04 MNICHOV Mein Kampf Adolf Hitler

Mein Kampf

ADOLF HITLER

MNICHOV

Na jare 1912 jsem prišel definitivne do Mnichova. Toto mesto jsem znal tak dobre, jako kdybych v jeho zdech pobýval už léta. Melo to opodstatnení v mém studiu, jež me na každém kroku upozornovalo na tuto metropoli nemeckého umení. Kdo nezná Mnichov, nezná Nemecko a predevším nezná nemecké umení.
Každopádne byla tato predválecná doba nejštastnejším a daleko nejspokojenejším obdobím v mém živote. Muj výdelek byl stále ješte velmi hubený, nežil jsem proto, abych maloval, ale maloval jsem proto, abych si tím zajistil možnost žít, cili abych si mohl dovolit další studium. Byl jsem presvedcen, že jednou prece jen dosáhnu svého cíle, který jsem si vytýcil. To mi pomáhalo snášet celkem lehce všechny ostatní malé starosti všedního dne.

K tomu ovšem pristupovala moje vnitrní láska, která se mne zmocnila témer od prvních okamžiku pobytu v tomto meste, láska vetší než ke kterémukoliv jinému me známému místu: nemecké mesto! Jaký rozdíl oproti Vídni. Delalo se mi špatne, když jsem jen pomyslel na ten rasový Babylon. K tomu ješte dialekt mne mnohem bližší, který mi pripomínal zejména ve styku s Dolnobavoráky dobu mého mládí. Bylo tu tisíce vecí jež mi byly vnitrne milé a drahé. Nejvíce me ale pritahovalo nádherné spojení prapuvodní síly a jemného umeleckého pocitu, tato originální linie od Dvorního pivovaru k námestí Odeon, od ríjnových slavností piva ke Staré pinakotéce atd. Že dodnes lpím na tomto meste víc než na kterémkoliv jiném míste na tomto svete je dáno tím, že je a zustane nerozlucne spjato s vývojem mého vlastního života, že se mi tehdy dostalo štestí skutecné vnitrní spokojenosti, pripisuji kouzlu Wittelsbašské rezidence, která pusobí nejen na každého, kdo je nadán poctárským rozumem, ale i na lidi citlivé mysli.

Krome zamestnání mne pritahovalo i zde studium aktuálních politických událostí, zejména z oblasti zahranicní politiky. Dospel jsem k tomu oklikou pres nemeckou politiku spojeneckých svazku, kterou jsem již ve svém rakouském období považoval za naprosto nesprávnou. Každopádne ve Vídni mi byl ješte celý rozsah tohoto sebeklamu Nemecka nejasný. Byl jsem tehdy naklonen verit, nebo jsem si to jen namlouval, že se v Berlíne snad již ví, jak slabý a málo spolehlivý spojenec Rakousko ve skutecnosti je, ale že z více méne tajemných duvodu se o tom nemluví, to aby se posílila politika spojeneckých svazku, kterou kdysi založil sám Bismarck a jejíž náhlé prerušení by mohlo být nežádoucí už proto, aby se nepolekala cíhající cizina ci neznepokojili vlastní meštáci.

Ovšem spolecenský styk, predevším s lidem, mne k mé hruze brzy presvedcil o tom, že moje domnenka byla nesprávná . K svému úžasu jsem zjištoval, že o podstate habsburské monarchie nemely zdání ani jinak dobre informované kruhy. Práve lid žil v iluzi, že toto spojenectví Ize považovat za seriózní sílu, která se v hodine nouze rozhodne osvedcí. Lidové masy považovaly monarchii vždy za "nemecký" stát a doufaly, že se na ni lze spolehnout. Lidé mysleli, že sílu lze pomerovat milióny obyvatel asi jako v Nemecku a úplne zapomínali, že Rakousko za prvé už dávno prestalo být nemeckým státem a za druhé, že vnitrní pomery v této ríši spely hodinu od hodiny k jejímu rozpadu.

Znal jsem tenkrát tento státní útvar lépe, než ona takzvaná oficiální "diplomacie", která slepe jako vždy spechala vstríc neblahému osudu, nálada lidu byla vždycky podmínena jen tím, co se shora nalévalo do verejného mínení. Shora ale byl vzhledem ke "spojenci" praktikován kult zlatého telete. Odpovední doufali, že lze prívetivostí nahradit to, co druhé strane chybí na uprímnosti. Pricemž slova byla brána za bernou minci.

Ve Vídni jsem se vždy rozcílil, když jsem cas od casu zpozoroval rozdíl mezi recmi oficiálních státníku a obsahem novin "Wiener Presse". Pritom byla Víden prece jen nemeckým mestem, alespon zdánlive. Jak jinak se ale veci mely mimo Víden a mimo nemecké cásti Rakouska, ve slovanských provinciích ríše. Stacilo si precíst pražské noviny a bylo videt, jak tam jsou posuzovány vznešené kejkle Trojspolku. Tam už nemeli pro "mistrovské dílo státnictví" žádné pochopení, zato však výsmech a ironii. V nejhlubším míru, kdy si oba císari vymenovali prátelské polibky na celo, se nikterak neskrývalo, že tento svazek se rozpadne v okamžiku, kdy bude ucinen pokus prevést tento skvoucí ideál Niebelungu do praktické skutecnosti.

Jaké bylo rozcílení o nekolik let pozdeji, když prišla hodina pravdy, ve které se mely svazky osvedcit. Itálie z Trojspolku odskocila a pustila oba své partnery k vode, aby se nakonec ješte stala jejich neprítelem. Že se vubec kdy nekdo odhodlal i jen na minutu verit tomu zázraku, že by Itálie bojovala na strane Rakouska - opak musel být jasný každému, kdo nebyl ranen diplomatickou slepotou. A v Rakousku se mely veci práve tak, ani o vlas jinak.

Nositeli myšlenky Trojspolku byli v Rakousku pouze Habsburkové a Nemci. Habsburkové z vypocítavosti a z donucení, Nemci v dobré víre - a z politické hlouposti. V dobré víre proto, že se domnívali, že Trojspolkem prokáží Nemecké ríši velkou službu, posílí ji a pomohou zabezpecit, z politické hlouposti proto, že nesouhlasil ani ten první, dobre míneny názor, naopak - pomohli tím pripoutat Nemeckou ríši k mrtvole státu, která musela strhnout obe strany do propasti, predevším ale proto, že tímto svazkem stále více propadali odnemcení. Habsburkové se domnívali, že svazkem s Nemeckou ríši budou zajišteni pred vmešováním z její strany, což bohužel také byli a mohli tím svoji vnitrní politiku pozvolného potlacování nemectví realizovat podstatne snáze a bez rizika. Nejenže se pri své známé "objektivite" nemuseli obávat námitek ze strany Nemecké ríšské vlády, ale mohli rakouským Nemcum s odkazem na toto spojenectví kdykoliv zavrít prostoreká ústa, když se ozývala proti príliš podlému zpusobu slavizace. Co potom mohl Nemec v Rakousku delat, když nemectví v ríši samé habsburskou vládu uznávalo a duverovalo jí? Mel se postavit na odpor a být pak ocejchován nemeckou verejností jako zrádce? Práve on, který po staletí prinášel neslýchané obeti pro svuj národ!

