5
NORIMBERSKÉ
PROCESY
O príbehu šesti miliónu,
který byl podán soudním
znalcem na Norimberských procesech s
nemeckými vudci v letech 1945 až 1949,
dokázaly spisy, že je to ta
nejhanebnejší fraška v
historii. Pro ješte podrobnejší
prostudování krivd, které
se udály behem procesu, o kterém i
polní maršál Montgomery rekl,
že udelaly zlocin z toho, když nekdo prohraje
válku, jsou ctenárum
doporucovány knihy uvedené dole,
ale hlavne vynikající kniha
právníka F. J. P. Veala Advance to
Barbarism (Barbarský postup, Nelson,
1953).
Na úplný zacátek,
Norimberské procesy postupovaly na
základe hrubých
statistických chyb. V projevu obžaloby z
20. listopadu 1945 Sindey Alderman
prohlásil, že na Nemeckem
okupovaném území žilo 9 600
000 židu. Naše drívejší
studie dokazuje, že toto císlo je vysoce
nadhodnocené. Je to kvuli: (a)
úplné ignoraci všech
židovských emigrací v letech 1939
- 1945 a (b) kvuli tomu, že tam byli
pridáni i ruští židé v
poctu dvou milionu nebo více,
kterí nikdy nebyli na území
okupovaném Nemeckem. To stejne
nafouklé císlo, trochu
zvetšené na 9 800 000, použil prof.
Shalom Baron proti Eichmannovi na jeho
soudu.
Údajných šest milionu
obetí se poprvé objevilo v
Norimberku pri zakládání
obžaloby a po tamejším
rádení tisku s deseti a nebo
více miliony nakonec dosáhlo
mezinárodní popularitu a souhlas.
Je velmi duležité, že ackoliv toto
zvláštní císlo se dalo
použít v nedbalé atmosfére
obvinování v roce 1945, tak už
nebylo používané pri Eichmannove
procesu v roce 1961. Jeruzalémský
soud se zámerne vyhýbal
poznámce o šesti milionech a
obžaloba vypracovaná Gideonem Hausnerem
jednoduše mluvila o "nekolika"
milionech.
ÚPLNÉ
IGNOROVÁNÍ PRÁVNÍCH
PRINCIPU
Kdyby byl nekdo presvedcený, že
vyhlazení židu bylo v Norimberku
dokázané pomocí "dukazu",
mel by popremýšlet o
základních podstatách
soudu, které jsou založené na
celkem rozumných právních
principech jakéhokoliv druhu.
Viníci vystupovali jako žalobci,
soudcové a kati; "vinní" byli
známí už od zacátku. (Mezi
soudci byli samozrejme i Rusové, jejich
zlociny jsou nespocitatelné, jako treba
masakr 15 000 polských dustojníku,
jejichž cást tel byla Nemci objevena v
Katynském lese blízko Smolensku.
Ruský žalobce se pokoušel z tohoto
masakru obvinit obžalované Nemce.) V
Norimberku byla dodatecne udelaná
legislativa, podle které jste mohli
být souzení za "zlociny",
které byly vyhlášeny za
zlociny až po tom, kdy jste je spáchali.
Do toho casu bylo
nejzákladnejším
právnickým principem to, že osoba
muže být souzená jen z
porušovaní toho zákona,
který byl platný v té dobe,
kdy ho osoba porušila. "Nulla Poena Sine
Lege."
Pravidla dukazu, která byla po
staletí britskou právní
vedou utvárena, aby se s
maximální presností,
jaká byla možná, zjistila
pravdivost obvinení, byla v Norimberku
úplne ignorována. Bylo
narízeno, že "Tribunál by se nemel
zabývat technickými pravidly
dukazu", ale mel by pripustit "jakýkoliv
dukaz, o kterém se zdálo, že
má podmínecný
význam", to jest, který by
podporil uznaní vinným. V praxi to
znamenalo príjímání
neprímých dukazu a
svedectví, která jsou v
normálním právním
rádu neprípustná jako
neverohodná. To, že takové dukazy
byly povolené, má velký
význam, nebot to je jeden ze
základních postupu, pri
kterém byla pomocí
necestného "písemného
prísežného
prohlášení" vyrobena legenda
o vyhlazení. Prestože behem procesu bylo
k soudu povoláno jen 240 svedku, bylo
soudem na podporení obžaloby prijato ne
méne jak 300 000 takových
"písemných
prísežných
prohlášení", a to bez toho,
aby byl tento dukaz vyslechnut pod
prísahou. Za techto okolností mohl
kdokoliv z deportovaných a nebo obyvatel
tábora udelat takové
pomstychtivé tvrzení, jaké
jen chtel. Asi nejvíc neuveritelný
je fakt, že právníci
obžalovaného nemohli podrobit svedky
obžaloby krížovému
výslechu. Trochu podobná situace
vládla i pri soudu s Adolfem Eichmannem,
kde bylo prohlášeno, že Eichmannuv
obhájce muže být kdykoliv
prerušen, "když položí nesnesitelnou
otázku", což pravdepodobne znamenalo,
když jeho obhájce zacne dokazovat
nevinu.
