HOME

---

  

 

 Mein Kampf

ADOLF HITLER

 

3

VŠEOBECNÉ POLITICKÉ ÚVAHY Z MÉ VÍDENSKÉ DOBY

Dnes jsem presvedcen, že - s výjimkou zcela mimorádného nadání - muž nemá být verejne cinný v politice pred svým tricátým rokem. To proto, že až do této doby si vytvárí obecnou platformu, ze které zkoumá ruzné politické problémy a stanoví svuj vlastní postoj k nim. Teprve po získání základního svetového názoru a tím i stálosti vlastního pojetí jednotlivých otázek má nebo smí se muž vnitrne politicky vyzrálý podílet na politickém vedeni obce.

Není-li tomu tak, vydává se v nebezpecí, že své dosavadní stanovisko bude muset jednoho dne v zásadních otázkách zmenit, anebo proti svému vedomi a svedomí setrvat na stanovisku, které rozum a presvedcení dávno odmítají. v prvním prípade je to trapné pro neho osobne, ponevadž ted sám kolísá a právem už nemuže ocekávat, že mu jeho stoupenci budou stejne pevne verit jako predtím, pro ty, které rídí, vede takový pád jejich vudce k bezradnosti a nezrídka k pocitu urcitého zahanbení i vuci tem, proti kterým bojuje. v druhém prípade nastává to, co dnes tak casto vidíme: tou merou, jak vudce sám už neverí tomu, co ríká , je jeho argumentace prázdná a plytká, ale zato vulgárnejší ve volbe prostredku: Zatímco on sám už nepomýšlí na vážnou obranu svého politického presvedceni (clovek prece neumírá za neco, cemu sám neverí), požadavky na jeho stoupence rostou a jsou stále nestydatejší, až on nakonec obetuje poslední zbytek svého vudcovství a skoncí u politiku, to znamená u dolního druhu lidí, jejichž jediným smýšlením je bezcharakternost spolu s drzou doterností a s casto neslušne vyvinutým umením lhát.

Dostane-li se naneštestí pro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme už od pocátku vedet, že podstata politiky spocívá pro nej pouze v heroickém boji o trvalé vlastnictví této láhve s mlékem pro jeho život a rodinu. Cím více potom jeho žena a deti na této lahvi lpí, tím urputneji bude bojovat o svuj mandát. Každý jiný clovek s politickými instinkty se už proto stává jeho osobním neprítelem, v každém novém hnutí vetrí možný pocátek svého konce a v každém vetším muži další nebezpecí.

O tomto druhu parlamentních štenic promluvím ješte dukladneji. I tricetiletý muž se bude muset v živote ješte hodne ucit, ale bude to pouze doplnení a výpln rámce, který mu stanový jeho zásadní svetonázor. Jeho ucení už nebude žádným preškolováním, nýbrž doškolením a jeho stoupenci nebudou muset propadat stísnenému pocitu, že jím byli dosud špatne vedeni, nýbrž naopak: patrný rust vudce jim poskytne uspokojení, ponevadž jeho uceni znamená jen prohlubování jejich vlastního názoru. To ale je v jejich ocích dukazem správnosti názoru dosavadního. Vudce, který poznal nesprávnost platformy svých obecných politických názoru a musí ji tedy opustit, jedná rozumne pouze tehdy, je-li ochoten vyvodit z poznání dosavadních chybných názoru poslední dusledek. Musí v tomto prípade odstoupit od výkonu další politické cinnosti. Protože se už jednou zmýlil v základních poznatcích, muže se to stát i podruhé. V žádném prípade už nemá právo požívat duvery spoluobcanu nebo ji dokonce vyžadovat. Jak málo se ovšem dnes taková slušnost vyskytuje, o tom svedcí celková zvrhlost luzy, která se v této dobe cítí být povolána "delat" do politiky. Sotva kdo z nich je k tomu povolán.

Kdysi jsem se vyhýbal verejným vystoupením, i když myslím, že jsem se zabýval politikou víc než mnozí jiní. Jen v nejužším kruhu jsem mluvíval o tom, co hýbalo mým nitrem nebo co mne pritahovalo. Tyto promluvy v úzkém kruhu mely v sobe mnoho dobrého: naucil jsem se sice méne "mluvit", ale zato poznávat lidi v jejich casto neskutecne primitivních názorech a námitkách. Pritom jsem neztrácel cas a možnost školit se a dál se vzdelávat. Príležitost k tomu nebyla nikde v Nemecku tak príznivá, jako ve Vídni.

Všeobecné politické myšleni bylo ve staré podunajské monarchii zprvu vetší a rozsáhlejší než ve starém Nemecku téže doby, s výjimkou cásti Pruska, Hamburku a pobreží Severního more. Pod oznacením "Rakousko' chápu v tomto prípade ono území habsburské ríše, které diky Nemeckému osídlení nejenže dalo historický podnet k vytvorení tohoto státu, ale výhradne toto obyvatelstvo melo potrebnou sílu, která tomuto politicky a kulturne tak umelému útvaru dávala po mnoho staletí vnitrní kulturní život. Postupem doby závisel stát a jeho budoucnost stále více na udržení tohoto zárodku budoucí ríše.

Jestliže dedicné zeme tvorily srdce habsburské ríše, které hnalo cerstvou krev do krevního obehu státního a kulturního života, pak Víden byla mozkem a vulí zároven.

Už ve vnejší okázalosti Vídne spocívala síla vládnoucí královny, která sjednocovala tento národnostní konglomerát, aby nádherou a vlastní krásou dala zapomenout na zlé príznaky stárí celého státu. Až ríší zmítaly krvavé boje jednotlivých národností, cizina a zvlášte Nemecko videlo pouze prívetivý obraz tohoto mesta. Klam byl o to vetší, že Víden prožívala v té dobe již svuj poslední a nejvetší viditelný rozmach. Pod vedením vskutku geniálního starosty ožila úctyhodná rezidence císare staré ríše ješte jednou zázracným mladým životem. Poslední velký Nemec, kterého zrodil národ kolonistu východní Marky, nepatril oficiálne do rad takzvaných "státníku, avšak tím, že tento Dr. Luear jako starosta "ríšského hlavního a rezidencního mesta Vídne" podával jeden nevídaný výkon za druhým a lze ríct ve všech oblastech komunálního hospodárství a kulturní politiky, posílil srdce celé ríše a oklikou se vlastne stal vetším státníkem než všichni tehdejší takzvaní "diplomaté" dohromady.

Jestliže se mnohonárodnostní zeme jménem "Rakousko" prece jen zhroutilo, nemluví to proti politickým schopnostem Nemectví ve staré východní Marce, nýbrž byl to nutný výsledek nemožnosti udržet natrvalo pomoci deseti milionu lidí padesátimiliónový stát ruzných národností, k cemuž nebyly dány vcas naprosto presné podmínky. Rakouský Nemec myslel víc než ušlechtile. Byl vždy zvyklý žít v rámci velké ríše a neztratil nikdy cit pro úkoly s tím spojen‚. Byl jediný v tomto státe, kdož videl za hranicemi té které korunní zeme ješte hranice ríše, když ho osud oddelil od spolecné Nemecké vlasti, stále se ješte pokoušel zvládnout obrovsky úkol: udržet pro nemectví to, co si jeho predkové kdysi v nekonecných bojích vybojovali na východe. Pritom je treba uvážit, že se tak mohlo stát pouze rozdelenou silou: srdce a vzpomínky tech nejlepších nikdy neprestaly cítit se svou spolecnou materskou zemi, jejíž zbytek ted zustal domovem.

Už všeobecný obzor rakouských Nemcu byl pomerne široký. Jejich hospodárské vztahy zahrnovaly casto témer celou mnohotvárnou ríši. Témer všechny velké podniky byly v jejich rukou, rídící personál, technici a úredníci se vetšinou rekrutovali práve zde. Byli také nositeli zahranicního obchodu, pokud židovstvo nevztáhlo ruku na tuto pravlastní doménu. Politicky drželi stát ješte pohromade. Služba v armáde vedla do dáli za tesné hranice domova. Rakousko-nemecký rekrut narukoval patrne k Nemeckému regimentu, ale regiment mohl být ležením v Hercegovine zrovna tak jako ve Vídni nebo v Halici. Dustojnický sbor byl stále ješte nemecký, vyšší úrednictvo prevážne také. Nemecké byly i umeni a veda. Nehlede na kýc nejnovejších umeleckých smeru, jehož produkci by bez problému zvládl i národ negru. Pouze Nemec byl vlastníkem a širitelem skutecného umeleckého smýšleni. v hudbe, architekture, socharství a malírství byla Víden nevycerpatelnou studnicí, která, aniž kdy vyschla, zásobovala celou monarchii.

Nemci byli také nositeli veškeré zahranicní politiky, odhlédneme-li od nekolika Madaru. Presto byl marný každý pokus udržet tuto ríši, ponevadž chybel zásadní predpoklad pro to, aby mohl rakouský mnohonárodnostní stát existoval, jediná možnost, jak prekonat odstredivé síly jednotlivých národností je urídit stát centrálne a tak ho také vnitrne organizovat, nebot jinak není stát myslitelný.

V ruzných svetlých okamžicích prišlo pochopení z "nejvyšších míst" pouze proto, aby bylo vetšinou v krátké dobe zase zapomenuto nebo jako težko proveditelné odsunuto stranou. Jakákoliv myšlenka více federativního usporádání ríše se musela nutne minout úcinkem, protože chybel zárodek silné státní zastrešující moci. K tomu pristupovaly ješte další podstatné‚ vnitrní predpoklady rakouského státu a to vztahy k Nemecké ríši v Bismarkove pojetí. V Nemecku se jednalo pouze o prekonání politických tradic, protože spolecný kulturní základ tu byl vždy. ríše zahrnovala predevším príslušníky jednoho národa, pomineme-li pramalých cizích strípku.

V Rakousku tomu bylo naopak. Tady neexistovala politická vzpomínka na vlastni velikost jednotlivých zemí - s výjimkou Madarska - bud to vubec, nebo byla houbou casu smazána nebo prinejmenším rozmazána a nezretelná. Zato se vyvinuly v tomto století nacionalismu v ruzných zemích národnostní síly, jejichž prekonání bylo o to težší, že se na okrajích monarchie zacaly tvorit národní státy, spríznené s jednotlivými rakouskými národnostními strípky rasove a mely tedy vetší pritažlivost, než tomu bylo možné naopak pro rakouské Nemce. Sama Víden už nemohla natrvalo v tomto boji obstát. S rozvojem Budapešti jako velkomesta dostala Víden souperku, jejímž cílem už nebyla celá spolecná monarchie, ale posílení jedné její cásti. V krátké dobe mela následovat Praha, potom Lvov, Ljubljana atd. Se vzestupem techto kdysi provincních mest na velkomesta jednotlivých zemí se vytvárela také strediska jejich kulturního života. Tím se dostalo národnepolitickým instinktum duchovni základny a duchovního prohloubení. Jednou musel prijít okamžik, kdy tyto hnací síly se staly silnejší než síla spolecných zájmu a Rakousko bylo ztraceno. Prubeh tohoto vývoje je možné sledovat od smrti Josefa II. Tempo tohoto vývoje bylo závislé na rade faktoru, které spocívaly zcásti v monarchii samé, zcásti byly výsledkem zahranicnepolitického postavení ríše.

Jestliže vubec byla vule zacít boj za udržení tohoto státu a zvítezit v nem, potom mohla vést k cíli pouze bezohledná a vytrvalá centralizace. Bylo treba zásadne stanovit jednotný úrední státní jazyk, který zduraznuje ciste formální sounáležitost a která predstavuje technický pomocný prostredek, bez nejž nemuže jednotný stát existovat. Rovnež tak škola a vyucování mohly jen tímto zpusobem vypestovat jednotné státní smýšleni. Toho se nedalo dosáhnout jednou za deset nebo dvacet let, nýbrž se muselo pocítat ve staletích, tak jako ve všech kolonizátorských otázkách, kde je duležitejší vytrvalost než síla okamžiku.

Rozumí se samo sebou, že jak státní správa tak i politické vedení by musely být vykonávány prísne jednotne.

Bylo pro mne nesmírne poucné zjistit, proc se tak nestalo, nebo lépe receno, proc to nebylo ucineno. Jen ten, kdo zavinil toto opomenutí, mel vinu na zhroucení Rakouska.

Staré Rakousko bylo více než jiný stát vázáno na rozsah svého rízení. Nebot tady chybel fundament národního státu, který má v síle národa stále ješte moc, jež ho udrží i když selže vedení. Jednotný národní stát muže nekdy díky prirozenému konservatismu svého obyvatelstva a s ní spojená odolnosti snášet kupodivu velmi dlouhá období nejhorší správy a vedení státu, aniž by se tím nejak vnitrne zhroutil. Je to jako by v takovém tele už nebyl duch, jako by byl mrtev, odumrel, až se najednou domnele mrtvá opet zvedne a dá ostatnímu lidstvu znamení své neznicitelné životní síly.

Jinak je tomu ale v ríši, která sestává z ruzných národu a nedrží ji pohromade spolecná krev, nýbrž spolecná pest. Tady každá slabost vedení nekoncí zimním spánkem státu, ale probuzením všech individuálních instinktu, jež jsou v krvi a nemohly se v predchozí dobe rozvíjet. Jen staletí spolecné výchovy, spolecné tradice, spolecné zájmy atd. mohou zmírnit toto nebezpecí. Proto jsou takové státní útvary - cím mladší jsou - více závisle na moci vedení a casto, jako dílo význacných násilníku a hrdinu ducha, se již po smrti svého velkého zakladatele rozpadají. Ale ani po staletích trváni není toto nebezpecí prekonáno, jen drímá, aby se najednou probudilo, jakmile slabost spolecného vedení, síla výchovy a vznešenost tradice už nemohou premoci rozmach touhy ruzných kmenu po vlastním živote.