Jakou by ale mel tento svazek cenu, kdyby bylo nemectví v habsburské monarchii vyhlazeno? Nebyla snad hodnota Trojspolku pro Nemecko prímo závislá na výsadním postavení Nemcu v Rakousku? Nebo veril snad nekdo opravdu tomu, že Nemecko bude moci žít ve spolku také se slovanskou habsburskou ríší?

Postoj oficiální nemecké diplomacie a také celého verejného mínení k vnitrorakouskému národnostnímu problému byl už nejen hloupý, byl šílený! Vybudoval se spojenecký svazek, postavila se na nem jistota sedmdesátimiliónového národa - a prihlíželo se k tomu, jak se jediná základna tohoto svazku u partnera rok od roku plánovite a nezadržitelne nicí. Jednoho dne pak musela zbýt pouhá "smlouva" s vídenskou diplomacii, avšak smluvní pomoc ríše zmizela.

U Itálie tomu tak bylo od samého pocátku.

Kdyby v ríši trochu lépe studovali dejiny a psychologii národu, neverili by ani hodinu, že jednou bude stát spolecne v jedné bojové linii Quirinal a Vídenský Hofburg. Itálie by se promenila v sopku, kdyby se nejaká její vláda odvážila fanaticky nenávidenému habsburskému státu postavit na bojište jediného italského vojáka - leda jako neprítele. Videl jsem nezrídka ve Vídni vášnivé opovržení i bezbrehou nenávist, se kterou "lnuli" Italové k rakouskému státu. Habsburský dum se po staletí prohrešoval proti italské svobode a nezávislosti a bylo to priliš závažné, než aby se to dalo zapomenout, i kdyby byla dobrá vule. Ale taková vule nebyla ani u lidu, ani u italské vlády. Pro Itálii existovaly tedy jen dve možnosti soužití s Rakouskem: budto spolek nebo válka. Tím, že se zvolila první možnost, mohla se pripravovat druhá.

Zejména od doby, kdy se vztah Rakouska k Rusku stále více blížil k válecnému konfliktu, byla nemecká spojenecká politika stejne nesmyslná jako nebezpecná. Byl to klasický prípad, na nemž se dala demonstrovat absence jakéhokoliv velkého a správného smeru myšlení.

Proc byl Trojspolek vubec ustaven? Prece jenom proto, aby byla budoucnost ríše zajištena lépe, než kdyby byla odkázána jen sama na sebe. Avšak tato budoucnost Ríše byla pouze otázkou udržení existence nemeckého národa. Otázka tedy mohla znít pouze: jak je treba usporádat život nemeckého národa v blízké budoucnosti a jak zajistit tomuto vývoji potrebné základy a nutnou bezpecnost v rámci všeobecných evropských mocenských pomeru?

Pri nezaujatém pohledu na zahranicne politickou cinnost nemeckého státnictví se muselo dospet k následujícímu presvedceni: Nemecko má rocní prírustek obyvatel 900 000 duši. Problém uživit tuto armádu nových státních obcanu je rok od roku vetší a musí jednou skoncit katastrofou, nebudou-li nalezeny prostredky a cesty k tomu, jak vcas predejít nebezpecí zbídacení hladem.

Existovaly ctyri východiska, jak se vyhnout takovému príšernému budoucímu vývoji:

1. Bylo možné po vzoru Francouzu omezit rust porodnosti a celit tak prelidnení. Príroda prece také pristupuje v dobách velké nouze nebo špatných klimatických podmínek a neúrody k omezení rozmnožování obyvatelstva v urcitých zemích nebo urcitých ras, a to metodou jak moudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plození jako takovou, nýbrž zachování zplozeného tím, že ho vystavuje težkým zkouškám a strádáním a tudíž vše, co je méne silné, méne zdravé je nuceno vrátit se do klína vecne nepoznaného. To, co príroda nechá, pretrvá. Pretrvávat nesnáze bytí je tisíckrát vyzkoušeno, tvrdé a schopné muže dále plodit, nacež opet nastává výber od pocátku tím, že zachází s jednotlivcem brutálne a okamžite ho povolává k sobe zpet, pokud tento nestací na boure života, udržuje mocne rasu a druh a dokonce stupnuje jejich sílu až k nejvyšším výkonum. Tak je sníženi poctu posílením osoby, tedy nakonec posílením druhu. Jinak tomu je, pokud clovek sám se chystá omezovat pocet lidi. Není to prirozené, ale "humánní". Neomezuje zachování jednotlivce, nýbrž rozmnožování jako takové. Toto se mu zdá, ponevadž vidí neustále jenom sám sebe a nikoliv rasu, lidštejší a omluvitelnejší, než-li opacná cesta. Ale bohužel i následky jsou opacné: Zatímco príroda neomezuje plození a nejtežší zkoušce podrobuje zachování, vybírá z nadbytku jednotlivcu ty nejlepší jako hodné života a jenom tyto udržuje a delá z nich nositele druhu, omezuje-li clovek plození, krecovite se stará o to, aby každá narozená bytost byla za každou cenu zachována. Tato korektura božské vule se mu jeví jako moudrá a humánní a má radost, že nad prírodou zase jednou vyzrál a že dokonce dokázal její nedokonalost. Že ve skutecnosti je pocet sice omezen, ale že hodnota jednotlivcu je snížena, to ovšem slyší nerad. Pokud je plozeni jako takové omezováno a pocet porodu klesá, nastoupí namísto prirozeného boje o bytí, který nechá naživu jen ty nejsilnejší a nejzdravejší, chorobná touha "zachránit" za každou cenu i ty nejslabší a nejvíce nemocné, címž zasévá zárodek potomstva, které bude stále ubožejší, cím déle potrvá tento výsmech prírode a její vuli. Konec bude takový, že tomuto národu jednoho dne bude odebrána jeho existence na tomto svete, clovek snad muže po jistou dobu vzdorovat vecným zákonum udržování rodu, ale pomsta se dostaví dríve nebo pozdeji. Silnejší pokolení vyžene slabé, ponevadž vule k životu ve své poslední forme roztrhá všechna smešná pouta takzvané humanity jednotlivcu, aby na její místo nastoupila humanita prírody, která nicí slabost, aby udelala místo síle. Kdo tedy chce nemeckému národu zajistit bytí cestou omezování jeho rozmnožování, uloupí mu tím budoucnost.

2. Druhá cesta i dnes je velmi casto navrhována a vychvalována: vnitrní kolonizace. Je to návrh, který je mnoha jednotlivci dobre mínen, ale vetšinou lidi špatne chápán a natropil tak velké škody, jaké si jen lze predstavit. Bezpochyby muže být výnosnost pudy až do urcité meze zvyšována, avšak pouze do urcité meze a nikoliv do nekonecna. Po urcitou dobu lze tedy zvyšováním výnosnosti naší pudy vyrovnávat prírustky nemeckého národa, aniž by hrozilo nebezpecí hladu. Avšak na druhé strane stojí skutecnost, že požadavky na život se zvyšují rychleji, než pocet obyvatel. Požadavky lidí co do stravy a ošacení se obecne zvyšují rok od roku a už ted napríklad nejsou v žádném pomeru k potrebám našich predku pred 100 lety. Je tedy mylné domnívat se, že každé zvýšení produkce dokáže kompenzovat rostoucí pocet obyvatel: Nikoliv, tak je tomu pouze do urcitého stupne, pricemž prinejmenším cást nadprodukce se spotrebuje k uspokojení onech zvyšujících se potreb lidí. I pri nejvetším omezení na strane jedné a horlivé píli na strane druhé dosáhne se jednou hranice, kterou stanoví príroda sama. I pri nejvetší píli se už nepodarí z ní víc vyzískat a pak se dostaví, po nejakou dobu oddalovaný, neblahý osud. Hlad se bude dostavovat nejprve jenom obcas, když prijde neúroda apod. Bude však k tomu docházet stále casteji až nakonec to nebude pouze zrídka, i když se snad v nemnohých nejbohatších letech naplní sýpky. Ale to už se blíži doba, kdy nouzi už nelze prekonat a hlad se stane vecným spolecníkem dotycného národa. Nyní musí opet pomoci príroda a vybrat ty, kterí jsou vyvoleni k životu. Nebo si pomuže clovek sám, to znamená , že príkorí k umelému omezování poctu obyvatel se všemi již uvedenými težkými následky pro rasu a druh.

