7
PAMETI
Z KONCENTRACNÍCH TÁBORU
Nejvlivnejším zástupcem
pri propagande mýtu o
vyhlazování byl knižní a
casopisový prumysl, který kvuli
obchodnímu zisku seznamuje prumerne
obeznámené ctenáre s
mýtem, který mel ciste
politický charakter a cíl. Vrchol
rozkvetu techto knížek, které
podporovaly nenávist vuci Nemecku, byl v
50-tých letech, když jedovatá
germanofobie našla pripravený trh,
ale tento prumysl ješte dnes
rozkvétá a pokouší se
o nový rozmach. Prumyslové
výrobky se skládají hlavne
z takzvaných "pametí",
které spadají do dvou
základních kategorií: ty,
které údajne napsali
bývalí
príslušníci S.S.,
velitelé táboru a jiní jim
podobní, a ty vzpomínky, pri
kterých tuhne krev v žilách a
údajne pocházejí od
bývalých obyvatel
koncentracních táboru.
KOMUNISTICKÉ
PODVODY
Z toho prvního druhu mužeme jako
príklad uvést
nejznámejší knihu Rudolfa
Hoesse Commandant of Auschwitz (Velitel
Osvetimi), Londýn 1960), kterou
komunistická vláda puvodne vydala
v polském jazyce jako Wspomnienia. Hoess
byl mladý muž, který vedl Osvetim
od roku 1940. Poprvé ho zatkli
Britové a veznili ho ve Flensburgu, ale
krátce na to byl vydán dvema
polským komunistickým
úradum, které ho odsoudily na smrt
a témer okamžite popravily.
Takzvané Hoessovy pameti byly, jak si
pozdeji dokážeme, falešne
vyrobené pod komunistickou
záštitou, i když samotní
komunisté tvrdí, že Hoess dostal
"príkaz napsat príbeh o
svém živote" a vlastnorucne
napsaný originál údajne
existuje, ale ješte nikdo ho nevidel. Hoess
byl komunisty behem jeho zatcení vystaven
mucení a technikám
vymývání mozku a jeho
svedectví bylo v Norimberku
vyslovováno v nedbalé
jednotvárnosti, behem které tupe
hledel do prostoru pred sebou. I Reitlinger
odmítá jeho svedectví jako
beznadejne nespolehlivé. Je ve
skutecnosti pozoruhodné, kolik "dukazu"
tykajících se šesti milionu
pochází z komunistických
pramenu; obsahují hlavne dokumenty, jako
Wisliczenyho výpovedi a Hoessovy "pameti"
a tyto knihy jsou v literature o
vyhlazování nepochybne dve
nejvíc citované položky, tak jako
všechny informace o takzvaných
"táborech smrti", jako napríklad
Osvetim. Tato informace pochází od
Židovské historické komise v
Polsku, Ústrední komise pro
vyšetrování
válecných zlocinu ve Varšave
a Ruské státní komise pro
válecné zlociny v Moskve.
Reitliger uznává, že Hoessovo
svedectví v Norimberku bylo jen
výctem zvelicovaní, jako
napríklad že v Osvetimi bylo každý
den zbaveno života 16 000 lidí, což by
melo ke konci války predstavovat
celkový pocet 13 milionu. Namísto
odhalení techto jasných
sovetských lží si Reitliger a
ostatní radeji myslí, že toto
absurdní zvelicování bylo
úmerné k "hrdosti" z
udelané profesionální
práce. To je ale úplne
neslucitelné s údajne
autentickými Hoessovými pametmi,
které se pri naznacení
opacného obrazu chytre
pokoušejí o zdánlivou
duveryhodnost. Hoess se mel "priznat", že v
Osvetimi byly vyhlazeny tri miliony lidí,
presto na jeho vlastním procesu ve
Varšave snížila obžaloba
císlo na 1 135 000. Avšak už jsme
poznamenali, že v roce 1945 po
"vyšetrení" tábora
oznámila sovetská vláda
oficiální pocet ctyri miliony.
Tento druh lhostejného klamaní s
miliony lidí ale vubec
netrápí ty spisovatele,
kterí píšou o
vyhlazování.