Je tragickým osudem Habsburského Domu, že toto nepochopil. Jen jednomu z nich ukázal osud pochodní na budoucnost jeho zeme, potom však tato pochoden uhasla navždy.

Josef II., rímský císar národa nemeckého, si uvedomoval s velkými obavami, že jeho dum, vytlacený na samý okraj ríše, by jednoho dne zmizel ve víru Babylonu národu, kdyby neodcinil v poslední hodine to, co otcové zameškali. S nadlidskou silou se vzeprel tento "prítel lidí" proti nedbalosti predku a pokusil se za deset let dohnat to, co bylo zameškáno za staletí predtím. Kdyby mu bylo dopráno alespon ctyricet let pro jeho dílo a kdy alespon dve generace po nem v tomto díle pokracovaly stejným zpusobem, pravdepodobne by se zázrak podaril. Avšak když po deseti letech vlády zemrel, umoren na tele i na duchu, šlo s ním do hrobu i jeho dílo, aby už nikdy neprocitlo a zesnulo navždy v kapucínské hrobce. Jeho následníci na tento úkol nestacili ani duchem, ani odhodláním. Když potom v Evrope vzplanuly první revolucní príznaky nové doby, zacaly se postupne prenášet i na Rakousko. A když nakonec vypukl požár, byl rozdmýchávána nikoliv sociálními, spolecenskými nebo obecne politickými prícinami, ale spíš národnostními hnacími silami.

Revoluce roku 1848 mohla být už všude trídním bojem, avšak v Rakousku to byl pocátek boje rasového. Nemci tehdy zapomneli na svuj puvod nebo ho neuznávali, dali se do služeb revolucního vzbourení a tím zpecetili svuj osud. Pomáhali probouzet ducha západní demokracie, který je v krátké dobe pripravil o základy jejich existence. Vytvorením parlamentního zastupitelského orgánu bez predchozího stanovení a upevneni spolecného státního jazyka byl položen základní kámen konce prevahy nemectví v monarchii. Od tohoto okamžiku byl ztracen i stát. Vše, co nyní následovalo, bylo jen historickým procesem rozpadu jedné ríše. Sledovat tento rozklad bylo otresné i poucné zároven. V mnoha tisících forem probíhal výkon rozsudku dejin. Velká cást lidí byla slepá k procesu rozpadu a to jen potvrdilo vuli Bohu ke znicení Rakouska.

Nechci se tu ztrácet v podrobnostech, není to úkolem této knihy. Chci jen dukladne sledovat ony procesy, které obsahují stále stejné príciny zkázy národu a státu a mají význam také pro naši dobu a které nakonec napomohly k zajištení základu mého politického myšleni.

Mezi institucemi, na kterých bylo rozežírání rakouské monarchie nejzretelnejší, a to i pro meštáky, kterí jinak nejsou nadáni zvlášt ostrým zrakem, byla na prvním míste ta, která mela být nejsilnejší - parlament, v Rakousku zvaný Ríšská rada. Vzor této korporace má svuj puvod v Anglii, v zemi klasické "demokracie". Odtud bylo prevzato celé toto obštastnující zarízení a presazeno pokud možno beze zmeny do Vídne.

V poslanecké a panské snemovne slavil anglický dvoukomorový systém své vzkríšení. Když kdysi Berry nechal vyrustat anglický parlamentní palác z vln Temže, sáhl do dejin britské svetové ríše a vytáhl odtud šperk pro 1200 výklenku, konsol a sloupu své nádherné stavby. V socharském a malírském umení se stal dum lordu a dum lidu chrámem slávy národa.

První potíž Vídne zacíná už tady. Nebot když Dr. Hansen dokoncil poslední štít na mramorovém dome nové snemovny národu, pro okrasu mu nezbylo již nic jiného než pokusit se o výpujcku z antiky. Rímští a rectí filozofové krášlí ted tuto divadelní budovu "západní demokracie" a v symbolické ironii se pres dva domy rozjíždejí do ctyr svetových stran kvadrigy a skýtají tak nejlepší obraz nekdejšího ruchu uvnitr i venku.

Nebot "národnosti" by považovaly za urážku a provokaci, kdyby v tomto díle byly velebeny rakouské dejiny, podobne jako v ríši samotné se osmelili až po dunení bitev svetové války umístit na Wallotove stavbe Ríšského snemu v Berlíne nápis s venováním nemeckému národu.

Když jsem v necelých dvaceti letech vešel poprvé do nádherné stavby na Franzensringu, abych byl jako divák a posluchac prítomen schuzi poslanecké snemovny, byl jsem zachvácen pocity velké nevole.

Parlament jsem nenávidel odjakživa, ale vubec ne jako instituci jako takovou. Naopak, jako svobodomyslný clovek jsem si nedovedl jiný zpusob vlády predstavit, nebot myšlenka na nejakou diktaturu by mi pri mém vztahu k habsburskému domu pripadala jako zlocin proti svobode a rozumu. Nemálo k tomu prispela má náruživá cetba novin, která mi, aniž bych to sám tušil, naockovala obdiv k anglickému parlamentu, kterého jsem se nemohl jen tak zbavit. Dustojnost, se kterou se tam i v dolní snemovne venují svým úkolum (jak nám to krásne lícil náš tisk), mi silne imponovala. Mohla snad existovat nejak vznešenejší forma vlády jednoho národního spolecenství?

Práve proto jsem byl neprítelem rakouského parlamentu. Považoval jsem formu celého jeho vystupování za nedustojnou velkého vzoru. Ted k tomu pribylo následující:

Osud nemectví v rakouském státe z visel na jeho postavení v Ríšské rade. Až do zavedení všeobecného a tajného hlasovacího práva existovala v parlamentu ješte nemecká majorita, i když bezvýznamná . Už tento stav byl na pováženou, protože vzhledem k národne nespolehlivému postoji sociální demokracie vystupovala tato v kritických otázkách týkajících se nemectví vždy proti nemeckým národním zájmum, aby si neodradila stoupence z jednotlivých národu. Už tehdy nemohla být sociální demokracie považována za nemeckou stranu. Se zavedením všeobecného volebního práva prestala existovat i jistá císelná nemecká prevaha. Odnemcování státu už nestálo nic v ceste.

Národní pud sebezáchovy mi už tenkrát bránil, aby z tohoto duvodu zvlášt miloval zastoupení, v nemž nemectví nebylo zastupováno, nýbrž zrazováno. Ale to byly nedostatky, jako mnohé jiné, jež nelze pripisovat veci samé, nýbrž rakouskému státu. Už dríve jsem se domníval, že ani prípadné obnovení nemecké vetšiny v zastupitelských orgánech státu nebude mít zásadní význam, pokud starý stát bude existovat. S takovým postojem jsem poprvé vstoupil do prostor posvátných i sporných. Ovšem pro mne byly posvátné jen díky vznešené nádherné stavbe. Zázracné helénské domy na nemecké pude. Ale vzápetí jsem byl pobouren, když jsem videl to ubohé divadlo, jež se konalo pred mýma ocima! Bylo prítomno nekolik stovek techto zástupcu lidu, meli práve zaujmout stanovisko k jakési duležité hospodárské otázce. Stacil mi jeden den a mel jsem podnet k premýšlení na týdny. Obsah predneseného byl na skutecne sklicující "výši", pokud vubec tomu žvanení bylo rozumet, nebot nekterí pánové nemluvili nemecky, nýbrž svými slovanskými materskými jazyky ci jejich dialekty. Mel jsem príležitost to, co jsem dosud znal jen z cetby novin, slyšet na vlastní uši. Vzrušený dav kricící jeden pres druhého ve všech tóninách, zdivocelá masa, a nad tím vším nevinný starý strýc, snažící se v potu tváre se zvonkem v ruce vykrikovat vážné prosby i hrozby, aby zjednal domu opet dustojnost.

Musel jsem se smát.

O nekolik týdnu pozdeji jsem tam byl opet. Obraz se zmenil, nebyl k poznání. Sál byl úplne prázdný. Dole se spalo.. Nekolik poslancu bylo na svých místech, zívali jeden na druhého, jeden mluvil. Prítomen byl místopredseda snemovny a hledel evidentne znuden do sálu.

Rok klidného pozorováni stacil k tomu, abych svuj puvodní názor na podstatu této instituce beze zbytku zmenil a v tomto se utvrdil. Vnitrne už jsem nezaujímal postoj ke znetvorené forme parlamentarismu, kterou tato myšlenka v Rakousku mela, ne, ted už sem nemohl parlament jako takový uznávat. Až dosud jsem videl neštestí rakouského parlamentu v absenci nemecké majority, nyní jsem ale videl neblahý osud v podstate této instituce vubec.

Napadla mne tehdy celá rada otázek. Zacal jsem se dukladne seznamovat s demokratickým principem stanovení vetšiny jako základu celé této instituce. Nemenší pozornost jsem ale venoval i duchovním a morálním kvalitám onech pánu, jež byli vyvoleni svými národy, aby sloužili tomuto úcelu. Poznal jsem tak soucasne instituci i její nositele. Behem nekolika let jsem si pak z poznatku a názoru vytvoril plastický obraz "nejdustojnejšího" jevu nové doby: parlamentáre. Vštípil jsem si ho ve forme, která už nikdy poté nedoznala podstatné zmeny.

Také tentokrát me praktická výuka zkušenosti uchránila od toho, že jsem se neutopil v teorii, jež se mnohým jeví na první pohled tolik svudná, avšak presto patri k úpadkovým jevum lidstva. Demokracie dnešního západu je predchudcem marxismu, který by bez ní byl nemyslitelný. Dává živnou pudu tomuto svetovému moru, v jehož prostredí se nákaza šírí. Ve své vnejší forme, v parlamentarismu, vytvorila smešný výplod z bláta a ohne, ale ohen, jak se bohužel zdá, už asi vyhorel.

Musím být osudu víc než vdecný, že mi i tuto otázku predložil k rešení ješte ve Vídni, nebot je možné, že by mi byla odpoved v tehdejším Nemecku príliš usnadnena. Kdybych byl poznal smešnost této instituce zvané "parlament" nejdríve v Berlíne, propadl bych možná opaku a zdánlive bez duvodu se postavil na stranu tech, kterí spatrovali blaho ríše ve výhradné podpore síly myšlenky císarství a presto stáli, cizí a slepí, proti lidu a dobe.

V Rakousku toto možné nebylo. Tady se nedalo tak lehce upadat z jedné chyby do druhé. Jestliže byl parlament neschopný, platilo to pro Habsburky ješte mnohem víc - v žádném prípade méne. Pouhým odmítáním "parlamentarismu" to zde nekoncilo, nebot pak zustávala otevren otázka: co ted ? Odmítnutí a odstranení Ríšské rady by znamenalo, že celá vládni moc by zustala habsburskému domu - pro me zcela nesnesitelná myšlenka. Obtížnost tohoto zvláštního prípadu mne privedla k dukladnejším úvahám o tomto problému, což by se jinak asi v tak mladém veku nestalo.

Na prvním míste a nejvíc jsem premýšlel o zrejmé absenci jakékoli zodpovednosti jednotlivých osob. Parlament uciní nejaké rozhodnutí, jehož dusledky mohou být sebezhoubnejší a nikdo za to nenese odpovednost, nikdo nemuže být nikdy hnán k zodpovednosti. Nebo je snad zodpovedností to, že po nejakém krachu odstoupí vláda, která to zavinila, nebo se zmení koalice ci dokonce se rozpustí parlament? Cožpak muže vubec byt kolísající vetšina lidí volána k zodpovednosti? Cožpak není myšlenka každé odpovednosti vázána na osobu? Muže se v praxi stát, že vedoucí osoba ve vláde je volána k zodpovednosti za ciny, jejichž puvod a provedení je pripisováno výlucne na konto vule a náklonnosti vetšiny lidí?

Anebo: nemá být úkolem vedoucího státníka plodit tvurcí myšlenky, namísto aby tento úkol spocíval v umeni vysvetlovat genialitu svých návrhu stádu beranu s dutými hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas?

Je kritériem státníka, zda ovládá umeni premlouvání tak dobre, jako umení státnické moudrosti v prijímáni velkých smernic a rozhodnutí? Je neschopnost vudce dokázána tím, že se mu nepodarilo získat pro urcitou ideu vetšinu náhodne více ci méne cistými zpusoby dohromady sehnaného houfu? Pochopil vubec tento houf nejakou myšlenku dríve, než úspech prokázal její velikost? Není snad každý geniální cin na tomto svete viditelným protestem génia proti netecnosti masy? Co má ale udelat státník, kterému se nepodarí vlichotit se houfu natolik, aby získal jeho prízen pro své plány? Má si je koupit? Anebo se má vzhledem k hlouposti svých spoluobcanu vzdát realizace životne duležitých úkolu a stáhnout se do ústraní, nebo má zustat? Nedostává se v takovém prípade skutecný charakter do nerešitelného konfliktu mezi poznáním a slušností, nebo lépe receno poctivým myšlením? Kde tu vede hranice oddelující obecnou povinnost od závazku osobní cti? Nemusí si každý opravdový vudce zakázat, aby byl takovým zpusobem degradován na politického kšeftare? A naopak: nemusí se ted každý kšeftar cítit povolán "delat" do politiky, ponevadž konecnou zodpovednost neponese on, nýbrž nejaký neuchopitelný houf? Nemusí vést náš vetšinový princip k demolici vudcovské myšlenky vubec? Domnívají se lidé, že pokrok tohoto sveta pochází z mozku vetšin a ne z hlav jednotlivcu? Nebo snad mužeme v budoucnosti tento predpoklad lidské kultury postrádat? Nejeví se snad dnes nezbytnejší než kdykoliv dríve?