Možná, že nekdo namítne, že tato budoucnost ceká tak jako tak celé lidstvo a že tedy ani jednotlivý národ nemuže ujit tomuto neblahému osudu. To je na první pohled celkem správné, avšak je treba uvážit následující: Jisteže bude v urcitém casovém okamžiku celé lidstvo prinuceno k tomu, že v dusledku nemožnosti nadále vyrovnávat zvyšováním produkce pudy stoupající pocet lidí bude nutné zastavit rozmnožováni lidského rodu a budto nechat prírodu rozhodnout, anebo prikrocit k svépomoci, potom ovšem správnejším zpusobem než dnes dospet k vyrovnání. Toto tedy postihne všechny národy, zatímco nyní jsou postiženy bídou pouze ty rasy, které nemají dosti sil k tomu, aby si zajistily na tomto svete potrebnou pudu. Nebot situace je taková , že dnes existují na svete obrovské plochy nevyužité pudy a tato ceká na hospodáre. Rovnež ale je správné, aby tato puda nepatrila jistému národu nebo rase, nýbrž aby se uchovávala jako rezervní plocha pro budoucnost, nebot je to zeme a puda pro ten národ, který má sílu si ji vzít a má píli ji obdelávat.

Príroda nezná žádné politické hranice. Sama je vytycuje živým tvorum na této zemekouli a prihlíží hre sil. Nejsilnejší a nejodvážnejší, její nejmilejší díte, dostane právo vládce nad bytím.

Pokud se nejaký národ omezí na vnitrní kolonizaci, protože ostatní rasy se pevne drží na stále vetších plochách pudy této planety, bude nucen sáhnout k sebeomezování již v dobe, kdy se ostatní národy ješte dále rozmnožují. Jednou nastane tento prípad, a to tím dríve, cím menší životní prostor má onen národ k dispozici. Bohužel se jedná príliš casto o nejlepší národy, nebo správneji o jediné skutecné kulturní rasy, nositele všeho lidského pokroku, jež se ve svém pacifistickém zaslepení rozhodly vzdát se získávání nové pudy a spokojit se s "vnitrní" kolonizací, zatímco ménecenné národy si dovedou zajistit obrovské životni plochy. Vedlo by to k následujícímu výsledku: Kulturne lepší, ale méne bezohledné rasy by musely v dusledku své omezené pudní plochy nemezovat své rozmnožováni už v dobe, kdy kulturne nižší, ale prízemne brutálnejší národy by byly schopny, vzhledem k jejich vetšímu životnímu prostoru, se nadále rozmnožovat. Jinými slovy: tento svet se jednou stane majetkem ménecenného, avšak cinorodejšího lidstva.

V dosud ješte vzdálené budoucnosti budou existovat pouze dve možnosti: bud bude svet rízen podle predstav naší moderní demokracie, címž padne težište rozhodování ve prospech pocetne silnejších ras, nebo bude svet ovládán podle prirozeného rádu sil a zvítezí národy s brutální vulí, tedy nikoliv národ sám sebe omezující. Že tento svet bude jednou vystaven nejtežším bojum o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec zvítezí náruživost sebezáchovy. Pod ní takzvaná humanita co by smes hlouposti, zbabelosti a domýšlivého mudrlantství taje jako sníh v breznovém slunci. Ve vecném boji lidstvo vyrostlo - vecným mírem zaniká.

Pro nás Nemce je heslo "vnitrní kolonizace" neblahé už proto, že v nás okamžite posiluje domnenku, že jsme našli prostredek, který nám dovolí podle pacifistického názoru "vypracovat" si v mírném, ospalém živote své bytí. Bude-li toto uceni u nás bráno vážne, znamená to konec jakékoliv snahy uhájit si na tomto svete místo, které nám náleží. A kdyby prumerný Nemec nabyl presvedcení, že i touto cestou je možné zajistit si život a budoucnost, byl by jakýkoliv pokus o aktivní a tím jedine plodné prosazování nemeckých životních potreb vyrízen. Každá opravdu užitecná zahranicní politika by byla pohrbena a s ní i veškerá budoucnost nemeckého národa.

Ve svetle poznání techto dusledku není náhodné, že je to v prvé rade vždy Žid, jež se pokouší a dokáže nasazovat do našeho národa smrtelne nebezpecné myšlenkové pochody. Zná své Pappenheimské príliš dobre, než aby nevedel, že vdecne naletí každému španelskému šejdíri, který tvrdí, že byl vynalezen prostredek jak vyvést prírode podarený kousek a odmítnout tvrdý a neúprosný boj o existenci jako zbytecný, stát se pánem planety brzy a bez boje, jen prací a nekdy i pouhým nicnedeláním, podle toho, "jak se to hodí".

Je treba velmi ostre zduraznit, že každá nemecká vnitrní kolonizace musí v prvé rade sloužit pouze k odstraneni sociálních zlorádu a predevším zabránit všeobecné spekulaci s pudou, avšak nikdy nemuže stacit, aby zajistila budoucnost národa bez nové pudy. Budeme-li jednat jinak, dospejeme záhy nejenom k vycerpáni naší pudy, ale i našich sil. A konecne je treba konstatovat ješte toto: Omezení se na urcitou malou pudní plochu v dusledku vnitrní kolonizace, jakož i následky omezení rozmnožováni vedou k mimorádne nepríznivé vojensko-politické situaci daného národa.

Velikost sídla národa je podstatným faktorem k stanovení jeho vnejší bezpecnosti. Cím vetší je prostor, jež má národ k dispozici, tím vetší je jeho prirozená ochrana, nebot vojenská rozhodnutí proti národu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovat snáze, rychleji a tím i úcinneji, než naopak proti teritoriálne velkým státum. V rozsáhlosti státního území spocívá jistá ochrana proti neuváženým útokum zvencí, nebot úspech takového útoku muže být dosažen teprve po dlouhých a težkých bojích, riziko svévolného prepadení velkých státu se bude tedy jevit jako vysoké, pokud k nemu nebudou zcela mimorádné duvody. Proto již ve velikosti státu spocívá duvod snadnejšího zachování svobody a nezávislosti národa, zatímco naopak malý stát prímo vyzývá k zabrání.

První dve možnosti vyrovnání mezi rostoucím poctem obyvatelstva a nemenící se rozlohou pudy byly v takzvaných nacionálních kruzích ríše odmítnuty. Duvody tohoto postoje byly ovšem jiné než shora uvedené. Vztah k omezování porodnosti byl odmítavý predevším na základe urcitého morálního cítení, vnitrní kolonizace byla rozhorcene odmítnuta proto, že byla pocitována jako útok proti majetku velkostatku a pocátek všeobecného boje proti soukromému vlastnictví vubec. Vzhledem k formulaci, jako byla druhá spásná myšlenka prezentována, mohl být takový názor dokonce oprávnený.

