HOME

---

  

 

 Mein Kampf

ADOLF HITLER

 

2

LÉTA UCENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI

Když matka zemrela, ucinil už osud v jednom ohledu své rozhodnutí. V posledních mesících matciny nemoci jsem jel do Vídne složit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s presvedcením, že zkoušku složím hrave. Na reálce jsem byl daleko nejlepší kreslír ve tríde; od té doby se mé schopnosti ješte zcela mimorádne vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost me Cinila hrdým a štastným a dávala mi nadeji na to nejlepší. Jediný mrácek se nekdy objevil: muj kreslírský talent predcil talent malírský, zvlášte ve všech oblastech architektury. Stejnou merou vzrustal muj zájem o stavební umení. To ješte urychlila moje první dvoutýdenní návšteva Vídne v necelých šestnácti letech. Odjel jsem tam, abych studoval obrazárnu Dvorního muzea, ale mel jsem oci témer jen pro muzeum samotné. Behal jsem celé dny až do pozdní noci od jedné‚ pametihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutaly v první rade. Celé hodiny jsem tak mohl stát pred operou, hodiny jsem obdivoval Parlament; celá Ringstrasse na mne pusobila jako kouzlo z Tisíce a jedné noci.

Nyní jsem tedy byl v tomto krásném meste podruhé a cekal jsem, horíc netrpelivostí, ale i hrdou nadejí na výsledek prijímací zkoušky. Byl jsem tak presvedcen o úspechu, že me odmítnutí zasáhlo jako náhlý blesk z Cistého nebe. A prece tomu tak bylo. Když jsem byl predstaven rektorovi a prednesl mu prosbu o vysvetlení duvodu, které vedly k neprijetí na Všeobecnou malírskou školu na Akademii, ujistil me ten pán, že z mých prinesených kreseb jednoznacne vyplývá, že se nehodím na malírství, nýbrž zrejme na architekturu, jak ukazují moje schopnosti; malírská škola pro mne pripadá v úvahu, nýbrž škola architektury na Akademii. To, že jsem dosud nenavštevoval ani stavitelskou školu, ani jiné vyucování architektury nelze vubec pochopit. Zdrcen jsem opustil nádhernou Hansenovu stavbu na Schillerove námestí a poprvé jsem ve svém mladém živote byl zneprátelen se sebou samým. To, co jsem uslyšel o svých schopnostech, bylo jako oslnivý blesk. Najednou, jako by to odhalilo rozpor, kterým jsem už dávno trpel, aniž bych mohl ríci proc a nac.

Za nekolik dnu jsem vedel už i sám, že budu stavitelem. Cesta byla ovšem neslýchane težká, protože to, co jsem na reálce ze vzdoru zameškal, se mi trpce vymstilo. Návšteva školy architektury na Akademii byla závislá na návšteve stavební školy na technice a vstup do této byl podmínen složenou maturitou na strední škole. To vše mi úplne chybelo. Podle lidské úvahy nebylo už splnení mého umeleckého snu možné. Když jsem jel po smrti matky do Vídne‚ potretí a tentokrát na mnoho let - vrátil se mi mezitím klid a rozhodnost. Drívejší vzdor se zase vrátil a zameril se s konecnou platností na muj cíl. Chtel jsem být stavitelem a prekážky tu nejsou proto, aby se pred nimi kapitulovalo, ale aby se prekonávaly. A prekonávat tyto prekážky jsem chtel s obrazem otce pred ocima. Toho otce, který se kdysi vypracoval z chudého vesnického chlapce a ševcovského ucedníka na státního úredníka. Tak byla puda pod mýma nohama prece jen už lepší, možnost boje o tolik lehcí, a co se mi tehdy jevilo jako tvrdý osud, chválím dnes coby moudrost Prozretelnosti. Tím, že me vzala do nárucí bohyne nouze a casto mi hrozila rozmackáním, rostla vule k odporu a nakonec zvítezila vule.

Tehdejší dobe dekuji za to, že jsem se stal tvrdým a mohu byt tvrdým. A ješte více ji chválím za to, že mne vytrhla z jalovosti pohodlí mého života, že vytáhla matcina mazlícka z mekkých perin a za maticku mi urcila paní Starost, že jej vzpouzejícího se hodila do sveta bídy a chudoby a dala mu tak poznat ty, za které bude pozdeji bojovat.

V této dobe se mi otevrely oci na dve nebezpecí, která jsem predtím podle jména sotva znal, v žádném prípade ne v jejich nejstrašnejším významu pro existenci nemeckého lidu: marxismus a židovství.

Víden - mesto, které je pro mnoho lidi pojmem pro veselost, slavnostní prostor spokojeních lidi - je pro mne bohužel jen živou vzpomínkou na nejsmutnejší dobu mého života. Ješte i dnes muže toto mesto ve mne vzbudit jen smutné vzpomínky. Pet let bídy a strasti je pro mne skryto ve jméne tohoto mesta. Pet let, kdy jsem si nejprve vydelával na chléb jako pomocný delník, pak jako drobný malír; na svuj opravdu skromný chléb, kterého nikdy nebylo dost k utišení obvyklého hladu. Byl tehdy mým verným strážcem, který me jako jediný témer nikdy neopouštel, který se mnou poctive o všechno delil. Každá kniha, kterou jsem získal, podnecovala jeho úcast. Pri návšteve Opery mi delal spolecnost celé dny, byl to neustály boj s mým nemilosrdným prítelem.

A prece jsem se v té dobe naucil tolik jako nikdy predtím. Mimo mého stavitelského umeni a obcasnou návštevu Opery odtrženou od úst, mel jsem pouze jediné prátele - knihy.

Cetl jsem tehdy nekonecne mnoho. A to dukladne. Cas, který mi zbyl po práci, byl venován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvoril z klady vedení, ze kterých Cerpám ješte dnes. Ale ješte mnoho jiného. V této dobe se utvárel muj obraz sveta a svetový názor, který se stal žulovým fundamentem mého dnešního jednání. Jen málo jsem se potreboval doucit k tomu, co jsem si kdysi vytvoril, menit jsem nemusel nic. Naopak. Dnes pevne verím tomu, že se obecne veškeré tvurcí myšlenky objevují zásadne už v mládí. Pokud takové clovek má. Rozlišuji mezi moudrostí stárí, která spocívá jen ve vetší dukladnosti a opatrnosti, což je výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevycerpatelné plodnosti sype myšlenky a nápady a nemuže je hned ani zpracovat, protože jich je takové množství. Dodává stavební materiál a plány do budoucna, z nichž si moudrejší stárí bere kameny, otesává je a provádí stavbu, pokud takzvaná moudrost stárí neudusila genialitu mládí.

Život, který jsem vedl až dosud v otcovském dome, se jen málo lišil, nebo vubec nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostne ocekávat novy den a žádný sociální problém pro mne neexistoval. Prostredí mého mládí se skládalo z malomestských kruhu, tedy ze sveta, který má jen málo styku se skutecným delníkem rukou. Nebot - at se to zdá na první pohled sebepodivnejší - propast mezi temito hospodársky nijak skvele postavenými vrstvami a delníkem pesti je casto hlubší, než se zdá. Duvod tohoto, rekneme témer neprátelství, vezí v obavách jedné spolecenské skupiny, která se teprve nedávno povznesla nad úroven delníku rukou, že klesne opet do starého, málo váženého stavu, nebo alespon že k nemu bude ješte pocítána. K tomu pristupuje ješte odporná vzpomínka na kulturní bídu této nižší trídy, castá vzájemná hrubost, pricemž vlastni i sebenižší postavení ve spolecenském živote by jakýkoliv styk s touto prekonanou kulturní a životni úrovní nesnesitelne zatížil.

Tak se stává, že clovek casto výše postavený pristupuje ke svému bližnímu neméne zaujate než by tak ucinil povýšenec. Nebot povýšencem je zkrátka každý, kdo se vlastní cinorodostí probojuje ze svého dosavadního životního postavení do postavení vyššího. Nakonec ale casto v tomto velmi tvrdém boji odumre soucit. Bolestný zápas o vlastní existenci zabíjí cit pro bídu tech, kterí zustávají pozadu. V tomto ohledu mel se mnou osud soucit. Tím, že mne prinutil vrátit se do tohoto sveta chudoby a nejistoty, který me behem svého života opustil, snal mi s ocí klapky omezené malomestské výchovy. Teprve nyní jsem poznal lidi, naucil jsem se rozlišovat pouhé zdáni nebo brutální zevnejšek od vnitrního jádra.

Víden patrila už na prelomu století k sociálne nevýhodným mestum. Skvelé bohatství a odpudivá bída se strídaly v drsných promenách. V centru a ve vnitrních okresech pulzoval život dvaapadesátimilionové ríše se vším povážlivým kouzlem mnohonárodního státu. Oslnující nádhera dvora pusobila jako magnet na bohatství celého státu. K tomu ješte pristupovala silná centralizace habsburské monarchie jako takové. Ta skýtala jedinou možnost jak udržet tuto národnostní kaši v pevné forme. Dusledkem toho byla mimorádná koncentrace vysokých a nejvyšších úradu v hlavním a rezidencním meste.

Ale Víden byla nejen politickou a duchovni centrálou staré podunajské monarchie, nýbrž i centrálou hospodárskou. Proti armáde vysokých dustojníku, státních Úredníku, umelcu a ucencu stálo ješte vetší armáda delníku, proti bohatství aristokracie krvavá chudoba. Pred paláci na Ringstrasse se potulovaly tisíce nezamestnaných a pod touto VIA TRIUMPHALIS starého Rakouska bydleli v prítmí a v bahne kanálu bezdomovci.

V málokterém nemeckém meste se dala lépe studovat sociální otázka než ve Vídni. Ale nesmíme se klamat. Toto "studováni" nesmi probíhat shora dolu. Kdo se sám nenalézá v kleštích této škrtící zmije, nikdy nepozná její jedovaté zuby. V opacném prípade se z toho vyvine jen jalový žvást nebo prolhaná sentimentalita. Obojí škodí. Jedno proto, že nikdy nedokáže proniknout k jádru problému, druhé si problému nepovšimne. Nevím co je zhoubnejší. Nevšímat si sociální bídy, jak to ciní vetšina lidi obdarených štestím a také ti, kterí se pozvedli vlastní zásluhou, anebo nafoukaná a nekdy zase doterná netaktnost, ale vždy milostivá blahosklonnost jistých lidí v nažehlených sukních a kalhotách. Tito lidé hreší každopádne více, než jsou ve svém rozumu bez instinktu schopni pochopit. Výsledek jejich "sociálního smýšleni" je pak k jejich údivu nulový. Casteji ale je výsledkem dokonce rozhorcené odmítání, což je pocitováno jako dukaz nevdecnosti lidu. Že s tím ale nemá sociální cinnost vubec co delat, predevším že nemá nárok na diky, protože neudeluje prece žádné milosti, nýbrž má zjednávat práva - to v techto hlavách svitne jen s nelibostí. Byl jsem ušetren takového poznání sociální pomoci. To, že mne bída vrhla do zacarovaného kruhu svého utrpení, neznamenalo, jak se zdá, pozvánku k "ucení", ale spíše znamení toho, že jsem mel být zkoušen. Nebyla to její zásluha, že pokusný králík prece jen prestál operaci ve zdraví.