Skutecné pozadí
Norimberského procesu odhalil
americký soudce Justice Wenersturm,
predseda jednoho z tribunálu. Byl tak
znechucený tamními postupy, že
odletel zpet do Ameriky a v Chicago Tribune
zanechal svoji výpoved, kde byl
vyjmenován bod za bodem, spolu s jeho
negativními komentári k procesu
(Mark Lautern, Das Letzte Wort über
Nürnberg, str. 56). Body 3-8 jsou
následující:
3. Clenové oddelení
verejné žaloby, na místo snahy
zformulovat a dosáhnout nových
právních principu, byli
hnáni jen osobními ambicemi a
pomstou.
4. Obžaloba udelala maximálne vše
možné, aby zabránila
pripravení se obhajobe na svuj
prípad a znemožnila predložení
dukazu.
5. Obžaloba, vedená generálem
Taylorem, udelala vše, co bylo v
jejích silách, aby
zabránila uskutecnení
jednohlasného usnesení
vojenského soudu, t.j. požádat
Washington o to, aby byly soudu predloženy a
zprístupneny další
dokumentacní dukazy, které byly ve
vlastnictví americké
vlády.
6. 90 procent osob zainteresovaných do
Norimberských procesu se skládalo
z lidí, kterí, at z
politických nebo rasových duvodu,
napomáhali obžalobe.
7. Obžaloba zrejme vedela, jak naplnit
všechny administrativní úrady
vojenského soudu "Americany", jejichž
naturalizacní osvedcení bylo
skutecne velmi nové a kterí pri
administrativních službách anebo
prekládání atd. vytvorili
obžalovaným neprátelskou
atmosféru.
8. Skutecným cílem
Norimberských procesu bylo ukázat
Nemcum zlociny jejich Führera a
zároven záminka, na které
byl proces urcený... Kdybych sedm
mesícu dopredu vedel, co se v Norimberku
stane, nikdy bych tam nešel.
Co se týce bodu 6, že 90 procent osob
zainteresovaných do Norimberských
procesu bylo ovlivneno budto z
politických anebo rasových duvodu,
to byl fakt potvrzený i jinými
zúcastnenými. Podle Earla Carrola,
amerického právníka, 60
procent personálu Úradu
verejné obžaloby byli nemectí
židé, kterí opustili Nemecko po
vyhlášení Hitlerových
rasových zákonu. Zpozoroval, že
ani ne deset procent Americanu
zúcastnených na
Norimberských procesech byli
skutecní Americané od
narození. Vedoucí Úradu
vedení obžaloby, který pracoval po
generálovi Taylorovi, byl Robert M.
Kepner, nemecký židovský emigrant.
Jemu asistoval Morris Achman. Mark Lautern,
který celý proces pozoroval,
píše ve své knize:
"Prišli všichni: Solomonové,
Schlossbergerové a Rabinovitchové,
clenové Úradu verejné
obžaloby" (viz. str. 68). Z toho faktu je
zrejmé, že základní
právní princip, že nikdo nemuže
být prísedícím na
soudu, pokud jde o jeho vlastní
prípad, byl úplne
zanedbaný. A co víc, vetšina
svedku byli také židé. Podle prof.
Maurice Bardécha, který byl rovnež
pozorovatelem procesu, jediným
zájmem techto svedku bylo neukázat
jejich nenávist príliš
otevrene a pokoušet se podávat dojem
objektivity (Nuremberg ou la Terre Promise,
Paríž, 1948,str. 149).
PRIZNÁNÍ
POD MUCENÍM
Avšak úplne
ohromující jsou metody
používané v Norimberku na
dostání výpovedi a
"priznání", hlavne u tech
dustojníku S.S., kterí byli
zneužiti k podporování
obvinení z vyhlazení.
Americký senátor Joseph McCarthy
ve svém doznání
americkému tisku z 20. kvetna 1949
privolal pozornost na
následující zpusoby
mucení, které mely zabezpecit
priznání. Uvádí, že
ve vezení Schwabisch Hall byli
dustojníci S.S. Leibstandarte Adolf
Hitler tak dlouho bicováni, dokud se
netopili ve své vlastní krvi, a
potom, když leželi vysílení na
dlažbe, byly jejich pohlavní
orgány rozdupány. Jako v
preslavném Mulmadyho procesu
prostých vojáku vezni byli
vytahováni do vzduchu a biti, dokud
nepodepsali ta priznání,
která se po nich žádala. Na
základe techto "priznání",
získaných od generálu S.S.
Seppa Dietricha a Joachima Paipera, byla
Leibstandarte uznaná jako "vinná
organizace". Generál S.S. Oswald Pohl,
ekonomický správce systému
koncentracních táboru, byl
mlácen, dokud nezmenil svoji
výpoved. V souvislostech k tomuto
prípadu rekl senátor McCarthy
tisku:
"Slyšel jsem svedectví a cetl
jsem dokumentacní dukazy o tom, že
obžalované osoby byly mláceny,
muceny a fyzicky týrány metodami,
které se mohly zrodit jen v
nemocné mysli. Byli vystaveni
predstíraným popravám a
výslechu ze strany soudu, bylo jim
receno, že jejich rodiny budou zbaveny
prídelových lístku.
Všechny tyto veci byly uskutecneny se
schválením verejné
obžaloby, aby byla zabezpecena
psychologická atmosféra
potrebná na vydíraní
požadovaných priznání. Když
Spojené státy nechají tyto
zlociny, které spáchalo pár
lidí, nepotrestané, potom
nás muže celý svet v každém
páde kritizovat a navždy pochybovat o
správnosti našich pohnutek a o
našem morálním
zaclenení."
