6
OSVETIM
A POLSKÉ ŽIDOVSTVO
Koncentracní tábor v Osvetimi
nedaleko Krakova v Polsku zustává
jako základna údajného
vyhlazování milionu židu. Pozdeji
uvidíme, že když bylo po válce
cestnými pozorovateli v britských
a amerických zónách
objeveno, že v nemeckých táborech
jako Dachau a Bergen-Belsen neexistují
žádné "plynové komory",
pozornost se presunula na východní
tábory, hlavne na Osvetim. Pece tu
skutecne existovaly, tak jak to bylo tvrzeno.
Naneštestí se východní
tábory nacházely v ruské
zóne, takže nikdo nemuže potvrdit, zda
jsou tato tvrzení správná a
nebo ne. Rusové ješte deset let po
válce nedovolili nikomu videt Osvetim a
za tuto dobu mohli zmenit její vzhled a
poskytnout jistou duveryhodnost tvrzení,
že tam byly vyhubeny miliony lidí. Když
nekdo pochybuje, že by Rusové byli
schopní takového podvodu, necht si
vzpomene na památník, který
byl vztycen na místech, kde v Rusku
zabila Stalinova tajná policie
tisíce lidí - ale tyto
pomníky je prohlašovaly za obeti
nemecké armády behem druhé
svetové války.
Pravda o Osvetimi je, že to byl
nejrozsáhlejší a
nejduležitejší prumyslový
koncentracní tábor, kde se
vyrábely všechny druhy
materiálu pro válecný
prumysl. Tábor se zakládal na
syntetickém uhlí a
továrnách na gumu, které
postavila I. G. Farben Industrie, pro kterou
vezni pracovali. Osvetim také obsahovala
polnohospodárskou výzkumnou
stanici s laboratoremi, zahradnickými
školkami a možnostmi pro
dobytkárství, stejne jako Krupovy
zbrojní závody. Už jsme podotkli,
že hlavní funkcí tábora byl
práve tento druh aktivit; všechny
velké firmy v nich mely sesterské
spolecnosti, i S.S. si zde dokonce otevrela
své vlastní továrny.
Zprávy Himmlerových
návštev v táborech
ukazují, že jeho hlavním
cílem bylo úredne prozkoumat a
odhadnout jejich prumyslnou výkonnost.
Když v breznu 1941, doprovázený
vysokými výkonnými
úredníky I. G. Farben,
navštívil Osvetim, nezajímal
se o problém tábora, ale jen
prikázal, že tábor bude
rozšírený, aby mohl pribrat
dalších 100 000 veznu, kterí
by pracovali pro I. G. Farben. Toto se sotva
shoduje s politikou vyvraždování
milionu veznu.
VÍC A
VÍC MILIONU
I tak mela být údajne ve
skutecnosti v tomto jediném tábore
vyhubena polovina ze šesti milionu,
nekterí spisovatelé
uvádejí ctyri a nebo dokonce až
pet milionu. Ctyri miliony byl senzacní
pocet, který po tom, co komunisti
"vyšetrili" tábor, oznámila
sovetská vláda, v tom
stejném case, kdy se pokoušeli
obvinit z Katynského masakru Nemce.
Reitlinger priznává, že informace,
co se týká Osvetimi a
jiných bývalých
východních táboru,
pocházejí z
poválecných komunistických
režimu ve východní Evrope: "Dukazy
o polských táborech smrti byly po
válce sbírané hlavne
Polskou státní komisí a
nebo Ústredním židovským
výborem Polska" (The Final Solution
(Konecné rešení), str.
631).
Avšak žádný
žijící autentický svedek,
který na vlastní oci videl
"otrávení plynem", nebyl nikdy
prokázán a nebo potvrzen. Benedikt
Kautský, který v
koncentracních táborech
strávil sedm let, z toho tri v Osvetimi,
tvrdí ve svojí knize Teufel und
Verdammte (Dábel a prokletí
(Zürich, 1946), že tam bylo zabitých
"ne méne jak 3 500 000 židu". To byla
rozhodne pozoruhodná výpoved,
nebot podle jeho vlastního
priznaní nikdy nevidel plynovou komoru.