Pohled zpet na Hoessovy "pameti" se
všemi strašnými detaily by byl
nudný. Mužeme se pozastavit u tech
stránek o mýtu
vyhlazování, které jsou
navrhnuty se zrejmým cílem
predcházet jakémukoliv dukazu
jejich falešnosti. Takový je
napríklad zpusob, jakým je
popsáno nepodložené
vyhlazování židu. Prý bylo
vykonávané
"speciálním oddílem",
který se skládal ze
židovských veznu. Vzali si na starost
nove pricházející
kontingenty, vedli je do obrovských
"plynových komor" a potom se zbavili tel.
S.S. proto delala tak málo, že
vetšina táborových clenu S.S.
byla ponechána v úplné
nevedomosti o "vyhlazovacím programu".
Samozrejme, nikdy se nenašel
žádný žid, který by tvrdil,
že byl clenem tohoto strašného
"speciálního oddílu", takže
celé tvrzení je
nedokázané. Ani není treba
opakovat, že žádný živý
autentický svedek nebyl nikdy
prokázaný.
Záverecný dukaz, že Hoessovy
pameti jsou zfalšované lži,
které vymysleli komunisti. Hoess
údajne rekl, že svedci Jehovovi
údajne schvalovali zabíjení
židu v Osvetimi, nebot židé jsou
neprátelé Krista. Je dobre
známé, že za dob sovetského
Ruska a také ve všech
satelitních zemích ve
východní Evrope vedli komunisti
horkou potlacující kampan proti
svedkum Jehovovým, které
považovali za sektu, která je
komunistickým myšlenkám
nejvíc nebezpecná. To, že je tato
sekta v Hoessových pametech
schválne a hrube osocována, bez
jakékoliv pochybnosti dokazuje, že
dokumenty jsou komunistického puvodu.
OBVINUJÍCÍ
VZPOMÍNKY
"Pameti" Adolfa Eichmanna jsou urcite ty
nejvíc zfalšované,
jaké dodnes vyšly. Pred jeho
ilegálním únosem v kvetnu
1960, který spáchali
Izraelité a pred peclive
pripraveným procesem pred ocima
mezinárodní verejnosti o nem
slyšelo jen pár lidí. Ve
skutecnosti to byla pomerne velmi
duležitá osoba, šéf
úradu A4b v oddelení IV (Gestapo)
Hlavního úradu pro
ríšskou bezpecnost. Jeho úrad
spravoval transportace do vezenských
táboru hlavne ze skupiny
neprátelských cizincu, židu. V
roce 1960 zaplavila svet úplná
potopa nesmyslu o Eichmannovi, ze kterých
mužeme jako príklad citovat knihu Comera
Clarka Eichmann: The Savage Truth (Eichmann:
Pravda o bestii) ("Orgie casto trvaly až do
šesti do rána, pár hodin pred
posláním další hromady
obetí na smrt," píše Clark v
kapitole "Úmrtí jako na
bežícím páse a
Divoké sexuální orgie",
str. 124).
Dost zvláštní je, že
údajné "pameti" Adolfa Eichmanna
se náhle objevily v dobe jeho
únosu do Izraele. Bez jakéhokoliv
posudku byly uverejneny v americkém
casopise Life (28. listopad, 5. prosinec 1960) a
údajne je Eichmann dal jednomu
novinári krátce pred jeho
zatcením - opravdu velmi
zvláštní náhoda.
Avšak jiné zdroje podaly
úplne jiné vysvetlení o
puvodu techto "pametí" tvrzením,
že byly zaznamenané na základe
Eichmannových poznatku, které v
roce 1955 poskytl svému
"spolecníkovi", i když se nikdo
neznepokojoval identifikací této
osoby. Stejnou zvláštní
náhodou vyšetrovatelé
válecných zlocinu krátce
potom vyhlásili, že v archivech
Kongresové knihovny Spojených
státu, patnáct let po
válce, práve "našli
kompletní spis" Eichmannova
oddelení. Doposud se "pameti
zabývaly tím
nejmožnejším strašným
obvinováním bez toho, aby
zabloudily príliš hluboko do
ríše hluboké fantazie a
Eichmann je tam zobrazovaný, jak s
obrovskou chutí mluví o
"fyzickém nicení židu". Jejich
falešnost je také
dokázaná faktickými
chybami, jako napríklad, že Himmler byl
už dubnu 1944 ve vedení
záložní armády,
namísto až po cervencovém
spiknutí proti Hitlerovi; to je fakt,
který musel Eichmann urcite vedet.