Popsané
zastrašující metody byly
používané i behem procesu ve
Frankfurtu nad Mohanem a v Dachau, a
velké pocty Nemcu byly uznány
vinnými z krutosti na základe
jejich použití. Americký soudce
Edward L. van Roden, jeden ze trí clenu
Simpsonovy armádní komise,
která byla pozdeji poverena
vyšetrováním
správnosti metod
používaných pri dachauském
procesu, odhalil metody, které 9. ledna
1949 uverejnil ve washingtonském Daily
News. Jeho zpráva se také objevila
23. ledna 1949 v britských
novinách Sunday Pictorial. Metody,
které popsal, byly: "Prevlékli se
za kneze, aby slyšeli priznaní a
pritom vynesli absoluci; mucení s
horícími sirkami, které
byly vražené pod nehty;
vykopávání zubu a
lámání celistí;
samovazba a prídel potravin, které
prispívaly k pomalému
vyhladovení". Van Roden vysvetlil:
"Výroky, které byly prijaty za
dukazy, byly získány od
lidí držených tri, ctyri a nebo
pet mesícu v samovazbe...
Vyšetrovatel položil na hlavu
obžalovanému cernou kuklu a potom ho
mosaznou trubkou uderil do tváre, kopali
ho a bili ho gumovými hadicemi... Ve
všech 139 prípadech, které
jsem vyšetroval krome dvou, byli
obžalovaní kopáni do
genitálií. Takový
standardní operacní postup
používali naši americtí
vyšetrovatelé.
Zodpovední "americtí"
vyšetrovatelé, kterí pozdeji
pri procesech vystupovali jako žalobci, byli
por. Burton F. Ellis (predseda komise pro
válecné zlociny) a jeho asistenti,
kpt. Raphael Schumacker, por. Robert E. Byrne,
por. William R. Perl, Morris Elowitz, Harry Thon
a Krischbaum. Právním poradcem
soudu byl plk. A. H. Rosenfeld. Ctenár z
techto jmen okamžite pochopí, že
vetšina techto lidí byla, tak jak to
rekl Justice Weersturm, "ovlivnena z
rasových duvodu" - to znamená,
byli to židé, a proto nemeli být
nikdy zapojeni do nejakého
vyšetrování.
Pres fakt, že "priznání"
týkající se
vyhlazení židu bylo získané
za techto podmínek, norimberská
svedectví jsou spisovateli jako
Reitlinger a jinými považována za
nezvratný dukaz o šesti milionech, a
tato iluze je udržována tím, že
proces byl nestranný a
bezúhonný. Když se hlavního
verejného žalobce generála Taylora
zeptali, odkud získal pocet šest
milionu, odpovedel, že to je založené na
priznaní generála S.S. Otta
Ohlendorfa. I on byl mucený a jeho
prípad je vyšetrovaný
níže. Ale pokud se tito "priznaní"
berou vubec v úvahu, nemužeme udelat nic
lepšího, než citovat britský
Sunday Pictorial, kde se znovu zamerují
na zprávu soudce van Rodena: "Ze
silných mužu se staly zlomené
trosky pripravené zamumlat
jakékoliv priznaní, které
od nich žalobci požadovali."
WISLICZENYHO
VÝPOVED
Ted se podíváme na
nekteré norimberské dokumenty.
Dokument, který je pri
podporování legendy o šesti
milionech nejvíce citovaný a
který figuruje hlavne v Poliakove a
Wulfove knize Das Dritte Reich und die Juden:
Dokumente und Aufsätze, je výpoved
kapitána S.S. Dietera Wisliczenyho,
asistenta úradu Adolfa Eichmanna a
pozdejšího velitele Gestapa na
Slovensku. Tato výpoved byla
získána za ješte
extrémnejších
podmínek, než jsou ty, které jsou
popsány výše, nebot
Wisliczeny padl do rukou ceským
komunistum a byl "vyslýchán" v
listopadu 1946 v sovety kontrolované
bratislavské veznici. Vystavený
mucení se Wysliczeny zmenil na
nervózní trosku a ješte pred
jeho odsouzením se stal obetí
nekontrolovatelných záchvatu, pri
kterých hodiny vzlykal. I když
podmínky, pri kterých byla
získána výpoved, jsou
úplne neprijatelné, Poliakov to
radeji ignoruje a píše jen: "Ve
vezení napsal nekolik pametí,
které obsahují velmi
zajímavé informace" (Harvest of
Hate (Plod nenávisti), str. 3). Tyto
pameti obsahují i nefalšované
výpovedi, jako napríklad, že
Himmler byl nadšený zastánce
židovské emigrace, a že emigrace židu z
Evropy pokracovala i behem války, ale
vcelku jsou to typická
komunistická "priznání"
udelaná na sovetských
ukázkových soudech. Je tam dost
castá zmínka o
vyhlazování židu a taky
hanebný pokus namocit do toho tolik vudcu
S.S., jak to jen bylo možné. Celkem
bežné jsou i faktické chyby,
hlavne výpoved, že válka s Polskem
pridala do území, které
okupovalo Nemecko, víc jak 3 miliony
židu, což už ale bylo vyvráceno.