Pokouším - li se nyní popsat radu svých tehdejších pocitu, nemuže tento popis být ani jen približne úplný. Chci vylícit jen ty nejpodstatnejší a pro mne nejotresnejší dojmy s temi nekolika ponauceními, která jsem z nich už v té dobe vyvodil.

Nebylo pro mne tehdy vetšinou príliš težké sehnat práci jako takovou, ale protože jsem nebyl vyucen remeslu, musel jsem se pokusit vydelat si na živobytí jako takzvaný pomocný delník ci príležitostný delník.

Postavil jsem se pritom na stranu všech tech, kterí stírají prach Evropy ze svých nohou s neúprosným predsevzetím, že si v Novém svete založí novou existenci a vydobudou si novou vlast. Odpoutáni od všech dosavadních ochromujících predstav o povolání a stavu, od okolí a tradice, sahají ted po jakémkoli výdelku, který se jim naskytne, pustí se do jakékoliv práce a tím se stále více probojovávají k pojetí, že poctivá práce šlechtí cloveka, at je jakákoliv. Tak jsem byl také já rozhodnut skocit rovnýma nohama do tohoto pro mne nového sveta a probíjet se.

Brzy jsem poznal, že nejaká práce vždycky je, ale že je možné ji stejne rychle ztratit. Nejistota nádeníka se mi zakrátko jevila jako jedna z nejhorších stinných stránek nového života. Vyucený delník sice neskoncí tak casto na dlažbe jako nevyucený, avšak není také zcela uchránen od tohoto osudu. Namísto ztráty výdelku z nedostatku práce u neho nastupuje výluka nebo jeho vlastní stávka.

Zde se vymstí nejistota výdelku nejhorším zpusobem na celém hospodárství.

Selský hoch, který putuje do velkomesta pritahován zdánlive nebo skutecne lehcí prací, kratší pracovní dobou, nejvíce ale oslnujícím svetlem, které velkomesto bude vyzarovat, je ješte zvyklý na urcitou jistotu výdelku. Staré místo vetšinou opouští jen tehdy, má-li alespon vyhlídku na nejaké nové. Nedostatek zemedelských delníku je velký a pravdepodobnost delšího nedostatku práce je sama o sobe nepatrná. Je chybou myslet si, že mladý hoch, který se odebírá do velkomesta, je už predem horšího ražení než ten, který se živi na rodné hroude. Ne, naopak. K temto vystehovalcum patrí ale nejen vystehovalci do Ameriky, ale i mladý celedín, který se rozhodne opustit rodnou ves a vystehovat se do cizího velkomesta. Také on je pripraven vzít na sebe nejistý osud. Vetšinou prichází do mesta s trochou penez, takže nemusí hned první dny klesat na mysli, nenajde-li ihned zamestnání. Horší je ovšem, ztratí-li zamestnání v krátké dobe. Nalezeni nového zamestnání je obzvlášte v zime casto težké, ne-li nemožné. První týdny to ješte jde. Dostává z pokladny svých odboru podporu v nezamestnanosti a protlouká se jak to jen jde. Avšak když je spotrebován poslední halér a odborárská pokladna zastaví výplatu podpory, protože nezamestnanost trvá príliš dlouho, prichází velká nouze. Potlouká se ted hladový, zastaví a prodá casto svuj poslední majetek, jeho oblecení je cím dál horší a svým zevnejškem klesá do prostredí, které ho krome telesného neštestí ješte navíc duševne otráví. Ztratí-li k tomu ješte strechu nad hlavou a je-li to v zime - jak tomu casto bývá - je bída už príliš velká. Konecne najde zase nejakou práci. Ale hra se opakuje. Podruhé ho to zas hne podobne, potretí snad ješte hure a tak se postupne naucí snášet nejistotu stále lhostejneji. Nakonec se opakování stane zvykem. A tak se názor na život jinak silného cloveka uvolnuje a on se stává nástrojem tech, kterí ho využívají ke svému nekalému prospechu. Byl tak casto nezamestnaný bez vlastní viny, už nejedná o vybojování hospodárských práv, nýbrž o znicení státních, spolecenských nebo všeobecných lidských hodnot. Nebude se mu chtít už ani stávkovat a stávky mu budou lhostejné.

Tento proces jsem videl vlastníma ocima v tisíci prípadech. Cím déle jsem tu hru pozoroval, tím více rostl muj odpor k milionovému mestu, které nejprve žádostivé lidi zlákalo, aby je pak znicilo. Když prišli, patrili ješte ke svému národu, když zustali, byli pro národ ztraceni.

Také mne pohazoval život ve svetovém meste sem a tam a já jsem mohl vyzkoušet na vlastní kuži úcinky tohoto osudu a duševne je zpracovat. A videl jsem ješte jedno: rychlé strídání práce a nezamestnanosti a naopak a tím podmínené vecné kolísání mezi príjmem a výdaji na živobytí. Toto trvale nicí u mnoha lidi cit pro sporivost a rovnež pochopení pro rozumné rozvržení života. Tak si zdánlive pomalu zvyká žít blahobytne v dobrých casech a ve zlých casech hladovet. Ano, hlad nicí každý úmysl rozvrhnout si rozumne lepší výdelek na pozdejší dobu. staví. totiž pred ztrápeného cloveka neustálou fatu morganu s obrázky sytého a blahobytného života a umí vystupnovat tento sen až k takové touze, že chorobná žádostivost ukoncí jakékoli sebeovládání, jakmile to výdelek a mzda dovolí. Z toho vyplývá, že ten, kdo sotva získal práci, okamžite bez rozumu zapomene na jakékoli rozdelováni a místo toho plnými doušky užívá života. To samo o sobe vede ke zrušení týdenního rozpoctu, ponevadž zde chybí rozumné rozdelení; stací to na zacátku ješte na pet dní místo na sedm, pozdeji už jenom na tri a nakonec sotva na jeden den a na konci je vše prohýreno v první noci.

Doma je casto žena s detmi. Nekdy se i ony nakazí tímto životem, zejména když muž je k nim hodný a svým zpusobem je miluje. Pak se týdenní mzda promrhá spolecne za dva tri dny; jí se a pije dokud peníze stací a poslední dny se rovnež spolecne hladoví. Pak se žena plíží k sousedum a do okolí, neco si vypujcí, nadelá malé dluhy u hokynáre a pokouší se vydržet poslední špatné dny v týdnu. V poledne sedí všichni spolecne u hubených misek, nekdy také u misek prázdných a cekají na príští výplatu, mluví o ní a delají si plány a zatímco hladovejí, sní o príštím štestí.

Tak se seznamují už i ty nejmenší deti s temito strastmi. Špatne to koncí tehdy, jde-li muž od pocátku svou vlastní cestou a žena proti tomu vystoupí práve kvuli detem. Pak jsou hádky tím vetší, cím více se muž žene odcizuje a cím více sahá po alkoholu. Ted' je každou sobotu opilý a žena se z pudu sebezáchovy a v zájmu svých detí pere s mužem o tech pár grošu, kvuli kterým ho navíc musí uhánet vetšinou na ceste mezí továrnou a krcmou. Vrátí-li se muž sám v nedeli nebo v pondelí v noci domu opilý a brutální, v kapse ani halér, pak se casto odehrávají scény, že Buh chran. Zažil jsem to ve stovkách prípadu a z pocátku jsem byl zhnusen a rozhorcen, ale pozdeji jsem pochopil tragiku tohoto utrpení a naucil jsem se rozumet hlubším prícinám. Neštastné obeti špatných pomeru.

Skoro ješte smutnejší byly tehdy bytové pomery. Bídné byty vídenských pomocných delníku byly otresné. Desím se ješte dnes, když si vzpomenu na ubohé obytné sluje, na noclehárny a spolecné byty, na tyto temné obrazy nerádu, odporné špíny a ješte horších veci.

Co se muselo a musí jednou stát, až se z techto bídných slují vyhrne proud osvobozených otroku a prežene se pres tento nesmyslný svet a pres lidstvo samo! Nebot tento jiný svet je nesmyslný. Bezmyšlenkovite pohání veci, aniž by ve svém nedostatku instinktu i jen tušil, že dríve ci pozdeji musí osud pristoupit k odplate, jestliže si lidé osud vcas neusmírí.

Jak jsem dnes vdecen prozretelnosti, že me privedla do této školy. V ní jsem už nemohl sabotovat to, co se mi nelíbilo. Vychovala mne rychle a dukladne. Jestliže jsem si nechtel zoufat z lidí z mého tehdejšího okolí, musel jsem se naucit rozlišovat mezi jejich vnejší podstatou a životem a duvody jejich vývoje. Jen tak to bylo snesitelné a clovek nemusel klesat na mysli. Pak už nevyrustali ze všeho toho neštestí a bídy, z nerádu a vnejší zpustlosti lidé, nýbrž smutné výsledky smutných z koncu; tíha vlastního nelehkého životního boje mne pritom chránila, abych v žalostné sentimentalite nekapituloval pred zchátralými konecnými produkty tohoto vývojového procesu.

Ne, tak to chápáno být nemá.

Už tehdy jsem videl, že zde muže vést jen dvojí cesta ke zlepšení techto pomeru:

Nejhlubší pocit sociálni odpovednosti pro vybudováni lepších základu našeho budoucího vývoje a soucasne brutálni rozhodnost k vymýceni nepolepšitelných plodu tohoto zlorádu.

Tak jako príroda soustreduje svoji nejvetší pozornost nikoliv na udržováni stávajícího, nýbrž na pestování nového potomstva jako nositele druhu, tak i v lidském živote muže se jednat méne o umelé zušlechtování toho, co je špatné - což je pri založení lidí z devadesáti devíti procent nemožné - nýbrž o zajištení zdravejších cest budoucího vývoje od prvopocátku.

Už behem mého existencního boje ve Vídni mi bylo zrejmé, že sociální cinnost nikdy nemá spatrovat svou úlohu ve smešném a bezúcelném sneni o blahobytu, nýbrž v odstraneni tech zásadních nedostatku v organizaci našeho hospodárského a kulturního života, které nutne vedou ke zpustlosti jednotlivcu nebo je alespon mohou svádet na scestí.

Obtížnost postupu proti státu neprátelskému zlocinectví pomocí krajních a nejbrutálnejších prostredku spocívá v nemalé míre práve v nejistote posouzení motivu nebo prícin techto soucasných jevu.

Tato nejistota pramení z pocitu vlastní viny státu na takových tragédiích zpustlosti a ochromuje každé vážné a pevné odhodláni a protože kolísá, ochromuje uskutecnování i tech nejnutnejších opatrení sebezáchovy, která jsou pak slabá nebo polovicatá. Teprve až prijde jednou doba nezatížená stínem pocitu vlastní viny, dostane se jí klidu a zároven vnitrní síly k brutálnímu a bezohlednému vyrezáni divokých výhonku a k odstranení plevele.

Ponevadž rakouský stát témer neznal sociální soudnictví a zákonodárství, bila do ocí jeho slabost také pri potírání dokonce i tech velmi špatných nešvaru.

