. Zpíval sem tak casto "Nemecko nade všechno" a volal z plna hrdla "Heil!", že mi pripadalo témer jako dodatecne udelená milost, moci nyní vstoupit pred boží soud vecného soudce jako svedek a osvedcit pravdivost tohoto smýšlení. Byl jsem pevne odhodlán, že v prípade války - která se mi zdála nevyhnutelné - tak ci onak opustím ihned své knihy. Stejne tak jsem vedel, že moje místo bude tam, kam mne pošle muj vnitrní hlas.
Predevším z politických duvodu jsem opustil Rakousko, což bylo ale prirozenejší než to, že nyní, když zacínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým smýšlením. Nechtel jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem pripraven kdykoliv zemrít pro svuj národ a pro ríši, jež jej ztelesnovala.
Dne 3. srpna jsem podal žádost Jeho Velicenstvu Ludvíkovi III. s prosbou, abych smel vstoupit do nejakého bavorského regimentu. Jaká byla má radost, když jsem už príštího dne obdržel vyrízení své žádosti s výzvou, abych se hlásil u jednoho regimentu. Jásal jsem a moje vdecnost neznala mezí. O nekolik dní pozdeji jsem už nosil kabát, který jsem svlékl až témer po šesti letech.
Také jako pro každého Nemce, zacala i pro mne nezapomenutelná a nejvetší doba mého pozemského života. Ve srovnání s událostmi tohoto obrovského zápasu bylo všechno ostatní nicotné. S hrdou lítostí myslím práve v techto dnech desátého výrocí velkých událostí na ony týdny, kdy zacínal hrdinský boj našeho lidu, kterého jsem se díky milosrdnému osudu smel zúcastnit. Jako by to bylo vcera. Jediná starost mne trápila v té dobe, stejne jako mnoho jiných, zda neprijedeme na frontu pozde. To jediné mi nedávalo klidu. Každé vítezné jásání nad hrdinským cinem tajilo v sobe kapku horkosti, zdálo se mi totiž, že s každým novým vítezstvím je nebezpecí opoždeného príchodu vetší. Konecne prišel den, kdy jsme opustili Mnichov, abychom nastoupili k plnení naší povinnosti. Poprvé jsem cestou na západ spatril Rýn, když jsme jeli podle jeho tichých vln západním smerem, abychom bránili reku všech rek pred chamtivostí odvekého neprítele. Když na nás pod nežným závojem ranní mlhy dopadaly mírné paprsky prvního slunce a my zahlédli pomník v Niederwaldu, zaznela z celého nekonecne dlouhého transportu stará písen "Wacht am Rhein" do ranního nebe a mne se málem rozskocilo srdce.
Potom prichází vlhká a chladná noc ve Flandrech, mlcky pochodujeme a když se zacíná z mlhy vylupovat den, zasycí nám náhle nad hlavami železný pozdrav a s ostrým práskáním vrhá proti nám mezi naše rady malé kulky, bicující mokrou zem, ale drív než se malé oblácky rozplynuly, zaduní z dvou set hrdel vstríc poslu smrti pevné "hurá". Pak to ale zacne práskat a dunet, zpívat a výt a každého to ted táhne s horecnýma ocima kupredu, stále rychleji, pres repné pole a kroviny, až konecne dojde k boji muž proti muži. Zdálky k nám doléhají zvuky písne a jsou stále blíže, preskakují od kompanie ke kompanii a v tom, když smrt práve pilne zamírila do naších rad, dostala se písen i k nám a my ji dávali dál: "Deutschland , Deutschland iber alles, tiber alles in der Welt!" Po ctyrech dnech jsme se vraceli. Krok byl ted jiný. I sedmnáctiletí chlapci se podobali mužum. Dobrovolníci regimentu se snad ješte ani nenaucili porádne bojovat, ale umírat umeli jako starí vojáci. To byl zacátek.