Priznal se: "Byl jsem ve velkých
nemeckých koncentracních
táborech. Avšak musím
potvrdit fakt, že jsem nikdy v
žádném tábore
neprocházel okolo neceho, co by vypadalo
jako plynová komora" (str. 272-3).
Jediná poprava, které se
zúcastnil, byla, když byli dva
polští obyvatelé
tábora popraveni, nebot zabili dva
židovské obyvatele. Kautsky, který
byl v ríjnu 1942 poslaný z
Buchenwaldu, aby pracoval v Auschwitzu-Bune,
zduraznuje ve své knize, že hlavní
vlastností politiky koncentracního
tábora bylo používaní veznu
ve vojenském prumyslu, a to až do konce
války. Toto se ale neshoduje s
údajnou politikou
vyvraždování židu.
Vyhlazování v Osvetimi se
údajne delo mezi breznem 1942 a srpnem
1944, proto by pocet poloviny ze šesti
milionu znamenal vyhlazení a
zbavení se asi 94 000 lidí
každý mesíc behem 32 mesícu
- okolo 3500 lidí každý den a noc
víc než dva a pul roku. Je to tak
nesmyslné, že to sotva potrebuje
shrnutí. A Reitlinger ješte celkem
vážne tvrdí, že v Osvetimi se
Nemci každý den mohli zbavit
nejméne 6 000 lidí.
I když Reitlingerových 6 000
každý den by do ríjna 1944
znamenalo celkových 5 milionu,
všechny takové odhady blednou pred
divokou fantazií Olgy Lengyelové v
její knize Five Chimneys (Pet
komínu, (Londýn, 1959).
Vydává se za bývalou
obyvatelku Osvetimi a tvrdí, že v
tábore bylo zpopelneno ne méne než
"720 tel za hodinu a 17 280 za 24 hodin". Taky
tvrdí, že krome toho bylo každý
den v "jámách smrti"
spáleno 8 000 lidí a že proto
"bylo každý den vybavených 24 000
tel" (str. 80-1). To by samozrejme za
jediný rok znamenalo osm a pul milionu.
Takto by se v Osvetimi mezi breznem 1942 a
ríjnem 1944 zbavili víc židu, než
kolik v tom case bylo na celém svete.
Komentár je zbytecný.
I když v samotné Osvetimi
údajne zemrelo nekolik milionu, Reitliger
pripouští, že za celé
období mezi lednem 1940 a únorem
1945 bylo v tábore zaregistrováno
jen 363 000 obyvatel (The S.S. alibi of a Nation
(S.S. alibi národa), str. 268) a v
žádném prípade nebyli
všichni z nich židé. Casto se
uvádí, že mnoho veznu nebylo nikdy
zaregistrováno, ale nikdo o tom neposkytl
žádný dukaz. I kdyby tam bylo
tolik nezaregistrovaných jako
zaregistrovaných, celkem by to znamenalo
jen 750 000 veznu - což pravdepodobne
není dost na eliminaci trech a nebo ctyr
milionu. Krome toho velký pocet
táborové populace byl
osvobozený a nebo presunutý behem
války nekam jinam a ke konci
války, v lednu 1945, pred ruským
postupem, bylo 80 000 veznu evakuováno na
západ.
Na statistické podvody
týkající se obetí v
Osvetimi bude stacit jeden príklad.
Shirer tvrdí, že v roce 1944 bylo za
méne jako 46 dní usmrceno ne
méne jak 300 000 madarských židu
(viz str. 1156). To by bylo skoro celá
madarská židovská populace,
která obsahovala asi 380 000 židu. Ale
podle Hlavního statického
úradu v Budapešti bylo v Madarsku v
roce 1946 260 000 židu (co se zhruba shoduje s
poctem Komise spolecné distribuce - 220
000), takže jen 120 000 bylo oznaceno za
více nepobývající na
území Madarska. Z toho bylo 35 000
emigrantu, kterí utekli pred
komunistickým režimem a
dalších 25 000 zadrželi v Rusku po
tom, co tam pracovali v nemeckých
pracovních praporech.