Parlamentní princip vetšinového rozhodování odmítá autoritativní osobnost a staví na její místo pocet daného houfu a hreší tím proti základním aristokratickým myšlenkám prírody, pricemž ovšem její názor na šlechtu nemusí být v žádném prípade ztelesnen v dnešní dekadenci našich soucasných horních deseti tisíc.

Jaké zpustošení tato instituce moderního parlamentarismu místo vládnutí zpusobuje si ovšem ctenár židovských novin nedovede predstavit, pokud se nenaucil samostatne myslet a analyzovat. Tento tisk je v prvé rade príležitostí pro neuveritelné zaplavování celého politického života podradnými jevy našich dnu. Zatímco opravdový vudce se bude stahovat z politické cinnost, která vetšinou nemuže spocívat ve výkonné tvurcí práci, ale spíše v licitaci a handrkování o prízen vetšiny, bude práve tato cinnost vyhovovat malému duchu a pritahovat ho. Cím nepatrnejšího ducha a schopností takový obchodník s kužemi dnes je, cím jasneji mu vlastní názor ozrejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více bude chválit systém, který od nej nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbrž spíše bere za vdek mazanosti vesnického rychtáre a dokonce vidí radeji tento druh moudrosti než tu, jíž mel Perikles.

Pritom se nemusí takový hlupák nikdy trápit odpovedností za své pusobení. Je této starosti zbaven, nebot dobre ví, že až je výsledek jeho "státnického" žvanení jakýkoliv, jeho konec je už dávno zapsán ve hvezdách: jednoho dne bude muset uvolnit místo jinému, práve takovému duchu jako je on sám. Nebot znamením takového úpadku je mimo jiné to, že pocet velkých státníku narustá práve tou merou, jakou klesá merítko jednotlivce. S rostoucí závislostí na parlamentních vetšinách se bude muset ale zmenšovat, ponevadž velcí duchové budou odmítat být blízcí lidí neschopných a žvanilu, a naopak, reprezentanti hlouposti, tj: hlouposti, nenávidí nic víc než hlavu, která nad nimi vyniká.

Je vždy príjemný pocit vedet, že v cele mestského zastupitelstva v Kocourkove je vudce, jehož moudrost odpovídá úrovni prítomných: každý je rád, že se muže cas od casu blýsknout svým duchem, ale predevším, muže-li být mistrem Petr, proc tedy ne taky jednou Pavel?

Nejniterneji však odpovídá tento vynález demokracie jedné naši vlastnosti, jež prerostla v poslední dobe v ostudu, totiž zbabelosti velké cásti našeho takzvaného "vudcovství". Jaké štestí, když se mohou pri všech skutecných a alespon trochu významných rozhodnutích schovat pod šosy takzvané majority!

Podívejme se na jednoho takového politického roštáka, jak ustarane si vyžebrává souhlas vetšiny ke každému konání, aby si tak zajistil potrebné druhy ve zbrani a mohl ze sebe shodit bremeno odpovednosti. To je také hlavní duvod, proc je takový druh politické cinnosti muži v jádru slušnému a odvážnému odporný a proc ho nenávidí, zatímco všechny bídné charaktery pritahuje. Kdo nechce osobne prevzít zodpovednost a hled úkryt, je zbabelý lump. Bude-li se jednou vedení národa skládat z takových ubožáku, velice brzy se to zle vymsti. Nikdo nebude mít odvahu rozhodne jednat, každý radeji prijme nejpotupnejší zneucteni, než aby se vzchopil k nejakému rozhodnutí, už tu prece není nikdo takový, kdo by byl ochoten, dát svou osobu a svou hlavu do služeb realizace bezohledného rozhodování.

Nebot jedno nesmí být zapomenuto: majorita nemuže ani zde nahradit skutecného muže. Je vždy pouhou zástupkyni hlouposti a zbabelosti. Jako sto prázdných hlav nenahradí jednoho moudrého, tak ze sta zbabelcu nevyjde hrdinské rozhodnutí.

Avšak cím menši je zodpovednost jednotlivých vudcu, tím vetší je pocet tech, kterí se budou i pres svou ubohou úroven rovnež cítit být povolání, dát národu k dispozici své nesmrtelné síly. Ano, už vubec nebudou mu.set cekat, až prijdou konecne i oni na radu, stojí v nekonecné fronte a s bolestnou lítostí pocítají ty, kterí stojí pred nimi a témer vypocítávají hodinu, kdy se podle lidského uváženi dostanou na tah. Touží tedy po každé zmene v úradu, o nemž sní a jsou vdecní za každý skandál, který tu radu pred nimi proklestí. Jestliže však nekdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pocitují to témer jako porušení svaté smlouvy spolecné solidarity. Pak zacnou být zlomyslní a nedají pokoj až do té doby, kdy je ten nenasyta konecne svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žádné místo nedostane. Nebot je-li jedna z techto stvur prinucena vzdát se svého místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu nekam do rady cekajících, pokud ji nezadrží pokrik a nadávky ostatních. Výsledek toho všeho jsou desive rychlé zmeny na nejduležitejších místech a úradech takového státu, tedy skutecnost, která v každém prípade pusobí nepríznive, nekdy až katastrofálne. Nebot tomuto mravu padne za obet nejen hlupák a clovek neschopný, ale casto i opravdový, skutecný vudce, jestliže osud vubec ješte dokáže takového cloveka na toto místo dosadit. Jakmile to jednou vejde ve známost, zešikuje se ihned sevrena obranná fronta, zejména když taková hlava, aniž by pocházela z vlastních rad, si presto troufá proniknout do vznešené spolecnosti. Tito lidé tu chtejí být jen sami mezi sebou a jako spolecného neprítele nenávidí každého, kdo by mohl být jednickou mezi nulami. A v tom ohledu je instinkt tím ostrejší, cím více muže chybovat kdekoliv jinde.

Dusledkem bude stále se rozširující duchovní zbídacování vedoucích vrstev. Co z toho plyne pro národ a pro stát, muže každý zvážit sám pokud ovšem sám nenáleží k téže skupine "vudcu". Staré Rakousko vlastnilo parlamentní vládu v cisté podobe. Predsedové vlád byli sice jmenováni císarem a králem, avšak toto jmenováni nebylo nicím jiným než výkonem parlamentní vule. V licitaci a handrkování o jednotlivá ministerská místa bylo však Rakousko typickou západní demokracií. Výsledky odpovídaly do praxe prevedeným zásadám. Zejména výmeny jednotlivých osobností probíhaly ve stále kratších intervalech, až se staly skutecnou honbou. Stejnou merou klesala velikost "státníku, až konecne zustal onen malý typ parlamentního kšeftare, jehož státnická hodnota byla stále více merena a uznávána podle toho, jak se mu darilo slepovat dané koalice, tj. provádet ty nejpokleslejší politické obchody, které výhradne dokážou zduvodnit vhodnost techto zástupcu lidu pro politickou práci.

V této oblasti zprostredkovávala vídenská škola ty nejlepší dojmy. Neméne me pritahovalo porovnávání schopností a znalostí techto zástupcu lidu s úkoly, které na ne cekaly. Ovšem bylo treba se chte nechte blíže zabývat duševním horizontem techto národních vyvolencu, pricemž nebylo možné vyhnout se procesum vedoucím k odhalení techto skvostných jevu v našem verejném živote a nevenovat jim nutnou pozornost. Také zpusob, jakým byly skutecné schopnosti techto pánu dávány do služeb vlasti a byly používány, tedy technický proces jejich cinnosti, stál za dukladné studium a prozkoumání.

Celkový obraz parlamentního života se jevil o to žalostnejší, cím vetší bylo odhodlání proniknout do vnitrních vztahu a studovat osoby a vecné základy bezohlednosti s ostrou objektivitou. Ano, to je velmi vhodné vzhledem k instituci, jejíž nositelé poukazují v každé druhé vete na "objektivitu" jako jediný správný základ veškerých úvah a stanovisek. Podívejme se na tyto pány a zákony jejich horkého bytí a budeme se divit výsledku.

Neexistuje žádný jiný princip, který - objektivne vzato - je tak nesprávný, jako princip parlamentní. Mužeme pritom dospet až k tomu, jak se páni zástupci lidu ke svému úradu a dustojenství dostávají, nehlede na zpusob jejich volby. Že se tu jedná skutecne jenom o nepatrný zlomek naplnení obecného prání ci dokonce požadavku, svitne ihned každému, komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou naprosto vyvinuté natolik, aby samy o sobe dospely k urcitým obecným politickým názorum a vyhledaly osoby, jež tu pripadají v úvahu.

At už výrazem "verejné mínení" oznacujeme cokoliv, spocívá jeho význam jen v nepatrné míre ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcích jednotlivce, nýbrž naopak v predstave, jež vzniká jako dusledek nesmírne durazné a vytrval‚ tzv. "osvety". Podobne jako je víra výsledkem výchovy, nebot v lidském nitru potreba ci vyznání (konfese) jen drímá, tak i politický názor masy je konecným výsledkem nekdy až zcela neuveritelne houževnatého a dukladného zpracování duše a rozumu.

Zdaleka nejvetší podíl na politické "výchove", kterou oznacujeme velmi prípadným slovem "propaganda" pripadá na konto tisku. Ten obstarává v první rade tuto "osvetovou práci" a predstavuje tak svého druhu školu pro dospel‚. Toto vyucování ale není v rukou státu, nýbrž zcásti v drápech nanejvýš ménecenných sil. Ve Vídni jsem mel jako mladý clovek nejlepší príležitost dobre poznat majitele a duchovní producenty tohoto stroje na výchovu mas. Zpocátku jsem se musel divit, v jak krátkém case bylo této velmoci umožneno vyrábet urcité mínení, i když se pritom jednalo o naprostou falzifikaci nepochybne existujících všeobecných vnitrních prání a názoru. Za nekolik dnu se ze smešné veci udelala významná státní akce, a naopak, v téže dobe propadly do zapomnení životne duležité problémy, lépe receno byly z pameti a vzpomínek masy vykradeny.

Behem nekolika týdnu se podarilo vycarovat z niceho nejak jména, spojit s temito jmény neuveritelné nadeje široké verejnosti a dokonce jim zajistit takovou popularitu, jaké se skutecne významným mužum nedostalo za celý život, jména, která pred mesícem nikdo neznal ani z doslechu, zatímco v téže dobe staré, osvedcené osobnosti státního nebo verejného života i pri nejlepším zdraví pro svet zemrely nebo byly zahrnuty tolika bídnými potupami, že jejich jménum hrozilo stát se symboly nejaké zcela urcité podlosti ci darebáctví. Tento hanebný židovský zpusob, jak vylít ze stovek míst najednou cestnému cloveku na cistý odev kbelíky nejnižších špinavých pomluv a zneuctení, je treba prostudovat a osvetlit, aby byla správne ocenena nebezpecnost techto novinárských lumpu.

Není nic, co by takovému duševnímu loupežnému rytíri nebylo vhod, aby se dostal ke svým povedeným cílum. Bude cmuchat do nejsoukromejších rodinných záležitosti a nedá pokoj dríve, dokud jeho instinkt vyhledávání lanýžu nevyhrabe nejaký neblahý prípad, jež je pak urcen k tomu, aby ucinil konec neštastné obeti. A nenajde-li se pres dukladné ocmuchávání ani ve verejném a ani v soukromém živote vubec nic, sáhne takový chlapík proste k pomluvám, v pevné víre, že vždycky neco na obeti ulpí a že stonásobným opakováním nactiutrhacných recí, o které se postarají jeho kamarádi ve zbrani, je obet ve vetšine prípadu znemožnena, pritom tito lumpové nepodniknou nic z verohodných a pro jiné pochopitelných duvodu. Buh chran! Takový strašák zaútocí na své okolí velmi darebáckým zpusobem a zahalí se do mraku pocestných a úlisných frázi, žvaní o "novinárské povinnosti" a o jiných lživých vecech. Dokonce se odvažuje nudne žvanit na zasedáních a kongresech, tedy na akcích, kde se tato pohroma vyskytuje ve vetším poctu, o zcela zvláštní, totiž žurnalistické "cti", o níž se tam nashromáždená pakáž navzájem ujištuje. Tato luza však fabrikuje z více než dvou tretin takzvané "verejné mínení', z jehož peny pak vystupuje parlamentní Afrodité.

Pro správné vylécení techto praktik a jejich prolhané nepravdivosti by bylo treba napsat celé knihy. Nejlépe a nejsnáze vysvetlíme tento nesmyslný a nebezpecný lidský zmatek, jestliže porovnáme demokratický parlamentarismus se skutecnou germánskou demokracií.

Pozoruhodnost prvního spocívá v tom, že je zvoleno rekneme pet set mužu, v poslední dobe i žen, kterým ve všem prísluší poslední slovo. Jsou tak prakticky vládou, nebot i když volí vládní kabinet, jež navenek rídí správu státních záležitosti, je toto pouhé zdání. Ve skutecnosti nemuže tato takzvaná vláda podniknout žádný krok, aniž by si zajistila svolení všemocného shromáždení. Z tohoto duvodu ji také nelze cinit za nic odpovednou, nebot konecné rozhodnutí neciní vláda, nýbrž parlamentní vetšina. Vláda je každopádne pouhou vykonavatelkou vule vetšiny. Její politické schopnosti lze vlastne posuzovat pouze podle toho, jak dokáže pretáhnout vetšinu na svou stranu nebo jak se dokáže prizpusobit vuli této vetšiny. Tím ale klesá z úrovne opravdové vlády na úroven žebracky vzhledem k majorite. Ano, její nejnaléhavejší úkol ted spocívá pouze v tom, aby si prípad od prípadu budto zajištovala prízen dané vetšiny, anebo vytvárela vetšinu novou, vláde více naklonenou. Správnost zámeru vlády sama o sobe nehraje roli. Tím je prakticky vyloucena jakákoliv zodpovednost. K jakým dusledkum to vede, vyplývá ze zcela prosté úvahy: výsledkem vnitrní skladby onech peti set zvolených zástupcu lidu podle jejich povolání nebo dokonce schopností je rozháraný a navíc vetšinou ubohý obraz. Nelze prece uverit tomu, že tito vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespon rozumu! Doufám, že se nikdo nedomnívá, že z volebních lístku volicu, kterí jsou všechno jiné než plní ducha, vyrostou hned po stovkách nejací státníci. Vubec je treba ostre vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodí géniové. Za prvé, v jednom národe se najde jen jednou za velmi dlouhé období jeden jediný skutecný státník a nikoliv hned sto a více soucasne, za druhé, odpor mas je proti každému géniovi prímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, než-li se prostrednictvím voleb "objeví" skutecne velký muž. To, co skutecne presahuje normální míru širokého prumeru, se ve svetových dejinách obvykle ohlásí samo. Tady však hlasuje pet set lidi více než skromného formátu o nejduležitejších záležitostech národa, dosazují vlády, které si pak musí obstarávat schválení tohoto shromáždení v každém jednotlivém prípade a v každé zvláštní otázce. Politiku tedy delá ve skutecnosti onech pet set. A podle toho ta politika také vetšinou vypadá .