Zbývají už jen dve cesty k zajištení práce a chleba pro rostoucí pocet lidí.

1. Bud získat novou pudu a presunout na ni každorocne prebytecné milióny lidí a udržet tak národ na základe uživeni sama sebe, anebo

2. Prejít na prumyslovou výrobu a obchod pro cizí potreby a z techto výnosu hradit životní náklady.

Tedy: Budto politika pudy, anebo koloniální a obchodní politika. Obe cesty byly zkoumány z ruzných pohledu, doporucovány a zavrhovány, až se s konecnou platností šlo tou poslední.

Zdravejší z obou byla ovšem cesta první.

Získávání nové pudy pro osídlení prebytecného poctu obyvatel má velmi mnoho predností, zvlášte vzhlížíme-li k budoucnosti a nikoliv k prítomnosti.

Už jenom možnost udržení zdravého rolnictva jako základu národa je nesmírne cenné. Pevný kmen malých a stredních rolníku byl ve všech dobách nejlepší ochranou proti sociálním chorobám, které dnes máme. Je to také jediné rešení, která zajistí ve vnitrním hospodárském obehu chléb národu. Prumysl a obchod ustoupí ze svého nezdravého vedoucího postaveni a zaclení se do všeobecného rámce národního spotrebního a vyrovnávacího hospodárství. Ani jedno ani druhé již nepredstavují základ obživy národa, ale jen její pomocný prostredek. Tím, že se vyrovná vlastní produkce se spotrebou ve všech oborech, vznikne co se týce výživy národa vetší ci menší nezávislost na zahranicí, což pomáhá zajistit svobodu a nezávislost národa zejména v težkých dobách.

Ovšem takovou politiku není možné uskutecnovat nekde v Kamerunu, ale treba Evrope. Je treba zaujmout chladné a strízlivé stanovisko v tom smyslu, že urcite nemuže být vulí nebes, dát jednomu národu na tomto svete padesátkrát více pudy než národu druhému. V takovém prípade se nelze dát odradit politickými hranicemi. Jestliže tato Zeme skýtá skutecne životní prostor pro všechny, pak at se nám tedy dostane pudy, kterou potrebujeme k životu. Nikdo to ovšem nebude delat rád. Potom ale nastoupí právo sebezáchovy, co bude odepreno po dobrém, musíme si vzít po zlém. Kdyby se naši predkové kdysi rozhodovali podle stejných pacifistických nesmyslu jako dnes, vlastnili bychom pouze tretinu naší nynejší pudy, potom by ale jakýsi nemecký národ mel sotva ješte nejaké starosti v Evrope. Ne - prirazené rozhodnosti k boji za vlastní bytí vdecíme za obe východní Marky a za vnitrní sílu našeho státního a národního území, jež se zachovala dodnes.

Ješte z jiného duvodu by bylo toto rešení správné: Dnešní evropské státy se podobají pyramide postavené na špici. Jejich evropské území je smešne malé oproti ostatní záteži v koloniích, v zahranicním obchode atd. Lze ríct: špicka v Evrope, základna po celém svete, na rozdíl od americké Unie, která má základnu na vlastním kontinentu a špickou se dotýká ostatního sveta. Odtud pramení neslýchaná vnitrní síla tohoto státu a slabost vetšiny koloniálních mocností.

Ani Anglie není dukazem proti tomuto tvrzení, nebot se príliš casto zapomíná tvárí v tvár britskému impériu na anglosaský svet jako takový. Postavení Anglie není srovnatelné s žádným jiným státem v Evrope, a to díky jazykovému a kulturnímu spolecenství s americkou Unii.

Pro Nemecko byla jediná možnost jak provádet zdravou politiku pudy, a sice získat nové území v Evrope. Kolonie nemohou sloužit tomuto úcelu, pokud nejsou v co nejvetší míre vhodné k osídlení Evropany. Avšak v 19. století už nebylo možné, získávat koloniální oblasti mírovou cestou. Koloniální politika by byla realizovatelná pouze cestou težkého boje, který by ale byl vhodnejší nikoliv pro získání mimoevropských území, ale spíš pro území na domovském kontinentu.

Takové rozhodnutí vyžaduje ovšem naprostou oddanost. Nelze pristupovat váhave nebo s polovinou prostredku k úkolu, jehož provedení je možné pouze s vynaložením veškeré energie. Žel‚ politické vedení Ríše by muselo vzdávat hold tomuto mimorádnému úcelu, nikdy by nesmel být ucinen žádný krok vedený jinými pohnutkami, než poznáním tohoto úkolu a jeho podmínek. Musí být sjednáno jasno v tom, že tento cíl bude dosažitelný pouze bojem a klidne a odhodlane dát pruchod zbraním.

Je treba prezkoumat veškeré svazky a zhodnotit jejich použitelnost z tohoto hlediska. Nárokovala-li se kdy v Evrope puda, mohlo se tak stát jedine na úkor Ruska, potom se musí nové ríše dát na pochod cestou nekdejších rádových rytíru, aby nemeckým mecem vybojovala nemeckému pluhu hroudu a dala národu chléb vezdejší.

Pro takovou politiku je v Evrope pouze jediný spojenec: Anglie. Pouze s Anglií je možné s krytými zády zahájit nové tažení. Naše právo k tomu by nebylo menší, než právo našich predku. Žádný z našich pacifistu neodmítá jíst chléb z východu, ackoli první pluh tak kdysi znamenal "mec"!

Pro vuli Anglie k vítezství by nesmela být žádná naše obet príliš vysoká . Bylo by treba vzdát se kolonií a prevahy na mori, ale ušetrit britský prumysl konkurence.

Pouze bezpodmínecne jasný postoj by mohl vést k danému cíli: vzdát se kolonií a svetového obchodu, vzdát se významného nemeckého válecného lodstva, koncentrace veškerých mocenských prostredku státu na pozemní vojsko.

Výsledkem by bylo momentální omezení, avšak veliká a mocná budoucnost.

Byla doba, kdy by se bývalo dalo s Anglií v tomto smyslu mluvit. Protože velmi dobre chápala, že Nemecko musí v dusledku nárustu obyvatelstva hledat nejaké východisko a bud že ho najde spolu s Anglií v Evrope, nebo bez Anglie ve svete.

Toto tušení lze pripsat skutecnosti, že na prelomu století se Londýn sám pokusil o sblíženi s Nemeckem. Tehdy se poprvé ukázalo to, co jsme pozdeji s hruzou moli sledovat. Byli jsme nepríjemne dotceni pri myšlence, že bychom meli za Anglii tahat kaštany z ohne, jako by vubec nejaký svazek mohl existovat na jiném základe než na vzájemném obchode. S Anglií se ale dal udelat takový obchod velmi dobre. Britská diplomacie byla vždy inteligentní natolik, aby vedela, že žádnou službu nelze ocekávat bez protislužby.