A tak to šlo rok za rokem. Namísto bitevní romantiky však nastoupila hruza. Nadšení zvolna vychladlo a jásot byl dušen strachem ze smrti. Prišel cas, kdy každý musel vybojovat svuj boj mezi pudem sebezáchovy a vedomím povinnosti. Ani já jsem nezustal ušetren tohoto boje. Vždycky, když smrt byla na lovu, pokoušelo se neco neurcitého ve mne revoltovat, snažilo se to predstavit se slabému telu jako rozum, ale byla to jen zbabelost, která se v prestrojeni pokoušela zmocnit se jednotlivce. Nastávalo velké tahání a varování a casto rozhodl jen poslední zbytek svedomí. Cím byl ale tento hlas zretelnejší, cím hlasiteji a dotíraveji lákal, tím tvrdší byl muj odpor až konecne po dlouhém vnitrním zápase zvítezil smysl pro povinnost. Už v zime 1915/1916 byl u mne tento boj rozhodnut. Vule se stala konecne absolutním pánem. Jestliže jsem v prvních dnech mohl útocit s jásotem a smíchem, ted jsem byl klidný a rozhodný. Bylo to natrvalo. Teprve ted mohl osud prikrocit k posledním zkouškám, aniž mi povolily nervy nebo selhal rozum. Z mladého válecného dobrovolníka se stal starý voják. Tato zmena probehla v celé armáde. Z nekonecných boju vyšla zestárlá a tvrdá a to, co neodolalo bouri, bylo zlomeno. Teprve ted mohla být tato armáda hodnocena. Po dvou trech letech, behem nichž jsme byli vrháni z jedné bitvy do druhé, bojujíce stále proti císelné presile i prevaze zbraní, trpíce hladem, ted prišel cas zkoušet kvalitu této armády.
Uplyne tisíc let a nikdo nebude moci mluvit o hrdinství, aniž by nevzpomenul nemeckou armádu ze svetové války. Ze závoje minulosti se vynorí železná fronta šedivých ocelových helem, nekolísající a neustupující, pomník nesmrtelnosti. A pokud budou žít Nemci, uvedomí si, že toto byli kdysi synové jejich národa.
Byl jsem tehdy voják a nechtel jsem politizovat. Nebyl zde na to ani cas. Avšak ješte dnes jsem presvedcen, že poslední vozka prokázal vlasti cennejší služby než i ten první, rekneme "poslanec". Nikdy jsem nenávidel tyto žvanily víc, než v této dobe, kdy každý porádný chlap, pokud mel co ríct, kricel to nepríteli do tváre, nebo zanechal svou vyrídilku doma a konal nekde mlcky svoji povinnost. Ano, nenávidel jsem tenkrát všechny ty "politiký" a kdyby bylo po mém, byl by ihned vytvoren parlamentní lopatový batalion, tam by mohli žvanit do sytosti a nezlobili by ci dokonce nepoškozovali slušné lidi.
Nechtel jsem tehdy vedet o politice, avšak nemohl jsem jinak, než zaujmout stanovisko k urcitým jevum, které se týkaly celého národa a zvlášte nás vojáku. Dve veci to byly, které me v nitru rozcilovaly a které jsem považoval za škodlivé. Už po prvních zprávách o vítezství zacal jistý tisk pomalu a snad pro nekoho zpocátku neznatelne kapat pelynek do všeobecného nadšení. Delo se tak pod maskou shovívavosti a dobrého mínení a dokonce s urcitou starostlivostí. Byly pochybnosti tykající se prílišné velkoleposti oslav vítezství. Byly tu obavy, že to v této forme není dustojné tak velkého národa a tudíž nevhodné. Nebot statecnost a hrdinství nemeckého vojáka je prece neco docela samozrejmého, takže se nemá clovek nechat strhávat k takovým projevum nadšení - už kvuli cizine, které prý je sympatictejší více tichá a dustojná forma radosti než nevázaný jásot a podobné hlasité projevy. A konecne my Nemci