PRÍPAD
EINSATZGRUPPEN
Ve Wisliczenyho výpovedi se na
nekterých místech
vzpomínají einsatzgruppen anebo
akcní skupiny, které byly
nasazené v Rusku. U Norimberských
procesu byly vykreslovány jako jeden
druh, který vyvraždil "šest
milionu", což se pozdeji ukázalo jako
nejvetší zvelicování a
falšovaní. Einsatzgruppen byly ctyri
speciální oddíly
vybrané z Gestapa a S.D.
(Bezpecnostní služba S.S.), jejichž
úkolem bylo znicit partyzány a
komunistické komisare, takže to znamenalo
pokracovat ve stopách nemeckých
jednotek, které postupovaly stále
hloubeji do Ruska. Už v roce 1939 se k
Rudé armáde pripojilo 34 000
techto politicky orientovaných komisaru.
Behem Norimberských procesu mel na
starosti aktivity einsatzgruppen sovetský
žalobce Rudenko. Obžaloba z roku 1947 tvrdila,
že ctyri skupiny behem jejich operací
údajne v Rusku zabily ne méne jak
jeden milion židu jen z toho duvodu, že byli
židé.
Toto nepodložené tvrzení bylo
potom peclive vypracováno; doposud se
tvrdí, že vyvraždení
sovetských židu za pomoci einsatzgruppen
tvorilo první cást
vyhlazených židu, cást
druhá mela být transport
evropských židu do Polska. Reitlinger
priznává, že skutecný
termín "konecné
rešení" se vztahoval na emigraci a s
likvidací židu nemel nic
spolecného, ale potom tvrdí, že
politika vyhlazování zacala v roce
1941, v case nemecké invaze do Ruska.
Má na mysli Hitleruv rozkaz z cervence
1941 na likvidaci komunistických komisaru
a z toho vyvozuje, že rozkaz na
vyvraždení všech sovetských
židu vydal Hitler einsatzgruppen ústne
(Dei Endlösung, str. 91). Jestli je tento
predpoklad vubec na necem založený, tak
je to pravdepodobne bezcenná Wisliczenyho
výpoved, která
uvádí, že einsatzgruppen dostala
rozkaz rozšírit jejich
poslání nejen na znicení
komunistu a partyzánu, ale i na
"úplný masakr" ruských
židu.
Je velmi duležité, že se zase
jedná o "ústní rozkaz" na
vyhlazení židu, o kterém se
predpokládá, že byl
doprovázený Hitlerovým
nefalšovaným písemným
príkazem - znovu jedna lstivá a
nedokazatelná Reitlingerova domnenka.
Skutecnou úlohu einsatzgruppen ukazuje
Hitleruv rozkaz z brezna 1941 podepsaný
polním maršálem Keitelem.
Uvádí, že Reichsführer S.S.
(Himmler) byl v ruském tažení
poverený "úkoly na prípravu
politické správy, úlohami,
které budou vyplývat z boje,
který mel být uskutecnený
mezi dvema proti sobe stojícími
politickými systémy" (Manvell
& Frankl, viz str. 115). To se jasne
vztahuje na eliminaci komunismu, hlavne na
politické komisare, jejichž
prvoradým úkolem bylo školit
prostý lid o komunismu.
OHLENDORFUV
SOUD
Nejvíc
zavádejícím soudem v
Norimberku v prípade "einsatzgruppen" je
soud generála S.S. Otta Ohlendorfa,
velitele S.D., která byla nasazená
na Ukrajine a pripojená k 11.
armáde polního maršála
von Mansteina. Ke konci války byl na
ministerstvu ekonomiky zamestnaný jako
odborník na zahranicní obchod.
Ohlendolf byl jeden z tech, kterí byli
vystaveni výše popsanému
mucení a pri psaní své
výpovedi z 5. listopadu 1945 ho
"presvedcili", aby se priznal, že na jeho
osobní rozkaz bylo zabito 90 000 židu.
Ohlendorf stál pred soudem až v roce
1948, což je velmi dlouho po Norimberském
procesu a do této doby trval na tom, že
jeho drívejší výpoved
byla od neho získána za "pomoci"
mucení. Ve své hlavní reci
pred tribunálem využil Ohlendorf
príležitosti odmítnutí
tvrzení Philipa Auerbacha,
židovského žalobce a generála
Bavorského státního
úradu pro restituci, který toho
casu žádal náhradu za
"jedenáct milionu židu", kterí
trpeli v nemeckých koncentracních
táborech. Ohlendorf zamítl toto
smešné tvrzení a
uvádí, že "ani ta
nejmenší cást techto
lidí, za které Auerbach požaduje
odškodné, nikdy nevidela
koncentracní tábor". Ohlendorf žil
dost dlouho na to, aby videl, jak byl Auerbach
uznán vinným ze zpronevery a
podvodu (falšování dokumentu
s cílem dostat obrovské sumy penez
jako odškodné za
neexistující lidi), což se stalo
ješte pred Ohlendorfovou popravou v roce
1951.