Nevím, co me v té dobe nejvíce desilo: hospodárská bída mých tehdejších druhu, mravní a morální otrlost nebo nízká úroven jejich duševní kultury.

Jak casto neupadá náš strední stav do morálního rozhorcení, slyší-li z úst nejakého bedného tuláka výrok, že je mu jedno, zda je Nemec ci ne, že se cítí všude stejne, jen když má potrebné živobytí. Jinak si ale na tento nedostatek národní hrdosti velmi stežují a vyjadrují silnou nechut k podobnému smýšlení.

Kolik lidí si však kdy položilo otázku, co je vlastne prícinou jejich lepšího smyšlení?

Kolikpak lidí chápe obrovský pocet jednotlivých vzpomínek na velikost vlasti a národa ve všech oblastech kulturního a umeleckého života, které jim zprostredkují jako hromadný prožitek pojem oprávnenou hrdost nad tím, že smejí být príslušníky tak Bohem nadaného národa?

Kolik jich chápe jak moc je tato vlastenecká hrdost závislá práve na znalostech o velikosti národa ve všech techto oblastech.

Premýšlejí vubec naše meštanské kruhy o tom, v jak smešne malém rozsahu je tento predpoklad k vlastenecké hrdosti zprostredkováván lidu?

Nevymlouvejme se na to, že "v jiných zemích to také není jiné", a delník se tam "prece" hlásí ke svému národu. I kdyby tomu tak bylo, nemohlo by to posloužit jako omluva vlastního opomenuti. Ale není tomu tak. Nebot to, co oznacujeme jako "šovinistickou" výchovu napr. francouzského národa, není prece nic jiného než prílišné vyzdvihování velikosti Francie ve všech oblastech kultury nebo civilizace, jak praví Francouz. Mladý Francouz není totiž vychováván k objektivite, nýbrž k nejsubjektivnejšímu názoru, který si lze predstavit, co do politické nebo kulturní velikosti jeho vlasti.

Tato výchova se bude muset pritom vždy omezovat na všeobecná, velká témata, která - bude-li to nutné - se budou muset neustále opakovat a vštepovat do pameti a smýšlení národa.

Ted' ale se u nás dopouštíme hríchu negativního opomíjeni, navíc skutecného nicení i toho mála, co jedinec naštestí má, tj. navštevovat školu. Krysy politické otravy našeho národa vyžírají ješte i to málo ze srdcí a vzpomínek širokých mas, pokud už bída a neštestí nevykonaly své.

Predstavme si následující vec:

Ve sklepním byte, sestávajícím ze dvou místností, bydlí sedmiclenná delnická rodina. Mezi peti detmi je také chlapec rekneme tríletý. Je to vek, ve kterém si díte zacíná uvedomovat první dojmy. U nadaných lidí nalézáme stopy vzpomínek z této doby ješte ve vysokém veku. Už jen tesný a preplnený prostor nevede k príznivým vztahum. Hádky vznikají casto už jen z tohoto duvodu. Nebot lid‚ tu nežiji spolu, nýbrž namackáni na sobe. Každý i ten nejmenší konflikt, který se v prostorném byte srovná sám o sobe možnosti vzájemného odstupu, vede zde k neustálým odporným hádkám. U detí je to ješte snesitelné, hádají se prece v takových situacích neustále a rychle a dukladne to zase mezi sebou zapomenou. Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodici a to témer každý den a nevybíravou formou, pak se musí, i když pomalu, dostavit posléze výsledky takové názorné výuky deti. Jaké ty výsledky jsou, si dokáže predstavit jen ten, kdo toto prostredí zná. Vzájemné spory jsou doprovázeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týrání matky. v šesti letech tuší malý politováníhodný hoch veci, ze kterých má dospelý hruzu. Morálne priotráven, telesne podvyživen, ubohou hlavicku zavšivenou - tak chodí malý státní obcan do národní školy. To, že se s bídou dostane ke ctení a psaní, je také pomerne všechno. O tom, že by se ucil doma, nemuže byt reci. Naopak. Matka a otec mluví - a to pred detmi - o uciteli a škole zpusobem, který nelze reprodukovat. Zato jsou spíše ochotni prehnout svého potomka pres koleno a privést ho k rozumu. Co všechno malý chlapec jinak ješte doma slyší, nevede k posílení úcty k lidem. Na lidstvu nezustane nic dobrého, všechny instituce jsou napadány, pocínaje ucitelem a konce hlavou státu. Lhostejno, zda jde o náboženství ci konfesi (vyznání), o morálku, o stát nebo o spolecnost, všem se sproste nadává a na vše se hází bláto nejoplzlejším zpusobem. Když ted mladý hoch ve ctrnácti opouští školu, je težké rozhodnout, co je na nem horší: neuveritelná hloupost, nedostatek skutecných znalostí a dovedností, nebo sžíravá drzost jeho vystupováni spojená s nemorálností už v tomto veku, až cloveku vstávají vlasy hruzou.

Jaké postavení ale muže tento clovek zaujmout v živote, do kterého se chystá vstoupit? Nic mu už není svaté, nic velkého nepoznal a naopak tuší a zná nížiny života. Z tríletého dítete se stal patnáctiletý opovrhovac jakoukoli autoritou. Nic krome špíny a nerádu mladý clovek ješte nepoznal. Nic, co by mu mohlo dát podnet k vyššímu nadšení.

Ale ted teprve vstupuje do vysoké školy tohoto bytí. Ted zacíná žit stejný život, který prijímal od otce ve svém detství Lajdá se, chodí domu buhví kdy, dokonce tluce tu zhroucenou bytost, která byla kdysi jeho matkou, rouhá se proti Bohu a svetu, až je konecne z jakéhokoli duvodu odsouzen a umísten do vezeni pro mladistvé. Tam dostane konecnou vybroušenost.

Náš milý meštanský svet je ale zcela udiven nedostatecností "národního nadšení" tohoto mladého "státního obcana". Tento svet vidí, jak se do lidu denne lijí vedra jedu v divadle, v kine, v brakové literature a v bulvárním tisku a diví se pak malému "mravnímu obsahu", "národní lhostejnosti" lidových mas. Jako by filmový kýc, bulvární tisk a podobné mohly dát základy poznání velikosti vlasti. Nehlede už vubec na predchozí výchovu. Co jsem dríve nikdy netušil, naucil jsem se tehdy rychle a dukladne chápat:

Otázka "nacionalizace" národa je v prvé rade otázkou vytvoreni zdravých sociálních pomeru jako zakladu nových výchovných možnosti jedince. Nebot jen ten, kdo pozná výchovou a ve škole kulturní, hospodárskou, ale predevším politickou velikost své vlasti, je schopen získat a také získá onu vnitrní hrdost, že smi být príslušníkem takového národa. A bojovat mohu jen za to, co ctím, a ctít mohu jen to, co alespon znám.

Jakmile se ve mne probudil zájem o sociální otázku, zacal jsem ji velmi dukladne studovat. Byl to nový, dosud nepoznaný svet, který se mi tak otevíral.

V letech 1909 a 1910 se zmenila také moje vlastní situace natolik, ze jsem už nemusel vydelávat na chléb jako pomocný delník. Pracoval jsem už tehdy samostatne jako drobný kreslír a akvarelista. Bylo to velmi horké co se týce výdelku - sotva to stacilo k životu, zato to bylo dobré pro moje zvolené povolání. Také už jsem nebyl vecer po príchodu z práce k smrti unaven, neschopný podívat se do knihy a neusnout. Moje nynejší práce probíhala paralelne s mým budoucím povoláním. Byl jsem svým pánem, mohl si svuj cas podstatne lépe rozdelit, než to bylo možné v minulosti. Maloval jsem, abych si vydelal na živobytí a ucil jsem se pro radost.

Tak mi bylo také umožneno, abych získal ke svému názornému vyucování nutné teoretické doplnení. Studoval jsem pomerne všechno, co jsem mohl nalézt v knihách k celé této tématice a zahloubal jsem se také do vlastních myšlenek.

Myslím, že mne mé okolí považovalo tehdy za podivína. Že jsem byl pritom oddán své lásce ke stavebnímu umení, bylo prirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou umeni, zabývat se jí za techto okolností nebylo pro mne "prací", ale nejvetším štestím. Mohl jsem císt nebo kreslit dlouho do noci, unaven jsem nebyl nikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi muj krásný sen nekdy stane skutecností, i když po mnoha letech. Byl jsem pevne presvedcen, že se stanu jednou renomovaným stavitelem.

Že jsem mel mimochodem maximální z jem o vše, co souviselo s politikou, se mi nezdálo príliš významné. Naopak! V mých ocích to byla nejsamozrejmejší povinnost každého myslícího cloveka vubec. Kdo pro to nemel pochopení, ztratil právo cokoli kritizovat a na cokoli si stežovat.

Také o politice jsem hodne cetl a ucil se. Samozrejme že "ctením" myslím neco jiného než velký prumer naší tzv. "inteligence". Znám lidi, kterí nekonecne mnoho "ctou, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a presto je nemohu nazvat "sectelými". Mají ovšem velké množství "vedení', ale jejich mozek není sto provádet trídení a registraturu tohoto vstrebaného materiálu. Chybí jim umení oddelit v knize cenné od bezcenného. To prvé si pak uložit v hlave navždy, to druhé pokud možno vubec nevidet, ale každopádne to nevlácet s sebou. Ctení není prece samoúcelné, nýbrž je to prostredek práve k tomuto. Má v prvé rade pomáhat naplnit rámec, který je dán každému jeho nadáním a schopnostmi, má tedy dodat nástroje a materiály, které clovek potrebuje ke svému životnímu povolání, a je zcela lhostejno, zda toto slouží jen primitivnímu výdelku, nebo predstavuje uspokojení vyššího urcení, v druhé rade ale má zprostredkovat všeobecný obraz sveta. V obou prípadech je však nutné, aby bylo poradí knih predáváno pameti k uchování. Kniha dostává ve všeobecném obrazu sveta své místo jako kamínek mozaiky a tím pomáhá utváret tento obraz v ctenárove hlave. Jinak vzniká divoký zmatek naucených vecí, které jsou bezcenné a které na druhé strane posilují ješitnost jejich neštastného majitele. Nebot ten se skutecne vážne domnívá, že vzdelaný rozumí životu a má znalosti, zatím se ale s každým novým prírustkem "vzdelání" tohoto druhu vpravde svetu stále více odcizuje, až skoncí bud v sanatoriu, nebo jako "politik" v parlamentu.

Nikdy se takové hlave nepodarí vybrat ze zmeti svých "vedomostí" to, co je práve v dané chvíli potreba, protože jeho duševní balast není usporádán do linií života, ale do poradí knih, jak je cetl a jak má jejich obsah v hlave. Kdyby ho osud ve svých požadavcích v každodenním živote upamatovával vždy na správné použití kdysi precteného, musel by také uvést název knihy a císlo stránky, protože by chudák ani za celou vecnost nenašel to správné. Protože to ale osud nedelá, dostávají se tito vševedi v každé kritické hodine do nejhroznejších rozpaku, hledají krecovite analogické prípady a seženou prirozene s naprostou jistotou špatné recepty.

Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich ucených vládních heroju na nejvyšších místech jinak, než že bychom u nich predpokládali místo patologického založení darebáckou podlost.

Ale kdo ovládá umení správného ctení, toho cit pri studiu každé knihy, každého casopisu nebo brožury okamžite upozorní na to, co by si podle svého mínení mel trvale zapamatovat, protože je to bud úcelné anebo to stoji za zapamatování. A také to, co tímto zpusobem získáme, tj. smysluplné zarazeni do stávajícího obrazu, aby bylo možné mít predstavu o té ci oné veci, obraz bud opraví nebo doplní, tedy zvýší správnost nebo zretelnost téhož. Jestliže život položí najednou nejakou otázku k prezkoušení ci zodpovezení, tak u tohoto druhu ctenáru pamet okamžite s hne po merítku už existujícího názorného obrazu a vybere z nej jednotlivé príspevky týkající se této otázky, nashromáždené za desetiletí, predloží ji rozumu k prezkoušení a k novému zaujetí stanoviska, dokud otázka není vysvetlena a zodpovezena. Jen tak má cetba smysl a úcel.

Napríklad recník, který nepredkládá svému rozumu nutné podklady tímto zpusobem, nebude nikdy sto zastávat rádne svuj názor proti odporu, i kdyby tisíckrát hlásal pravdu nebo skutecnosti. V každé diskusi ho pamet nechá bezohledne na holickách. Nenajde ani zduvodnení pro posílení svých názoru ani duvody k vyvrácení názoru protivníka. Pokud se pritom jedná v první rade pouze o osobní blamáž recníka, ješte to jde, špatné je to ale, když osud povolá takové vševedy a nic neumející lidi k rízení státu.

Snažil jsem se od raného mládí správne císt. V tom me štastným zpusobem podporovaly pamet a rozum. Z toho hlediska byla pro mne plodná a cenná zvlášte vídenská doba. Zkušenosti z denního života byly podnetem k stále novému studiu nejruznejších problému. To, že jsem byl nakonec schopen zduvodnovat skutecnost teoreticky a konfrontovat teorii se skutecností, me uchránilo od toho, že jsem se neudusil teorii ani nesklouznul do plytkosti pri zkoumání skutecnosti.

Urcujícími a podnetnými pro dukladné teoretické studium byly v této dobe nejduležitejší dve otázky. Krome otázky sociální tu byla otázka zkušeností z každodenního života.

O sociální demokracii jsem vedel ve svém mládí pramálo a hodne nesprávného. Vnitrne me tešilo, že bojovala za všeobecné a tajné volební právo. Muj rozum mi prece ríkal už tehdy, že to povede nutne k oslabení mnou tolik nenávidené habsburské vlády. Byl jsem presvedcen, že dunajský stát je neudržitelný, ledaže by se obetovalo nemectví. Ale i sama cena pomalé slavizace nemeckého živlu by ješte negarantovala skutecne životaschopnou ríši, ponevadž státotvorná síla Slovanstva byla hodnocena jako velmi pochybná. Vítal jsem každý vývoj, který by vedl ke zhroucení tohoto nemožného státu, který odsuzoval k smrti nemectví v podobe 10 milionu Nemcu. Cím více zmatení jazyku rozežíralo a trhalo na kusy i parlament, tím více se blížila hodina osvobození milého nemecko-rakouského národa. Jen tak mohlo nastat opet pripojení ke staré materské zemi. Tato cinnost sociální demokracie mi nebyla nesympatická. To, že usilovala - stejne jako moje tehdejší nevinná a ješte dost hloupá mysl - o zlepšen životních podmínek delníku, mluvilo spíše pro ni než proti ni. Co mne nejvíce odrazovalo, byl její neprátelský postoj k boji o zachování nemectví, to ubohé ucházení se o prízen slovanských "soudruhu", kterí tyto námluvy prijímali, pokud byly spojeny s praktickými ústupky. Jinak se drželi nafoukane zpátky, dávajíce takto doterným žebrákum zaslouženou odmenu.

A tak mi bylo v sedmnácti letech slovo "marxismus" ješte málo známé, zatímco pojmy "sociální demokracie" a "socialismus" se mi jevily jako identické. Bylo potreba také zde nejdríve rány osudu aby se mi otevrely oci vzhledem k tomuto nehoráznému podvodu národu.

Seznámil-li jsem se až dosud se sociálnedemokratickou stranou jako divák pri nekterých masových demonstracích - aniž bych byl i jen málo zasvecen do mentality jejich prívržencu ci dokonce do podstaty jejich ucení - soucasne jsem byl v kontaktu s produkty jejich výchovy a "svetového názoru". A to, co by se událo snad až po desetiletích, jsem pochopil behem nekolika mesícu: smysl morové nákazy krácející pod maskou sociální pocestnosti a lásky k bližnímu, od které je treba rychle svet osvobodit, protože jinak by snadno mohl být zbaven lidstva.

Moje první setkání se sociální demokracií se uskutecnilo na stavbe. Už na zacátku to nebylo moc potešující. Moje oblecení bylo ješte jakžtakž v porádku, moje rec vybraná a mé chování zdrženlivé. Mel jsem se svým údelem ješte tolik práce, že jsem se o své okolí mohl starat jen málo. Hledal jsem jen práci, abych neumrel hlady a mohl se alespon pomalu vzdelávat. Snad bych se o své okolí nestaral vubec, kdyby se neprihodila už tretího nebo ctvrtého dne událost, která mne okamžite prinutila zaujmout stanovisko. Byl jsem vyzván, abych vstoupil do odborové organizace.

Moje znalosti odboru se tehdy ješte rovnaly nule. Ani úcelnost, ani bezúcelnost jejich existence bych nemohl tehdy dokázat. Ponevadž mi vysvetlovali že vstoupit musím, odmítl jsem. Zduvodnil jsem to tím, že veci nerozumím a že se nedám vubec k nicemu nutit. Snad to první bylo prícinou, že me hned nepropustili. Snad doufali, že mne za pár dní obrátí a zkrotí. Každopádne se porádne mýlili. Za ctrnáct dnu už jsem se stát clenem nemohl, i kdybych byl chtel. v techto ctrnácti dnech jsem poznal své okolí blíže, takže me žádná moc sveta nemohla primet ke vstupu do organizace, jejíž nositelé se mi mezitím objevili v nepríznivém svetle.

První dny jsem se zlobil. V poledne šla jedna cást do nejbližší restaurace, zatímco druhá zustala na staveništi a pojídala svuj vetšinou velmi chudý obed. Vetšinou to byli ženatí muži, jimž ženy prinesly v ubohém nádobí polední polévku. Koncem týdne jich bylo stále víc. Proc, to jsem pochopil pozdeji. Tak se politizovalo.

Nekde stranou jsem vypil svou láhev mléka a snedl kousek chleba, studoval jsem opatrne své nové okolí, nebo jsem premýšlel o svém bedném osudu. Presto jsem slyšel víc než dost, také se mi zdálo, že se ke mne úmyslne priblížili, aby me podnítili k vyjádrení stanoviska. To, co jsem uslyšel, bylo každopádne toho druhu, že jsem se krajne rozcílil. Všechno se tu odmítalo: národ, jako vynález "kapitalistických" tríd - jak casto jsem tam musel vyslechnout to slovo "vlast jako nástroj buržoazie k vykoristování delnictva", autorita zákona jako prostredek k utlacování proletariátu, škola jako instituce k výchove otrockého materiálu, ale také otrokáru, ci konfese jako prostredek k ohlupování lidu urceného k vykoristování, morálka jako znamení hloupé beráncí trpelivosti atd. Nebylo tu ale vubec nic, co by nezatáhli do príšerne hlubokého bláta.

Nejprve jsem zkoušel mlcet. Pak už to nešlo. Zaujal jsem stanovisko a zacal jsem odporovat. Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadejné, pokud nemám alespon urcité znalosti bodu, o které jsme se preli. Tak jsem zacal pátrat v pramenech, ze kterých oni cerpali svou domnelou moudrost: Na rade byly kniha za knihou, brožura za brožurou.

Na stavbe ted bylo casto živo. Prel jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe informován o jejich vedomostech než mojí protivníci sami. Až jednoho dne byl použít prostredek, který ovšem nejsnáze vítezí nad rozumem: teror a násilí. Nekolik protivníku mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že me shodí z lešení. Ponevadž jsem byl sám a odpor byl beznadejný, dal jsem prednost první rade.

Šel jsem naplnen odporem a zároven tak uchvácen, že jsem nemohl nechat vec jen tak. Ne, po vzedmutí prvního rozhorceni zvítezila opet tvrdohlavost. Byl jsem pevne rozhodnut jit prece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutí me posilovala nouze, která mne po nekolika týdnech, když jsem utratil svoji ušetrenou nepatrnou mzdu, pojala opet do své nemilosrdné náruce. Musel jsem chte nechte. A hra zacala zase od zacátku, aby skoncila podobne jako predtím. Tehdy jsem zápasil ve svém nitru: Jsou ti lidé ješte hodni být príslušníky velkého národa?

Palcivá otázka: Bude-li zodpovezena kladne, nestojí boj o národ za námahu a obeti, které mají prinést ti nejlepší pro takové vyvrhely. Jestliže odpoved' zní "ne", pak už je v našem národe lidí.

S neklidnou sklícenosti jsem videl ve dnech hloubání a premyšlení jak narustá masa tech, kterí už nepatrí ke svému národu, až se z nich stává hrozivá armáda.

Se zvláštními pocity jsem jednoho dne zíral na nekonecné zástupy vídenských delníku na masové demonstraci. Stál jsem tam skoro dve hodiny a se zadrženým dechem jsem pozoroval obrovského lidského draka, který se pomalu valil kolem. S úzkostlivou stísneností jsem konecne opustil námestí a šel domu. Cestou jsem spatril v trafice "Delnické noviny", ústrední orgán staré rakouské sociální demokracie. V jedné laciné lidové kavárne, kam jsem casto chodil císt noviny, ležely také, já jsem se dosud nemohl primet dívat se do tech ubohých novin déle než dve minuty. Jejich tón na mne pusobil jako duševní jed. Pod deprimujícím dojmem demonstrace mne vnitrní hlas pohánel, abych si tyto noviny jednou koupil a dukladne je procetl. Vecer jsem si je obstaral, pricemž jsem premáhal prudký vnitrní hnev nad tím koncentrovaným roztokem lži. Nyní jsem každodenní cetbou tohoto sociálne demokratického tisku studoval vnitrní podstatu techto myšlenkových pochodu lépe než z celé teoretické literatury. Jaký to rozdíl mezi teoretickou literaturou s jejími typickými frázemi o svobode, kráse a dustojnosti, mezi zavádejícími, zdánlive nejhlubšími pravdami vyjadrujícími se hrou slov a odpornou humánní morálkou - to vše napsáno s železným celem prorocké jistoty - a mezi brutálním, žádné podlosti se neštítícím denním tiskem, pracujícím s pomluvami a dosahujícím opravdu nebezpecné prolhanosti, tiskem, který hlásá spásu‚ uceni nového lidství! Jedno je urceno hloupým hejlum ze stredních a prirozene také z vyšších vrstev inteligence, to druhé je urceno masám.