Avšak i když ponecháme stranou genialitu techto zástupcu a pomyslíme na to, jak ruzné problémy ve zcela protichudných oblastech cekají na vyrešení a rozhodnutí, pochopíme, jak neschopná musí být vládní instituce, která i poslední rozhodovací právo prenáší na masové shromáždení lidi, z nichž má vždy jen nepatrný zlomek znalosti a zkušenosti v projednávané záležitosti. Nejduležitejší hospodárská opatrení se predkládají fóru, jehož clenové mají asi jen z jedné desetiny ekonomické vzdelání. To však neznamená nic jiného, než vložit konecné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékoliv predpoklady.

Tak je tomu i ve všech ostatních otázkách. Vždy rozhoduje vetšina lidí neznalých veci a neschopných. Skladba této instituce zustává nemenná, zatímco projednávané problémy se týkají všech oblastí verejného života, což by predpokládalo stálou zmenu poslancu, kterí tyto problémy posuzují a rozhoduji o nich. Je prece nemožné, aby stejní lidé rozhodovali o záležitostech dopravy a stejne tak treba o otázkách vysoké zahranicní politiky. Museli by to být univerzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel se ale vetšinou nejedná o "hlavy", nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševní polosvet nejhoršího druhu. Odtud také prameni ona nepochopitelná lehkomyslnost, se kterou tito pánové mluví a rozhoduji o vecech, jež by i velkým duchum daly duvod k starostlivým úvahám. Nejzávažnejší opatrení pro budoucnost státu, ba i národa, se tu provádejí tak, jakoby na stole ležela rozehraná partie karet a nikoliv osud rasy.

Bylo by však jiste nespravedlivé domnívat se, že každý poslanec nejakého parlamentu by byl zatížen tak nepatrným pocitem odpovednosti. Ne, vubec ne. Ale tím, že tento systém nutí jednotlivce zaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí, kazí mu postupne charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: "Pánové, myslím, že této otázce nerozumíme. Alespon já osobne vubec ne." Ostatne nic by se nezmenilo, protože uprímnost by stejne nenašla pochopení a ostatní by si asi tím cestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi, pochopí, že v takto osvícené spolecnosti nikdo nechce být ten nejhloupejší a v urcitých kruzích se cestnost rovná hlouposti.

Tak bude i tento zpocátku cestný zastupitel prinucen dát se na dráhu všeobecné prolhanosti a podvodu. Práve presvedceni, že cestnost jednotlivce by na veci vubec nic nezmenila, umrtví každé cestné pohnutky, které by se snad mohly u nekoho projevit. Nakonec si ješte namlouvá, že on osobne zdaleka ješte není ten nejhorší a že svou spoluúcastí snad zabrání necemu horšímu.

Samozrejme lze namítnout, že jednotliví poslanci v té ci oné veci sice nemají zvláštní znalosti, ale jejich stanoviska jsou formulována frakcí, jež rídí politiku svých poslancu a poradí jim, že mají své zvláštní výbory, které jsou odborníky poucovány víc než dost. Na první pohled to souhlasí. Ale vnucuje se otázka: proc volíme pet set lidí, jestliže pouze nekolik z nich má potrebnou moudrost k zaujetí stanoviska v duležitých Záležitostech? Ano, v tom je jádro pudla.

Cílem našeho dnešního parlamentarismu není vytvorit shromáždeni moudrých, ale spíš sestavit hejno duševne závislých nul, jejichž ovládání podle urcitých smernic je o to lehcí, cím vetší je omezenost jednotlivcu. Jenom tak lze delat v dnešní dobe stranickou politiku v tom špatném smyslu. Jen tak je možné, že utajený puvodce se drží vždy v pozadí, aniž by mohl být volán k odpovednosti. Nebot každé, i pro národ škodlivé rozhodnutí nebude pripsáno na vrub jednoho z techto lumpu, nýbrž svaleno na bedra celé frakce.

Tím odpadá jakákoliv praktická odpovednost, nebot ta muže spocívat pouze v závazku jednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírne. Toto zarízení muže být milé a cenené jenom nejprolhanejšími a denního svetla se štítícími jezevci, zatímco každý cestný, prímý a k osobní odpovednosti pripravený clovek ho musí nenávidet.

Tento druh demokracie se stal také nástrojem rasy, která se pro své interní cíle musí bát slunce dnes i v budoucnu. Jenom Žid muže vychvalovat zarízení, jež je špinavé a falešné jako on sám.

Proti tomu stojí skutecná germánská demokracie svobodné volby vudce s jeho závazkem plne prevzít veškerou odpovednost za své konání. V této demokracii neexistuje žádné hlasováni majority o jednotlivých otázkách, nýbrž rozhodování jediného cloveka, který pak svým majetkem a životem stojí za svým rozhodnutím. Bude-li vznesena námitka, že za techto predpokladu se jen zteží najde nekdo, kdo bude ochoten venovat se tak riskantnímu úkolu, je treba odpovedet: Bohu díky, v tom je prece smysl germánské demokracie, aby se ten první nedustojný snaživec a morální zbabelec nedostal oklikou k vláde nad svými soukmenovci, ale aby už jen samotná velikost prevzaté odpovednosti odradila neschopné a slabochy. Kdyby se ale prece jenom nejaký takový chlápek pokusil sem vloudit, lze jej lehce objevit a nevybírave okriknout: Pryc, zbabelý lumpe! Ustup, umažeš schody, nebot hlavní schodište do panteonu dejin není pro pokrytce, nýbrž pro hrdiny! K tomuto názoru jsem se dopracoval po dvouletém navštevování Vídenského parlamentu. Potom už jsem tam nechodil.

Vláda parlamentu mela hlavní zásluhu na oslabování habsburského státu v posledních letech. Cím více byla jeho zásluhou potlacována nadvláda nemectví, tím více se prosazoval systém vzájemného protivenství národu. V Ríšské rade to probíhalo vždy na úkor Nemcu a tím ovšem i v neprospech Ríše, nebot na prelomu století muselo být jasné i tomu nejprostšímu cloveku, že pritažlivost monarchie už nedokáže zvládat odstredivé síly jednotlivých zemí. Naopak. Cím nedostatecnejší byly prostredky, které mohl stát vynakládat na své udržení, tím více rostlo pohrdání tímto státem. Nejenom Madarsko, ale i jednotlivé slovanské provincie se již tak málo identifikovaly se spolecnou monarchii, že její slabost už nebyla pocitována jako vlastní hanba. Spíše tu byla jakási radost z príznaku zacínajícího stárí, doufalo se víc v její smrt než v její uzdravení.

Parlament ješte zabranoval úplnému zhrouceni, avšak za cenu nedustojných ústupku a splnení jakéhokoliv vyderacství, jež pak musel zaplatit Nemec, v ríši pak byla co nejšikovneji dohrávána partie jednotlivých národu proti sobe. Nicméne všeobecná vývojová linie smerovala proti Nemcum zvlášte však od doby, kdy se stal následníkem trunu arcivévoda František Ferdinand. Díky následnictví získal jistý vliv a cechizace, probíhající od shora dolu, dostala plán a rád. Tento príští panovník se pokoušel všemi prostredky napomáhat odnemcení, nebo je sám podporoval ci alespon kryl. Zvlášte nemecká mesta byla oklikou pres státní úrednictvo pomalu ale jiste zahrnuta do ohrožených, jazykove smíšených zón. I v Dolním Rakousku postupoval tento proces stále rychleji a Víden už byla pro mnoho Cechu jejich hlavním mestem.

Vudcí myšlenka tohoto nového Habsburka, jehož rodina mluvila cesky (chot arcivévody, bývalá ceská hrabenka, pocházela z kruhu, kde byl protinemecký postoj tradicí), bylo zrídit ve strední Evrope pozvolna slovanský stát, který mel být, za úcelem ochrany proti ortodoxnímu Rusku, postaven na prísne katolických základech. Tím se náboženství zase jednou dostalo do služeb ciste politické myšlenky, jak tomu bylo u Habsburku dost casto, myšlenky neštastné, alespon z nemeckého pohledu. Výsledek byl v mnoha ohledech víc než smutný. Ani Habsburský dum, ani katolická církev nedostaly ocek vanou odmenu. Habsburk prišel o trun, tím o velký stát. Nebot tím, že koruna ve svých politických zámerech postavila do svých služeb také náboženské momenty, vyvolala ducha, jehož sama zpocátku nepovažovala za možného. Jako odpoved na pokusy vymýtit ve staré monarchii všemi prostredky nemectví, vyrostlo v Rakousku staronemecké hnutí. V osmdesátých letech dosáhl také v monarchii svého vrcholu manchersterský liberalismus v židovském pojetí. Reakce naproti tomu prišla, jak bylo v Rakousku zvykem, v první rade nikoliv ze sociálních, nýbrž z nacionálních pozic. Pud sebezáchovy prinutil nemectvo k obrane v nejostrejší forme. Až v druhé rade zacínaly mít vliv také hospodárské aspekty. Ze všeobecného politického zmatku se vylouply dva stranickopolitické útvary, jeden byl zameren více nacionálne, druhý více sociálne, oba však velmi zajímavé a poucné pro budoucnost.

Po sklicujícím konci války 1866 se zabýval Habsburský dum myšlenkou odvety na bojišti. Jen osud císare Maxe Mexického, jehož pád privodili Francouzi pricemž jeho neštastná expedice se pripisovala predevším Napoleonu III., vyvolala velké poboureni a zabránila užšímu sblížení s Francii. Nicméne Habsburk tehdy cíhal. Kdyby se válka 1870/71 nestala tak ojedinelým vítezným tažením, byl by se Vídenský dvur asi odvážil krvavé odvety za Sadovou. Ale když došly první zvesti z bojište, zázracné, neuveritelné a prece pravdivé, tu poznal "nejmoudrejší" ze všech monarchu nevhodnou dobu a tváril se neuprímne dobrotive.

Nebot hrdinský boj techto dvou let prinesl ješte další a vetší zázrak. U Habsburku nebylo zmenené stanovisko uprímné, bylo vynuceno vnejšími okolnostmi. Zato nemecký Žid ve staré východní Marce byl hluboce uchvácen vítezstvím a videl pred sebou oživlý sen svých otcu, stávající se nádhernou skutecností. Nebot nemylme se: skutecne nemecky smýšlející Rakušan poznal od této chvíle, že Hradec Králové byl tragickým, ale zároven nutným predpokladem pro znovu vybudování Ríše, která už nemela být a také nebyla zatížena hnilobným marasmem starého svazku. Na vlastním tele pocitoval, že Habsburský dum ukoncil své dejinné posláni a že nová ríše si zvolí za císare jen toho, kdo v hrdinném zápalu muže "Korune Rýna" nabídnout svou hlavu. Je treba dekovat osudu a chválit jej za to, že ji dal v léno potomku domu, který už jednou dávno daroval v osobe Bedricha Velikého národu svetlý symbol slávy.

Když ale po velké válce Habsburský dum rázne pristoupil v monarchii k prímému, ale neúprosnému mýcení nebezpecného, jednoznacne smýšlejícího Nemectva - nebot toto by byl nutne výsledek slavizacní politiky - vzplanul odpor k zániku odsouzeného národa zpusobem, jaký novejší dejiny nepoznaly. Poprvé se stali rebely muži nacionálne a patrioticky smýšlející. Rebely nikoliv proti národu ani proti státu, ale proti zpusobu vládnutí, jež podle jejich presvedcení muselo vést k zániku jejich národa.

Poprvé v novejších nemeckých dejinách se oddelil zemský dynastický patriotismus od nacionální lásky k vlasti a národu. Bylo zásluhou všenemeckého hnutí nemeckého Rakouska.

V devadesátých letech, že jasne a jednoznacne konstatovalo, že státní autorita má právo vyžadovat úctu a ochranu jen tehdy, jestliže je v souladu se zájmy národa, nebo je alespon nepoškozuje. Státní autorita nemuže být samoúcelná, nebot v takovém prípade by každá tyranie na tomto svete byla nenapadnutelná a posvátná.

Vede-li vládní moc pomocnými prostredky národ k zániku, potom je vzpoura nejen právem, ale i povinností každého príslušníka takového národa. Otázka, kdy takový prípad nastává a kdy nikoliv, nebude rozhodnuta teoretickými pojednáními, nýbrž silou a úspechem.