jsme nemeli zapomínat na to, že válka nebyla našim zámerem, a proto se nemusíme stydet priznat otevrene a mužne, že jsme kdykoli pripraveni prispet svým dílem ke smíreni lidstva. Proto by prý nebylo moudré znevážit cistotu cinu naší armády príliš velkým krikem jelikož ostatní svet by nemel pro toto pochopení. Nic není více obdivováno než skromnost, s níž skutecny hrdina své ciny tiše a skromne - zapomene, nebot k tomuto to všechno smerovalo. Místo toho, aby takového chlapa chytili za jeho dlouhé uši a obesili na vysokém kulu, aby pisálek neurážel estetické cítení oslavujícího národa, zacali skutecne vystupovat proti nevhodnému druhu vítezného jásání. Nemeli ani tušeni, že jednou potlacené nadšení nelze znovu po libosti vzbuzovat. Je to opojení a musí být v tomto stavu udržováno. Jak ale obstát bez síly nadšeni v boji, jež podle lidského soudu klade na duševní vlastnosti národa nesmírné nároky? Znal jsem psychiku širokých mas až príliš dobre, abych nevedel, že touto "estetickou vznešeností" nelze šírit ohen nutný k tomu, aby železo zustalo žhavé. Podle mne to byli blázni, když nedelali nic pro to, aby stupnovali nadšení lidu a bylo nepochopitelné, že je dokonce ješte tlumili.
Další co mne rozcilovalo, byl zpusob, jež byl považován za vhodný k vyporádání se s marxismem. V mých ocích to pouze dokazovalo, že o tomto moru nemeli nejmenší ponetí. Zdálo se, že vážne verí tomu, že marxismus primeli ke zdrženlivosti ujištováním, že v této dobe nehrají politické strany žádnou roli. Nechápali, že se nejedná o žádnou stranu nýbrž o ucení, jež ve svých dusledcích musí vést ke znicení veškerého lidstva, ponevadž toto se na univerzitách, kde bylo plno Židu, neucilo. Príliš mnoho našich vyšších úredníku, vychovaných v hloupé domýšlivosti, neuznávalo za nutné vzít do ruky knihu a ucit se neco, co práve nepatrilo do ucební látky jejich vysoké školy. Obrovské premeny míjejí tyto "hlavy"' beze stopy, procež také státní instituce pokulhávají za soukromými. Všeobecne pro ne platí lidové prísloví: "Co sedlák nezná, to nežere". Necetné výjimky potvrzují i zde pravidlo.
Byl to nesmysl, který nemá obdoby, identifikovat v srpnových dnech roku 1914 nemeckého delníka s marxismem. Nemecký delník se tehdy vymanil z objetí této jedovaté nákazy, nebot jinak by nikdy nemohl k boji vubec nastoupit. Hloupost ale byla velká dost na to, aby panovalo domnení, že marxismus se nyní stal "národní". Tento záblesk ducha svedcí o tom, že v onech dlouhých letech nikdo z onech úredníku "rídících stát" nepovažoval za úcelné studovat podstatu tohoto ucení, nebot jinak by jim sotva unikl takový nesmysl.
Marxismus, jehož konecným cílem je a zustává znicení všech nežidovských národních státu, videl ke své hruze, že v cervencových dnech roku 1914 nemecké delnictvo, jež se domníval mít ve svých sítích, procitlo a z hodiny na hodinu se postavilo do služeb své vlasti. V nekolika dnech se rozptýlila pára tohoto hanebného podvádení lidu a židovská vudcovská chátra tu stála náhle osamocena, jakoby nezbyla ani stopa po tomto nesmyslu, nalévaného šedesát let masám do hlav. Byl to zlý okamžik pro ty, kterí podvádeli delnictvo nemeckého národa. Jakmile však vudcové rozpoznali hrozící nebezpecí, zamaskovali se lží a drze predstírali i oni národní nadšení.