Zustává nám už jen 60 000
madarských židu, ale M. E. Namenyi
odhaduje, že z Nemecka se do Madarska
vrátilo 60 000 židu, i když Reitliger
ríká, že tento pocet je
príliš vysoký (The Final
Solution, str. 497). Je to možné, ale
když vezmeme do úvahy skutecnou emigraci
madarských židu behem války
(Report of the ICRC (Zpráva
Mezinárodní komise
cerveného kríže), vol. 1., str.
649), pocet obetí madarských židu
musí být ve skutecnosti velmi
malý.
OSVETIM:
ZPRÁVA OCITÉHO
SVEDKA
Nekterá nová fakta o Osvetimi
jsou nakonec zacátkem pri
delání pokusných objevu.
Jsou popsaná v díle
nazvaném Die Auschwitz-Lüge: Ein
Erlebnisbericht von Thies Chritopherson (Lži o
Osvetimi: Zpráva Thiese Christophersona o
jeho zážitcích), Roeden
Verlag/Mohrkirch, 1973). Nemecký
právník Dr. Manfred Roeden ji
uverejnil v casopise Deutsche
Bürger-Initiative a je to ocité
svedectví o Osvetimi od Thiese
Christophersona, který byl do
továrních laboratorí
Bunawerku poslaný, aby pro Kaiser Wilhelm
Institute delal výzkum o výrobe
syntetické gumy. V kvetnu 1973, nedlouho
poté, co se tato zpráva objevila,
židovský "lovec nacistu" Simon Wiesenthal
napsal Frankfurtské komore
právníku žádost, aby byl
vydavatel a autor výše
uvedeného, Dr. Roeder, postaven pred
disciplinární komisi. Stací
už, že vyšetrování se zacalo
v cervenci, ale neobešlo se bez
ostré kritiky ze strany tisku,
který se ptal: "Je Simon Wiesenthal
nový Gauleiter Nemecka?" (Deutsche
Wochezeitung, 27. cervenec 1973). (gauleiter = v
období nacistického Nemecka
župní vedoucí.)
Z dokumentu, které vedou ke
znovuzhodnocení Osvetimi, je
Christophersonova zpráva urcite jednou z
nejduležitejších. Strávil tam
celý rok 1944, behem kterého
navštívil všechny
oddelené tábory, ze kterých
se skládal rozsáhlý
osvetimský komplex, vcetne
Auschwitz-Birkenau, kde se údajne
odehrály hromadné masakry židu.
Christopherson však vubec nepochybuje, že
to je úplná lež. Píše:
"V Osvetimi jsem byl od ledna 1944. Po
válce jsem slyšel o masových
vraždách, které údajne vuci
židovským veznum spáchalo S.S. a
byl jsem prekvapený. I pres všechny
svedecké výpovedi, zprávy v
novinách a rádiové
vysílání dodnes
neverím, že se tyto ohavné ciny
skutecne staly. Rekl jsem to už mnohokrát
a na více místech, ale bez
jakéhokoliv výsledku.
Obycejnému cloveku se nikdy
neverí." (str. 16).
Casový odstup brání
detailnímu shrnutí
autorových zážitku z Osvetimi,
které obsahují fakta o
porádku a o každodenním živote
veznu, které jsou v úplné
neshode s nepodloženými
propagandistickými tvrzeními (str.
22-7). O mnoho duležitejší jsou jeho
odhalení o údajné existenci
vyhlazovacího tábora. "Behem
mého celého pobytu v Osvetimi jsem
si nevšiml ani nejmenšího
dukazu o otravování plynem. Ba co
víc, zápach horícího
masa, o kterém se mluví, že visel
nad táborem, je vyložená lež. V
sousedství hlavního tábora
(Osvetim I) byly rozlehlé
železárské závody, ze
kterých prirozene vycházel
zápach roztaveného železa." (str.