Každá vládní moc si nárokuje povinnost udržovat státní autoritu, at je sebehorší a i kdyby tisíckrát zradila zájmy národa. Proto národní pud sebezáchovy muže používat v boji za nabytí svobody ci nezávislosti stejná zbrane, jakými se ji pokouší protivník zadržet. Boj "legálními" prostredky je veden jen tak dlouho, dokud i hroutící se moc takové používá, ale není treba bát se použit i jiné prostredky, používá-li je i protivníci. Obecne se nemá nikdy zapomínat, že udrženi státu nebo dokonce vlády není nejvyšším cílem lidského bytí, cílem je uchování druhu. Je-li ale druh v nebezpecí, je-li utiskován, nebo hrozí-li mu dokonce odstraneni, potom otázka legality hraje jen podradnou roli. Muže se pak stát, že i když vládnoucí moc tisíckrát používá ve svém konání takzvané "legální prostredky", presto je pud sebezáchovy utiskovaných vždy vyšším ospravedlnením jejich boje všemi dostupnými zbranemi. Lidské právo ruší státní právo. Je-li ale národ ve svém boji o lidská práva poražen, znamená to, že byl na váhách osudu shledán príliš lehkým pro štestí udržet se dále na tomto pozemském svete. Nebot kdo není ochoten nebo schopen bojovat za své bytí, tomu urcila vecne spravedlivá prozretelnost jeho konec.

Svet tu není pro zbabelé národy. Jak snadné je pro tyranii navléci si pláštík takzvané "legality", ukázalo se nejjasneji a nejzretelneji na príkladu Rakouska.

Legální státní moc se opírala tehdy o Nemcum neprátelskou pudu parlamentu - a o rovnež Nemcum neprátelský panovnický dum. V techto dvou faktorech byla ztelesnena veškerá státní autorita. Bylo nesmyslné chtít z techto míst zmenit osud rakousko-nemeckého národa. Podle našich ctitelu jediné možné "legální" cesty by to znamenalo zreknutí se boje, nebot tento by nebyl proveditelný legálními prostredky. Znamenalo by to ale také konec Nemcu v monarchii - a to ve velmi krátké dobe. Skutecne jen díky zhrouceni státu bylo nemectví uchráneno tohoto osudu. Avšak obrýlený teoretik by radeji zemrel pro svoji doktrínu, než pro svuj národ. K hruze všech teoretických doktrináru a jiných státních fetišistu tehdejší clenové všenemeckého hnutí v Rakousku tímto nesmyslem dukladné zametli, což zustává jejich zásluhou. Zatímco se Habsburkové všemi prostredky pokoušeli dostat se nemectvu na kobylku, zaútocila tato strana dokonce na "vznešený" panovnický dum a to bezohledne. První ze všech provedla sondu v tomto shnilém státe a otevrela oci statisícum. Její zásluhou byl nádherný pojem "láska k vlasti" osvobozen z objetí této smutné dynastie. V první dobe svého nástupu mela mimorádne mnoho príznivcu, jejich pocet hrozil prerust ve skutecnou lavinu. Ale úspech nevydržel. V dobe mého príchodu do Vídne bylo toto hnuti už prekonáno krestansko-sociální stranou a stalo se dokonce témer zcela bezvýznamným. Celý tento proces zrodu a zániku všenemeckého hnuti na jedné strane a neslýchaného vzestupu krestansko sociální strany na strane druhé mel pro me mimorádný význam jako klasický objekt studia.

Když jsem prišel do Vídne, byly mé sympatie zcela na strane všenemeckého snemu. Velmi mi imponovalo, že mel nekdo odvahu zvolat v parlamentu "sláva Hohenzellernovi" a rovnež me tešilo, že stále ješte nekdo považoval Rakousko za prechodne oddelenou soucást nemecké ríše a nenechal projít ani okamžik, kdy by toto také verejne neprohlásil. Vzbuzovalo ve me radostnou nadeji, že byli lidé, kterí ve všech otázkách nemectví bezohledne priznávali barvu a nikdy se nesnižovali ke kompromisum. Byla to podle mého názoru jediná ješte schudná cesta k záchrane národa. Nechápal jsem, že hnutí po tak nádherném vzestupu tolik kleslo. Ješte méne jsem chápal, že se krestanskosociální strana ve stejné dobe stala tak obrovskou silou. Byla práve na vrcholu své slávy.

Když jsem se chystal porovnat obe tato hnutí, dal mi i v tomto prípade osud, urychlen mojí neútešnou situací, tu nejlepší výuku pro pochopení prícin této hádanky.

Zacnu u dvou mužu, kterí byli vudci a zakladateli onech dvou stran: Georg von Schtinerer a Dr. Karl Lueger. Ciste lidsky vzato oba prevyšují rámec a úroven takzvaných parlamentních zjevu. V bahne všeobecné politické korupce zustal jejich život cistý a neporušený. Mé sympatie byly nejdríve na strane všenemeckého Schtinerera, a1e pozvolna se obracely rovnež ke krestanskosociálnímu vudci.

Když jsem porovnával jejich schopnosti, by1 tehdy Schtinerer, jak se mi zdálo, lepší a dukladnejší myslitel v zásadních problémech.

Rozpoznal nezbytný konec rakouského státu správneji a jasneji než kdokoliv jiný. Kdyby jeho v úvahy poslouchali lépe zejména v ríši, když varoval pred habsburskou monarchií, nebylo by došlo k neštestí svetové války Nemecka proti celé Evrope. Schtinerer rozpoznával vnitrní podstatu problému, o to víc se však mýlil v lidech.

Zde byla silná stránka Dr. Luegera. Byl mimorádným znalcem lidi a vystríhal se toho, aby je videl lepší než jsou. Pocítal tedy více s realitou života, zatímco Schtinerer pro ni mel jen malé pochopení. Všechno, co si myslel, bylo teoreticky vzato správné, ale protože mu chybela síla a pochopeni toho, že teoretické poznatky je treba zprostredkovat masám a to formou odpovídající jejich chápáni, které je a zustane omezené, zustávalo všechno poznáni jen prorockou moudrostí, aniž se stalo praktickou skutecností.

Tato absence faktické znalosti lidí vedla pozdeji k chybnému hodnocení sil celého hnutí i prastarých institucí. Schtinerer nakonec ovšem poznal, že se jedná o svetonázorové otázky, ale nepochopil, že vhodnými nositeli techto témer náboženských názoru mohou být predevším vždy jen široké masy lidu. Videl bohužel jen ve velmi malém rozsahu mimorádnou omezenost bojové vule takzvaných "meštanských kruhu", což bylo dáno už jejich hospodárským postavením a z toho vyplývající obavou, že mají co ztratit a proto se drží zpátky. Ale svetonázor bude mít prece vyhlídku na vítezství jen tehdy, jestliže je tu široká masa jako nositelka nového ucení a je ochotna postoupit nutný boj. Ve všech techto vecech byl Dr. Lueger opakem Schtinerera. Dukladná znalost lidi mu pomáhala správne ocenovat možné síly a tím zustal uchránen pred prílišným podhodnocením stávajících institucí, dokonce snad práve proto se naucil používat tyto instituce jako pomocné prostredky pro dosaženi svých cílu. Také velmi dobre chápal, že politická bojová síla dnešních vyšších meštanských vrstev je malá a nedostacující k tomu, aby vybojovala vítezství novému velkému hnutí. Proto ve své politické cinnosti kladl duraz na získání vrstev, jejichž existence byla ohrožena, což znamenalo spíš povzbuzeni bojové vule než její ochromení. Byl rovnež ochoten použít všechny stávající mocenské prostredky a naklonit si mocné instituce tak, aby z techto starých zdroju síly získával užitek pro vlastní hnutí. Zameril svou novou stranu predevším na strední stav, ohroženy zánikem, címž si získal stoupence velmi obetavé i opravdu bojovné. Jeho nesmírne moudrý vztah ke katolické církvi mu získal mladší duchovni v takovém rozsahu, že stará klerikální strana byla nucena vyklízet pole, anebo, chytreji, pripojit se ke strane nové a získávat tam pozvolna pozici za pozicí.

Kdybychom ale jen toto považovali za charakteristiku podstaty tohoto váženého muže, velmi bychom mu krivdili. Nebot nebyl jen obratný taktik, ale mel vlastnosti skutecne velkého a geniálního reformátora. Byl však omezen presnou znalostí stávajících možnosti jakož i vlastních schopností. Tento skutecne významný muž si vytycil velmi praktický cíl. Chtel dobýt Víden. Víden byla srdcem monarchie, z tohoto mesta proudil ješte život do nemocného a starého tela vetché ríše. Cím zdravejší bude srdce, tím více ožije celé telo. Zásade správná myšlenka, která však mohla být použita jen po urcitou omezenou dobu. A v tom byla slabost tohoto muže. Co vykonal jako starosta mesta Vídne, je v nejlepším slova smyslu nesmrtelné, monarchii tím však zachránit nemohl - bylo príliš pozde. To videl jeho odpurce Schtinerer jasneji. Nac prakticky Dr. Lueger sáhl, bájecne se zdarilo, co si od toho sliboval, to se nedostavilo. Co chtel Schtinerer, to se mu nepodarilo, ceho se obával, to se bohužel strašným zpusobem dostavilo. Tak ani jeden z obou mužu nedosáhl svého cíle: Lueger už nemohl zachránit Rakousko a Schtinerer už nemohl zachránit nemecky národ pred pádem. Je neskonale poucné pro dnešní dobu studovat príciny selhání obou stran. Je to úcelné zejména pro mé prátele, ponevadž v mnoha bodech jsou dnešní pomery podobné tem tehdejším a je možné vyhnout se chybám, které kdysi vedly ke konci hnutí jednoho a k neplodnosti druhého.

Zhrouceni všenemeckého hnutí v Rakousku melo podle mne tri príciny:

Za prvé nejasná predstava o významu sociálního problému pro novou, svou podstatou revolucní stranu. Protože Schtinerer a jeho prívrženci se obraceli v prvé rade na meštanské vrstvy, mohl být výsledek jen slabý a mírný. Nemecké meštanstvo je zvlášte ve svých vyšších kruzích, aniž to jednotlivci tuší, pacifistické, jedná-li se o vnitrní záležitosti národa nebo státu. V dobrých casech, to znamená v tomto prípade je-li dobrá vláda, je toto smýšlení základem dobré hodnoty techto vrstev pro stát, v casech špatné vlády však pusobí prímo zhoubne. Už jenom proto, aby bylo možné vést skutecne vážný boj, muselo se všenemecké hnutí venovat predevším získávání mas. Protože to necinilo, ztratilo onen rozmach, který taková vlna potrebuje, nemá-li brzy opadnout. Pokud ale nová strana nemá tuto zásadu na zreteli od pocátku a nerealizuje ji, ztrácí pozdeji možnost zameškané dohonit. Prijme-li strana velký pocet umírnených meštanských živlu, bude se vnitrní postoj hnutí rídit podle nich a ztratí další vyhlídky na získání vetších sil ze širokých lidových vrstev. Tím se ale takové hnutí nedostane dál než k rýpaní a kritice pomeru. Už nikdy nenalezne onu témer náboženskou víru spojenou se stejnou obetavostí, na jejich místo se dostane snaha o "pozitivní spolupráci", to znamená v tomto prípade uznání stávající situace a pozvolné zmírnení tvrdosti boje a konecne pristání u shnilého míru.

Tak tomu bylo i se všenemeckým hnutím, protože od pocátku nepricítalo hlavní význam získávání stoupencu ze širokých mas. Stalo se "meštanským, vybraným, umírnene radikálním". Z této chyby vyrostla druhá prícina jeho rychlého zániku. V dobe nástupu všenemeckého hnutí byla situace nemectví v Rakousku již zcela zoufalá . Rok od roku se stával parlament stále více institucí pomalé zkázy nemeckého národa. Každý pokus o záchranu v hodine dvanácté mohl mít alespon malou nadeji na úspech pouze za predpokladu, že tato instituce bude odstranena. Pro hnuti tím vyvstala principiální otázka: vstoupit do parlamentu a - dá-li se to tak vyjádrit - "vytunelovat jej zevnitr", anebo vést boj zvencí útokem na toto zarízení? Vést boj proti takové moci zvencí znamená vyzbrojit se neotresitelnou odvahou a pripravit se na nekonecné obeti. Chytit býka za rohy a dostat mnoho težkých ran, nekdy padnout k zemi a zase se zvednout se zlámanými údy, až teprve po nejtežším zápase se vítezství prikloní na stranu smelého útocníka. Jen velikost obetí získá pro vec nové bojovníky, až nakonec vytrvalost bude odmenena vítezstvím. K tomu je ale potreba detí národa ze širokých mas. Pouze oni jsou odhodlaní a dostatecne houževnatí, aby tento boj dobojovali až do krvav‚ho konce. Tuto širokou masu však všenemecké hnutí nemelo a tak mu nezbylo nic jiného, než vstoupit do parlamentu.

Nebylo by správné myslet si, že toto rozhodnutí bylo výsledkem dlouhých vnitrních pochybnosti ci úvah, ne, nemyslelo se na nic jiného. Úcast na tomto nesmyslu byla jen odrazem všeobecných, nejasných predstav o významu a vlivu úcasti v instituci, která už v principu byla považována za nesprávnou. Nejspíš si slibovali ulehcení osvety širokých lidových vrstev, dostanou-li príležitost mluvit na "fóru celého národa". Také se zdálo, že útok na koreny zla bude úspešnejší, než útok zvencí. Domnívali se také, že bezpecnost jednotlivých predních bojovníku bude pod ochranou imunity vetší, takže síla útoku by se tím mohla zvýšit. Ve skutecnosti se veci ovšem mely jinak. Fórum, o kterém mluvili všenemectí poslanci, se nezvetšilo, ale spíše zmenšilo, nebot každý mluví jen pro ten okruh lidí, který ho chce poslouchat, nebo ke kterým se dostane reprodukce receného prostrednictvím tisku. Nejvetší bezprostrední fórum posluchacu však není posluchárna parlamentu, nýbrž velké, verejné shromáždení lidu. Nebot tam se nalézají tisíce lidí, kterí prišli, aby si poslechli, co jim chce recník ríct, naproti tomu v zasedacím sále poslanecké snemovny je jich jen pár set a to vetšinou jen proto, aby obdrželi diety a v žádném prípade proto, aby do sebe nechali nalévat moudrosti ostatních pánu "zástupcu lidu". Predevším je to ale porád stejné publikum, které se už nicemu nepriucí, ponevadž krome rozumu k tomu zde chybí i sebemenší vule.