Ohlendorf vysvetlil tribunálu, že jeho
jednotky mely zabranovat židovským
masakrum, které by po odchodu
nemeckých vojsk zorganizovali
antisemitistictí Ukrajinci, a poprel
obvinení, že by einsatzgruppen jako celek
vykonala aspon ctvrtinu obvinení,
která tvrdila obžaloba. Dále trval
na tom, že ilegální
partyzánská válka v Rusku,
proti které mel bojovat, si od
nemecké regulérní
armády vyžádala o moc
vetší ztráty na životech -
odhad potvrzený sovetskou vládou,
která se chlubila, že partyzáni
zabili 500 000 Nemcu. Ve skutecnosti byl i Franz
Stahlecker, velitel einsatzgruppen A pro
baltský region a Belorusko, zabitý
v roce 1942 partyzány. Anglický
právník F. J. P. Veale, co se
týce akcních skupin, vysvetluje,
že na ruské fronte vlastne nebyl
žádný rozdíl mezi
partyzány a civilním
obyvatelstvem, nebot každý ruský
civilista, který namísto
vystupování jako terorista
dodržoval statut civilisty, byl vystavený
nebezpecí, že bude svými krajany
odsouzený jako zrádce. Veale
ríká o akcních
skupinách toto: "Nejsou tu
žádné pochybnosti, že jejich
rozkazy byly bojovat proti teroru terorem", a
považuje za zvláštní to, že
krutosti, které v boji spáchali
partyzáni, byly považovány za
bezúhonné jen proto, protože se
odehrávaly na vítezné
strane (viz. str. 223). Ohlendorf mel ten
stejný názor, a v trpkém
odvolání, které napsal pred
svojí popravou, obvinuje spojence z
pokrytectví.
PREKROUCENÉ POPRAVY
AKCNÍCH SKUPIN
Sovetská obvinení, že
akcní skupiny behem svých
operací svévolne vyvraždily milion
židu, se pozdeji vybarvila jako obrovský
podvod. Ve skutecnosti tento pocet nepotvrzovaly
ani ty nejbezvýznamnejší
statistické záchytné body.
Poliakov a Wulf v této souvislosti
citují prohlášení
Wilhelma Hoetla, pochybného
amerického špiona, dvojitého
agenta a predchozího Eichmannova
asistenta. Hoettl, ješte to bude
vzpomínané, tvrdil, že mu Eichmann
"rekl", že bylo vyhlazeno šest milionu židu
- a dodal, že dva miliony z toho zabily
einsatzgruppen. Tento absurdní pocet
prekracoval i ty nejdivocejší odhady
sovetského žalobce Rudenka a neduveroval
mu ani americký tribunál,
který se pokoušel a nakonec i
odsoudil Ohlendolfa.
Skutecný pocet obetí, za
které byly akcní skupiny
zodpovedné, byl zatím
predložený ve studii anglického
právníka R. T. Pageta s
názvem Manstein, his Campaigns and his
trial (Manstein, jeho tažení a jeho soud,
Londýn, 1951). Ohlendorfovi
vydával rozkazy Manstein. Pagetuv
úsudek je, že Norimberský
tribunál prijal pocet, který
poskytla sovetská obžaloba, zvetšil
pocet obetí o víc jak 1 000
procent a to ješte vykreslilo situace, ve
kterých tyto obeti vznikly (tato
otresná zkreslení jsou predmetem
šesti stran knihy Williama Shirera The Rise
and Fall of the Third Reich (Vzestup a
pád Tretí ríše, str.
1140-46). Zde je potom
legendárních šest milionu v
malém: ne jeden milion mrtvých,
ale sto tisíc. Samozrejme, jen
malá cást z nich mohli být
židovští partyzáni a
komunistictí funkcionári. Ani
netreba opakovat, že tyto obeti vznikly behem
vedení dábelské
partyzánské války na
východní fronte a že
sovetští teroristé
tvrdí, že zabili petkrát tolik
lidí jak nemecká armáda.
Ale i presto pretrvává
populární mýtus, že
vyhlazovaní židu se zacalo akcemi
einsatzgruppen v Rusku.
Na záver mužeme prozkoumat
samotný Mansteinuv proces, který
byl v mnoha vecech podobný
norimberským postupum. Hlavne proto, že
akcní skupina D byla pod
Mansteinovým velením (i když se
zodpovídala jedine Himmlerovi). Manstein
byl dvaašedesátiletý,
starý, invalidní polní
maršál, který byl odbornou
vetšinou považovaný za
nejbrilantnejšího nemeckého
generála své doby, ale procesem
pro "válecné zlocince" odsouzen k
hanebné potupe. Ze 16 obvinení 14
predložila ruská komunistická
vláda a dve polská
komunistická vláda. Na
podání dukazu byl k tomuto procesu
predvolaný jen jeden svedek a ten
vypovedel tak neuspokojive, že obžaloba nakonec
vzala jeho dukazy zpet. Soud duveroval 800
neprímým dokumentum, které
prijal i presto, že neexistovaly vubec
žádné dukazy o jejich
autenticnosti a jejich autorství.
Obžaloba predložila Ohledorfovo psané
doznání a také
doznání jiných
celných predstavitelu S.S., ale když tito
muži byli stále naživu, Mansteinuv
obhájce Reginald Paget K.C. požadoval,
aby sedeli na lavici svedku. Americké
úrady tuto žádost zamítly a
Paget prohlásil, že toto
zamítnutí bylo zpusobené ze
strachu, protože se báli, aby
odsouzení neprozradili, jaké
metody byly používané, aby je
prinutili podepsat jejich doznání.
Manstein byl nakonec osvobozen z osmi
obvinení, vcetne dvou polských, o
kterých Paget rekl, že "byla tak ocividne
zfalšovaná, že se clovek musel
divit, proc vubec byla predložena".
PROCES OSWALDA
POHLA
Prípad akcních skupin je
odhalujícím pohledem do
pozadí metod, které byly
používané u Norimberských
procesu a pri zhotovování
mýtu o šesti milionech.