Objevení techto "pametí" presne v
tom pravém momentu nevzbuzuje
žádnou pochybnost, že jejich cílem
bylo predložit propagandistický obraz
prapuvodního "nenapravitelného
nacisty" a dábla v lidské
kuži.
Okolnosti Eichmannova procesu se nás
netýkají; dokumenty
sovetského puvodu, které byly
používané jako dukazy, jako
Wisliczenyho výpoved, už byly
prozkoumané a o vysvetlení
trístupnové metody, která
byla behem veznení Eichmanna
používaná, aby "spolupracoval", se
ctenár dozví v
londýnské Židovské kronice
z 2. srpna 1960. Pro literaturu o mýtu
vyhlazování je duležitý
list, který prý Eichmann
dobrovolne napsal a odevzdal svým
veznitelum v Buenos Aires. Není treba
dodávat, že jeho izraelský puvod
je príznacne ocividný. Nic v nem
nenapne lidskou duveryhodnost tak jako
fráze "toto prohlášení
podávám z mojí
vlastní vule", ale
nejfalešnejší a
nejprízracnejší je
výpoved o jeho údajné vuli
objevit se pred izraelským soudem, "aby
tak mohl být dalším
generacím odevzdán pravdivý
dukaz".
VÝMYSLY
O TREBLINCE
Poslední vzpomínky,
které se objevily v tisku, jsou od Fanze
Stangla, bývalého velitele
tábora Treblinka v Polsku, který
byl v prosinci 1970 odsouzený na
doživotní vezení. 8. ríjna
1970 byly uverejnené v clánku
londýnského Daily Telegraph
Magazin a údajne pocházely ze
série vezenských rozhovoru se
Stanglem. Zemrel jen pár dní
potom, co byly dokonceny tyto jeho rozhovory.
Tyto údajné vzpomínky jsou
urcite ty nejkrvavejší a
nejbizardnejší, jaké byly kdy
vydané, i když mužeme být
vdecní i za pár
priznání od autora clánku,
jako napríklad, že "dukazy
predložené behem jeho procesu
nedokázaly, že by sám Stangl
spáchal urcité vražedné
ciny" a že vysvetlení Stanglových
zacátku v Polsku "byla trochu
vymyšlená".
Typickým príkladem
takového vymyšlení byl popis
první Stanglovy návštevy v
Treblince. Když se priblížil k
tamejší železnicní stanici,
údajne videl "tisíce tel" jak jsou
roztroušena vedle trati, "stovky, ne,
tisíce tel, jak se
rozkládají a hnijí". A "na
stanici byl vlak plný židu,
nekterí byli už dávno
mrtví, nekolik ješte stále
naživu... vypadalo to, jako by tam byli už
nekolik dní". Zpráva dosahuje
úplné absurdity, když Stangl
údajne vystoupil ze svého auta a
"po kolena se zaboril do penez. Nevedel jsem,
kterým smerem se mám otocit. Boril
jsem se v papírových
bankovkách, penezích,
drahých kamenech, klenotech a
šatech. Byly všude,
roztroušené po celém
námestí". Scénu
uzavírají "prostitutky z
Varšavy, které opilé
mávaly, zpívaly, tancovaly a
hrály hudbu" a byly na druhé
strane zdi s ostnatým drátem. Na
doslovné uverejnení této
zprávy o zaborení se "po kolena" v
židovských bankovkách a
drahých kamenech, uprostred tisícu
hnijících tel a
bavících se a
zpívajících prostitutek, by
se vyžadoval ten
nejfenomenálnejší stupen
duveryhodnosti a za každých jiných
okolností, které by se
netýkaly mýtu o šesti
milionech, by tato zpráva byla
zamítnuta jako hanebná
hloupost.