Žádný z techto zástupcu lidu nikdy sám ze sebe nevzdá cest lepší pravde a nedá se do jejích služeb. Ne, neuciní to ani jediný z nich, ledaže by mel duvodnou nadeji, že si tím zachrání svuj poslanecký mandát na další období. Teprve tehdy, když už je jasné, že jeho dosavadní strana dopadne v príštích volbách špatne, vydá se tento výkvet statecnosti na cestu a bude se rozhlížet, zda a kde by se dostal k nejaké strane nebo smeru, který dopadne ve volbách lépe, ovšem tuto zmenu pozice doprovází obvykle prutrží morálních zduvodnení. Zdá-li se, že nejaká stávající strana natolik ztrácí prízen lidu a hrozí jí tak velký propad, že pravdepodobne utrží ve volbách znicující porážku, dávají se na velký pochod: parlamentní krysy opouštejí stranickou lod. Nemá to co delat s lepším vedením nebo úmyslem, pouze s jistým vešteckým nadáním, jež parlamentní štenici v pravý cas varuje a pouští ji opakovane do jiné teplé stranické postele. Mluvit pred takovým "fórem" znamená jen házet perly onem známým zvíratum. To se ale opravdu nevyplatí! Nebot úspech nemuže být jiný než nulový.

A tak to také bylo. Všenemectí poslanci se mohli umluvit: úcinek nebyl naprosto žádný. Tisk o nich bud zcela mlcel, anebo roztrhal jejich projevy tak, že zmizela jakákoliv souvislost, ba prekrucoval dokonce smysl, jež se pak vytrácel a verejné mínení dostávalo tak velmi špatný obraz o smyslu nového hnutí. Nemelo význam to, co jednotliví pánové ríkali, význam melo to, co se o nich dalo císt v tisku, což byl pouhý výtah z jejich projevu, jež zkreslen tiskem mohl pusobit jen nesmyslne. Mohl - a mel. Pricemž jediné fórum, pred kterým mluvili pravdu, sestávalo z peti set clenu parlamentu. To mluví samo za sebe. Nejhorší ale bylo následující: všenemecké hnuti mohlo pocítat s úspechem jen tehdy, kdyby od prvního dne pochopilo, že se tu nesmí jednat o novou politickou stranu, nýbrž o svetový názor. Nebot pouze svetonázor mohl najít sílu k vybojování tohoto obrovského zápasu. Toho jsou jako vudci schopni jen ty nejlepší a nejodvážnejší hlavy. Není-li boj za svetový názor veden obetavými hrdiny, nenajdou se zakrátko ani k smrti odhodlaní bojovníci. Kdo bojuje pouze za svou vlastní existenci, nezajímá se príliš o spolecnost.

Aby si hnuti tento predpoklad udrželo, musí každý vedet, že hnutí muže nabídnout cest a slávu z pohledu potomku, ale prítomnosti nemá co nabídnout. Cím více postu a míst má hnuti na rozdávání, tím vetší je priliv podradných lidi, až nakonec tito politictí príležitostní delníci zaplaví stranu tak, že nekterí poctiví bojovníci už staré hnutí vubec nepoznávají a naopak ti noví odmítají nekdejší bojovníky jako obtížné "nepovolané". Tím je ovšem "mise'" takového hnutí vyrízena.

Když se všenemecké hnutí upsalo parlamentu, dostalo "parlamentáre" namísto drívejších vudcu a bojovníku. Tím kleslo na úroven bežné politické strany a ztratilo sílu celit mucednickým vzdorem neblahému osudu. Místo boje se naucilo "mluvit a vyjednávat". Nový parlamentár to zacal již zakrátko pocitovat jako pohodlnejší, ne tak riskantní, povinnost vybojovávat nový svetový názor "duchovními" zbranemi parlamentní výrecnosti, oproti tomu, aby se v prípade potreby vrhl do boje s nasazením vlastního života - do boje, jehož výsledek byl nejistý a v každém prípade nevýnosný.

Když už se tak sedelo v parlamentu, zacali prívrženci venku doufat a cekat na zázraky, které nepricházely a ani pricházet nemohly. Brzy zacali být netrpeliví, protože to, co slyšeli od svých poslancu, neodpovídalo v žádném prípade ocekávání volicu. To se dalo lehko vysvetlit, nebot neprátelský tisk nedával lidu pravdivý obraz pusobení všenemeckých zastupitelu. Cím více noví zástupci lidu pricházeli na chut mírnejšímu zpusobu "revolucního" boje v parlamentu a zemských snemech, tím méne byli ochotni vrátit se do nebezpecné osvetové práce v širokých vrstvách národa. Masové shromáždení, jediná cesta k opravdu úcinnému, bezprostrednímu ovlivnování a tedy jedine možnému získávání velkého poctu lidí, bylo stále víc odsunováno do pozadí.

Tak jako byla tribuna parlamentu zamenována za pivní stul zasedacího sálu, aby se reci z tohoto fóra lily nikoliv do lidu, ale do hlav jeho takzvaných "vyvolených" zástupcu, tak prestávalo i všenemecké hnutí být hnutím lidovým a brzy pokleslo na úroven klubu akademických výkladu, které témer nikdo nebral vážne.

Špatný dojem, který zprostredkovával tisk, nebyl už odpovídajícím zpusobem korigován osobní schuzovní cinností jednotlivých pánu, až posléze slovo "všenemecký" znelo v uších širokých mas nepekne. Avšak - a to at si nechají ríct všichni ti dnešní rytírští pisálkové a hejskové - nejvetší prevraty na svete nebyly nikdy rízeny husím brkem. Ne, peru zustalo stále vyhrazeno tyto deje teoreticky zduvodnovat.

Ale síla, která uvádela do pohybu historické laviny náboženského a politického dení, to byla odpradávna kouzelná moc mluveného slova. Široké masy národa podlehnou predevším síle reci. Všechna velká hnutí jsou hnutí lidová, jsou to vulkanické erupce lidských vášní a duchovního vnímání, podnícené budto krutou bohyní nouze nebo zapáleny pochodní slov vržených masám lidu, slov, jež nejsou limonádovými výlevy estetizujících literátu a Ivu salonu. Osudy národu dokáže zmenit jen boure horké vášne, ale vzbudit takovou vášen umí jen ten, kdo ji sám nosí v srdci.

Vášen sama daruje svému vyvolenci slova podobná úderum kladiva, která otvírají brány srdce lidu. Koho ale vášen opustí a jeho ústa zustávají nemá, toho nebe nevyvolilo zvestovatelem své vule. Až se tedy drží každý písar svého kalamáre, aby byl cinný "teoreticky", stací-li mu na to rozum a schopnosti: vudcem se však nenarodil a nebyl vyvolen.

Hnutí, které má velké cíle, se musí úzkostlive snažit, aby neztratilo souvislost se širokými lidovými masami. Každou otázku musí zvažovat práve z tohoto hlediska a v tomto smeru cinit rozhodnutí. Musí se vyhýbat všemu, co by mohlo snížit ci oslabit jeho pusobeni na masy, nikoliv snad z "demagogických" duvodu, nýbrž z prostého poznání, že bez obrovské síly národních mas není žádná velká idea uskutecnitelná, byt by byla sebe posvátnejší a vznešená. Pouze tvrdá skutecnost musí urcovat cestu k cíli, at se nám to libí nebo ne. Vyhýbat se nepríjemným cestám znamená na tomto svete minout se cíle.

Když všenemecké hnutí, díky svému postoji k parlamentu, preložilo težište své cinnosti z národa do poslanecké snemovny, ztratilo budoucnost a získalo laciný okamžitý úspech. Zvolilo lehcí boj a tím už nebylo hodno konecného vítezství.

Promyslel jsem tyto otázky velice dukladne již ve Vídni a poznal, že jsou hlavní prícinou zhroucení tohoto hnuti, které bylo podle mého názoru povoláno k tomu, aby se ujalo vedení nemectva, práve v tom, že neuznalo tyto skutecnosti. Hlavní dve chyby, na kterých všenemecké hnutí ztroskotalo, byly navzájem príbuzné. Nedostatecná znalost vnitrních hnacích sil velkých prevratu vedla k podcenení významu širokých mas lidu, z toho vyplynul nepatrný zájem o sociální otázky i nesprávné nedostatecné získávání duší z nižších vrstev národa. A také nesprávný postoj k parlamentu, který všechny tyto chyby podporoval.

Kdyby poznali nesmírnou sílu, která je vlastni mase jako nositelce revolucního odporu ve všech dobách, pracovali by v sociální a propagandistické sfére jinak. Pak by také težište hnutí nebylo v parlamentu, nýbrž v dílne a na ulici.

Tvrdý boj, který všenemecké hnutí vedlo proti katolické církvi, je vysvetlitelný pouze nedostatecným pochopením duchovní podstaty lidu: Prudký útok nové strany proti nemu mel následující príciny: Jakmile se habsburský dum s konecnou platnosti rozhodl pretvorit Rakousko na slovanský stát, sahalo se k jakýmkoliv prostredkum, jež se zdály být v tomto smeru vhodné. Také náboženské instituce zapráhal bez skrupulí tento nesvedomitý panovnický dum do služeb nové "státní ideje". Používání ceských farností a jejich duchovních správcu bylo jen jedním z mnoha prostredku na ceste ke všeobecné slavizaci Rakouska. Odehrávalo se to asi takto: I) do ješte nemeckých obcí byli dosazováni cešti farári, kterí pomalu ale jiste nadrazovali zájmy ceského národa nad zájmy církví a stávali se zárodkem procesu odnemcování! Nemecké duchovenstvo zklamalo v tomto smeru témer úplne. Nejen že bylo z hlediska nemectví v tomto boji naprosto nepoužitelné, ale nedokázalo se ani bránit útoku tech druhých. A tak bylo nemectví oklikou, tj. zneužíváním na jedné strane a nedostatecnou obranou na strane druhé, pomalu ale nepretržite zatlacováno do pozadí. Jestliže se toto konalo v malém, ve velkém nebyly pomery o mnoho lepší. Protinemeckým pokusum Habsburku se vysoký klérus patricne nebránil a prosazování nemeckých zájmu ustoupilo do pozadí. Obecný dojem nemohl být jiný než ten, že jde o hrubé porušování nemeckých práv katolickým duchovenstvem. Zpusobilo to zdání, že církev necítí s nemeckým národem, že se nespravedlive staví na stranu neprítele. Podle Schtinererova názoru byl koren zla v tom, že vedení katolické církve se nenachází v Nemecku a z toho že vyplývá neprízen církve k zájmum našeho národa.

Takzvané kulturní problémy ustoupily tehdy, jako témer všechno v tehdejším Rakousku, témer zcela do pozadí. Rozhodující pro postoj všenemeckého hnutí ke katolické církvi nebyl ani tak její vztah k vede apod., jako spíše její nedostatecné zastupování nemeckých práv a naopak stálá podpora zvlášte slovanské arogance žádostivosti.

Georg Schtinerer nebyl polovicatý. Boj proti církvi zahájil s presvedcením, že jenom tímto lze nemecký národ zachránit. Hnutí

"Pryc od Ríma" bylo mohutným ale i nejtežším útokem, který mel zborit neprátelskou pevnost. Domníval se, že bude-li tento boj úspešný, bude prekonán neblahý rozkol církve v Nemecku, pricemž vnitrní síla Ríše a nemeckého národa by takovým vítezstvím mohly velmi získat. Avšak ani predpoklad a ani výsledek tohoto boje nebyly správné. Bezpochyby byla národní síla odporu nemeckého duchovenstva ve všech otázkách nemectví menší než sila jejich nenemeckých, zejména ceských bratrí v úrade. A pouze ignorant mohl nevidet, že nemecké duchovenstvo sotva napadlo bránit nemecké zájmy. Rovnež tak musel každý nezaslepený clovek uznat, že to vyplývá v prvé rade z jisté okolnosti, kterou my Nemci všichni težce trpíme: je to naše objektivita v postoji k naší národnosti stejne tak jako k cemukoliv jinému. Ceský duchovní se stavel subjektivne ke svému národu a objektivne k církvi, zatímco nemecký farár byl subjektivne oddán církvi a zustával objektivní vuci svému národu. Jedná se o jev, který naneštestí mužeme sledovat v tisících jiných príkladu. V žádném prípade to není pouze zvláštní dedictví katolicismu, nýbrž skutecnost, která u nás v krátké dobe nahlodává každou, zvlášte státní nebo ideovou instituci.

Porovnejme napríklad postoj, který zaujímá naše úrednictvo k pokusum o národní obrodu, s postojem úrednictva jiného národa v téže otázce. Nebo myslíme si snad, že dustojnický sbor všude na svete by stejným zpusobem zastrcil zájmy svého národa za frázi "státní autorita", jak se to deje u nás už pet let zcela samozrejme a platí to dokonce za zvlášt záslužné? Nezaujímají snad napríklad v židovské otázce obe skupiny stanovisko, které neodpovídá zájmum národa ani skutecným potrebám náboženství? Porovnejme postoj rabína ke všem otázkám jen trochu významným pro židovstvo jako rasu se stanoviskem daleko nejvetší cásti našeho duchovenstva. S tímto jevem se setkáme vždy, jedná-li se o abstraktní ideje. "Státní autorita", "demokracie", "pacifismus", "mezinárodní solidarita" apod. jsou pojmy, které se u nás témer vždy stanou tak frigidními, ciste doktrinárskými predstavami, že každé posuzováni všeobecných národních životních potreb se deje pouze z jejich hlediska.