Ted by byl vhodný okamžik k zásahu proti tomuto podvodnému spolecenství židovských travicu nemeckého národa. Ted se s nimi mel udelat krátký proces, bez ohledu na prípadný pokrik a nárky. V srpnu roku 1914 vymizely naráz z hlav nemeckého delnictva zmatené poucky o mezinárodní solidarite a místo toho zacaly o nekolik týdnu pozdeji americké šrapnely prinášet požehnání bratrství na helmy pochodových kolon. Nyní, když nemecký delník našel cestu zpet ke svému národu, bylo povinností starostlivé vlády nemilosrdne vyhladit jeho štváce proti vlastnímu národu. Když na fronte umírali ti nejlepší, mohl se doma alespon vyhubit hmyz. Namísto toho podalo Jeho Velicenstvo císar sám ruku temto zlocincum a dal tak lstivým úkladným vrahum národa pardon a možnost vnitrního klidu. Ted mohl had opet pusobit, opatrneji než predtím, ale tím nebezpecneji. Zatímco cestní lidé snili o hradním míru, organizovali tito krivoprísežní zlocinci revoluci. Skutecnost, že se tenkrát rozhodli k tak príšerné polovicatosti, mne vnitrne velice znepokojovalo, avšak že to bude mít tak hrozný konec, to jsem ani já nepovažoval za možné.
Co bylo treba ucinit? Posadit vudce celého hnutí ihned za mríže, udelat jim proces, aby je mel národ z krku. Bylo treba bezohledne nasadit vojenské mocenské prostredky k vyhubení této morové nákazy. Strany mely být zrušeny, Ríšský snem bylo treba privést k rozumu prípadne i bajonety, nejlépe však ihned rozpustit. Jako dnešní republika ruší politické strany, mely být zrušeny už tehdy, nebot duvodu pro to bylo víc než dnes. Ve hre prece bylo bytí ci nebytí národa!
Samozrejme, že vyvstává otázka: je vubec možné duchovní ideje vymýtit mecem? Lze bojovat hrubým násilím proti "svetovým názorum"? Tuto otázku jsem si casteji kladl už tehdy.
Pri promýšlení analogických príkladu, jež lze nalézt v historii zejména na religiózním podklade, vyplyne následující základní poznatek: Predstavy a ideje, ale i hnutí s urcitými duchovními základy, at už jsou tyto nesprávné ci nikoliv, lze od urcitého okamžiku jejich existence zlomit technickými mocenskými prostredky pouze tehdy, jsou-li tyto fyzické zbrane samy nositeli nové plamenné myšlenky, ideje nebo svetového názoru. Užití násilí bez predpokladu hnací síly nejaké základní duchovní predstavy nemuže vést ke znicení ideje a jejího šírení, leda formou naprostého vyhubení i toho posledního jejího nositele a znicení poslední tradice. To však znamená vetšinou vyrazení takového státního telesa z oblasti mocensko-politického významu, a to casto na velmi dlouhou dobu, nekdy i navždy. Nebot taková krvavá obet postihne, jak víme ze zkušenosti, lepší cást národa, protože každé pronásledování bez duchovního predpokladu se jeví jako morálne neoprávnené a práve hodnotnou cást národa vybicuje k protestu, jež se projeví prevzetím duchovního obsahu hnutí nespravedlive pronásledovaného. Dochází k tomu namnoze proste z opozice proti pokusu o znicení nejaké ideje brutální silou.
V tomto prípade vzrustá pocet vnitrních sympatizantu tou merou, jak se stupnuje pronásledování. Proto je absolutní vymýcení nového ucení možné jen cestou natolik rozsáhlé a stále se stupnující likvidace, že nakonec dotycný národ nebo i stát prijde vubec o všechnu skutecne cennou krev. Vždycky však bude celý tento postup od pocátku marný, jestliže ucení, které má být vymýceno, již prekrocilo urcitý malý kruh stoupencu.