Pro mne znamenalo zahloubání se do literatury a tisku tohoto uceni znovunalezení mého národa. Co pro mne bylo nejprve neprekonatelnou propastí, nyní melo být podnetem vrelé lásky jako nikdy dríve.

Jen blázen dokáže zatracovat obet, zná-li obrovskou práci, jež byla vynaložena na otrávení této obeti. Cím více jsem se v dalších letech osamostatnoval, tím více se mi s rostoucí vzdáleností darilo nacházet vnitrní príciny sociálnedemokratických úspechu. Též jsem chápal význam brutálního požadavku: jen rudé noviny, navštevovat jen rudá shromáždení, císt rudé knížky atd. S plastickou jasností jsem mel pred ocima vynucený výsledek tohoto nesnášenlivého ucení.

Psychika širokých mas není prístupná polovicatosti a slabosti.

Podobne jako žena, jejíž duševní pocity jsou méne urcovány duvody abstraktního rozumu než nedefinovatelnou cituplnou touhu po další síle a která se proto radeji skloní pred silným, než aby ovládala slabocha. Davy milují také více vládce než prosebníka a vnitrne je uspokojuje ucení, které vedle sebe netrpí žádné jiné než to, které schválí liberální svoboda, neví vetšinou, co si s ní má pocít a cítí se dokonce trochu opušteny‚. Nestydatost duševního terorismu si uvedomuje jen málo, podobne jako poburující zneužívání lidské svobody a vubec netuší vnitrní nesmyslnost celého ucení. Vidi jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevedomých výroku a pred tou se nakonec vždy skloní.

Bude-li sociální demokracie konfrontována s ucením pravdivejším, ale stejne brutálne realizovaným, toto uceni, i když po težkém boji, zvítezí.

Pochopil jsem hanebný duševní teror, kterým pusobí toto hnutí zejména na meštanstvo, které morálne ani fyzicky nezvládá takové útoky. Pusobí tak, že na znamení spustí bubnovou palbu Iží a pomluv proti nepríteli, který se jeví nejnebezpecnejší, a to tak dlouho, dokud napadeny neztratí nervy. A jen aby už zase byl klid, je než videný obetován.

Avšak klid ti bláhovci stejne mít nebudou. Hra zacíná znovu a opakuje se tak casto, dokud se strach z divokého psa nezmení v sugestivní ochromeni.

Ponevadž sociální demokracie zná z vlastní zkušenosti cenu víry, útocí proti tem, v jejichž bytosti vetrí neco z této zvláštní látky. A naopak chválí každého slabocha z druhé strany, tu opatrne, tu hlasiteji podle poznaných nebo domnelých duševních kvalit.

Méne se bojí bezmocného, slabého génia, než silné povahy, byt skromného ducha.

Nejnaléhaveji doporucují slabochy na duchu zároven se slabochy fyzickými.

Umí vzbudit zdání, jako by se jen tímto zpusobem udržel klid a zatím chytre a opatrne, ale presto pevne získává jednu pozici za druhou, tu tichým vydíráním, tu skutecnou krádeží v okamžicích, kdy je obecná pozornost upoutána jinde a verejnost bud nechce být rušena, anebo považuje záležitost za tak nepatrnou, že kvuli ní nechce vzbudit pozornost a podráždit zlého protivníka.

Je to taktika, které kalkuluje se všemi lidskými slabostmi, která musí skoro matematicky vést k úspechu, pokud se ale i protivník nenaucí bojovat proti jedu zase jedem. Slabším povahám je treba ríci, že se tu jedná o bytí a nebytí. Neméne pochopitelný byl pro mne význam fyzického teroru proti jednotlivci, proti mase. I zde je presná kalkulace psychologického úcinku. Teror na pracovišti, v továrne, ve schuzovním lokále a pri masové demonstraci je provázen úspechem stále casteji, pokud proti nemu nevystoupí stejne velký teror.

Pak ovšem strana zacne naríkat, strašne kricet a volá o pomoc presto, že odjakživa pohrdá státní autoritou, bude se ji s krikem dovolávat, aby vetšinou dosáhla za všeobecného zmatku skutecného cíle - totiž najít vyššího úredníka - troubu, který v hloupé nadeji, že si nakloní pro pozdejší dobu obávaného protivníka, jí pomuže zdolat odpurce tohoto svetového moru.

Jaký dojem zanechá takový úspech v myšlení širokých mas, prívržencu i protivníku, posoudí jen ten, kdo zná duši lidu ne z knih, nýbrž ze života. Nebot zatímco dosažené vítezství bude v radách stoupencu chápáno jako triumf práva ve vlastní veci, poražený protivník si vetšinou zoufá i nad zdarem dalšího odporu vubec.

Cím více jsem poznával metody fyzického teroru, tím více jsem odprošoval ty statisíce, které mu podlehly.

Dekuji co nejvroucneji svému tehdy strastiplnému období, že mi vrátilo muj národ, že jsem se naucil rozlišovat obeti od svudcu. Nebot jinak než obetmi výsledky tohoto svádení lidí nazvat nelze. Když jsem se snažil vykreslit v nekolika obrazech ze života "nejnižší" vrstvy, nebylo by to úplné bez zjištení, že i v techto hloubkách jsem našel také svetla: mimorádnou obetavost, nejvernejší kamarádství, obzvláštní nenárocnost a zdrženlivou skromnost, zvlášte pokud šlo o tehdy starší delnictvo. Prestože se tyto ctnosti ztrácely u mladé generace stále víc a zejména vlivem velkomesta, byli i zde mnozí, kterí meli naprosto zdravou krev a zvítezili nad sprostými nicemnostmi života. Když pak tito lidé, casto dobrosrdecní a sporádaní, vstoupili ve své politické cinnosti do rad smrtelných neprátel našeho národa a pomohli jim sevrít rady, bylo to jen proto, že nepochopili a ani nemohli pochopit podlost nového uceni, že se nikdo nesnažil postarat se o ne a že sociální pomery byly v posledku silnejší než všechna vule, která snad i smerovala k opaku. Nouze, které jednoho dne tak ci onak propadli, je zahnala nakonec do tábora sociální demokracie.

Ponevadž se meštanstvo nescetnekrát nejnešikovneji a nejnemorálnejším zpusobem postavilo dokonce i proti všeobecne lidským a oprávneným požadavkum, aniž dosáhlo z tohoto postoje jakéhokoliv užitku, ba aniž užitku vubec ocekávat mohlo, byl i ten nejslušnejší delník z odborové organizace vehnán do politické cinnosti.

Odpor delníku, kterí jiste byli zpocátku nepráteli sociálne demokratické strany, byl zlomen casto nejnesmyslnejším zpusobem, když meštanské strany nepristoupily na žádný jejich sociální požadavek. Proste tupé odmítání všech pokusu o zlepšení pracovních pomeru, ochranných zarízení u stroju, zákaz detské práce a ochrana žen alespon v tech mesících, kdy nosily pod srdcem príštího soukmenovce - to vše dopomohlo sociální demokracii, která se s povdekem chytá každého žalostného prípadu, jak vehnat masy do svých sítí. Nikdy nemuže naše politické meštanstvo své hríchy odcinit. Svým odporem proti každému pokusu o odstranení sociálních nešvaru rozsévalo nenávist a zdánlive ospravedlnovalo tvrzeni úhlavního neprítele národa, že jenom sociálnedemokratická strana zastupuje zájmy lidu.

Meštanstvo tak vytvorilo v první rade morální zduvodnení faktické existence odboru, tedy organizace, která odjakživa byla nejvetším náhoncím politické strany.

V mých vídenských ucnovských letech jsem byl nucen zaujmout chte nechte stanovisko k otázce odboru. Ponevadž jsem odbory považoval za neoddelitelnou soucást sociálnedemokratické strany, bylo moje rozhodnutí rychlé - a nesprávné. Samozrejme jsem je docela zamítl. Také v této tak nesmírne duležité otázce mne naucil sám osud. Výsledkem byla zásadní revize mého prvního úsudku. Ve dvaceti jsem se naucil rozlišovat mezi odbory jako prostredkem k obrane všeobecných sociálních práv pracujících k vybojování lepších životních podmínek a mezi odbory jako nástroje strany v politickém trídním boji.

To, že sociální demokracie chápala enormní význam odboru, ji zajistilo nástroj a úspech. Meštanstvo to nechápalo a to ho stálo politické postavení. Domnívalo se, že svým "odmítáním" udelá konec logickému vývoji. Aby tento vývoj nakonec ve skutecnosti vehnalo na nelogické cesty. Nebot to, že odborové hnutí je vlastne neprátelské vlasti, je nesmysl a navíc nepravda. Správný je spíše opak. Je-li odborárská cinnost zamerena na zlepšení postavení toho stavu, který patri k základním pilírum národa, nepusobí neprátelsky vuci vlasti a státu, nýbrž pusobí "národne" v nejlepším smyslu tohoto slova. Pomáhá vytváret sociální predpoklady, bez nichž není myslitelná všeobecná národní výchova. Získává tak nejvetší zásluhu, nebot odstranuje sociální nádory a tím se dostává na kobylku i duševním a telesným puvodcum nemoci a prispívá tak ke všeobecnému zdraví národa.

Otázka jejich nutnosti je tedy vskutku zbytecná.

Pokud jsou mezi zamestnavateli lidé s nízkým sociálním cítením nebo dokonce lidé bez citu pro právo a spravedlnost, je nejen právem, ale i povinností jejich zamestnancu, kterí jsou prece soucástí našeho národa, chránit obecné zájmy proti hrabivosti nebo nerozumu jednotlivce, nebot národním zájmem je zachováni vernosti a víry v jeden národní organismus stejne jako zachováni zdraví lidu.

Oboji je težce ohroženo nezodpovednými podnikateli, kterí se necítí být cleny národního spolecenství. Z jejich špatné cinnosti a hrabivosti vyrustají velké škody do budoucna.

Odstranit príciny takového vývoje znamená získat si zásluhu o národ a nikoliv naopak. Neríkejme pritom, že je na každém jednotlivci, aby vyvodil dusledky z faktického ci domnelého bezpráví, jemu ucineného. Nikoliv! To je klam a je treba v tom videt pokus o odvedení pozornosti. Bud'to je odstranení špatných asociálních postupu v národním zájmu, nebo nikoliv. Jestliže ano, musíme s nimi bojovat takovými zbranemi, které mají nadeji na úspech. Jednotlivý delník není ale nikdy schopen prosadit se proti moci velkého podnikatele, nebot se tu nemuže jednat o otázku vítezství vyššího práva - jelikož uznáním tohoto práva by se spor pro nedostatek jakékoli príciny nekonal -jedná se o otázku vítezství vetší moci. v jiném prípade by právní cíteni samo ukoncilo cestným zpusobem spor, nebo lépe receno, nikdy by nemohlo ke sporu dojít.