Tento neblahý zpusob pohledu na všechny záležitosti pod úhlem už jednou vytvoreného názoru umrtvuje každou schopnost vmyslet se subjektivne do veci, jež objektivne odporuje vlastní doktríne, vede nakonec k úplné zámene prostredku a úcelu. Obrací se proti všem pokusum o národní povzneseni, pokud by toto bylo možnou pouze po odstranení špatné, zhoubné vlády, protože to by prý bylo porušením "státní autority". Podle tohoto názoru není státní autorita prostredkem k nejakému úcelu, v ocích fanatika objektivity je úcelem sama o sobe, který vyplní celý jeho život. Rozhorcene by se postavil proti pokusu o diktaturu, i kdyby jejím nositelem mel být napríklad nejaký Bedrich Veliký a momentální státní umelci parlamentní vetšiny byli jen neschopnými trpaslíky nebo dokonce podradnými subjekty, ponevadž zákon demokracie je pro doktrináre posvátnejší než blaho národa. Bude tedy hájit nejhorší tyranii, jež ruinuje národ, ponevadž "státní autorita" je v této tyranii momentálne ztelesnená, jindy zase odmítne i požehnanou vládu, pokud neodpovídá pravidlum "demokracie".

Stejne tak bude náš nemecký pacifista mlcet ke každému i sebekrvavejšímu znásilnování národa, jež muže vycházet i z nejaké volenské moci, a kdyby se dal tento osud zmenit pouze odporem, tedy násilím, bylo by to proti duchu jeho mírového spolecenství. Mezinárodní nemecký socialista muže byt od ostatního sveta solidárne vyplenen a bude to kvitovat s bratrskou a nepomyslí na odplatu ani na protest, práve proto, že je - Nemec. Toto muže znít smutne, ale zmenit nejakou vec znamená ji napred poznat. Stejne tak je tomu se slabošským zastupováním nemeckých zájmu cástí kléru. Není to ze zloby nebo ze zlé vule, není to na povel shora". V takové národní vlažnosti spatrujeme jednak výsledek nedostatecné výchovy k nemectví od mládí, jednak naprosté podrobeni se myšlence, která se stala idolem. Tak bude pacifista, venující se subjektivne a bez výhrad své ideji, hledat pri každém i tom nejnespravedlivejším, težkém ohrožení svého národa nejprve objektivní práva (pokud je to Nemec) a nikdy se postaví z pudu sebezáchovy do rad svého stáda a nebude bojovat.

Nakolik to platí pro jednotlivé skupiny, nám ukáže snad toto: Protestantismus zastupuje zájmy Nemectva lépe, má to zakotveno už ve svém zrodu a v pozdejší tradici, selhává však v okamžiku, kdy by se mela obrana národních zájmu týkat oblasti, která chybí nebo je z nejakých duvodu odmítána v obecné linii jeho tradic a predstav o svete.

Protestantismus nastoupí k podpore nemectví, pokud se jedná o záležitosti vnitrní cistoty nebo národního prohlubováni, o obranu nemecké podstaty, nemecké reci a také nemecké svobody, protože to vše je zduvodneno v nem samém. Okamžite se ale postaví velmi tvrde proti všem pokusum zachránit národ ze sevrení jeho smrtelného neprítele, protože jeho postoj k židovstvu je stanoven více méne dogmaticky. Pritom se zde jedná o otázku, bez jejíž vyrešení jsou a zustanou všechny ostatní pokusy o nemeckou obrodu nebo povznesení zcela nesmyslné a nemožné.

Mel jsem ve své vídenské dobe dost casu a príležitostí k nepredpojatému zkoumáni této otázky a mohl jsem si v denním styku tisícero zpusoby overit správnost tohoto názoru.

V tamním ohnisku nejruznejších národností se jevilo velmi jasne, že pouze nemecký pacifista se pokouší videt zájmy vlastního národa vždy jenom objektivne, avšak nikdy tak Žid pokud jde o zájmy židovského národa, že pouze nemecký socialista je "internacionální" v tom smyslu, který mu zakazuje vyžebrávat svému národu spravedlnost u jeho internacionálních soudruhu jinak než knouráním a fnukáním, avšak nikdy tak Cech nebo Polák apod. Zkrátka, poznal jsem už tehdy, že neštestí spocívá jen zcásti v techto uceních, cástecne však také v naší nedostatecné výchove k národnímu cítení a tím podmínené menší oddanosti k národu. Tím odpadá první ciste teoretické zduvodneni boje všenemeckého hnutí proti katolicismu.

Vychovávejme nemecký národ už od mládí k rozhodnému uzná práv vlastního národa a neotravujme už detská srdce kletbou objektivity a to i ve vecech svého vlastního "já " a zakrátko se ukáže (za predpokladu radikální národní vlády) že stejne jako v Irsku, Polsku nebo ve Francii bude také v Nemecku katolík vždycky Nemcem.

Nejvetší dukaz toho nám poskytla ona doba, kdy náš národ vystoupil naposledy k obrane své existence pred soudnou stolicí dejin. Pokud tehdy nechybelo vedení shora, splnil náš národ své povinnosti úchvatným zpusobem. Protestantský pastor i katolický farár - oba spolecne nesmírne prispeli k udržení naší síly odporu nejen na fronte, ale ješte více doma. V techto letech a predevším v prvním vzplanutí to byla skutecne v obou táborech jen jediná svatá Nemecká ríše, za jejíž existenci a budoucnost se modlil každý ke svému nebi.

Jednu otázku si melo všenemecké hnutí tenkrát položit: Je udržení rakouského nemectví pri katolické víre možné nebo ne? Jestliže ano, pak by se politická strana nemela starat o náboženské veci, jestliže ne, mela nastoupit náboženská reformace, nikoliv politická strana.

Kdo se domnívá , že lze dospet k náboženské reformaci oklikou pres politickou stranu, nemá ponetí o vytvárení náboženských predstav, nemluve o ucení víry a pusobeni církví. Zde skutecne nelze sloužit dvema pánum! Pricemž založení nebo znicení nejakého ci konfese považuji za podstatne vetší cin než založeni nebo znicení státu, nerku-li politické strany.

Neríkejme, že recené útoky byly jen obranou proti útokum druhé strany! Jisteže byli ve všech dobách lidé bez svedomí, kterí se nerozpakovali používat náboženství ci vyznání jako nástroj svých politických obchodu, ale stejne tak svalovat na náboženství zodpovednost za nejaké lumpy, kterí ji stejným zpusobem zneužívají jako cokoliv jiného pro potreby svých nízkých pudu.

Nic se nehodí parlamentnímu darmošlapovi a povaleci lépe, než je-li mu dána príležitost dosáhnout alespon dodatecne ospravedlnení jeho politické šmeliny. Nebot jakmile je náboženství voláno k zodpovednosti za osobni špatnost tohoto prolhance a je proto napadána, vyhlašuje hlasite do všech svetových stran své svedectví o tom, jak spravedlivý byl jeho dosavadní postup a jak pouze jemu a jeho výrecnosti je treba vdecit za záchranu náboženství a církve. Hloupé a zapometlivé okolí nepozná vetšinou pro velký krik pravého puvodce celého boje nebo si na neho již nepamatuje a lump dosáhl svého cíle. Že to nemá s náboženstvím vubec nic spolecného, to ví tento lstivý lišák velmi dobre. Bude se tedy o to víc v tichosti smát do dlaní, zatímco jeho cestný, ale nešikovný protivník prohrává, aby si jednoho dne zoufal nad lidskou proradnosti a odešel do ústraní.

Cinit náboženství nebo církev zodpovednými za pochybení jednotlivce je nespravedlivé i z jiného hlediska. Porovnejme velikost viditelné organizace církve s prumerným chybováním lidé obecne a budeme muset priznat, že pomer mezi dobrem a zlem je tady lepší než jinde. Jiste, najdou se i mezi knežími tací, jimž je jejich posvátný úrad jen prostredkem k uspokojování politické ctižádosti, ba kterí v politickém boji casto více než politováníhodným zpusobem zapomínají, že by meli být strážci vyšší pravdy a nikoliv zastánci lží a pomluv. Ovšem na jednoho nedustojného pripadají tisíce cestných, svému povolání verne oddaných duchovních pastýru, kterí v naši prolhané a zpustlé dobe vycnívají jako malé ostruvky ze všeobecného bahna.

Stejne jako nesmíme odsuzovat církev jako takovou, proviní-li se nejaký zpustlý objekt v sutane proti mravnosti, nemohu rovnež odsoudit církev za to, že jeden z mnoha jejích služebníku pošpiní a zradí svuj národ, což je jinde témer bežné. Nezapomínejte zvlášte dnes, že na jednoho takového pripadají tisíce, kterí s krvácejícím srdcem prožívají neštestí svého národa a stejne tak jako ti nejlepší z našincu touží po hodine, kdy se zase jednou nebe usmeje i na nás.

Kdo ale odpoví, že se tu nejedná o malé problémy všedního dne, ale o otázky zásadní pravdivosti nebo dogmatického obsahu, tomu mohu odpovedet otázkou: domníváš se, že jsi vybrán osudem, abys zvestoval pravdu? Pak to cin, ale mej také odvahu cinit tak nikoliv klikou pres politickou stranu - nebot i toto je šmelina - ale postav na místo špatnosti dneška své lepší príští. Chybí-li ti odvaha nebo není-li ti lepší príští jasné, pak jdi od toho, v žádném prípade se ale nepokoušej potichu a oklikou pres politickou stranu delat to, co si netroufáš delat s otevreným hledím!

Politické strany nemají s náboženskými problémy nic spolecného, pokud jako odrodilci nepodkopávají mravy a morálku vlastní rasy, stejne tak nemá náboženství nic spolecného s politickými neprístojnostmi stran. Pokud ovšem církevní hodnostári používají náboženské instituce nebo i ucení k tomu, aby poškozovali národ, nesmíme je na této ceste následovat a musíme bojovat proti tomu všemi prostredky. Politickému vudci mají být náboženské nauky a instituce jeho národa vždy nedotknutelné, nebot jinak nesmi být politikem, nýbrž reformátorem, má-li k tomu vybaveni! Jiný postoj by predevším v Nemecku vedl ke katastrofe. Pri studiu všenemeckého hnutí a jeho boje proti nemu jsem tehdy a v dalších letech dospel k následujícímu presvedceni: Nedostatecné pochopení významu sociálních problému pripravilo toto hnutí o skutecne bojové masy lidu, vstup do parlamentu mu vzal jeho velký rozlet a zatížil hnutí všemi slabostmi této instituce, boj proti katolické církvi ho znemožnil v pocetných nižších a stredních kruzích a odcizil ho mnoha nejlepším lidem, které národ má.

Praktický výsledek kulturního boje v Rakousku se rovná témer nule. Podarilo se sice urvat církvi na 100 000 clenu, avšak tato tím neutrpela žádnou zvláštní škodu. Nemusela v tomto prípade opravdu uronit ani slzu, pro své ztracené "ovecky', nebot ztratila to, co jí už dávno predtím vnitrne plne nenáleželo. Rozdíl mezi reformací kdysi a nyní spocíval v tom, že kdysi se od církve odvrátilo mnoho tech nejlepších lidí z vnitrního náboženského presvedcení, zatímco ted odešli jen vlažní a to kvuli "úvahám" politického charakteru. A práve z politického hlediska byl výsledek smešný i smutný zároven.

Zaniklo jedno nadejné spásonosné politické hnutí nemeckého národa, protože nebylo vedeno s bezohlednou strízlivostí a ztrácelo se v oblastech, které musely vést jedine k roztríštení. Nebot jedno je jisté: všenemecké hnutí by se snad této chyby nikdy nedopustilo, kdyby melo více pochopeni pro psychiku širokých mas. Kdyby bylo jeho vudcum známo, že k vybojování úspechu nelze ukázat mase, už z ciste duševních pohnutek, dva ci více protivníku, protože to pak vede k roztríštení bojové síly, bylo by se všenemecké hnutí už z tohoto duvodu muselo zamerit pouze na jediného protivníka. Není nic nebezpecnejšího pro politickou stranu než nechat se vést vetroplachy, kterí chtejí vše a ne dosáhnout niceho.

I kdyby bylo možné jednotlivým církvím vytknout sebevíc, politická strana nesmí ani na okamžik ztratit ze zretele, že podle všech dosavadních zkušenosti z dejin se nikdy nepodarilo žádné politické strane v podobné situaci prosadit náboženskou reformaci. Dejiny nestudujeme proto, abychom posléze, když by melo dojít k praktickému použití techto poznatku, se na tyto zapomínalo ci abychom se domnívali, že veci se ted už mají jinak a že vecné pravdy už nejsou použitelné: naopak, z dejin se ucíme práve pro prítomnost. Kdo tohle nedokáže, až si nenamlouvá, že je politický vudce, je ve skutecnosti plytký, i když vetšinou velmi domýšlivý trouba a vešker jeho dobrá vule neomlouvá jeho praktickou neschopnost. Umení všech opravdu velkých vudcu všech dob spocívalo v prvé rade v tom, že netríštili pozornost lidu, ale soustredili ji vždy na jediného protivníka. Cím jednotnejší je nasazení vule k boji jednoho národa, tím vetší je pritažlivost hnutí a tím pádnejší je síla stretu. Je soucástí geniality velkého vudce, že umí predstavit ruznorodé protivníky jako jednu kategorii, nebot rozlišování ruzných neprátel vede u slabších a nejistých povah k pochybnostem o vlastním oprávnení.