Další proces je proces Oswalda Pohla
z roku 1948, který je velmi
duležitý, protože se týkal
prímo správy koncentracních
táboru. Pohl byl až do roku 1934
hlavní dustojník nemeckého
námornictva, ale potom ho Himmler
požádal, aby prestoupil do S.S. Jako
šéf ekonomického a
administrativního úradu S.S. byl
hlavní vedoucí osobou uvnitr S.S.,
která se od roku 1941 zabývala
prumyslovou produktivitou koncentracních
táboru. Obžaloba dosáhla
vrcholného bodu pokrytectví, když
rekla Pohlovi, že "s vyrazením židu z
jejich vlastního území,
odmítnutím vydat jim
nemecké obcanství, s jejich
vyloucením z verejných
úradu a nebo s podobnými
domácími úpravami, na
které si nemohl žádný
jiný národ stežovat,
dosáhlo Nemecko spokojenosti". Pravdou
je, že Nemecko bylo kvuli delání
techto vecí bombardováno
urážkami a ekonomickými sankcemi a
jeho vnitrostátní merítka
vuci židum byla hlavne kvuli tomu, že demokrati
vyhlásili Nemecku válku.
Oswald Pohl byl velmi citlivý muž a
intelektuál, ze kterého se v
prubehu procesu stala troska. Jak už
poukázal senátor McCarthy, Pohl
podepsal nekteré obvinující
výpovedi poté, kdy byl
vystavený težkému mucení,
vcetne nepravého priznání,
že v lete 1944 videl v Osvetimi plynovou komoru.
Obžaloba houževnate predkládala toto
obvinení, ale Pohl ho úspešne
odmítal. Cílem obžaloby bylo
ukázat tohoto sklíceného
muže jako skutecného dábla v
lidské kuži, což byl dojem, který
byl v beznadejné neshode se
svedectvím tech, kterí jej
poznali.
Takové svedectví predložil i
Heinrich Hoepker, antinacistický
prítel Pohlovy ženy, který
pricházel s Pohlem v letech 1942-45 casto
do kontaktu. Hoepker si všiml, že Pohl byl
v podstate tichá osoba s jemným
chováním. Po cas
návštevy u Pohla na jare 1944 se
Hoepker setkal s obyvateli koncentracního
tábora, kterí pracovali
volným zpusobem a v pokojné
atmosfére, bez jakéhokoliv
nátlaku ze strany stráží.
Hoepker prohlásil, že Pohl
nezastával vuci židum nejaký
emocionální postoj a
nenamítal nic, když jeho žena hostila
Hoepkerovu židovskou prítelkyni Annemarii
Jacquesovou u nich doma. Zacátkem roku
1945 byl Hoepker presvedcený, že
správce koncentracního
tábora byl milosrdný,
svedomitý a oddaný sluha,
který jen plnil svoji úlohu a
pozdeji v roce 1945 byl prekvapený, když
slyšel o obvinení, která byla
vznesena vuci Pohlovi a jeho kolegum.
Paní Pohlová si všimla, že
její muž udržoval klidnou tvár až
do brezna 1945, když navštívil
tábor Bergen-Belsen v dobe, kdy se tam
vyskytla tyfová epidemie. Do této
doby byl tábor ukázkou cistoty a
porádku, ale chaotické
podmínky ke konci války ho dostaly
do stavu velkého trápení.
Pohl, který kvuli hrozné
tísni, která v tom case
války prevládala, nebyl
schopný zmírnit tamní
podmínky, byl tímto
zážitkem hluboce otresený a podle
jeho ženy už nikdy nedosáhl svého
predešlého duševního
klidu.
Dr. Afred Seidl, velevážený
právník, který na
Norimberských procesech vystupoval jako
hlavní obhájce, se houževnate
pustil do práce, aby dosáhl
Pohlova osvobození. Seidl byl
dlouholetým osobním
prítelem obžalovaného a byl
úplne presvedcený o jeho nevine,
pokud jde o zfalšování
obvinení o plánované
genocide židu. Spojenecký rozsudek,
který Pohla uznal vinným, ani v
nejmenším nezmenil Seidluv
názor. Prohlásil, že obžalobe se
vuci Pohlovi nepodarilo vytvorit ani
jediný kousek rozumného
dukazu.
Jednu z nejvetších obhajob
Oswalda Pohla vypovedel ve svých
doznání z 8. srpna 1947
podplukovník S.S. Kurt Schmidt-Klevenow,
zákonný úredník v
ekonomickém a administrativním
úradu S.S. Toto doznání
bylo schválne vynecháno z
uverejnených dokumentu
známých jako Trials of the War
Crimeminals before the Nuremberg Military
Tribunals 1946-1949 (Procesy
válecných zlocincu pred
Norimberským válecným
tribunálem 1946-1949). Schmidt-Klevenow
poukazoval, že Pohl plne podporoval soudce
Konrada Morgena z úradu
ríšské
kriminální policie, jehož
práce byla vyšetrovat kriminalitu v
koncentracních táborech.