Ne, jestliže asociální nebo nedustojné jednání s lidmi vyzývá k odporu, potom muže být tento boj, pokud nejsou za úcelem odstraneni techto sporu vytvoreny zákonné soudní instituce, rozhodnut pouze vetší mocí. Potom je ale samozrejmé, že proti jednotlivému subjektu, jímž je koncentrovaná síla podniku, musí vystoupit jako jednotlivý subjekt souhrnný pocet zamestnancu, jinak by již od pocátku nemeli žádnou šanci.

Tak muže odborová organizace prispet k posílení sociální myšlenky v každodenní praxi a tím i k odstraneni prícin, které stále dávají podnet k nespokojenosti a stížnostem.

Že tomu tak není, je pripisováno z velké cásti na úcet tech, kterí kladli prekážky každé zákonné regulaci sociálních nedostatku nebo ji svým politickým vlivem zamezili.

Tou merou, jak politické meštanstvo nechápalo, nebo spíš nechtelo chápat význam odborové organizace a stavelo se na odpor proti ní, ujala se jí sociální demokracie. Vytvorila tím predvídave pevný, podklad, který se osvedcil už nekolikrát v kritických hodinách jako její poslední opora. Sociální demokracie nikdy nepomýšlela na zachováni puvodní úlohy profesního hnutí. Ne, na to ovšem nikdy nemyslela.

Za nekolik desítek let se pod zkušenou rukou stal z pomocného prostredku obrany sociálních lidských práv nástroj k rozbiti národního hospodárství. Zájmy delníku jim v tom ani v nejmenším nebránily. Nebot i politicky poskytuje použití hospodárských nátlakových prostredku možnost kdykoli vydírat, pokud existuje nesvedomitost na strane jedné a hloupá beráncí trpelivost na strane druhé. To je neco, co v tomto prípade platí na obou stranách.

Už na prelomu století prestalo odborové hnutí dávno sloužit svému puvodnímu úkolu. Rok od roku se tato organizace dostávala stale více do zacarovaného kruhu politiky sociální demokracie, aby nakonec byla použita jako beranidlo trídního boje. Celému s námahou vybudovanému hospodárskému telesu mela privodit pád tím, že mu podkope základové zdi a poté by stejný osud ocekával i stát. Zastupování všech duležitých potreb delnictva postupne prestávalo hrát roli, až nakonec politický duvtip usoudil, že je nežádoucí odstranovat sociální a kulturní bídu širokých mas, protože pak vznik nebezpecí, že po uspokojení svých prání už nebudou moci být používány jakožto bojové oddíly, které bez odporu plní cizí vuli.

Vudci trídního boje nakonec proste jakékoliv blahodárné sociální zlepšení co nejrozhodneji odmítali a nejen to: postavili se rozhodne proti nemu. O zduvodnení tohoto zdánlive nepochopitelného chování se nemuseli nikdy obávat. Tím, že se požadavky neustále stupnovaly, byla možnost jejich splnení mizivá a masám se mohlo vždy namluvit, že se jedná o dábelský pokus oslabit údernou sílu delnictva, ci ochromit ji jakýmsi smešným plnením jeho nejsvetejších práv. Nedivme se úspechu, vždyt masa mela jen nepatrnou schopnost myslet.

V meštanském tábore panovalo rozhorcení nad tak zrejmou prolhaností sociálnedemokratické‚ taktiky, ale nevyvodily se z toho ani nejmenší závery pro nejakou smernici postupu vlastního jednání. Práve obava sociální demokracie z jakéhokoliv skutecného pozvednutí delnictva z hloubi jeho dosavadní kulturní a sociální bídy by musela vést k co nejvetšímu úsilí v tomto smeru, aby se postupne vyrazil nástroj z rukou vudcu trídního boje. To se však nestalo. Místo toho, aby sami zaútocili na protivníkovo postaveni, nechali se tlacit a strkat sem a tam až nakonec sáhli ke zcela nedostatecné výpomoci, která zustala neúcinná, protože prišla pozde, a jelikož byla bezvýznamná, dala se i lehko odmítnout. Tak zustalo vpravde vše pri starém, jen nespokojenost byla vetší než predtím.

Jako hrozivý mrak visely už tehdy "svobodné odbory" nad politickým horizontem a nad životem jednotlivcu. Byly jedním z nejstrašnejších nástroju teroru proti bezpecnosti a nezávislosti národního hospodárství, proti stabilite státu a osobní svobode.

Byly to odbory, které udelaly z pojmu demokracie odpornou a smešnou frázi, nesmrtelne zhanobily svobodu a bratrství vetou "nechceš-li být soudruhem, tak ti lebku rozbijem". Tak jsem tehdy poznal tyto "prátele" lidstva. Behem let se muj názor na ne rozšíril a prohloubil, menit jsem ho nemusel. Cím více jsem nahlížel do vnejší podoby sociální demokracie, tím vetší byla má touha postihnout vnitrní jádro tohoto ucení.

Oficiální stranická literatura mi v tom mohla jen málo pomoci. Co se tyk hospodárských otázek, je nesprávná ve svých tvrzeních a dukazech, pokud pojednává o politických cílech, je prolhaná. K tomu všemu jsem se cítil vnitrne zhnusen, zvlášte novejším rabulistickým zpusobem vyjadrování a zpusobem výkladu. S obrovským množstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsou sestavovány vety rádoby duchaplné lec nesmyslné. Jen dekadence naši velkomestské bohémy se muže cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z hnoje tohoto literárního dadaismu "vnitrní prožitek", podporována pritom príslovecnou skromností cásti našeho lidu, který v tom, co je mu nejméne srozumitelné, vetrí o to hlubší moudrost.

Avšak když jsem zvažoval teoretické nepravdy a nesmysly tohoto uceni se skutecnosti tohoto jevu, dostával jsem postupne jasný obraz jeho vnitrních zámeru. V takových hodinách se mne zmocnovaly smutné predtuchy a zlý strach. videl jsem pred sebou ucení sestávající z egoismu a nenávisti, která muže podle matematických zákonu vést k vítezství, avšak zároven s tím musí nutne privodit konec lidstva.

Mezitím jsem se naucil chápat souvislost mezi tímto ucením zkázy a podstatou národa, která me byla do té doby taktéž neznámá . Pouze znalost židovstva samého poskytuje klíc k pochopení vnitrních a tím skutecných zámeru sociální demokracie. Kdo zná tento národ, tomu spadne z oci závoj mylných predstav o cíli a smyslu této strany a z oparu a hry sociálních lží se mu zvedá rozšklebená tvár marxismu.

Je pro mne dnes težké, ne-li nemožné ríci, kdy mi slovo "Žid" dalo popud ke zvláštnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vubec nepamatuji, že bych kdy za otcova života toto slovo slyšel. Domnívám se, že by starý pan spatroval už ve zvláštním zduraznováni tohoto oznacení nejakou kulturní zaostalost. Dospel za svého života k více méne k svetoobcanským názorum, které se i pri nejprísnejším národním smýšlení nejen udržely, ale ovlivnily i me. Také ve škole jsem nenalezl žádný podnet ke zmene prevzatého obrazu. Na reálce jsem poznal jednoho židovského chlapce, se kterým jsme jednali opatrne, ale jen proto, že jsme mu - pouceni ruznými zkušenostmi - nijak zvlášt neduverovali, nic mne však pritom nenapadlo a stejne tak i ostatní.

Teprve ve ctrnácti ci v patnácti letech jsem casteji narazil na slovo Žid, cástecne v souvislosti s politickými rozhovory. Pocitoval jsem vuci tomuto slovu lehkou nechut a nemohl jsem se ubránit nepríjemnému pocitu, který se mne zmocnoval, když šlo o náboženské hašterení. Tu otázku jsem tenkrát nijak jinak nevnímal.

V Linci bylo jen velmi málo Židu. Behem staletí se jejich zevnejšek poevropštil a zlidštil, ano dokonce jsem je považoval za Nemce. Nesmyslnost této domnenky mi nebyla jasná, protože jediný rozlišovací znak jsem spatroval v cizím náboženství. Jak jsem se domníval, byli práve za to pronásledováni a proto muj nesouhlas s negativními výroky o nich prerostl témer v odpor. O tom, že existují programoví protivníci Židu, jsem nemel vubec potuchy. Pak jsem prišel do Vídne.

Zaujatý množstvím dojmu z architektury, deptán tíhou svého osudu, nemel jsem zpocátku oci pro vnitrní rozvrstveni lidu v obrovském meste. Prestože mela Víden v techto letech dva miliony obyvatel, z toho témer dve ste tisíc Židu, nevidel jsem je. Moje oci a mé smysly byly v prvních týdnech príliš zamestnány vnímáním hodnot a myšlenek. Teprve až se pozvolna vracel klid a vzrušený obraz se zacal jasnit, rozhlížel jsem se ve svém novém svete dukladneji a narazil jsem i na židovskou otázku.

Nechci tvrdit, že zpusob, jakým jsem se s nimi seznámil, byl obzvlášte príjemný. Ješte jsem videl v Židech jen vyznání a odmítal jsem z duvodu lidské tolerance náboženské trenice i v tomto prípade. Tón, který prinášel antisemitský list "Wiener Presse", jsem považoval za nedustojný kulturní tradice velkého národa. Tísnila mne vzpomínka na jisté události ve stredoveku a byl bych nerad, aby se opakovaly. Ponevadž zmínené noviny nebyly nijak vynikající - odkud to prišlo, sám jsem tehdy nevedel - ale videl jsem v nich spíše produkty zlé závisti než výsledky nejakého záhadného, i když nesprávného názoru.

Toto mé míneni potvrdila neskonale dustojnejší forma, jakou na tyto útoky odpovídal opravdu velký tisk, nebo se o nich vubec nezminoval a delal, jako by vubec nebyly - což se mi jevilo obzvlášt záslužným. Cetl jsem horlive takzvaný svetový tisk ("Neue Freie Presse", "Wiener Tagblatt" atd.) a byl jsem udiven rozsahem toho, co nabízel ctenári i objektivností jednotlivých clánku. Ocenoval jsem vybraný tón, jen nekdy jsem byl vnitrne nespokojen nebo nepríjemne dotcen prepjatým stylem. Ale to vše možná spocívalo ve vzletnosti celého svetového mesta. Ponevadž jsem tehdy Víden za takové mesto považoval, dovolil jsem si dané vysvetleni považovat za omluvu.

Co mne ale opakovane odrazovalo, byla nedustojná forma, kterou tento tisk pochleboval dvoru. Nebylo snad události v Hofburgu, která by nebyla ctenári sdelována v tónech uneseného nadšení, zvlášte jednalo-li se o "nejmoudrejšího monarchu" všech dob, která byla jako tokání tetreva. Pro mne to bylo jasné. Liberální demokracie se tím v mých ocích pošpinila. Ucházet se o prízen tohoto dvora a ješte v tak nevhodných formách znamenalo vydávat všanc dustojnost národa.