Predstavme si ale, že by chytrá nemecká zahranicní politika v roce 1904 prevzala úlohu Japonska. Sotva si Ize predstavit, jaké následky by to pro Nemecko melo. Nikdy by nedošlo ke "svetové válce"! Krev z roku 1914 by ušetrila desetinásobek krve z let 1914-1918. Ale jaké postavení by dnes Nemecko ve svete zaujímalo! Ovšem, spojenectví s Rakouskem by byl nesmysl. Nebot tato státní mumie se spojila s Nemeckem nikoliv proto, aby vybojovala válku, ale aby udržela vecný mír, jehož by chytre mohlo být využito k pomalému, ale jistému vymýcení nemectví v monarchii. Tento svazek byl ale nemožný také proto, že se nedalo ocekávat žádné ofenzivní zastávání nemeckých národních zájmu, ponevadž nemel sílu a ani odhodlání skoncovat s procesem odnemcování na své bezprostrední hranici. Když Nemecko nemelo tolik národního smýšlení a také bezohlednosti, že nevyrvalo nemožnému habsburskému státu možnost disponovat osudy deseti milionu soukmenovcu, nedalo se opravdu ocekávat, že by nabídlo ruku tak perspektivním a smelým plánum. Postoj staré ríše k rakouské otázce byl prubírským kamenem jejího postoje v osudovém boji celého národa.

Každopádne se nesmelo prihlížet k tomu, jak bylo nemectví rok od roku více potlacováno, vždyt hodnota rakouského spojenectví byla urcována výhradne zachováním nemeckého živlu. Avšak touto cestou se nešlo.

Niceho se nebáli tak, jako boje, k nemuž byli posléze stejne prinuceni, a to v té nejnepríznivejší dobe. Chteli uniknout osudu, ale ten je dostihl. Snili o udržení svetového míru a skoncili u svetové války.

To byl nejvýznamnejší duvod, proc se nevenovala žádná pozornost této tretí ceste k usporádání nemecké budoucnosti. Vedelo se, že získání nové pudy je možné pouze na východe, videli nevyhnutelný boj a prece jen chteli mír za každou cenu, heslem nemecké zahranicní politiky už dávno nebylo zachování nemeckého národa všemi zpusoby, jako spíš zachování svetového míru všemi prostredky. Jak se to podarilo, je známo. Ješte se k tomu vrátím.

Zbývá tedy ješte ctvrtá možnost: prumysl a svetový obchod, námorní moc a kolonie.

Tento vývoj by byl zprvu snadnejší a rychlejší. Osídlováni pudy je zdlouhavý proces, který trvá casto celá staletí, práve v nem je treba hledat vnitrní sílu, nebot se nejedná o náhlé vzplanutí, nýbrž o pozvolný, dukladný a trvalý rust, na rozdíl od prumyslového vývoje, jež se muže v prubehu nekolika let nafouknout jako bublina, aniž by se podobal nejaké zdárné síle. Námorní flotilu lze jiste vybudovat rychleji, než v tvrdém boji zrizovat selské statky a osídlit je farmári, avšak flotilu lze také rychleji znicit.

Jestliže Nemecko nastoupilo tuto cestu, muselo prece poznat, že i tento vývoj jednoho dne vyústí v boj. Jen deti se mohou domnívat, že prátelským, mravným chováním a trvalým zduraznováním mírových úmyslu, se dostanou ke svým banánum "v mírovém soutežení národu", jak se tak krásne a barevne žvanilo, tedy aniž by se muselo sáhnout po zbrani.

Ne: vydáme-li se touto cestou, musí se jednoho dne stát Anglie našim neprítelem. Odpovídalo by naši vlastní naivní bezelstnosti nesmyslne se rozhorcovat nad tim, že Anglie si jednoho dne dovolí vystoupit proti našemu mírovému rádení se surovostí násilnického egoisty. My bychom to však nikdy neucinili.

Jestliže se evropská politika pudy dala uskutecnovat jedine proti Rusku ve spolku s Anglií, tak naopak koloniální politika a svetová obchodní politika je myslitelná pouze s Ruskem proti Anglii. Potom ale mely být bezohledne vyvozeny dusledky také zde - a melo se urychlene pustit k vode predevším Rakousko. Svazek s Rakouskem byl už na prelomu století cirým šílenstvím, at to pozorujeme ze kteréhokoliv úhlu pohledu.

Na spojenectví s Ruskem proti Anglii se ani nepomyslelo, rovnež tak na spojenectví s Anglií proti Rusku, nebot v obou prípadech by to skoncilo válkou. Aby se jí zabránilo, bylo nejprve ucineno rozhodnutí ve prospech obchodní a prumyslové politiky. V "hospodársko-mírovém" dobývání sveta ted meli návod, který mel jednou provždy zlomit vaz politice použití násilí. Nebyli si svou vecí zase tak jisti, zejména pokud pricházely cas od casu z Anglie nepochopitelné hrozby, proto padlo rozhodnutí o stavbe námorní flotily, avšak nikoliv za úcelem útoku a znicení Anglie, nýbrž k "obrane" již zmíneného "svetového míru' a "mírového" dobývání sveta. Proto byla flotila pojata trochu skromneji nejen co do poctu, ale i co do tonáže a výzbroje jednotlivých lodí, aby i tady nakonec probleskl "mírový" úmysl.

Povídání o "hospodársko-mírovém" dobývání sveta bylo asi nejvetším nesmyslem, který byl kdy povýšen na vudcí princip státní politiky. Tento úmysl byl ješte umocnen tím, že se neostýchali dovolávat se Anglie jako korunního svedka možnosti realizace takového konání. Zlocin, jehož se pritom dopustila naše profesorská historická veda se svým pojetím dejin nelze odcinit a je pádným dukazem toho jak mnoho lidí se "ucí historii", aniž by ji rozumeli ci dokonce pochopili. Práve na príkladu Anglie by museli poznat pádné poprení této teorie, žádný národ nepripravoval s vetší brutalitou a pozdeji tak bezohledne s mecem v ruce nehájil své hospodárské výboje jako Anglie. Není snad príznakem britského státnického umení vyzískat z politické síly hospodársky a každé hospodárské posílení premenit zase ihned v politickou moc? Jaký to omyl, domnívat se, že by Anglie snad byla príliš zbabelá k tomu, aby nasadila vlastní krev pro svou hospodárskou politiku! To, že anglický národ nemel žádné "národní" vojsko, nedokazuje v žádném prípade opak, nebot nezáleží na momentální forme branné moci, nýbrž na vuli a rozhodnosti tuto moc použít. Anglie mela vždy výzbroj, kterou potrebovala. Bojovala vždy zbranemi, které vyžadoval úspech. Využívala žoldáky, pokud žoldáci stacili, sáhla ale také pro hodnotnou krev národa, jestliže taková obet mela nadeji na vítezství, vždy zde však byla odhodlanost k boji, jež byl veden urputne a bezohledne.

Ale v Nemecku se pozvolna ve škole, v tisku, v humoristických casopisech, pestovala taková predstava Anglicana a skoro ješte víc jeho ríše, jež musela vést k nejhoršímu sebeklamu, a protože tímto nesmyslem bylo nakaženo témer vše, následovalo podcenování, které se pak velmi zle vymstilo. Toto falšování bylo tak hluboké, že lidé byli presvedceni o tom, že v osobe Anglicana mají pred sebou prohnaného a osobne naprosto zbabelého obchodníka. Naším ucitelum profesorské vedy nedošlo, že tak velká ríše, jakou mají Anglicané, se nedá vytvorit "podloudne ci podvodne". Vzpomínám si docela presne na udivené tváre kamarádu, když jsme ve Flandrech nastoupili proti "Tomíkum". Už v prvních dnech bitvy svitlo v každém mozku, že tito Skotové neodpovídají práve tem, které nám malovali v humoristických listech a zpravodajských depeších. Tehdy jsem zacal uvažovat o úcelných formách propagandy. Nebot tato falzifikace mela pro svého širitele také neco dobrého: na tomto, i když nesprávném príklade, se dala demonstrovat správnost hospodárského dobývání sveta. Co se podarilo Anglicanovi, muselo by se podarit i nám, pricemž za zvláštní plus byla považována naše prece jen vetší cestnost a absence oné specificky anglické proradnosti. Bylo možné doufat, že se tím snáze získá náklonnost predevším menších národu a duvera tech velkých.