Výpoved, která urcite
okrádá Stanglovy vzpomínky
o nejaký náznak autenticnosti, je
jeho údajná odpoved, když se ho
zeptali, co si myslí, z jakého
duvodu byli podle neho židé
vyhlazováni. Odpovedel: "Oni chteli
židovské peníze. Záležitost
príslušnosti k urcité rase
byla až na druhém míste."
Série rozhovoru údajne ve
skutecnosti skoncily na velmi pochybné
poznámce. Když se ho zeptali, ci si
myslí, že "v tomto hororu existuje
nejaký možný smysl,
bývalý nacistický velitel
prý oduševnele rekl: "Ano, jsem
presvedcený, že existoval. Možná,
že pro židy melo toto velké
utrpení znamenat, aby se vzchopili, aby
se z nich stali lidé, aby se mohli
ztotožnit s kýmkoliv jiným." Sotva
jsme si mohli predstavit lépe
vymyšlenou odpoved.
BESTSELLER JE
PODVOD
Z druhého druhu vzpomínek, tech
které ukazují krehké
židovstvo chycené do neresti nacismu, je
nepochybne nejvíc oslavovaný
Deník Anny Frankové a co se
týce pravdivosti této knihy, je to
strašný vnitrní pohled na
vymyšlené propagandistické
legendy. Když byl Deník Anny
Frankové poprvé vydaný v
roce 1952, okamžite se stal bestsellerem, od
té doby byl vydaný ve 40
vydáních a byl natocený i
úspešný hollywoodský
film. Otto Frank, otec devcátka,
získal z prodeje knihy celý
majetek, jen co se týkalo
autorských práv a kniha má
za cíl vyprávet skutecnou
tragédii života jeho dcery. Se svou
prímou výzvou na city lidí
kniha a film doslova ovlivnily miliony
lidí, což se nepovedlo
žádnému jinému
príbehu tohoto druhu. A sedm roku po jeho
prvním vydaní rozhodl
nejvyšší newyorský soud,
že kniha je podvod.
Deníky Anny Frankové byly
prodávané jako skutecný
deník mladého židovského
devcátka z Amsterdamu, který
napsala jako dvanáctiletá, pricemž
se se svojí rodinou a ctyrmi
jinými židy skrývala behem
nemecké okupace v zadním pokoji
jednoho domu. Nakonec byli zatceni a prevezeni
do koncentracního tábora, kde jako
14-letá zemrela. Když byl Otto Frank na
konci války osvobozen, opustil
tábor, vrátil se do Amsterdamu a
mezi hradbami "našel" skrytý
deník své dcery.
Pravdu o Deníku Anny Frankové
ukázaly poprvé v roce 1959
švédské noviny Fria Ord.
Psalo se, že dialogy v "deníku" napsal
židovský romanopisec Meyer Levin,
který na soudním procesu proti
Ottovi Frankovi požadoval mzdu za svojí
práci. 15. dubna 1959 se
zkrácené
švédské clánky
objevily v americkém Economic Council
Letter:
"Historie nám predložila mnoho
príkladu o mýtech, které
žijí delším a
bohatším životem, než pravda a mužou
se stát o moc
úspešnejší než
skutecnost."
"Západní svet poznal
pomocí médií príbeh
židovského devcátka, jehož
cílem bylo predložit to tak, jako by to
psalo devcátko osobne, Deníky Anny
Frankové. Každý
zpravodajský výzkum této
knihy ukázal, že je to nemožné,
aby takovou práci napsalo devce
jejího veku."
"Pametihodné usnesení
Nejvyššího newyorského
soudu schválilo, že otec Anny
Frankové má zaplatit dobre
známému americkému
židovskému spisovateli Mayerovi Levinovi
50 000 $ jako honorár za Levinovu
práci na Deníku Anny
Frankové. Ve Švýcarsku
slíbil pan Frank svému
rasovému bratrovi, že zaplatí ne
mín jak 50 000 $, nebot použil Levinuv
dialog a "vsunul" ho do deníku,
který potom vydával za
vynikající práci
svojí dcery."
Další pruzkum prinesl 7. kvetna
1962 odpoved firmy newyorských
právníku, která znela:
"Byl jsem státním
zástupcem Meyera Levina ve veci jeho
obžaloby proti Ottovi Frankovi a
ostatním. Je pravdou, že soudní
porota pridelila panu Levinovi 50 000 $
odškodné, jako to bylo
naznacené ve vašich novinách.