Dále potom poukážeme na
prípad, ve kterém Pohl omilostnil
velitele S.S. který byl soudem S.S.
obžalovaný ze špatného
vedení. Schmidt-Klevenow vysvetlil, že
Pohl byl nápomocný pri
pripravování soudní
pravomoci koncentracních táboru
pro místní policejní
predstavitele a prebral osobní iniciativu
pri zabezpecování
prísné disciplíny
zamestnancu tábora. Ve zkratce, dukaz
predložený pri Pohlove procesu ukazuje,
že postupy se nezaobíraly nicím
jiným, než úmyslným
osocováním povesti cestného
muže, aby podporily propagandu legendy o
genocide židu v koncentracních
táborech, které Pohl
spravoval.
ZFALŠOVANÉ
DUKAZY A NECESTNÁ
PRIZNÁNÍ
Nepravá svedectví v Norimberku,
která obsahovala prepjatá
priznání, která podporovala
mýtus o šesti milionech, byla
stále získávána od
bývalých nemeckých
dustojníku pod nátlakem nebo pod
težkým mucením, jako v
nedávno uvedených prípadech
a nebo pod ubezpecením, že k tem,
kterí podepíšou
požadované priznaní, bude soud
shovívavý. Príkladem toho
druhého je svedectví
generála S.S. Ericha von
Bach-Zelewského. Kvuli potlacení
povstání polských
partyzánu ve Varšave v srpnu 1944 se
mu vyhrožovalo popravou, nebot toto
potlacení vedl on spolu s beloruskou
brigádou S.S. Proto byl pripravený
"spolupracovat". Bach-Zelewského dukaz se
zakládal na bázi svedectví
proti Reichsführerovi S.S. Heinrichovi
Himmlerovi na hlavním Norimberském
procesu (Trial of the Major War Criminals
(Proces s hlavními
válecními zlocinci) svazek IV.,
str. 29, 36). V breznu 1941, v predvecer
ruské invaze, pozval Himmler na svuj hrad
konferenci vyšších
predstavitelu S.S., vcetne
Bach-Zelewského, který byl
odborníkem na partyzánskou
válku. Ve svém norimberském
svedectví vylícil Himmlerovu rec
na konferenci o grandiózních
termínech o likvidaci lidí ve
východní Evrope, ale Göring
mu v soudní síni do ocí
rekl, že jeho svedectví je
falešné. Toto velmi hanebné
nepodložené tvrzení se
dotýkalo údajného
Himmlerova výroku, že jediným
cílem válecného
tažení v Rusku je "hromadne zabít
okolo tri sta milionu Slovanu". Co ve
skutecnosti Himmler rekl, to doložil jeho
nácelník generálního
štábu - že válka v Rusku bude
mít urcite za následek miliony
mrtvých (Manvel & Frankl, viz str.
117). Další nehoráznou
lží bylo Bach-Zelewského
obvinení, že 31. srpna 1942 byl Himmler
prítomný, když oddelení
einsatz v Minsku popravilo sto židu, což melo za
následek, že skoro omdlel. Avšak je
známé, že Himmler byl toho dne na
konferenci v jeho hlavním polním
stanu v Žitomiru na Ukrajine (K. Vonwickel, Dei
Wehrmacht im Kampf (Wehrmacht v boji), svazek
IV., str. 275).
Více se o Bach-Zelewského
svedectvích uvádí ve
všech knihách o Himmlerovi, hlavne v
knize Williho Frischauera Himmler: Evil Genius
of the Third Reich (Himmler: Zlý
génius Tretí ríše,
Londýn, 1953, str. 148). Avšak v
dubnu 1959 se Bach-Zelewski pred
západonemeckým soudem verejne
zrekl svých norimberských
svedectví. Priznal, že jeho
drívejší svedectví se
ani v nejmenším
nezakládají na skutecnosti a že je
vyslovil v zájmu prospešnosti a jeho
vlastního prežití. Po
opatrném zvážení
nemecký soud prijal jeho
odvolání. Netreba ani
ríkat, co Veale hned po techto
událostech nazýval "Železná
opona diskrétní mlcenlivosti",
nebot nemely vubec žádný vliv na
knihy, které rozširovaly
mýtus o šesti milionech a
svedectví Bach-Zelewského se
ješte stále prikládá
stejná hodnota.
Pravda o Himmlerovi je ironicky
poskytována antinacistum Felixem
Kerstenem, lékarem a masérem.
Protože Kersten odporoval režimu, má
sklony podporovat legendu, že
internování židu znamenalo jejich
vyhubení. Ale když velmi dobre a osobne
poznal Himmlera, nemuže mýtu jinak pomoc,
než ríct pravdu o Himmlerove osobe. Ve
své knize Memoirs 1940-1945 (Pameti
1940-1945, Londýn 1956, str. 119)
zduraznuje, když uvádí, že
Heinrich Himmler nechce židy likvidovat, ale mel
radeji jejich emigraci za more. Kersten do toho
nenamácí ani Hitlera. Avšak
duveryhodnost jeho antinacistických
pohádek je celkem rozbitá, když
pri hledání alternativního
zlocince prohlásil, že skutecným
viníkem vyhlazování" je Dr.
Goebbels. Toto hloupé tvrzení se
lehce vyvrátí skutecností,
že Goebbels se stále zabýval
madagaskarským plánem i po tom,
kdy ho nemecké ministerstvo
zahranicí docasne zrušilo, což jsme
si ukázali již drív.
To by už bylo asi všechno o
falešných dukazech v Norimberku.