33-4). Reitlinger potvrzuje, že v Osvetimi bylo
v provozu pet tavných pecí a
také pet uhelných dolu,
které spolu s továrnami Bunawerku
tvorily Osvetim III (viz str. 452). Autor
souhlasí, že v Osvetimi urcite existovalo
krematorium, "nebot tam žilo 200 000 lidí
a v každém meste s 200 000 obyvateli by
melo být krematorium. Je celkem
prirozené, že tam umírali
lidé - ale nejen vezni. Ve skutecnosti
tam zemrela i manželka Obersturmbannführera
A. (Christophersonova
nadrízeného)" (str. 33). Autor
vysvetluje: "V Osvetimi nebyla
žádná tajemství. V roce
1944 tam prišla na inspekci Komise
mezinárodního cerveného
kríže. I když jsme meli mnoho
inspekcí v Raisku, zabývali se
hlavne táborem v Birkenau" (str. 27).
Po válce Christopherson slyšel o
údajné existenci budovy s
obrovskými komíny v
blízkosti hlavního tábora.
"O té se predpokládá, že to
bylo krematorium. Avšak musím
poznamenat fakt, že když jsem já v
prosinci 1944 opouštel tábor v
Osvetimi, nevidel jsem tam žádnou takovou
budovu." (str. 37). Existuje tato
záhadná budova i dnes ? Ocividne
ne; Reitlinger tvrdí, že byla znicena a v
ríjnu "pred zrakem celého
tábora úplne spálena", i
když Christopherson nikdy nevidel toto
verejné znicení. Prestože se
ríká, že se to uskutecnilo "pred
zrakem tábora", údajne to videl
jen jeden židovský svedek, presneji Dr.
Bendel, nebot tahle událost se spojuje
jedine s jeho svedectvím (Reitlinger, viz
str. 457). Taková situace je celkem
typická. Když dojde na presné
dukazy, nastanou extrémní
zvláštnosti; budova byla
"zdemolována", dokument "se ztratil",
rozkaz byl "ústní". Dnes se
návštevníkum ukazuje
malá pec a ríká se jim, že
tam bylo vyhlazeno nekolik milionu lidí.
Sovetská státní komise,
která "vyšetrovala" tábor,
12. kvetna 1945 oznámila, že "za pomoci
upravených koeficientu... komise
technických odborníku zjistila, že
behem existence tábora Osvetimi vyhladili
v tomto tábore nemectí
vrahové ne méne jak ctyri miliony
jeho obyvatel..." Reitlingeruv prekvapive
uprímný komentár k
této záležitosti je celkem
primerený: "Svet vyrostl z
neduveryhodných ,upravených
koeficientu' a pocet ctyri miliony je
smešný," (viz str. 60).
Zpráva pana Christophersona vzbuzuje
pozornost na velmi záhadné
okolnosti. Jediný obžalovaný,
který se nedostavil na Osvetimský
proces ve Frankfurtu v roce 1963, byl Richard
Baer, jako velitel Osvetimi a
následník Rudolfa Hoesse. Podle
novin Deutsche Wochenzeitung (27. cervenec 1973)
i pres dokonalé zdraví zemrel
náhle ve veznici ješte pred
zacátkem procesu a to "z velmi
záhadných duvodu". Baerevo
náhlé úmrtí
ješte pred podáním dukazu je
velmi zvláštní, protože
parížské noviny Rivarol
zaznamenaly jeho vyjádrení, že
"behem celé doby, co pracoval v Osvetimi,
nevidel nikdy žádné plynové
komory, ani neveril, že takové veci
existovaly", a od této výpovedi ho
nemohlo nic odradit. Ve strucnosti se
Christophersonova zpráva pripojuje k
obrovské sbírce dukazu,
které ukazují, že obrovský
prumyslový komplex Osvetim
(skládal se ze 30 oddelených
cástí a delilo je hlavní
železnicní spojení
Víden-Krakov) nebyl nicím
jiným než obrovským
vojenským výrobním centrem,
které, podle priznání, že
tam zamestnávali vezne na povinné
práce, urcite nebylo místem
"hromadného
vyhlazování".