Že naše cestnost byla pro jiné hruzou, nás nenapadlo už jen proto, že jsme všemu vážne verili, zatímco okolní svet považoval naše jednání za výraz mazané prolhanosti, až konecne, k nejvetšímu údivu, dala revoluce hloubeji nahlédnou do neomezené hlouposti našeho uprímného smýšlení.

Z nesmyslnosti "hospodársky-mírového" dobývání sveta vyplývala jasná a pochopitelná nesmyslnost Trojspolku. Se kterým státem jsme se vubec mohli spojit? S Rakouskem se samozrejme nedalo zacít s válecným dobýváním ani v Evrope. Práve v tom spocívala od zacátku slabost tohoto spolku. Takový Bismarck si mohl tuto výpomoc v nouzi dovolit, avšak nikoliv jeho brídilský nástupce a nejméne v dobe, kdy základní predpoklady Bismarckova spolku už dávno neexistovaly. Nebot Bismarck se mohl ješte domnívat, že Rakousko je nemecký stát. Se zavedením všeobecného volebního práva však tato zeme klesla na úroven nenemeckého, parlamentem rízeného zmatku.

Svazek s Rakouskem byl zhoubný i z hlediska rasové politiky. Byl trpen vznik nové slovanské velmoci na hranicích ríše, jež by dríve nebo pozdeji musela zaujmout vuci Nemecku jiný postoj, než napríklad vuci Rusku. Pritom svazek se stával rok od roku slabší a sice v témže pomeru, v jakém jednotliví nositelé této myšlenky ztráceli v monarchii vliv a význam a byli vytlacováni z rozhodujících míst.

Už na prelomu století se dostal spolek Nemecka s Rakouskem do stejného stádia, jako spolek Rakouska s Itálií. Také zde byly jenom dve možnosti: budto spolek s habsburskou monarchií, anebo protest proti utlacování nemectví. Zacne-li se ale jednou s necím takovým, koncívá to vetšinou bojem.

Hodnota Trojspolku byla i psychologicky více než skromná, nebot pevnost svazku se snižuje tou merou, cím více se tento omezuje na zachování stávajícího stavu. A naopak: svazek se stává pevnejší, cím více smluvní strany doufají, že jeho pomocí dosáhnou urcitých hmatatelných expanzivních cílu. Také zde, stejne jako všude, síla spocívá v útoku, nikoliv v obrane. To poznaly ruzné strany již tehdy, bohužel nikoliv ony takzvané "povolané". Napríklad plukovník Ludendorf, dustojník tehdejšího velkého generálního štábu, poukázal ve svém memorandu z roku 1912 na tyto slabiny. Samozrejme ze strany "státníku" nebyl této veci prikládán žádný význam, jasný rozum se úcelne projevuje zpravidla jen u normálních smrtelníku, zásadne se ale ztrácí tehdy, jde-li o "diplomaty".

Pro Nemecko bylo štestím, že válka v roce 1914 vypukla oklikou pres Rakousko a Habsburkové se jí museli zúcastnit, kdyby tomu bylo naopak, zustalo by Nemecko osamelé. Nebot habsburský stát by se nikdy nepodílel na boji, který by vznikl pricinením Nemecka. To, co bylo pozdeji tak striktne odsuzováno v prípade Itálie, by se ješte dríve dostavilo v prípade Rakouska: toto by zustalo "neutrální" ve snaze zachránit stát pred revolucí, jež by vypukla hned na pocátku. Nebot rakouské slovanstvo by spíše rozbilo monarchii již v roce 1914, než aby pripustilo nejakou pomoc Nemecku. Jen nemnozí dokázali tenkrát pochopit, jak velká nebezpecí a obtíže prinášelo Nemecku spojenectví s podunajskou monarchii. Za prvé, Rakousko melo príliš mnoho neprátel, kterí doufali že získají nejaké to dedictví po tomto prohnilém státe, než aby zde nevznikla casem urcitá nenávist vuci Nemecku, když si nyní uvedomovali príciny jeho starecké slabosti a perspektivu rozpadu monarchie. Zavládlo presvedcení, že Vídne je možné zmocnit se pouze oklikou pres Berlín.

Za druhé, Nemecko tím ztrácelo nejlepší a nejperspektivnejší možnosti spojenectví. Namísto toho nastoupilo sílící napetí s Ruskem a dokonce s Itálií. Pritom všeobecná nálada v Ríme byla pro Nemecko príznivá stejne tak, jako byla nepríznivá pro Rakousko. Toto neprátelství drímalo a casto i jasne vzplálo v srdci i toho nejposlednejšího Itala. Ponevadž se nyní všichni vrhli na prumyslovou a obchodní politiku, nebyl už sebemenší duvod k boji proti Rusku. Jenom neprátelé obou národu na nem mohli mít zájem. Skutecne to byli predevším Židé a marxisté, kterí všemi prostredky podnecovali válku mezi obema státy.

A konecne za tretí, toto spojenectví skrývalo v sobe velké nebezpecí pro Nemecko v tom smyslu, že velmoci skutecne neprátelské Bismarckovu Nemecku se mohlo podarit kdykoliv snadno zmobilizovat radu státu proti Nemecku tím, že každému svítala nadeje na obohaceni se na úkor Rakouska.

Proti podunajské monarchii bylo možné podnítit celý evropský východ, zejména pak Rusko a Itálii. Nikdy by se neuskutecnila svetová koalice iniciovaná králem Eduardem, kdyby Rakousko jako spojenec Nemecka nepredstavovalo tak slibné dedictví. Jen tak bylo možné postavit do jedné útocné fronty státy s tak heterogenními zájmy a cíli. Nebot každý z nich mohl doufat, že spolecný postup proti Nemecku mu prinese obohacení na úkor Rakouska. Toto nebezpecí se zvýšilo pak ješte tím, že k tomuto neštastnému svazku pribylo jako tichý spolecník ješte Turecko.

Mezinárodní svetové židovské finance potrebovaly toto lákadlo, aby mohly realizovat svuj plán znicení Nemecka, které se dosud nepodrobilo všeobecné nadstátní financní a hospodárské kontrole. Jen tak mohla být ukována koalice, silná a smelá vzhledem k poctu pochodujících milionových armád, odhodlaná dostat se oklamanému Sigfriedovi konecne na telo.