Také jsou casto vzpomínané
tisíce necestných
"písemných
prísežných
prohlášení", které
Norimberský soud prijal a ani se
nepokusil presvedcit se o autenticnosti jejich
obsahu a nebo aspon o jejich autorství.
Tyto neprímé dokumenty, casto
velmi bizardního charakteru, byly tak
dlouho predstavované jako "dukaz", až
pokud nenesly požadovaný podpis.
Typickým prísežným
prohlášením obžaloby pri
procesu o koncentracních táborech
z roku 1947 bylo prohlášení
Aloise Hoellriegela, clena zamestnancu
tábora Mauthausen v Rakousku. Toto
prísežné
prohlášení, o kterém
obžaloba prokázala, že bylo
zhotovené behem Hoellriegelova
mucení, už bylo jednou použité na
odsouzení generála S.S. Ernsta
Kaltenbrunnera v roce 1946. Uvádí
se v nem, že operace masového
otrávení plynem se uskutecnila v
Mauthausenu a že Hoellriegel byl svedkem toho,
jak se Kaltenbrunner (krome Himmlera
nejvyšší predstavitel S.S.)
této operace osobne úcastnil.
O rok pozdeji, v case procesu o
koncentracních táborech (Pohluv
proces), bylo nemožné držet se tohoto
kusu nesmyslu, když byl soudu znovu
predložený. Obhajoba nejenže
dokázala, že prísežné
prohlášení bylo
zfalšované, ale ukázala, že
všechna úmrtí v Mauthausenu
byla systematicky zapisována
místními policejními
úrady. Také se podívali do
táborového registru a obžaloba se
dostala do úzkých, když byl jeden
z mauthausenských registru; z tech, co se
zachovaly; predložený jako dukaz.
Obhajoba také obdržela pocetná
prísežná
prohlášení
bývalých obyvatelu Mauthausenu
(vezenský tábor
predevším pro
kriminálníky), a ti potvrdili
lidské a porádné
podmínky v tábore.
ZPOCHYBNOVÁNÍ
SPOJENECKÝCH
OBVINENÍ
K norimberské tyranii a
tragédii neexistuje
výrecnejší svedectví,
než vášnivé prekvapení
a nebo urážlivé
zpochybnování obžalovaných
ve chvíli, kdy slyšeli svoje
obvinení. To se projevilo i v
prísežném
prohlášení generála
majora S.S. Heinze Fanslaua, který za
poslední roky války
navštívil vetšinu
nemeckých koncentracních
táboru. I když patril k tem
vojákum S.S., kterí bojovali v
prední linii, velmi se zaobíral
podmínkami v koncentracních
táborech, a proto si ho spojenci pri
svých obvineních o spiknutí
znicit židy vybrali jako hlavní terc. O
tom, že je v tom taky namocený, mely
svedcit jeho mnohé kontakty. Když se
poprvé uvažovalo, že bude souzený
a uznaný vinným, byly proti nemu
vyrobeny stovky prísežných
prohlášení od obyvatelu
tábora, které
navštívil. Když si Fanslau 6. kvetna
precetl všechna obvinení proti
zamestnancum koncentracních
táboru, pochybovacne rekl: "To nemuže
být možné, nebot já bych o
tom musel taky neco vedet".
Ted by se melo upozornit i na to, že
všude v norimberských spisech je
uvedené, že nemectí vudcové
behem procesu ani na moment neverili
nepodloženým tvrzením
spojenecké obžaloby. Ani Hermanna
Göringa, který byl vystavený
plnému náporu norimberské
propagandy o ukrutnostech, se nepovedlo
presvedcit. Hans Fritzsche, na soudu
nejvyšší funkcionár
Goebbelsova ministerstva, uvádí,
že Göring i po vyslechnutí
Ohlendorfova prísežného
prohlášení o einsatzgruppen a
Hoessova svedectví o Osvetimi zustal
presvedcený, že vyhlazování
židu je jen propagandistická fikce (The
Sword in the Scales (Mec spravedlnosti),
Londýn, 1953, str. 145). O jednom bodu
obžaloby rekl Göring dost presvedcive, že
poprvé ho slyšel "presne zde v
Norimberku" (Shirer, viz str. 147). Všichni
židovští spisovatelé,
Poliakov, Reitlinger, Manvell a Frankl, se
snaží namocit Göringa do tohoto
údajného
vyhlazování, ale Charles Bewley ve
svojí práci Hermann Göring
(Goettingen, 1956) ukazuje, že v Norimberku
nenašel ani ten nejmenší dukaz,
který by opodstatnil toto
obvinení.
Hans Fritzsche behem procesu dukladne zvažuje
celou otázku a dospel k záveru, že
tomuto obludnému obvinení
nepredcházelo celkem dukazné
vyšetrování. Fritzsche,
který byl osvobozený, byl
Goebbelsovým spolecníkem a
zrucným propagandistou. Ukázal, že
hlavním bodem obžaloby byl
údajný masakr židu. Kaltenbrunner,
který byl jako šéf
Hlavního úradu pro
ríšskou bezpecnost
Heydrichovým nástupcem a taky
kvuli Himmlerove smrti hlavním
obhájcem S.S., si o obvineních z
genocidy myslel to stejné, co
Göring. Sveril se Fritzschemu, že obžaloba,
díky její technice prinutit svedky
k výpovedi a kvuli
zadržování dukazu, získala
ocividné úspechy, z cehož je
predtím obvinili soudci Wenersturm a van
Roden.
|