Elie Wiesel dostal v roce 1986 Nobelovu cenu míru. Obecně je tento
muž považován za svědka holocaustu; speciálně jako svědek plynových
komor a podobných metod. V pařížském deníku Le Monde ze 17. září
1986 byla v článku na první straně snaha zdůvodnit, proč Wiesel
Nobelovu cenu dostal, tímto citátem: “V průběhu posledních let je
zřejmě vidět snaha uvést v pochybnost existenci plynových komor v
nacistických koncentračních táborech a na základě toho uvést v
pochybnost genocidu Židů...”
Na základě čeho o sobě Elie Wiesel tvrdí, že je hodnověrný svědek
plynových komor a kdo a proč po nás chce, abychom mu věřili? V jedné
ze svých autobiografických knih, v nichž jsou popisovány jeho osobní
zkušenosti z Osvětimi a z Buchenwaldu, není o plynových komorách ani
zmínka. Wiesel
V roce 1954 Germain Tillion analyzovala lži týkající se německých
koncentračních táborů a uvádí: Tyto osoby, které lžou bezdůvodně a
zadarmo, jsou popravdě řečeno mnohem početnější než se lidé
domnívají a jejich výmysly, týkající se koncentračních táborů, jim
slouží k uspokojování jejich masochistických představ. Přišli jsme
do styku s mnoha osobami mentálně postiženými, které si
vykombinovaly choromyslné obrazy deportací. Na základě toho mnozí z
nich zacházeli až do nekonečně hloupých výmyslů o zvěrstvech, která
viděli nebo o kterých slyšeli. Našlo se přirozeně i dost vydavatelů,
kteří tyto hlouposti publikovali. I jen povrchní průzkum o
pravdivosti těchto údajů stačí k tomu, aby byly odhaleny jako
nedoložitelné výmysly.
Jean Francois Steiner je vedle Wiesela rovněž hojně citován. Jeho
románový bestseller "Treblinka" je nám představován jako dílo, kde
každý detail je svědecky garantován. Ve skutečnosti se jedná o
výmysl, fabulačně obohacený romanopiscem Gillesem Perraultem. Wiesel
o sobě vždy říká, že je plný lásky a lidskosti. Ale na druhé straně
není schopen zakrýt nenávist. Jeden z jeho názorů je: “Každý Žid
musí v sobě celým svým bytím udržovat zónu nakažlivé nenávisti pro
všechno německé. Cokoli jiného by bylo zradou vůči mrtvým.” (Legends
of out Time, New York 1986, str. 177-8).
Začátkem roku 1986 zahájilo pres 80 poslanců německého Bundestagu
aktivitu s cílem, aby byla Wieselovi udělena Nobelova cena míru. Je
to něco, co lze už nazvat pouze přechodem od nacionálního socialismu
k národnímu masochismu.
Elie Wiesel cítí, že se mu situace vymyká z rukou. Je pro něho stále
obtížnější udržet při životě nesmysly o miliónech zavražděných Židů,
speciálně o vyhlazování v plynových komorách. Serge Clarsfeld
nedávno přiznal, že dodnes nebyly podány důkazy o existenci
plynových komor. Poslední ránu tomuto mýtu zasadil výbor na pařížské
Sorboně, který zasedal ve dnech 29.6. - 2.7.1982 za předsednictví
Raymonda Arona a Francoise Fureta. Čím více jsou novináři živeni
mýty o holocaustu, tím jsou skuteční historikové klidnější. Zajímavý
je případ Michela de Bouarda, člena hnutí francouzského odboje,
vězně v Mauthausenu, zástupce výboru pro historii 2. světové války.
V jednom rozhovoru ve Francii konstatoval, že v roce 1954 viděl v
bývalém koncentračním táboře Mauthausen plynovou komoru, i když
dobře věděl, že v Mauthausenu v době jeho věznění žádná plynová
komora nebyla.
Úcta k utrpení všech obětí 2. světové války a zvláště k utrpení
deportovaných a zabitých v koncentračních táborech, a tím i úcta k
pravdě, by měla přimět historiky, aby se opět vrátili k jistým a
osvědčeným metodám kritické historiografie.