Spolek s habsburskou monarchií, který mne už v Rakousku naplnoval nevolí, byl prícinou dlouhých vnitrních zkoušek, jež mne v následující dobe ješte posílily v dríve utvoreném názoru. Již tehdy jsem se v kruzích, se kterými jsem se stýkal, netajil presvedcením, že tato neblahá smlouva povede zároven se státem urceným k zániku i Nemecko ke katastrofálnímu zhroucení, jestliže se toto vcas nedokáže od Rakouska odpoutat. Ani na okamžik jsem nezakolísal v tomto svém skálopevném presvedcení, ani když boure svetové války vyradila jakékoliv rozumné úvahy a opojné nadšení zachvátilo i taková místa, kde melo vládnout pouze chladné pozorování skutecnosti. Když jsem byl na fronte, zastával jsem všude, kde prišla rec na tyto problémy, svuj názor, že spolek by mel být ukoncen, a to pro nemecký národ cím dríve tím lépe, že ponechání habsburské monarchie jejímu osudu by nebylo žádnou obetí, kdyby tím Nemecko mohlo dosáhnout znevýhodnení svých protivníku, nebot milióny mužu si nenasadily ocelovou helmu kvuli udržení zpustlé dynastie, nýbrž kvuli záchrane nemeckého národa.

Pred válkou se nekolikrát zdálo, že se alespon v jednom tábore vyskytuje jistá pochybnost o správnosti praktikované spojenecké politiky. Nemecké konzervativní kruhy obcas varovaly pred prílišnou duverivosti, ale bylo to házení hrachu na stenu. Politici byli presvedceni, že jsou na správné ceste k "dobytí" sveta, pricemž úspech že bude obrovský a ztráty nulové. Naším "nepovolaným" zase jednou nezbylo nic jiného, než mlcky prihlížet, proc a jak "povolaní' pochodují do záhuby a milý lid táhnou za sebou.

Neschopnost srozumitelne vysvetlit hlubší prícinu nesmyslu "hospodárského dobývání sveta" jako politické cesty za cílem zachování "svetového míru" spocívala ve všeobecném onemocneni našeho politického myšlení. Nebot s vítezným tažením nemecké techniky a prumyslu, s rostoucími úspechy nemeckého obchodu se stále víc ztrácel poznatek, že to vše je možné pouze za predpokladu silného státu. V mnoha kruzích se zašlo tak daleko, že vládlo presvedcení o tom, že práve stát vdecí za svou existenci obema uvedeným jevum, že on sám je v prvé rade institucí hospodárskou a má být rízen v souladu s hospodárskými zájmy, že jeho bytí závisí na hospodárství, takový stav byl vychvalován a považován za nejzdravejší a nejprirozenejší. Stát ale nemá s urcitým hospodárským pojetím nebo hospodárským rozvojem co delat. Úcelem státu je organizace fyzicky a duševne stejnorodých živých bytostí, která má umožnovat lepší udržení jejich druhu a dosažení cíle jejich bytí, predznamenaného Prozretelností. To a nic jiného je úcelem státu. Hospodárství je pritom pouze jedním z mnoha pomocných prostredku nezbytných k dosažení tohoto cíle. Nikdy však není prícinou nebo úcelem státu, pokud tento nespocívá od pocátku na nesprávném, neprirozeném základne. Jen tak si lze vysvetlit skutecnost, že stát jako takový nepotrebuje nutne predpoklad teritoriálního ohranicení. Toto bude nutné jen u národu, které chtejí sami ze sebe svému druhu zajistit výživu, tedy vlastní prací vybojovat boj s jsoucnem. Národy, které se chtejí vloudit jako trubci mezi ostatní lidstvo, mohou vytvorit stát bez vlastního, urcitým zpusobem vymezeného prostoru. To se týká v prvé rade národa,jehož parazitováním dnes trpí celé poctivé lidstvo: židovstva.

Židovský stát nikdy nebyl prostorove ohranicen, byl univerzálne neomezen co do prostoru, avšak vymezen co do rasy. Proto také tvoril tento národ vždy stát ve státech. Patrí k nejgeniálnejším trikum všech dob, nechat tento stát plout jako "náboženství" a zajistit mu toleranci, kterou Árijec je vždy ochoten priznat náboženskému vyznání. Nebot mojžíšské náboženství není ve skutecnosti nicím jiným, než ucením o udržení a zachováni židovské rasy. Obsahuje témer všechny sociologické, politické a hospodárské vední oblasti, které mohou pripadat v úvahu.

Pud zachování druhu je první prícinou vytvorení lidských spolecenství. Tím však je stát národním organismem a nikoliv hospodárskou organizací. To je rozdíl tak velký, že zustává nesrozumitelný onem dnešním takzvaným "státníkum". Ti se domnívají, že pomocí hospodárství mohou vybudovat stát, zatímco stát je ve skutecnosti vždy výsledkem soucinnosti tech vlastností, které spocívají v linii udržování druhu a rasy. Tyto jsou vždy hrdinskými ctnostmi a nikoliv kramárským egoismem, nebot zachování existence druhu predpokládá ochotu jednotlivce k obeti. V tom spocívá smysl slov básníka: "A nenasadíte-li život nyní, nikdy jej nezískáte".

Obetováni osobního bytí je nutné, aby bylo zajišteno zachování druhu. Pro vytvorení a udržení státu je nejpodstatnejším predpokladem pocit sounáležitosti na základe jedné podstaty a stejného druhu, jakož i pripravenost zasadit se o to všemi prostredky. U národu na vlastní pude to vede k vytvárení hrdinských ctností, u príživníku k prolhanému pokrytectví a zrádné krutosti, pokud už tyto vlastnosti nejsou prokazatelne predpokladem jejich, svou formou ruznorodých, státních existencí. Vždy ale bude vytvárení státu probíhal alespon zpocátku s nasazením techto vlastností, pricemž v zápase o sebezachování podlehnou podmanení a dríve nebo pozdeji vymrou ty národy, které v boji prokáží méne hrdinských ctností, anebo se nevyrovnají s prolhanou lstí neprátelského príživníka. Avšak i v tomto prípade lze podlehnutí témer vždy pripsat ani ne tak nedostatku chytrosti jako spíše nedostatku rozhodnosti a odvahy, který se skrývá pod pláštíkem humánního smýšlení.

Jak málo ale souvisí státotvorné a stát udržující vlastnosti s hospodárstvím, ukazuje nejjasneji skutecnost, že vnitrní síla státu se shoduje s takzvaným hospodárským rozkvetem pouze velmi zrídka, naopak zdá se, že ve velké rade prípadu signalizuje blížící se úpadek státu. Kdyby se melo utvárení lidského spolecenství pripisovat v prvé rade hospodárským silám ci podnetum, potom by musel vrchol hospodárského rozvoje znamenat soucasne obrovský rozvoj státu a nikoliv naopak.

Víra ve státotvornou a stát udržující sílu hospodárství pusobí obzvlášte nesrozumitelne, platí-li v jedné zemi to, co ve všech ostatních vykazuje jasne a durazne historický opak. Práve priklad Pruska ukazuje nádherne ostre, že nikoliv materiální vlastnosti, nýbrž ideální ctnosti podminují schopnost k vytvorení státu. Teprve pod jejich ochranou muže vzkvétat hospodárství tak dlouho, až se se zánikem státotvorných schopností zhroutí také hospodárský proces, který mužeme práve dnes sledovat v tak hrozne smutné podobe. Hmotným zájmum lidí nejvíce prospívá , když zustávají ve stínu hrdinských ctností, jakmile se ale pokusí vstoupit do prvého kruhu bytí, znicí si predpoklad své vlastní existence.

Vždy, když v Nemecku nastal politický rozmach, zacalo se pozvedat i hospodárství, avšak vždy, když se hospodárství stalo jedinou náplní života našeho národa a tím udusilo ideální ctnosti, stát se zhroutil a strhl s sebou v krátké dobe i hospodárství.