To byl první stín, který zkalil muj duševní vztah k "velkému'" vídenskému tisku. Jako vždy sledoval jsem také ve Vídni všechny velké události v Nemecku s velkým zápalem, lhostejno, zda šlo o politické nebo kulturní otázky. V hrdém obdivu jsem porovnával vzestup ríše s chradnoucím rakouským státem. Jestliže však zahranicnepolitické dení vzbuzovalo obecnou hrdost, tak vnitropolitický život nebyl až tak potešující a prinášel casto chmurné obavy. Neschvaloval jsem boj, který se tehdy vedl proti Vilémovi II. Videl jsem v nem nejen nemeckého císare, nýbž v prvé rade tvurce nemeckého lodstva. Zákaz projevu, který uložil císarovi ríšský snem mne mimorádne rozcílil, protože podle mne pocházel z míst, která k tomu v mých ocích skutecne nemela žádnou prícinu. Tito houseri toho nakejhali prece za jediné zasedací období tolik, že se to nepodarilo ani za staletí celé dynastii císaru, pocítaje v to i nejslabší období.

Byl jsem rozhorcen, že ve státe, kde si nárokoval slovo a kritizoval každý poloblázen, ano a byli tací dokonce i v ríšském snemu jako zákonodárci, mohl nositel císarské koruny dostávat "narízeni" od nejslabší instituce a žvanírny všech dob.

Byl jsem ale ješte více pobouren, že noviny "Wiener Presse", které se co nejponíženeji klanely i poslední dvorní kobyle a náhodné její zavrtení ocasem je vyvádelo z míry, nyní se starostlivou tvárí, ale jak se mi zdálo, se špatne skrývanou zlomyslností, vyjadrovaly pochybnosti vuci nemeckému císari. Nešlo o vmešování se do pomeru Nemecké ríše, Buh chran, ale tím, že se tak "prátelským" zpusobem vkládal prst do techto ran, plnily prece povinnost, kterou ukládá duch vzájemného svazku - jak se dá opacne také vyhovet novinárské pravde, atd. A tento prst vrtal v ráne po libosti.

V takových prípadech mi stoupala krev do hlavy. To bylo podnetem k tomu, abych se pozvolna zacal dívat na velký tisk pozorneji. Musel jsem uznat, že jediný z antisemitských novin "Deutsches volksblatt" se v podobných záležitostech choval rozumneji.

Co mi ješte šlo na nervy, byl odporný kult Francie, který už tehdy tento velký tisk pestoval. Clovek se musel prímo stydet, že je Nemec, když cetl tyto odporne sladké chvalozpevy na "velký kulturní národ". Toto ubohé pochlebování Francouzum mne casto prinutilo odložit tyto "svetové noviny'. Vubec jsem casto sahal po listu "Volksblatt", který byl ovšem mnohem menší, nicméne mi pripadal v techto vecech trochu cistší. S ostrým antisemitským tónem jsem souhlasil, avšak cetl jsem také tu a tam zduvodnení, které mne prinutilo premýšlet.

Na každý pád jsem poznával pri takových príležitostech pomalu muže a hnutí, které tehdy urcovalo osud Vídne: Dr. Karl Lueger a krestanskosociální strana.

Když jsem prišel do Vídne, byl jsem jejich neprítelem. Ten muž a to hnutí byli v mých ocích "reakcní". Obvyklý cit pro spravedlnost musel ale tento úsudek zmenit tou merou, jak jsem dostával príležitost poznat muže a dílo, a pomalu prerustalo spravedlivé ocenení v obrovský obdiv. Dnes vidím v tomto muži ješte více než dríve v nejvetším nemeckém starostovi Vídne všech dob.

Kolik mých puvodních názoru se zmenilo? Antisemitismus, to byla to asi moje nejtežší promena vubec. Predstavovala vetšinu vnitrních duševních boju a teprve po nekolikamesícním zápase mezi rozumem a citem, zacalo prevažovat vítezství rozumu. O dva roky pozdeji rozum následoval cit a stal se od té‚ doby jeho nejvernejším strážcem a varovatelem.

V dobe tohoto trpkého z pasu mezi duševní výchovou a chladným rozumem mi poskytoval neocenitelné služby v názorném‚ vyucování vídenské ulice. Prišla doba, kdy jsem už nebloudil slepe po obrovském meste jako v prvních dnech, nýbrž prohlížel jsem si otevrenýma ocima všechno - krome staveb i lidi. Když jsem se jednou tak potoulal po vnitrním meste, narazil jsem náhle na zjev v dlouhém kaftanu s cernými loknami. Moje první myšlenka byla: Je to také Žid? Tak ovšem v Linci Židé nevypadali. Pokradmu a opatrne jsem muže pozoroval, ale cím déle jsem zíral do toho cizího obliceje a zkoumal pátrave jeho tahy, zmenila se v mém mozku první otázka v jinou: Je to také Nemec?

Jako vždy v takových prípadech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih. Koupil jsem si tehdy za pár haléru první brožury ve svém živote. Bohužel vycházely všechny ze stanoviska, že ctenár do jisté míry židovskou otázku zná a dokonce ji chápe, avšak jejich tón byl vetšinou takový, že pochybnosti pricházely cástecne ze zploštelých a krajne nevedeckých tvrzení tam uvádených.

Vrátil jsem se zase o týdny, ba dokonce mesíce zpet. Vec se mi zdála tak nehorázné obvinení, tak nesmírne, že me trápila obava, abych se nedopustil bezpráví a zase jsem byl sklícený a nejistý.

Prirozene jsem už nemohl dost dobre pochybovat o tom, že se zde nejedná o Nemce zvláštního vyznání, nýbrž o národ jako takový, od té‚ doby, co sem se zacal zabývat touto otázkou a zameril svoji pozornost na Židy, jevila se mi Víden v jiném svetle než dríve. At jsem šel kamkoli, videl jsem jen Židy a cím více jsem jich videl, tím více se v mých ocích odlišovali od jiných lidí. Zvlášte vnitrní mesto a okresy na severu od Dunajského kanálu se hemžily lidem, který se lišil už zevnejškem.

Ale i kdybych ješte pochyboval, pochyby zmizely s konecnou platnosti, a to v dusledku postoje cásti Židu samých. Jejich velké hnutí, které ve Vídni nemelo málo stoupencu, vystupovalo co nejostreji za stvrzení národního charakteru Židu: za sionismus. Zdálo se sice, jakoby jen cást Židu schvalovala toto stanovisko a velká vetšina takové stanovisko odsuzovala a dokonce vnitrne odmítala, ale pri bližším pohledu se toto zdání rozletelo jako nepríjemné výpary na ciste úcelové výmluvy, nerkuli lhaní. Vždyt takzvané židovské liberální smyšlení neodmítalo prece sionisty jako Židy, ale asi jako Židy s nepraktickým, dokonce snad nebezpecným verejným vyznáváním svého židovství. Na jejich vnitrní soudružnosti se tím ale nic nemenilo. Tento zdánlivý boj mezi sionisty a liberálními Židy mi byl vbrzku protivný, byl prece veskrze nepravdivý, tedy prolhaný a tudíž se málo hodil k hlásané mravní výši a cistote tohoto národa. Vubec ona morální a cistota tohoto národa byla veda sama pro sebe. Že se nejednalo o žádné milovníky vody, to bylo videt už na jejich zevnejšku, i když clovek primhouril obe oci. Pozdeji mi bylo nekdy zle ze z pachu techto kaftanu. K tomu ješte musíme pricíst jejich špinavé oblecení a málo rekovný zjev.

To vše nemohlo pusobit pritažlive, clovek musel být zhnusen, když krome telesné necistoty objevil najednou morální špínu tohoto vyvoleného národa.

Pomalu jsem zakrátko o nicem jiném tolik nepremyslel, jako o druhu cinnosti Židu v urcitých oblastech. Nebylo nerádstva v jakékoliv forme, žádná nestydatost, predevším v kulturním živote, na nichž by se byl nepodílel alespon jeden Žid. I když se rízlo do takového nádoru opatrne, našel se Židácek jako cerv v hnijícím tele, casto zcela oslnen náhlým svetlem.

Bylo to težké obvineni, kterého se dostalo v mých ocích Židum, když jsem poznal jejich cinnost v tisku, umení, literature a divadle. Tomu už nemohlo pomoci žádné jímavé ujištování. Stacilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních tvurcu techto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly vychvalovány, aby se clovek se na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní mor, horší než kdysi cerná smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství tohoto jedu se vyrábelo a šírilo! Prirozene, cím je duševní a kulturní úroven takového výrobce umení nižší, tím neomezenejší je jeho plodnost, až takový chlapík zacne vrhat svoje nerádstvo jako katapult ostatním lidem do obliceje. Pritom ješte v neomezeném poctu, pomysleme jen, že príroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalu, kterí pak jako bacilonosici nejhoršího druhu otravují lidstvo.

Bylo to hrozné, ale nedalo se prehlédnout, že práve Žid byl vybrán prírodou na tuto úlohu v prehojném množství. Musí se hledat jeho vyvolenost práve v tom?

Zacal jsem tehdy zkoumat peclive jména všech výrobcu techto necistých produktu ve verejném kulturním živote. Výsledkem byl muj stále horší postoj k Židum. Mohl jsem se tomuto pocitu tisíckrát vzpírat, závery musel udelat rozum. Nelze poprít fakt, že devet desetin veškeré literární špíny, umeleckého kýce a divadelních hloupostí šlo na vrub národa, který cítá sotva setinu všech obyvatel v zemi, bylo to proste tak.

Také sem zacal zkoumat svuj milý "svetový tisk" z tohoto hlediska. Cím hlubší byla sonda, tím víc se zmenšoval muj nekdejší obdiv. Styl byl stále nesnesitelnejší, musel jsem odmítnout plytký a melký obsah, objektivita výkladu se mi zdála víc lživá než poctivá a pravdivá - ale autori byli Židé. Tisíce vecí, které jsem dríve sotva videl, se mi nyní zdály pozoruhodné, jiné zase, které mi kdysi daly podnet k premýšlení, jsem se naucil chápat a porozumet jim.

Liberální smýšlení tohoto tisku jsem též videl v jiném svetle, vybraný tón odpovedí na útoky a jejich umlcováni se mi ted jevily jako chytrý a zároven podlý trik, zanícene psané kritiky byly urceny vždy židovskému autorovi a odmítnutí bylo urceno vždy jen Nemci. Tichá popichováni proti Vilému II. se vyznacovala metodickou vytrvalostí, stejne jako doporucováni francouzské kultury a civilizace. Kýcovitý obsah novely se stal v mých ocích neslušnosti a z reci jsem slyšel tóny cizího národa, smyslem toho všeho ale bylo Nemectvu škodit, a to tak jasne, že to mohlo byt pouze zámerné.

Kdo ale mel na tom zájem? Byla to náhoda? Pomalu jsem pozbýval jistoty. Vývoj byl urychlen náhledem do rady jiných vecí. Bylo to obecné pojetí mravu a morálky velké cásti židovstva, verejne projevované a okázalé. Tady opet poskytla ulice názorné vyucování, nekdy velmi zlé.

Pomer Židu k prostituci a k obchodu s devcaty se dal studovat ve Vídni tak, jako snad v žádném západoevropském meste, snad s výjimkou francouzských prístavních mest.