VARŠAVSKÉ
GHETTO
Podle císel údajne
nejvíce ze všech trpelo pri
vyhlazování polské
židovstvo, ale nejen v Osvetimi, ale i na
nekonecném seznamu nove objevených
"táboru smrti", jako Treblinka, Sobibor,
Belzec, Majdanek, Chelmno a na mnohých
ješte nepochopitelnejších
místech, o kterých se najednou
zdá, že dosáhly
významnosti. V centru
údajného vyhlazování
polských židu je dramatické
povstání ve varšavském
ghettu v dubnu 1943. Je casto objasnováno
jako vzpoura proti deportacím do
plynových komor; pravdepodobne se
údajný predmet Hitlerových
a Himmlerových "tajných
diskusí" dostal na verejnost a ve
Varšave si získal širokou
publicitu. Prípad varšavského
ghetta je poucné proniknutí do
zrodu legendy o vyhlazování, ve
skutecnosti je jeho evakuace, kterou uskutecnili
Nemci v roce 1943, casto podávaná
jako "vyhlazení polských židu", i
když to s tím nemelo nic co do
cinení, a po zverejnení
senzacních novel, jako The Wall (Stena)
od Johna Herseyha a nebo Exodus od Leona Ulrise,
se temto bajkám uverilo.
Když Nemci poprvé okupovali Polsko, z
bezpecnostních duvodu zavreli židy ne do
vezenských táboru, ale do ghett.
Jejich vnitrní správa byla v rukou
židovské rady, kterou si volili sami a
ovládala je nezávislá
židovská policie. Aby se predešlo
spekulacím, byly v ghettech zavedeny
speciální menové
lístky. At byl tento systém
správný nebo ne, v dobe
války to bylo pochopitelné, a i
když je možná ghetto nemilé
sociální zarízení,
tak v žádném prípade
není barbarské. A urcite to
není organizace na nicení
nejaké rasy. Ale samozrejme se casto
mluví o tom, že ghetta slouží
práve k tomuto úcelu. V
nedávné publikaci o
varšavském ghettu bylo uvedeno
neocité tvrzení, že
koncentracní tábory "byly
náhradou za úmysl nacpat židy do
preplnených ghett a tam je nechat
vyhladovet k smrti". Zdá se, že i když
Nemci používali jakékoliv
obranné systémy a i když byli
ochotní ochránit podobu komunity
ve prospech židu do jakékoliv
míry, nikdy neuniknou obvinení, že
je chteli "vyhladit".
Už bylo dokázáno, že v roce
1931 žilo v Polsku 2 732 600 židu a že po
emigraci a úteku do Sovetského
svazu jich pod nemeckou kontrolou nezustalo
víc jak 1 100 000. Avšak tento
nepopiratelný fakt nezabránil
Manvellovi a Franklovi tvrdit, že "když Nemecko
zacalo invazi proti Polsku, žily tam víc
jak 3 miliony židu", a že v roce 1942
"ješte asi takové dva miliony
stále cekaly na smrt" (viz str. 140). Ve
skutecnosti byla témer polovina z toho
približného jednoho milionu židu v
Polsku, asi 400 000 nakonec umístneno do
ghetta ve Varšave, které melo
rozlohu okolo 2,5 ctverecní míle a
obklopovalo staré stredoveké
ghetto. Zbytek byl kolem zárí 1940
prestehován do polského
Generálního gouvernementu. V
léte 1942 prikázal Himmler
presídlení všech
polských židu do vezenských
táboru, aby je použil k práci, což
byl hlavní cíl
koncentracních táboru -
pridelení práce v
Generálním gouvernementu. Proto
byly mezi cervencem a ríjnem 1942 pod
dozorem samotné židovské policie
pokojne evakuovány a
transportovány tri ctvrtiny obyvatel
varšavského ghetta. Jak jsme už
videli, transportace do táboru
údajne koncily
"vyhlazováním", ale z
dostupných dukazu neexistuje absolutne
žádná pochybnost, že to melo za
následek jen užitecné
pridelení práce a
zabránení nepokojum. Himmler behem
své prekvapivé
návštevy ve Varšave v lednu
1943 na prvním míste objevil, že
24 000 židu zaregistrovaných jako
zbrojní pracovníci ve skutecnosti
ilegálne pracovali jako krejcí a
výrobci kožichu (Manvell & Frankl viz
str. 140). Ghetto bylo také
používané jako základna pro
podvratné akce, které byly
uskutecnené ve více oblastech
Varšavy.