Toto rozhodnutí soudu bylo pozdeji
soudcem Samuelem C. Colemanem zrušeno z
duvodu, že odškodnení nebylo
dokázané zpusobem, jaký si
vyžaduje zákon. Obžaloba byla pozdeji
vyrízená, pricemž
odvolání soudce Colemana zustalo
nevyrešené."
"Obávám se, že samotný
prípad není oficiálne
zapsaný, pokud se bere do úvahy
rozhodnutí samotného soudu a nebo
i dokonce soudce Colemana. Presné postupy
byly zapsané v Newyorském dodatku
141, druhá cást a v 5.
druhé cásti 181. Císlo
správního spisu v kancelári
Místních newyorských
právníku je 2241-1956 a spis je
pravdepodobne porádne
hrubý..."
V celé sérii podvodu
spáchaných na podporu mýtu
o "holocaustu" a ságy o šesti
milionech je ješte jedna lež. Samozrejme,
rozhodnutí soudu o autenticnosti
Deníku Anny Frankové nebylo
"oficiálne oznámeno".
Krátká zmínka muže
být udelána i o dalším
deníku, který vyšel jen
krátce po príbehu Anny
Frankové a nesl název Notes from
the Warsaw Ghetto: Journal of Emanuel Ringelblum
(Poznámky z varšavského
ghetta: deník Emanuela Ringelbluma, New
York, 1958). Ringelblum byl vudcem
sabotáže proti Nemcum v Polsku, jako i
povstání ve varšavském
ghettu v roce 1943 pred tím, než byl
nakonec zatcen a roce 1944 popraven.
Ringelblumuv deník, který
mluví o obycejných "bludech",
které bez jakéhokoliv
podloženého tvrzení
rozširují vyhlazování
židu v Polsku, vyšel pod tou stejnou
komunistickou záštitou jako Hoessovy
pameti. McGraw-Hill, vydavatel americké
verze, priznává, že mu
odmítli prístup k puvodním
necenzurovaným svazkum, které v
roce 1952 vydala ve Varšave
komunistická vláda. Všechny
"dukazy"" o holocaustu, které
pocházejí z komunistických
zdroju, jsou jako historické dokumenty
úplne bezcenné.
NAHROMADENÉ
VÝMYSLY
Od války nastal bohatý rust
senzacních knih o koncentracních
táborech, vetšinou židovského
puvodu a každá z nich hromadí
jednu hruzu za druhou,
smíšené úlomky pravdy
s temi nejsmešnejšími
výmysly a podvody, nemilosrdne
tvorící budování
pohádek, ze kterých už
dávno zmizel jakýkoliv vztah k
historickým faktum. Z techto typu jsme už
upozornili na absurdních Pet
komínu od Olgy Lengyelové
("každý den odstranení 24 000
tel"), Doctor at Auschwitz (Osvetimský
doktor) od Miklose Nyiszliho, ocividne
bájná a vymyšlená
postava, This was Aushwitz: The Story of Murder
Camp (To byla Osvetim: Príbeh o
tábore smrti) od Philipa Friedmana a tak
dále, až do nekonecna.
Poslední z této rady je kniha
Martina Greye For Those I Loved (Pro ty,
které jsem miloval, Bodley Head, 1973),
která se snaží být
zprávou o jeho zážitcích z
tábora Treblinka v Polsku. Pred
tím, než se Grey rozhodl, že
napíše pameti, zabýval se
prodejem falešných
starožitností do Ameriky. Avšak
okolnosti, které doprovázely jeho
knihu, byly jedinecné, nebot
poprvé se vážne zapochybovalo nad
autenticností obsahu knihy tohoto druhu.
Dokonce i židé, znepokojeni škodou,
kterou by to mohlo zpusobit, oznacili jeho knihu
za falešnou a ptali se, zda vubec byl v
Treblince, pricemž rádio BBC ho vinilo,
proc pred napsáním zážitku
cekal 28 roku.