Jakmile se kolísající masa octne v boji proti mnoha protivníkum, dostaví se objektivita a nastoluje se otázka, zda snad všichni ostatní nemají pravdu a jestli vubec vlastní národ nebo vlastni hnutí jsou v právu. S Tím se dostavuje první ochromení vlastních sil. Je tedy vždy treba shrnout množství vnitrne rozdílných protivníku tak, aby podle názoru masy stoupencu byl veden boj pouze proti jedinému nepríteli. To posiluje víru ve vlastní právo a posiluje rozhorcení proti útocníkum na toto právo. Že toto nekdejší všenemecké hnutí nepochopilo, stálo ho úspech.

Cíl byl stanoven správne, vule byla cistá , ale zvolená cesta nebyla správná. Hnuti se podobalo horolezci, jež má na zreteli vrchol, který chce slézt, také na cestu se dává s velkou rozhodnosti a silou, ale nevenuje pozornost ceste, jeho zrak se upírá k cíli, pricemž mu uniká povaha výstupu a na tom nakonec ztroskotá.

Opacný pomer byl, jak se zdá , u velké konkurentky všenemeckého hnutí, u krestanskosociální strany. Cesta, kterou se dala, byla zvolena moudre a správne, ale chybela jasná znalost cíle. Témer ve všech momentech, v nichž všenemecké hnuti chybovalo, byl postoj krestanskosociální strany správný a plánovitý. Mela potrebné pochopení pro význam masy a od prvního dne si zajistila alespon její cást, a to verejným zduraznováním svého sociálního zamereni. Podstatné orientovala z nižšího a stredního stavu a remeslníku a tím získala verné, vytrvalé i obetavé stoupence. Vyhýbala se jakémukoliv boji proti náboženským institucím a zajistila si tak podporu mohutné církevní organizace. Tím pádem mela pouze jednoho skutecného protivníka. Byla si vedoma významu velkorysé propagandy a mela vynikající vliv na duševní instinkty širokých mas svých stoupencu. Ale to, že nedosáhla svého vysneného cíle, tj. záchrany Rakouska, bylo zpusobeno dvema chybami, jichž se dopustila na své ceste, a také dusledek nejasnosti cíle.

Antisemitismus tohoto nového hnutí byl postaven na náboženském, místo na rasovém základe. Duvod, proc k této chybe došlo, byl stejný jako ten, z nejž vycházel druhý omyl. Chtela-li krestanskosociální strana zachránit Rakousko, pak podle názoru svých zakladatelu nesmela zastávat rasový princip, protože jinak by prý muselo v krátké dobe dojít ke všeobecnému rozpadu státu. Vudcové této strany se domnívali, že zejména situace ve Vídni vyžadovala odstranení všech rozdelujících faktoru a namísto toho zduraznování všech jednotících hledisek. Víden byla v této dobe již velmi prostoupena cizím, zejména ceským živlem, že jenom nejvyšší tolerance ve všech rasových problémech mohla zabránit tomu, aby se strana nestala protinemeckou. Melo-li být zachráneno Rakousko, nebylo možné vzdát se Vídne. Byl ucinen pokus získávat hlavne malé ceské živnostníky ve Vídni bojem proti manchesterskému liberalismu. Strana se pritom domnívala, že našla pres všechny národnostní rozdíly spolecné heslo v boji proti židovstvu na religiózním základe. Že boj na takovém základe nedelal Židum velké starosti, bylo jasné.

S tak povrchním zduvodnením nebylo nikdy možné dospet k vážnému vedeckému rozboru celého problému. Odradilo to mnoho lidi, jimž musel být antisemitismus tohoto druhu nesrozumitelný. Sílící myšlenka se tím vázala témer výlucne na duchovne vymezené kruhy, pokud se strana nechtela odpoutat od ciste citového vztahu dále ke skutecnému poznání. Inteligence se chovala zásade odmítave. Vec dostávala stále více takový tón, jako by se v celé záležitosti jednalo jen o pokus nového obrácení Židu ci dokonce o projev jakési konkurencní závisti. Tím ale ztratil boj charakter niterného a vyššího zasvecení a jevil se mnohým, nikoliv tem nejhorším, jako nemorální a zavrženíhodný. Chybelo presvedceni, že se tu jedná o životní otázku celého lidstva, na jejímž vyrešení -závisí osud všech nežidovských národu.. V této polovicatosti krestanskosociální strany se ztrácela hodnota antisemitského postoje.

Byl to zdánlivý antisemitismus, který byl témer horší než vubec žádný, nebot lidé byli ukolébáváni v jistote, že mají protivníka v hrsti, zatímco ve skutecnosti byli taháni za nos.

Žid si ale záhy zvykl na tento antisemitismus tak, že kdyby tento nebyl, chybel by mu více, než ho nyní obtežoval.

Mnohonárodní stát vyžadoval vetší obet než zastupování nemectví. Clovek nesmel být nacionalista, jestliže nechtel ve Vídni ztratit pudu pod nohama. Doufalo se, že opatrným obcházením této otázky Ize ješte habsburský stát zachránit, ale práve tímto byl vehnán do zkázy. Hnutí tím ztrácelo obrovský zdroj sil, který dokáže natrvalo doplnovat pouze politická strana s vnitrní hnací silou. Krestanskosociální strana se však práve tím stala stranou jako každá jiná.

Sledoval jsem obe hnuti co nejpozorneji, jednu z hloubi srdce, druhou naplnen obdivem pro vzácného muže, který se mi tehdy jevil jako horký symbol celého rakouského nemectví.

Když obrovský pohrební pruvod mrtvého mrtvého starostu od radnice k Ringstrasse, byl jsem i já mezi mnoha sty tisíci diváky této truchlohry. Byl jsem dojat, ale cit mi pritom ríkal, že dílo tohoto muže bylo marné, nebot tento stát byl priveden k nevyhnutelnému zániku. Kdyby dr. Lueger žil v Nemecku, byl by zarazen mezi velké hlavy našeho národa, ale pusobil v tomto nemožném státe, což bylo neštestím pro jeho dílo i pro nej samotného. Když zemrel, vyšlehávaly již na Balkáne plamínky mesíc co mesíc žádostiveji, takže ho milosrdný osud ušetril, že nemusel spatrit to, cemu chtel zabránit.

Já jsem se ale pokusit najít príciny toho, proc první hnutí selhalo a druhé se setkalo s nezdarem a dospel jsem k presvedcení, odhlédneme-li od nemožnosti dosáhnout ve starém Rakousku ješte nejakého upevnení státu, že chyby na obou stranách byly tyto: všenemecké hnutí melo jiste pravdu pokud jde o principiální názor na cíl nemecké obnovy, nemelo však štestí pri volbe cesty k tomuto cíli. Bylo nacionalistické, avšak bohužel nikoliv natolik sociální, aby získalo masy. Jeho antisemitismus ale spocíval na správném poznání významu rasového problému, a to nikoliv na základe náboženských predstav. Jeho boj proti urcitému vyznání byl naproti tomu fakticky i takticky nesprávný.

Krestanskosociální hnutí melo nejasnou predstavu o cíli nemeckého obrození, zato melo rozum a štestí pri hledání cest jako strana. Chápalo význam sociální otázky, mýlilo se v boji proti Židum a nemelo potuchy o síle národní myšlenky! Kdyby krestanskosociální strana mela krome svého moudrého poznání širokých mas ješte správnou predstavu o významu masového problému, jak tomu bylo u všenemeckého hnutí a kdyby bylo nacionalistické - nebo kdyby všenemecké hnutí ke svému správnému poznání židovské otázky a významu národní myšlenky pridalo ješte praktickou moudrost krestanskodemokratické strany, zvlášte její postoj k socialismu, výsledkem by bylo takové hnutí, jež by podle mého názoru bylo schopné úspešne zasáhnout do nemeckého osudu. Prícina toho, že se tak nestalo, spocívala prevážne v podstate rakouského státu.

Jelikož mému presvedcení neodpovídala žádná další politická strana, nemohl jsem v následující dobe vstoupit do nekteré ze stávajících organizací a bojovat v ní. Považoval jsem již tehdy všechna politická hnutí za pochybná a neschopná uskutecnit obrodu nemeckého národa ve vetším a nejenom vnejším rozsahu. Muj vnitrní odpor k habsburskému státu v té dobe neustále narustal.

Cím více jsem se zabýval také otázkami zahranicní politiky, tím více jsem byl presvedcen, že tento státní. útvar je jen neštestím pro nemectví. Stále jasneji jsem pritom videl, že osud nemeckého národa nelze rozhodnout zde, nýbrž v ríši. To platilo nejen pro obecné politické otázky, ale stejne pro všechny jevy celého kulturního života vubec.

Rakouský stát projevoval také v oblasti ciste kulturních nebo umeleckých vecí všechny príznaky únavy, prinejmenším však bezvýznamnosti pro nemecký národ. Nejvíce to platilo pro oblast architektury. Novejší stavební umení nemohlo slavit ve Vídni velké úspechy, nebot od výstavby Ringstrasse dostávalo už jen bezvýznamné úkoly ve srovnání s rostoucími plány v Nemecku.

Zacínal jsem žít stále více dvojím životem. Rozum a skutecnost mi prikazovaly prodelat v Rakousku horkou a požehnanou školu, ale mé srdce bylo jinde. Zmocnila se mne tehdy sklicující nespokojenost. Cím víc jsem poznával vnitrní jalovost tohoto státu a nemožnost jeho záchrany, tím víc jsem nabýval jistoty, že tento stát už muže prinést nemeckému národu jenom neštestí. Nabyl jsem presvedcení, že tento stát musí nutne stísnovat a omezovat každého skutecne velkého Nemce a naopak že podporuje každý nenemecký jev. Protivný mi byl ten rasový konglomerát v hlavním meste, protivná celá ta smesice národu: Ceši, Poláci, Madari, Rusíni, Srbové, Chorvati atd. a mezi tím vším jako vecná bakterie lidstva - Židé a zase Židé. Obrovské mesto mi pripadalo jako ztelesnení krvesmilstva.

Nemcina mého mládí byl dialekt, kterým se mluví i v Dolním Bavorsku, nedokázal jsem ho zapomenout a nenaucil jsem se vídenský žargon. Cím déle jsem žil v tomto meste, tím více ve mne stoupala nenávist k té cizí smesici národu, která rozežírala toto staré nemecké mesto. Myšlenka, že by se tento stát mohl udržet ješte delší dobu, mi pripadala prímo smešná.

Rakousko bylo tehdy jako stará mozaika a tmel držící pohromade jednotlivé její kaménky byl starý a drolivý, dokud se takové mozaiky nikdo nedotýká, muže predstírat svou intaktní existenci, jakmile se však do ní strcí, rozbije se na tisíc strípku. Otázka byla, kdy to nekdo udelá.

Protože moje srdce nikdy netlouklo pro Rakousko, ale vždy jen pro Nemeckou ríši, byla pro mne hodina rozpadu rakouského státu pocátkem spasení nemeckého národa. Ze všech techto duvodu vznikala ve mne stále silnejší touha odejít konecne tam, kam mne od ranného mládí pritahovala tajná prání a tajná láska.

Doufal jsem, že si v budoucnu udelám jméno jako stavitel a takto, v malém ci velkém rámci - jak mi osud prirkne - zasvetím své poctivé služby svému národu. Chtel jsem se také podílet na štestí být a pusobit na míste, kde se jednou musí splnit mé nejvroucnejší prání: pripojení mého milovaného domova ke spolecné vlasti, k Nemecké ríši.

Leckdo nebude dnes moci pochopit velikost takové touhy, nicméne obracím se na ty, jímž osud toto štestí dosud odpírá nebo komu ho krute odebral, obracím se na ty, kterí zbaveni materské zeme musí osamele bojovat za svatý statek reci, kterí jsou za svou vernost k vlasti pronásledováni a trýzneni a v bolestném pohnuti touží po hodine, kdy se zase vrátí verné materské srdce, obracím se na tyto všechny a vím: vy mne pochopíte!

Jen ten, kdo na vlastní kuži pocítil, co znamená být Nemcem a nesmet náležet milované otcine, muže pochopit hloubku touhy, které plane ve všech dobách v srdcích detí odloucených od materské zeme. Mucí ty, kterí jí propadnou a bude jim odpírat štestí a spokojenost tak dlouho, dokud se neotevrou brány otcovského domu a ve spolecné ríši nenajde spolecná krev pokoj a klid.

Víden byla a zustala pro mne nejvetší a také nejdukladnejší školou mého života. Prišel jsem kdysi do tohoto mesta témer jako chlapec a opouštel jsem je jako klidný a vyrovnaný clovek. Dostal jsem zde základy svého svetového názoru a politického zpusobu nazírání vecí, obojí jsem pozdeji musel doplnovat pouze v detailech, avšak. ani jedno ani druhé mne nikdy neopustilo. Cenu tehdejších ucnovských let sám plne ocenuji teprve dnes. O tomto období jsem pojednal ponekud podrobneji proto, že mi poskytlo názornou výuku práve v onech otázkách, které patrí k základum strany, která vznikla ze skromných zacátku a ani ne za pet let se chystá stát se velkým masovým hnutírn. Nevím, jaký by dnes byl muj postoj k Židum, k sociální demokracii ci lépe k celému marxismu, k sociální otázce apod., kdyby se základ mých osobních názoru nevytvoril tak záhy pod tlakem osudu a také vlastním studiem. Nebot i když neštestí vlasti prinutí tisíce lidi k premýšlení o vnitrních prícinách tohoto zhroucení, nevede to nikdy k takové dukladnosti a hlubšímu pochopení, které se zjeví tomu, jež se stal teprve po dlouholetém boji pánem svého osudu.

HOME

---

MEIN KAMPF, ADOLF HITLER Svenska English German French

THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER French English German Italian Spanish. Norsk

The Jewish plans! The Jewish Plots! Must Germany Perish? A Jewish plan for the extinction of the German nation and the total eradication from the earth, of all her people!

---

Judaism =Racism, Domination, Dccupation | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |

---

The Protocols of Zion | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |

---