I zde, jako pri každém rustu, existuje v detském období nejlepší možnost vymýcení urcitého ucení, zatímco s postupujícím vekem roste i síla odporu a teprve s pricházející slabostí stárí ustupuje i když jinou formou a z jiných duvodu. Ve skutecnosti však vedou témer všechny pokusy o vymýceni nejakého ucení a jeho organizacního pusobení použitím síly bez duchovní základny k neúspechum, nezrídka je výsledkem dokonce pravý opak tohoto úsilí, a to z následujícího duvodu: Nejduležitejším predpokladem pro zpusob boje zbranemi otevreného násilí je vytrvalost. To znamená, že možnost úspechu spocívá pouze v trvale stejnomerném používání metod k potlacení urcitého ucení apod. Pokud ale dojde ke kolísání mezi násilím a shovívavostí, pronásledované ucení se bude nejen neustále regenerovat, ale bude schopné získávat pro sebe z pronásledování nové hodnoty tím, že po opadnutí vlny útlaku mu rozhorcení nad utrpením privede nové stoupence, pricemž ti již existující budou na nem trvat s ješte vetším vzdorem a nenávistí než predtím a dokonce i odpadlíci se budou k nemu pokoušet po zmizení útlaku vracet. Pouze v nepretržite stejnomerném používání násilí spocívá hlavní predpoklad úspechu. Taková vytrvalost je však vždy výsledek urcitého duševního presvedcení. Každé násilí, jež nepramení z pevného duševního základu, je kolísavé a nejisté. Chybí mu stabilita, jež muže vyverat pouze ze svetového názoru. Je výsledkem energie a brutální rozhodnosti každého jednotlivce, podléhá však zmenám osobnosti, její podstaty a síly. K tomu pristupuje ješte další vec: Každý svetový názor, at už náboženský ci politický - zde je hranice casto težko stanovitelná - bojuje znicení ideového sveta protivníka, ale predevším za pozitivní prosazení vlastních idejí. Tím je tento boj více útocný než obranný. Ve výhode je již pri stanovení cíle, nebot tento cíl predstavuje vítezství vlastní ideje, zatímco naopak je velice težké urcit, kdy je možné cíl znicení neprátelského ucení považovat za dosažený a zajištený. Už z tohoto duvodu bude útok svetového názoru plánovitejší i mohutnejší, že obrana pred nim, jako všude tak i zde náleží prvotní rozhodnutí útoku a nikoliv obrane. Boj proti duchovní síle násilnými prostredky je však obranou jen tak dlouho, dokud nevystoupí mec sám jako nositel, hlasatel a širitel nového duchovního ucení. Mužeme tedy shrnout: Každý pokus o vymýcení nejakého svetového názoru mocenskými prostredky je nakonec neúspešný, pokud tento boj nemá podobu zápasu o prosazení nejakého nového duchovního ucení. Pouze v prípade zápasu dvou svetových názoru muže brutální násilí, používané soustavne a bezohledne, napomoci k vítezství té strane, kterou podporuje. Na tomto však boj proti marxismu dosud vždy zkrachoval. To bylo také duvodem toho, proc i Bismarckovo protisocialistické zákonodárství neuspelo a ani uspet nemohlo. Nebot zde chybela platforma nového svetového názoru, za jehož prosazení by byl zápas veden. Nebo že by žvásty o takzvané "státní autorite" nebo o "klidu a porádku" mohly být základem pro duchovní podnet k boji na život a smrt, s tím by se mohla spokojit snad jenom príslovecná moudrost vyšších ministerských úredníku.
Jelikož neexistovala skutecná duchovní nositelka tohoto zápasu, musel Bismarck prosazování svých protisocialistických zákonu sverit instituci, která sama byla výplodem marxistického zpusobu myšlení. Tím, že "železný kanclér'" sveril svuj boj proti marxismu blahovuli obcanské demokracie, udelal kozla zahradníkem. To všechno ale bylo nutný dusledek absence zásadního, marxismu protichudného nového svetového názoru, jenž by se prosazoval s bourlivou dobyvatelskou vulí. Takže výsledkem Bismarckova úsilí bylo jen težké zklamání.
Byly pomery behem svetové války nebo na jejím pocátku jiné? Bohužel nikoliv.