Zajímavé zjištení
bylo, že v rubrice "osobních
názoru" londýnské
Židovské kroniky z 30. brezna 1973 se
Greyova kniha úplne odmítá,
ale i tak tam byly udelány velké
dodatky k mýtu o šesti milionech.
Uvádí se tam, že: "Za jeden rok
byl v Treblince zavražden skoro milion
lidí. Plynové komory byly den co
den zásobované 18 000 lidmi". Je
to skutecne hloupé, protože hodne
lidí si precte a prijme takový
nesmysl bez toho, aby si ho overili. Kdyby bylo
každý den zabito 18 000 lidí,
pocet jeden milion by byl dosažen za 56
dní, ne "za jeden rok". Tento
gigantický výkon by zanechal
zbylých deset mesícu roku
úplne cistých. 18 000 lidí
každý den by "za jeden rok" znamenalo
celkem 6 480 000. Znamená to tedy, že
tech šest milionu zemrelo v Treblince behem
jednoho roku ? Co potom ty údaje tri a
nebo ctyri miliony v Osvetimi ? Tato vec
jednoduše ukazuje, že si jednou
absurdní zkompromitovaný
údaj o šesti milionech získal
halasný úspech a stal se
mezinárodne prijatelným, takže
mohou být vykonány jakékoli
nesmyslné obmeny a nikdo ani
nepomyslí na to, že by je mohl
kritizovat. Ve zpetném pohledu na Greyovu
knihu doprovázenou kolonkou
Židovské kroniky také odhaluje
pohled dovnitr zfalšovaných
tvrzení o plynových
komorách: "Gray pripomíná,
že podlahy plynových komor nebyly v
rovine, pricemž jiný pozustalý,
který je pomáhal stavet,
tvrdí, že byly v jedné
rovine..."
Príležitostne se objevují knihy
bývalých obyvatel
koncentracních táboru,
které podávají úplne
jiný obraz o podmínkách,
jaké v nich prevládaly.
Taková je i kniha Under Two Dictarors
(Pod dvema diktátory), Londýn,
1950) od Margarety Buberové. Byla to
nemecko-židovská žena, která
strávila nekolik let v
brutálních
podmínkách ruského
vezenského tábora predtím,
než byla v roce 1940 poslána do
Ravensbrücku, nemeckého
tábora pro ženy. Všimla si, že v
jejím kontingentu deportovaných z
Ruska byla jediná židovská osoba,
která nebyla prímo osvobozena
Gestapem. Její kniha
predkládá výrazný
rozdíl mezi táborem v
sovetském Rusku a Nemecku. V
porovnání se zanedbaností,
necistotou a hladovením v ruském
tábore našla Ravensbrück jako
cistý, civilizovaný a dobre
spravovaný. Pravidelné koupele a
cisté bílé prádlo se
jí zdálo být po její
drívejší zkušenosti
prepychem a její první
jídlo, bílý chleba,
omácka, sladká kaše a
sušené ovoce ji navádelo
zeptat se druhých obyvatel, zda je 3.
srpen 1940 nejaký svátek a nebo
slavnostní príležitost. Taky si
všimla, že ravensbrücké
baráky byly rozlehlejší v
porovnání s chatrcemi z
nahromadeného bahna v sovetském
tábore. V posledních
mesících roku 1945 poznala
postupný úpadek
táborových podmínek, jehož
príciny si vysvetlíme pozdeji.
Další zpráva, která
je v úplné neshode s
populární propagandou je Die
Gestapo Lässt Bitten (Gestapo vás
zve) od Charlotty Bormannové,
komunistického politického vezne,
která byla také umístnena v
Ravensbrücku. Nepochybne
nejduležitejším odhalením je
výpoved autorky, že bludy o
plynových komorách byly
zámerné a zlomyslné
výmysly, které mezi vezni
šírili komunisti. Tato skupina
neprijala Margaretu Buberovou kvuli
jejímu veznení v sovetském
Rusku. Další
šokující obraz o
poválecných soudech je fakt, že
Charlotte Bormannová nebyla
pripuštena svedcit na Rastadském
procese se zamestnanci tábora
Ravensbrücku, který se
odehrával ve francouzské
okupacní zóne, což byl
obvyklý osud tech, kterí
odmítli bajky o
vyhlazování.
|