Po šesti mesících
pokojné evakuace, když už v obytné
cásti ghetta zustalo jen asi 60 000 židu,
se Nemci 18. ledna 1943 setkali s ozbrojenou
vzpourou. Manvell a Frankl
priznávají, že "židé
zapletení do plánovaného
odporu se už delší cas
zabývali pašováním
zbraní z venkovního sveta a
bojové skupiny zabíjely a
strílely muže od S.S. a milicí. Na
tyto se vztahoval rozkaz radové
deportace". Teroristickým vzbourencum v
ghettu také pomáhala Polská
Partia Robotnicza, komunistická
Polská delnická strana. Pri techto
okolnostech vzpoury, kterou vyvolali
partyzáni a komunisti, bylo
okupacní vojsko, jakým v
podobné situaci armáda byla,
privoláno, aby potlacilo teroristy, a
kdyby to bylo potrebné, tak i za cenu
znicení samotných obytných
ploch. Melo by se pamatovat na to, že
celý proces evakuace by pokracoval
pokojne, kdyby nebylo extrémistu z rad
obyvatel, kterí naplánovali
ozbrojenou vzpouru, která byla od
zacátku odsouzená k zániku.
Když zástupce generála S.S.
vstoupil s obrnenými vozidly 19. dubna do
ghetta, okamžite se dostal do palby a ztratil
dvanáct mužu; nemecké a
polské obeti boju, které trvaly
ctyri týdny, dosáhly poctu 101
zabitých a zranených mužu.
Tvrdohlavý a nesmyslný odpor
židovské bojové organizace proti
obrovské presile vedl k
odhadovaným 12 000 židovským
obetí, vetšina z nich zustala v
horících domech a zákopech.
Avšak celkove bylo zatknutých a
presídlených do oblasti
Generálního gouvernementu 56 065
obyvatel. Mnoho židu v ghettech si stežovalo na
teror, který na nich páchala
jejich vlastní bojová organizace a
pres jejich celní predstavitele se o tom
pokoušeli informovat nemecké
úrady.
NÁHLÍ
POZUSTALÍ
Okolnosti, které doprovázely
povstání ve varšavském
ghettu a také deportace do
východních táboru, jako
napríklad Osvetim, vedly k tem
nejzkreslenejším príbehum o
osudu polských židu, kterí tvorili
nejvetší cást židovstva v
Evrope. Židovská komise spolecné
distribuce uvádí v císlech,
která si pripravila pro
Norimberský proces, že roku 1945 v Polsku
zustalo jen 80 000 židu. Rovnež
uvádí, že v Nemecku a Rakousku se
nenacházely žádné
polsko-židovské osoby, což bylo v rozporu
s pocty polských židu, které
Britové a Americané zatkli kvuli
aktivitám na cerném trhu.
Avšak nový komunistický režim
v Polsku nebyl schopný zabránit
hlavnímu protižidovskému pogromu v
mestecku Kielce 4. cervence 1946, a tak 150 000
polských židu uteklo do
Západního Nemecka. Jejich
objevení se tam bylo
znepokojující, proto byla jejich
emigrace do Palestiny a Spojených
státu vykonána v rekordním
case. Pozdeji byl pocet polských
židovských pozustalých
podrobený znacné oprave; v
Americko-židovské rocence 1948-49 bylo
uvedených 390 000, což je velký
skok z puvodních 80 000.
Další opravy mužeme ocekávat
v budoucnosti.
|