Cím více jsem se zabýval myšlenkou zmeny postoje vlád k sociální demokracii jako ztelesnení marxismu, tím více jsem postrádal nejakou použitelnou náhradu tohoto ucení. Co by bylo možné masám nabídnout, kdyby byla sociální demokracie znicena? Neexistovalo žádné hnutí, od nejž by se dalo ocekávat, že se mu podarí absorbovat masy delníku, kterí ztratili své vudce. Je nesmyslné a víc než hloupé domnívat se, že internacionální fanatik, jež ztratil svou trídní stranu, okamžite vstoupí do nejaké obcanské strany, tedy do nové trídní organizace. Nebot i když je to nejruznejším organizacím nepríjemné, nelze poprít skutecnost, že obcanským politikum se jeví trídní rozdelení vetšinou docela samozrejmé, pokud toto nezacne pusobit politicky v jejich neprospech. Zapírání této skutecnosti je dukazem nejen drzosti, ale i hlouposti techto lháru.
Je treba se vyvarovat toho považovat široké masy za hloupejší než jsou. V politických záležitostech rozhoduje nezrídka lépe cit než rozum. Avšak názor, že dostatecným dukazem pro nesprávnost politického citu masy je její hloupý internacionální postoj, lze vyvrátit poukazem na skutecnost, že pacifistická demokracie je neméne šílená, ackoliv její nositelé témer výhradne pocházejí z rad meštanstva. Pokud milióny obcanu každé ráno nábožne vzývají svuj židovský demokratický tisk, neprísluší temto pánum vtipkovat o hlouposti sociálnedemokratického "soudruha", který polyká totéž svinstvo, pouze v jiném balení. V obou prípadech je jeho producentem jeden a tentýž Žid. Je treba se také vyvarovat zapírání vecí, které existují. Nelze poprít skutecnost, že se v otázce tríd nejedná pouze o ideové problémy, jak se nám mnozí snaží namluvit zejména pred volbami. Stavovské cítení velké cásti našeho lidu a stejne tak malá vážnost manuální práce jsou skutecnosti, jež nejsou výplody fantazie nejakého námesícníka. Dokladem nepatrné schopnosti myšlení naší takzvané inteligence je skutecnost, že práve v techto kruzích se nechápe, že je treba bránit se rozrustání marxistického moru, pricemž inteligence není v tomto smeru schopna získávat zpet ztracené pozice.
Obcanské strany, jež se samy tak oznacují, nebudou nikdy schopny integrovat do svého tábora "proletárské" masy, nebot se jedná o dva protichudné svety, jež jsou cástecne prirozene a cástecne umele oddeleny, a jejichž vzájemný vztah muže být jedine boj. V nem zvítezí ten mladší - a to by byl marxismus.
Ve skutecnosti byl boj proti sociální demokracii v roce 1914 myslitelný, avšak je problematické, jak dlouho by trval tento stav pri absenci jakékoli praktické náhrady za marxismus. Tady byla velká mezera. Zastával jsem tento názor už dríve pred válkou a proto jsem se nemohl rozhodnout vstoupit do nekteré existující politické strany. Událostmi svetové války jsem byl v tomto názoru ješte posílen, pricemž rozhodující byla práve ona evidentní nemožnost zahájit bezohledný boj proti sociální demokracii, nebot neexistovalo hnutí, jež by bylo více než "parlamentní" stranou. V užším kruhu svých kamarádu jsem o tom casto hovoril. Avšak tehdy me poprvé napadlo, že se budu pozdeji politicky angažovat. To bylo podnetem k tomu, že jsem v užším kruhu svých prátel rikal, že po válce chci vedle svého povolání pusobit jako politický recník. Myslel jsem to vážne.
HOME
MEIN KAMPF, ADOLF HITLER
Svenska
English
German
French
THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER
French
English
German
Italian
Spanish.
Norsk
The Jewish plans!
The Jewish Plots!
Must Germany Perish?
A Jewish plan for the extinction of the German nation
and the total eradication from the earth, of all her people!
| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |
Judaism =Racism, Domination, Dccupation
| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |
The Protocols of Zion