Když tak clovek chodil vecer trídami a ulicemi v Leopoldstadtu, byl nechtíc svedkem výjevu, které zustávaly z velké cásti nemeckému lidu skryty. Až válka poskytla príležitost bojovníkum na východní fronte videt neco podobného, lépe receno prinutila je dívat se.

Když jsem poprvé poznal Žida, chladného a nestydatého, jako dirigenta tohoto hríšného podnikání vyvrhelu velkomesta, prebehl mi mráz po zádech. Ale pak jsem vzplanul. Ted' už jsem se nevyhýbal probírání židovské otázky, ne, ted už jsem si to prál. Jak jsem se ale naucil hledat ve všech oborech kulturního a umeleckého života Žida, narazil jsem náhle na jedno místo, kde bych ho nikdy necekal.

Tím, že jsem poznal Žida jako vudce sociální demokracie, zacaly mi padat klapky z ocí. Skoncil tím muj dlouhý vnitrní boj.

Už v každodenním styku s mými druhy v práci mi byla nápadná podivuhodná schopnost menit se, se kterou zaujímali v casovém rozpetí nekolika dnu ruzná stanoviska, ba nekdy dokonce v prubehu pouhých nekolika hodin. Nemohl jsem pochopit, jak lidé, kterí meli stále ješte rozumné názory, když byli mezi sebou, a okamžite je ztratili pod vlivem masy. Bylo to casto k zoufání. Když jsem po nekolikahodinových rozmluvách byl presvedcen, že jsem už tentokrát konecne prolomil ledy, vysvetlil jim nejaký ten jejich nesmysl a tešil se ze srdce z úspechu, musel jsem druhý den zacít od zacátku: všechno bylo marné. Jako vecné kyvadlo se vracely jejich nesmyslné názory zpet.

Pritom jsem všechno ješte nepochopil: nebyli spokojeni s osudem, který je tak casto tvrde tloukl, proklínali ho, nenávideli podnikatele, ti se jim zdáli být nelítostnými strujci jejich osudu, nadávali úradum, které se v jejich ocích nedovedly vcítit do jejich situace, demonstrovali proti cenám potravin a pro své požadavky šli do ulic, to vše se dalo ješte rozumem pochopit. Co ale zustávalo nepochopitelné, byla bezmezná nenávist k vlastnímu národu, ostouzení jeho velikosti, špinení jeho dejin a házení bahna na jeho velké muže.

Tento boj proti vlastnímu druhu, vlastnímu hnízdu a domovu byl nesmyslný i nepochopitelný. Bylo to neprirozené. Clovek se z toho mohl prechodne uzdravit, avšak jen na dny, nanejvýš na týdny. Potkal-li clovek pozdeji nekoho, kdo se domnele obrátil, byl zase stejný jako predtím. Neprirozenost ho mela opet ve své moci.

Postupne sem poznával, že sociálnedemokratický tisk byl prevážne rízen Židy, nepripisoval jsem tomu však žádný zvláštní význam, bylo tomu tak i v jiných novinách. Nápadné bylo jen to, že ani jediný list, ve kterém byli Židé, nebyl skutecne list národní, a to národní ve smyslu mé výchovy a mého názoru. Premohl jsem se a pokusil se císt tento druh marxistických tiskovin a muj odpor trvale vzrustal. Pokusil jsem se poznat blíže výrobce techto darebáckých slátanin. Byli to, pocínaje vydavatelem, sami Židé. Vzal jsem si dosažitelné sociálnedemokratické brožury a vyhledal jména jejich autoru: Židé. Poznamenal jsem si jména témer všech vudcu, daleko nejvetší podíl meli opet príslušníci "vyvoleného národa", at už se pritom jednalo o zástupce ríšské‚ rady, nebo o tajemníky odboru, predsedy organizací nebo poulicní agitátory. Vyplýval z toho vždy stejný obraz. Jména jako Austerlitz, David, Adler, Ellenbogen atd. mi zustanou v pameti navždy. Jedno mi bylo nyní jasné: strana, s jejíž drobnými predstaviteli jsem už mesíce tvrde bojoval, byla, co se vedení týká, témer výlucne v rukou cizího národa, to, že Žid není Nemec, jsem už ted vedel s konecnou platnosti, štasten a spokojen. Teprve ted jsem zcela poznal svudce našeho národa. Už rok mého vídenského pobytu stacil k tomu, abych nabyl presvedceni, že žádný delník není tak umínený, aby nepodlehl hlubším znalostem a vysvetlení. Stával jsem se pomalu znalcem jejich vlastního uceni a používal jsem ho jako zbran v boji za mé vnitrní presvedceni. Úspech byl ted skoro vždy na mé strane. Velké masy bylo možné zachránit, i když za cenu nejvetších obeti co do casu a trpelivosti.

Nikdy se ale nedal žádny Žid zbavit svého názoru. Byl jsem tehdy ješte dost detinský a vysvetloval jsem jim šílenost jejich ucení, mohl jsem se v jejich kroužku umluvit, domníval jsem se, že se mi musí podarit presvedcit je o zhoubnosti jejich marxistického šílenství, ale dosáhl jsem jen opaku. Zdálo se, že rostoucí pochopení nicivého vlivu sociálnedemokratických teorií a jejich realizace slouží jenom k posíleni jejich odhodlání. Cím více jsem se s nimi prel, tím více jsem poznával jejich dialektiku. Nejprve pocítali s hloupostí svého protivníka a pak - když nebylo východiska - proste delali hloupé ze sebe. Když jim to nepomohlo, tak správne neporozumeli nebo preskocili ihned na jinou oblast, ríkali pouhé samozrejmosti nebo je prijali a zase ihned prevedli na podstatne odlišnou látku, pri pristižení se odpovedi vyhnuli a nic presného nevedeli. At clovek zaútocil na takového apoštola kdekoli, v ruce zustal medúzovitý sliz. Ten tekl mezi prsty, aby se v príštím okamžiku zase spojil dohromady. Jestliže ho clovek porazil znicujícím zpusobem a on pozorován okolím nemohl jinak než souhlasit a zdálo se, že se clovek dostal alespon o krok dál, byl nazítrí údiv veliký. Žid ze vcerejška nevedel už ani to nejmenší, vypravoval svuj starý zlorád, delal jako by se nic nestalo, nemohl si vzpomenout vubec na nic krome toho, že správnost svého tvrzení vcera dokázal.

Nekdy jsem trnul. Co víc obdivovat - jejich hbitý jazyk nebo umení lhát. Zacínal jsem je pomalu nenávidet. Dobré na tom bylo, že stejnou merou jak mi padli do oka nositelé nebo alespon širitelé sociální demokracie, rostla moje láska k mému národu. Kdo by také mohl pri dábelské obratnosti techto svudcu proklínat ubohou obet. Jak težké bylo pro mne zvládnout dialektickou obratnost této rasy! Jak marný byl úspech u lidí, kterí obrátí pravdu v ústech, poprou hladce práve vyslovené slovo, aby se ho už v príštím okamžiku zmocnili sami.

Ne. Cím více jsem poznával Židy, tím více jsem musel odpouštet delníkovi. Nejvetší vinu v mých ocích nemel delník, nýbrž všichni ti, kterí se nesnažili ustrnout se nad ním, s železnou spravedlností dát synovi národa co mu náleží a svudce a kazatele zhouby pritlacit ke zdi.

Zkušenosti všedního života mne daly podnet k pátrání po pramenech marxistického ucení. Jeho pusobení mi bylo dopodrobna jasné,e pohledu se denne jevil jeho úspech, následky jsem si pri troše fantazie umel predstavit. Zbývala ješte otázka zda zakladatelé predpokládali výsledek svého výtvoru v jeho záverecné podobe, nebo zda se stali sami obetí omylu. Podle mého soudu bylo možné obojí. V prvním prípade bylo povinností každého myslícího cloveka pronikat do fronty neblahého hnutí a tak snad prece zabránit nejhoršímu. Jinak ale museli být nekdejší puvodci této nemoci národu skutecní dáblové, nebot jen v hlave obludy, ne cloveka, mohl vzniknout plán této organizace, jejíž cinnost musela vést ve svém záveru ke zhroucení lidské kultury a ke zpustošení sveta. Poslední záchranou v tomto prípade zustával boj, boj všemi prostredky, které si lidský duch, rozum a vule mohou predstavit, bez ohledu na to, komu pak osud prihodí na misku vah své požehnání.

Zacal jsem se duverneji seznamovat se zakladateli tohoto ucení a studovat základy hnutí. Že jsem se dostal k cíli dríve, než jsem doufal, za to vdecím své znalosti židovské otázky, i když tehdy ješte nepríliš dukladné. To mi umožnilo praktické porovnání skutecnosti s teoretickými žvásty apoštolu, tj. zakladatelu sociální demokracie, naucil jsem se rozumet reci židovského národa: ten mluví, aby skryl nebo alespon zastrel myšlenky, jeho cíle nenajdeme v rádcích knih, ty drímají pekne ukryty mezi nimi.

Byla to doba nejvetší premeny, kterou jsem musel ve svém nitru prodelat. Ze slabého svetoobcana jsem se stal fanatickým antisemitou.

Ješte jednou, a to naposledy, mne prepadly pochybovacné a sklicující myšlenky. Když jsem zkoumal dlouhá období dejin lidstva a pusobení židovského národa v nich, vyvstala najednou úzkostná otázka, zda si snad nevyzpytatelný osud z duvodu nám neznámým prece jen nepreje konecné vítezství tohoto malého národa? Mel snad být tomuto národu prirknut svet jako odmena? Máme objektivní právo pro boj za naši sebezáchovu, anebo je i toto v nás pouze subjektivne zduvodneno?

Zatímco jsem se zahloubal do marxistického ucení a pusobeni židovského národa podrobil klidnému a jasnému zkoumání, osud sám mi dal odpoved.

Židovské marxistické ucení odmítá aristokratický princip prírody a klade namísto vecného privilegia síly a moci masu a její mrtvou váhu. Popírá tedy v cloveku význam národa i rasy a tím odebírá lidstvu predpoklad existence a kultury. Toto by jako základ univerza vedlo myšlenkove k zániku každého pro lidi pochopitelného rádu. A tak jako v tomto nejvetším poznatelném organizmu mohl být výsledkem realizace takového zákona pouze chaos, tak pro Zemi a obyvatele této hvezdy by to znamenalo jejich zánik.

Zvítezí-li Žid se svým marxistickým vyznáním víry nad národy sveta, jeho korunou bude pohrební venec lidstva a tato planeta poputuje vesmírem zase bez lidí, jako kdysi pred miliony let.

Vecná príroda msti neúprosne prekrocení svých prikázání. Verím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvoritele: Tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.

HOME

---

MEIN KAMPF, ADOLF HITLER Svenska English German French

THE POLITICAL TESTAMENT OF ADOLF HITLER French English German Italian Spanish. Norsk

The Jewish plans! The Jewish Plots! Must Germany Perish? A Jewish plan for the extinction of the German nation and the total eradication from the earth, of all her people!

---

Judaism =Racism, Domination, Dccupation | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish |

---

The Protocols of Zion | English | French | Deutsch | Svenska | Portug | Russian | Spanish | Italian | Danish |

---