Položíme-li si otázku, které síly jsou skutecne státotvorné a stát udržující, mužeme je shrnout následovne: schopnost a vule jednotlivce k obetování sebe sama pro celek. Že tyto ctnosti nemají s hospodárstvím vubec nic spolecného, vyplývá z prostého poznatku, že clovek se pro hospodárství nikdy neobetuje, jinými slovy: neumírá pro obchody, nýbrž pro ideály. Nic nedokázalo psychologickou prevahu Anglicana pri poznávání duše národa lépe než motivace, kterou dokázal dát svému boji. Zatímco my jsme bojovali za chléb, Anglie bojovala za "svobodu" a ani ne tak za vlastni, jako za svobodu malých národu. Smáli jme se této drzosti, anebo jsme se zlobili a tím dokazovali, jak bezmyšlenkovite hloupé bylo takzvané státnické umení Nemecka už pred válkou. Nemeli ani potuchy o podstate síly, která dokázala vést muže ze svobodné vule a rozhodnutí na smrt.

Pokud se nemecký národ v roce 1914 ješte domníval, že bojuje za ideály, odolával nepríteli, jakmile bojoval už jenom za chléb, radeji hru vzdal.

Ale naši duchaplní "státníci" se divili této zmene smýšlení. Nikdy jim nebylo jasné, že od okamžiku, kdy clovek bojuje za nejaký hospodárský zájem, vyhýbá se smrti, nebot ta by ho navždy pripravila o požitek odmeny za tento boj. Starost o záchranu vlastního dítete udelá i z neduživé matky hrdinku, pouze boj o zachování druhu a stáda, jež jej ochranuje a také o zachování státu hnalo ve všech dobách muže proti oštepum neprátel.

Následující vetu lze postavit jako vecnou pravdu: Žádný stát nikdy nebyl založen prostrednictvím mírového hospodárství, nýbrž vždy jenom instinktem sebezachování druhu, až už se tyto nacházely v oblasti hrdinské ctnosti nebo lstivé prolhanosti: z prvé oblasti vycházejí Árijské státy práce a kultury, ze druhé židovské príživnické kolonie. Pokud však u nejakého národa nebo v nejakém státe zacne hospodárství presahovat tyto pudy, stane se lákavou prícinou poroby a útisku.

Víra predválecné doby, že je možné pomocí obchodní a koloniální politiky otevrít mírovou cestou nemeckému národu svet a dokonce ho dobýt, byla klasickým príznakem ztráty faktických státotvorných a stát udržujících ctností a z toho vyplývající vule a odhodlanosti, odpovedí prírodních zákonu byla svetová válka a její dusledky.

Pro toho, kdo nezkoumá veci hloubeji, by mohl tento postoj nemeckého národa, jež byl takrka všeobecný, být hádankou: Nebylo snad Nemecko skvelým príkladem ríše, která vzešla z ciste mocensko-politických základu? Prusko, zárodek ríše, vzniklo na základe skvelého hrdinství a nikoliv z financních operací a obchodu a ríše sama byla nádhernou odmenou mocensko-politického vedení a vojenské odvahy. Jak mohl práve nemecký lid dospet k takovému onemocnení politického instinktu? Nebot nešlo o náhodný ojedinelý jev, nýbrž o momenty úpadku, které brzy a v údesné poctu zaplápolaly jako bludicky a obsypaly telo národa, anebo se do nej jako jedovaté boláky na mnoha místech zažíraly. Zdálo se, jakoby neustálý proud jedu byl hnán jakousi tajemnou mocí do všech žil tohoto kdysi hrdinského tela za úcelem stále vetšího ochromení zdravého rozumu, tj. prostého pudu sebezáchovy.

Nechával jsem si tyto otázky nescetnekrát projít hlavou, což bylo podmíneno mým názorem na smluvní a hospodárskou politiku Nemecké ríše v letech 1912-1914, a jako rešení této hádanky se stále více jevila ona moc, již jsem poznal už dríve ve Vídní ze zcela jiného pohledu: marxistické ucení a jeho svetový názor, jakož i jeho organizátorské pusobení. Podruhé ve svém živote jsem se zavrtal do tohoto ucení zkázy tentokrát ovšem nikoliv pod dojmem a vlivem svého každodenního okolí, nýbrž z hlediska sledování obecných procesu v politickém živote. Zahloubal jsem se do teoretické literatury tohoto nového sveta a když jsem se pokusil vyjasnit si jeho možné pusobení, porovnával jsem je se skutecnými jevy a událostmi v politickém, kulturním a hospodárském živote. Poprvé jsem obrátil svou pozornost také k pokusum o zvládnutí tohoto svetového moru.

Studoval jsem Bismarckovy výjimecné zákony z hlediska jejich zámeru, boje a úspechu. Pomalu jsem zde dostával prímo žulový základ pro své presvedcení, takže jsem poté už nikdy nemusel menit svuj názor na tuto otázku. Stejne tak jsem podrobil dalšímu dukladnému zkoumání vztah marxismu a židovstva.

Jestliže mi dríve ve Vídní pripadalo predevším Nemecko jako neotresitelný kolos, vtíraly se nyní jisté obavy. Diskutoval jsem v tichosti a v malých kroužcích svých známých o nemecké zahranicní politice jakož i o onom, jak se mi zdálo, neuveritelne lehkomyslném zpusobu, jímž se projednával tehdy marxismus, nejduležitejší problém Nemecka. Skutecne jsem nemohl pochopit, jak slepe se tehdy potáceli vstríc nebezpecí, jehož pusobení, podle zámeru marxismu samého, by muselo být strašlivé. Už tehdy jsem varoval své okoli, stejne jako dnes varuji ve velkém rozsahu, pred uklidnujícím výrokem všech zbabelých ubožáku: "Nám se prece nemuže nic stát"! Podobná morová nákaza ve smýšlení už kdysi znicila obrovskou ríši. Nepodléhalo snad Nemecko stejným zákonum jako všechna jiná lidská spolecenství?

V letech 1913 a 1914 jsem poprvé v ruzných kruzích, které dnes cástecne verne stojí v nacionálne socialistickém hnutí, vyslovil presvedcení, že otázka budoucnosti nemeckého národa je otázkou znicení marxismu. V neblahé spojenecké politice Nemecka jsem videl jeden z dusledku rozkladné práce tohoto ucení, nebot bylo hrozné, že tento jed zcela neviditelne nicil veškeré základy zdravého pojetí hospodárství a státu, aniž by postižení casto jen tušili, jak jejich jednání a vule jsou výsledkem tohoto jinak nejostreji odsuzovaného svetového názoru. Vnitrní úpadek nemeckého národa tehdy už dávno zacal, aniž by lidé, jak tomu v živote casto bývá, meli jasno o niciteli svého bytí. Nekdy se proti nemoci neco delalo, avšak zamenovaly se príznaky s prícinami a puvodcem. Ponevadž puvodce nebyl znám, nebo jej nechteli poznat, mel boj proti marxismu hodnotu fušérského mastickárství.

Index

HOME

MEIN KAMPF, ADOLF HITLER

Svenska
English
German
French

THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER

French
English
German
Italian
Spanish.
Norsk

The Jewish plans!
The Jewish Plots!
Must Germany Perish?
A Jewish plan for the extinction of the German nation
and the total eradication from the earth, of all her people!

Judaism =Racism, Domination, Dccupation

| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |

The Protocols of Zion

| English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |